Jednoho letního dne... II

     V horkém letním dnu sedím ve svém pokoji a dívám se ven z okna. Moje sestra, Iveta, právě přichází od autobusové zastávky s dlouhovlasou brunetou. Že by nová kamarádka? Moje nespolečenská sestra? To se mi nezdá, i když sama nemohu nic říkat. No aspoň mám přítele. Pomyslím si se spokojeným pocitem úspěšnější, aspoň na poli vztahů, mladší sestry.

     Iveta s tmavovláskou se zastaví před naším domem a loučí se. Žena ji chytne za předloktí. Nechová se nějak příliš důvěrně? Zapomínám mrkat. Něčemu se společně smějí.  Bruneta se nakloní a… Políbila ji? Tedy myslím, protože její dlouhé vlasy mi bránily ve výhledu. Něco řekne a odchází. Moje sestra otevře branku a jde domů. Asi bych měla zavřít pusu. Létají mouchy. Co to mělo znamenat? Moje sestra je na holky? To ne. V hlavě mi začínají naskakovat fakta, která by tomu nasvědčovala. Nemá přítele a kluci ji nikdy moc nezajímali. To je… No, nevím jaké. Překvapující? Zajímavé? Popocházím po pokoji a znovu si představuji, jak tam stály. Slušelo jim to. Na co to myslím? Co když jsem taky lesba? Ale to bych ve svých dvaceti už věděla. Navíc chodím s Tomášem, i když mě ten trouba ještě ani pořádně nepolíbil. Co budu dělat s Ivetou? Hm. Asi se budu tvářit, že nic nevím. A jéje. Jedenáct pryč. Musím na nákup nebo zase vyprodají všechny rohlíky.

 

    Do obchodu u nás všichni chodí hlavně pro pečivo, takže okolo jedenácté se v malé místnosti sejde půl vesnice. Zatímco stojím v řadě před pokladnou, vstoupí do obchodu moje bývalá spolužačka Jana. Jako vždy má na sobě úžasné šaty. Obdivuji jejich střih. Na co by se asi dívala Iveta? Na nohy, tvář, či prsa? No? Co vlastně zajímá holky na holkách?

      „A copak že se tak díváš na Janičku?“ ozve se za mnou skřehotavý hlas nejstarší, asi tak stoleté, a nejzvědavější babky z celé vesnice. Sakra, baba jedna! Málem mě kleplo a upustila jsem košík.

„Má moc hezké šaty.“

„A to jo, to má, ale jsou nějaké krátké. Podívej, jak jí z nich vykukují nohy a ten výstřih. Takové si, Eliško, nepořizuj, to bys vypadala jako ta… No jak se to říká slušně?“ Zřejmě jí vůbec nevadí, že křičí na celý obchod a slyší ji i Jana. Mně to vadí za nás obě. „No to je jedno. A co Ivetka? Jak pak se má?“ Zatraceně! Určitě je viděla, celý den špehuje za oknem. Jinak by se neptala.

„Má se dobře.“

„Nemá ona novou kamarádku?“

A je to tady. „Kdepak, se všemi se zná už dlouho.“

„Aha, no jo, to víš, já už jsem stará ženská a moc dobře nevidím.“ Kdybychom všichni měli takový zrak, babo, nikdo nemusel vynalézt dalekohled. „Ale zdálo se mi, že jsem ji tady ještě neviděla a jak byla pěkně oblečená. A měly se k sobě. To za mých mladých let nebývalo.“ Ne, to tady ještě chodili dinosauři. Naštěstí jsem se právě dostala na řadu.

 

     Dojdu domů, uložím nákup a sednu si na zahradu do stínu s časopisem, než ho ale stihnu otevřít, zavřou se mi oči.

     „Eliško!“ Málem spadnu z lehátka. Táta? Usnula jsem na tak dlouho?

„Ano, tati, jsem tady.“

„Prosím tě, můžeš mi říct, co to Pokorná roztrubuje?“ zeptá se, když ke mně dojde.

„O čem?“ O Ivetě? Nebo udělala lesbu i ze mě?

„O naší Ivetě. Prý ji viděla s nějakou ženskou. To je s babou radost, zase si bude mít celá vesnice o čem fantazírovat.“

A sakra. Co mám říct? Když mu v tomhle teplu řeknu, že jsem Ivetu taky viděla, tak chudák dostane infarkt.

 „Co nic neříkáš?“ zeptá se.

„Ale přemýšlím, proč nám baba tak otravuje život. Pomlouvá jako vždy, však ji znáš.“

„Teď si představ, co řečí se povede v hospodě. A v práci. Já o tom ani nemůžu přemýšlet, píchá mě z toho u srdce. Baba jedna.“

„Vždyť všichni vědí, jak si vymýšlí.“

„Vědí, ale když z toho plyne drb, tak na to rychle zapomenou.“

„Slyšeli jste, co ta stará čůza plácá?“ ozve se vzteklý hlas z chodby ohlašující příchod mamky. „To se zase celá vesnice bude mít o čem bavit,“ pokračuje. Na otce jdou evidentně mrákoty. Mamka mezitím došla až k nám, tak očima naznačuju, ať nepokračuje. Tedy snažím se.

