Jak jsem šla na hřbitov

 
     Jak je to s vědeckými teoriemi?

     U každého se v průběhu života ustálí několik zvyků. Teď mě napadá, jestli se nejedná o jednu z jasných známek přibývajících let, ale tomu možná někdy věnuji jiný článek.

     Některé zvyky jsou v podstatě neškodné, jiné méně. Ale i ty neškodné se stávají za určitých okolností zrádnými.  

     Já si ráda o víkendu a dovolené čtu při ranním čaji zprávy na internetu. Ne vždy to prospívá mému zažívání a leckdy se rozčílím už po ránu. Jedná se tedy o zvyk spíše škodlivý. Jednoho zamračeného, deštivého a větrného dne, které jsou pro český podzim poměrně typické, jsem si přečetla článek popisující prospěšnost návštěvy hřbitova pro naši psychiku. V hlavě mi vyvstalo několik otázek. Která návštěva? U poslední bych tomu rozuměla snad až na podstatný detail, že to může být člověku už poměrně jedno, navíc neodchází, takže se v podstatě nejedná o návštěvu. Z návštěvy rozlučovací mi běhá mráz po zádech a nejsem ochotna jí přiznat prospěšnost. Ale chodit na hřbitov jen tak? Dnešní společnost obvykle různé výstřelky více méně toleruje, obstálo by však tvrzení, že obcházíte hřbitov za účelem lepší psychické zdatnosti? Nebo by vyvolalo zaklepání na čelo? Na druhou stranu jistě lepší než rovnou povolání psychiatrického ústavu nebo policie při podezření, že jste rafinovaný lupič kryjící se za masku deprese. Ale k jádru věci. Mají vědci pravdu? Podzimní depka doléhala a tak jsem se rozhodla pro pokus. Do role pokusného králíka jsem dosadila samu sebe.  Vyrazila jsem tedy na hřbitov, abych prospěla svému duševnímu zdraví.

     První pochybnosti se dostavily již během cesty a to jsem si vzala alibi. S myšlenkou, že jdu navštívit hřbitov jen tak, jsem se prostě nedokázala smířit. Konkrétně jsem si nesla v tašce svíčku na hrob prababičky a pradědečka. Ale stejně… Nezapomněla jsem si sirky? Mohla bych zapálit svíčku od jiné. Jen abych nedopadla jako mamka, která při podobné snaze zhasla půl hřbitova a sirky si stejně musela nakonec vypůjčit. A ve větru se svíčky špatně zapalují.

     Možná, že jsem měla zvolit roli pozorovatele a najít vhodný pokusný objekt. Kde ho však vzít? Koho přemluvíte, aby šel na hřbitov, a potom vám obsáhle popsal své duševní pochody? Jistě se pár lidí najde, ale některá setkání nejsem ochotná riskovat.

     Začalo slabě mrholit. V dohledu se objevila šedá hřbitovní zeď a připomněla záběry z hororů, které jsem už před lety přestala sledovat. Ráda si při sledování filmů podpírám hlavu rukou s ukazovákem poblíž oka. Při nechtěném cuknutí v napínavých okamžicích hrozilo vypíchnutí oka, nehledě na to, že život sám je občas dostatečně hororový.  

    Raději jsem přidala do kroku, rychlost nahrazuje rozhodnost. V některých případech. A brzy mě uvítala brána, která již zažila lepší časy a při rozpočtu města zažije jistě i horší. Po vstupu na hřbitov jsem se ocitla nejprve ve starší části, kde je dost hrobů zanedbaných, ovšem lze tu spatřit zajímavé náhrobky a zdobené hrobky. Vinnou počasí z nich dýchala vzpomínka na doby, které již dávno minuly, více než kdy jindy a šedý kámen žaloval na nemilosrdnost času. Na popis mé nálady stačilo jediné slovo: melancholie.

     Vědecký výzkum se však musí provádět komplexně, proto jsem pokračovala do novější části hřbitova. Prošla jsem kolem malého kostelíka, ze kterého se drolila omítka, a přivítal mě pohled na novější náhrobky s množstvím umělých květin či listopadů, které již začínaly pomalu odkvétat. Sem tam se mihla postava, skrčená před studeným mrholením, zapálila svíčku či vyměnila květiny a rychle odcházela. Navzdory počasí svíčky svítily na mnoha hrobech. Všechno mělo klidnou, málem jsem napsala mrtvolnou, ale raději ne, atmosféru, kterou snad lze poeticky popsat větou: Zde se zastavil čas. Správnější by však byla věta, že zde ztratil čas svůj význam, snad pouze hojivý si ponechal. Vše působilo tak mírumilovně a pokojně, že člověka napadla myšlenka na ulehnutí. Nemohu říct, že bych se nyní cítila lépe. Spíš tak lehce… více depresivně. Zapálila jsem svíčku sirkami, které jsem našla v tašce, a otočila jsem se na zpáteční cestu. Znovu jsem došla do starší části hřbitova a tam mě napadlo, že na hřbitov buď jdete, abyste se těšili na moment, kdy z něho zase odejdete, nebo začnete litovat, že jste si nevzali lopatu a rovnou tam nezůstali. V obou případech návštěva hřbitova vašemu zdraví skutečně pomůže. V druhém pak máte navíc výbornou možnost ušetřit za vykopání hrobu. Já ovšem lopatu nemám a na kopání jsem strašně nešikovná, proto tuto vědeckou radu nemohu správně ocenit.

     Na návštěvu hřbitova jsem na nějaký čas zanevřela až o půl roku později, na jaře, jsem byla vyslána, abych donesla na hrob nové květiny. Slunce a modrá obloha nesmazaly důstojnou, klidnou atmosféru staré části, ale už nebyla melancholická, nyní náhrobky šeptaly příběhy, svým koncem jistě smutné, ale to je údělem každého života, průběhem však rozmanité, šťastné i smutnější, přesto však s jasným poselstvím. Žij svůj příběh. Ač se to zdá být klišé, pokud nenaplníme čas mezi narozením a smrtí, ztrácí naše existence význam.

 

     Nová část hřbitova překypovala čerstvými jarními květinami, mezi hroby se pohybovalo snad půl města, lidé měli klidné výrazy ve tvářích, které značily, že bolest odezněla a toto místo přináší vzpomínky na hezké chvíle, které se svými blízkými prožili. A tak tedy zpětně přehodnocuji. Jde o to, co si z návštěvy hřbitova odnesete. Já poučení, že život se má žít a nejlépe tak, abych si jednou člověk mohl říct, že ho žil podle svých představ a nemusí se za sebe stydět. To už je však věc individuální.