„Eliško, co to máš s očima?“

„Nic.“

„Tak s nimi tak nekruť, nebo budeš šilhat a copak s tím. Ta Pokorná vypravuje…“

„My víme,“ přeruší ji táta. „Zrovna jsme se o tom bavili.“

„Bába jedna pomlouvačná. Ty jsi pořád s tím Tomášem, viď?“ obrátí se na mě.

„Ano.“

„Jestli Ivetka někoho má, musíme ji podpořit. S manželem a dětmi bych ji viděla raději, ale dnes je to normální, píše se o tom ve všech časopisech. Nic jí nebudeme říkat. Hlavně ne ty, táto.“

„Proč ty můžeš a já ne?“

„Protože ryješ a muži těmto věcem nerozumí. Řekl by si něco, co by se vůbec nehodilo.“

„No jo pořád. Víš, co si v hospodě vyslechnu?“

„Snad je pro tebe vlastní dítě důležitější.“

„Samozřejmě.“

„No tak vidíš.“ Na chvíli se rozhostí ticho. „Já si to vůbec neumím představit. No třeba si to ještě rozmyslí. Ne, že bychom to nezvládli,“ řekne mamka část svých myšlenek nahlas, aby zase umlkla a dál přemýšlela pouze v duchu. I otec se tváří zamyšleně. Musím říct, že jsem ani nečekala tak akční prázdniny. Tvářím se stejně vážně jako rodiče, abych nekazila atmosféru, ale Iveta mi udělala docela radost. Konečně se něco děje.

„Už jde. Nikdo ani muk,“ zavelí mamka. „Ahoj, Ivetko,“ pozdraví sestru milým hlasem, který každému potomku neklamně oznamuje, že rodiče zase řeší něco, co se týká jen jeho, a čeká ho nepříjemnost. Každý. Kromě mé sestry.

„Tady všichni jste,“ ozve se Ivetin hlas. A teď to přijde.“ Musím vám všem něco říct.“ A je to tady. Dramatická pauza. Rodiče v obličeji chytají bílou barvu navzdory třicetistupňovému vedru. „Budu se vdávat.“ Cože? To spolu chodíte už tak dlouho? Já s Tomášem teprve čtrnáct dní. A neříká se tomu registrované partnerství?

„A za koho, Ivetko?“ zeptá se šokovaná mamka.

„Za Jardu. Dnes k nám přijde.“

Co? Cože??!!! Za chlapa!

„Zrovna o tobě tady mluvíme. Prosím tě, co to má všechno znamenat?“ ozve se táta na pokraji kolapsu a mamka po něm vrhne pohled alá smrťák. Tak mu tedy říkám jen v duchu. Nahlas se neodvážím.

„Co myslíš?“

„Prokopová tě viděla s nějakou ženskou.“ Zřejmě matčin pohled neviděl, protože jinak si taky dává pozor.

„To byla Jardova sestra.“

„Prý tě líbala.“

„Ale ne. Žije v Americe, tam se chovají jinak. Dala mi pusu na tvář.“ Matce svitne v očích plamínek naděje ve vidině perspektivního zetě se sestrou v Americe. Otec se jako pravý vlastenec tváří spíše skepticky a vede další výslech.

„Jak dlouho se znáte?“

„No už půl roku.“

„To je tedy dlouho. Nemáte na svatbu ještě čas?“

„My chceme jet do Ameriky a pak se to tak nějak už nehodí.“

„Jak nehodí?“ zbystří matka.

„Nechci se vdávat s břichem a čekat až se to narodí taky ne.“

„Cože?!“ Beru zpět. Infarkt akutně nehrozí otci, ale matce. Táta se ji snaží pohledem uklidnit, což se mu nepodaří, ale mamka momentálně není schopná říct cokoli jiného. Ujme se tedy opět výslechu sám.

„Co dělá ten Jarda?“

„On studoval, ale vyhodili ho, tak hledá práci. Zatím nic nenašel, proto chce jet do Ameriky.“

„Ale ty tu studuješ.“

„Přeruším školu.“

„Jo, pojedeš do Ameriky, pak porodíš a budeš se točit kolem dítěte a školu už nikdy nedoděláš,“ ozve se zase mamka, která už našla slova.

„Já jsem myslela, že bychom mohli bydlet tady, stejně nemáme kde, a pomohla bys mi s malým.“

Už zase slova ztratila. S vytřeštěným pohledem se dívá na Ivetu.

„A co jeho rodiče?“ zeptá se táta.

„Ty nás u sebe nechtějí.“

„A kde bydlí Jarda?“

„S kámošema v bytě, ale končí jim nájem. Mohl by se nastěhovat k nám už teď?“

„To jsi nemohla být lesba?“ ozve se šepot, následuje zvuk kroků a vzteklé bouchnutí dveří od ložnice.

„Maminka má pravdu. Jdu do hospody,“ řekne táta.

„Jaká lesba?“ otočí se na mě Iveta.

„Ale nic. Raději bys ho sem ale vodit neměla. Přiveď jeho sestru.“ Velmi akční prázdniny.

 

Konec.