Fontána

     Na malé náměstí se snáší tma. Podzimní déšť smáčí dlažbu a poslední chodci spěchají do tepla svých domovů. Náměstí obklopují staré domy stojící jeden vedle druhého, jen na samém jeho konci je mezi domy úzká pěšinka. Vede k fontánce zdobené sochami dvou mladých mužů. Podzim serval z keřů rostoucích kolem fontánky listí, přesto ji stále dobře kryjí před pohledy náhodných chodců, jen milencům nezůstala skrytá a její krása a klid je sem občas přivábí. Jedna osamocená lampa vrhá na vodní hladinu tlumené světlo. O fontánku se nikdo nestará, a přesto je čistá. Spadané listí do rána z vodní hladiny mizí. Nikdo si nepamatuje, kdo a proč ji postavil mimo náměstí a nikoho to nezajímá. Zdá se, že v tomto ztraceném zákoutí se zastavil čas.

     Blíží se půlnoc. Oční víčka jedné ze soch se maličko zachvějí, potom se přidá nepatrný pohyb prstů a z neživého kamene se stane mladík. Protáhne se a s nadějí, kterou z jeho očí nevyhnaly ani uplynulá desetiletí, se zadívá na druhou sochu. Nehybná stejně jako každou noc po sto let. Povzdechne si. Na krásné tváři se objeví ztrápený výraz, rty se se pevně semknou smutkem. Skloní hlavu a vstoupí do chladné vody, která mu smáčí dlouhé stříbrné vlasy sahající až ke kolenům. Mají stejnou barvu jako jeho oči. Bílé pokožce připomínající mramor nevadí podzimní chlad. Rudé rty se vyjímají v dokonalé tváři, kterou mu dal kdysi dávno neznámý sochař. Pomalu vybírá poslední spadlé lístky. Brzy přijde mráz, hladina zamrzne a on bude sledovat, jak se od ledu odráží měsíční světlo. Sám. Všude je ticho. Byl by raději, kdyby bylo léto. To sem někdy zavítají milenci a naruší jeho noční samotu. Má je rád. Při vzpomínce na páry, které se k sobě šťastně tisknou, znovu povzdychne a posadí se k nohám sochy. Proč jenom on? Den tráví jako neživý kámen, ale v noci ožívá jen proto, aby cítil prokletí samoty. Noc za nocí. Jeho společník ne. S láskou se zadívá na tvář s něžnými rysy. I on má vlasy po kolena. Jakou by měly barvu jeho oči? Co na tom. Je to jen krásně opracovaný kámen. Prokletí věčného nočního života o samotě nese on. Pohladí sochu před sebou stejně jako tolikrát předtím. Vždy s přáním, aby cítil něco jiného než chlad kamene. Přitiskne se k jeho nohám. A opět si vzpomene na milence. Na jejich něžné polibky. Kolik párů za ty roky viděl? Může s nimi sdílet jejich štěstí jako mlčenlivý svědek, ale jeho duše plná lásky štěstí nikdy nepoznala. Znovu vzhlédne ke kamenné tváři. Co kdyby? Ne. Proč ne? On to nemůže vidět, cítit. Zvedne se a zadívá se do slepých očí svého společníka. Potom ho jemně políbí. Usměje se a pohladí chladnou tvář. „Mám tě rád, víš.“ Zašeptá a po krásné bílé tváři sklouzne slza. „Chtěl bych, abychom se spolu každou noc probouzeli a usínali.“ Smutek ho přemůže a on těžce dosedne k nohám sochy. Je možné milovat chladný kámen? On je člověkem jen napůl, on může a jeho city jsou stejně silné, jako ty v příbězích, které si tu někdy milenci vypravují. A stálé. Nezáleží na tom, jak dlouho se bude v noci probouzet, stále ho bude milovat. Jeho tělo je mladé, ale duše prožila století, i když ve dne spí. Jsou noci jako tato, kdy si uvědomuje každou vteřinu, kterou prožil a jejich samotu.

     Dívá se dolů na záplavu stříbrných vlasů. Tvář je skrytá, ale nevadí. Zná každý její detail. Noc co noc ji sleduje, ale nemůže se pohnout, nemůže nic říct. Jak rád by mu řekl, že není sám. Že ho miluje. Ještě nikdy jeho trápení nebylo tak velké jako dnes, když ho poprvé políbil. Celé století mu pohled na něj dodával odvahu snést další noc, kdy se jeho duše probudí v neživém těle, a dokonce se na ni těšit, protože ho znovu uvidí. Cítí mladíkovu bolest, která mučí i jeho duši a ničího ho a v očích, které vidí, i přesto že jsou z chladného kamene, se objeví slza. Pomalu sklouzne po kamenné tváři a spadne dolů do záplavy stříbrných vlasů. A mladík u jeho nohou pozvedne hlavu.

     Nebyla to slza, co ho k tomu přimělo, ale cizí bolest, která se dotkla jeho duše. Cizí, a přesto tolik známá. Zná ji od svého vzniku. Neví odkud. Zmateně se zadívá na tvář nad sebou. „Ty?“ Nepotřebuje odpověď. Ví, že se nemýlí. Na tváři se mu objeví krásný a něžný úsměv patřící jen jeho němému společníkovi. Tolik let si myslel, že je sám. Jeho duše se raduje. A pak se ruka druhého mladíka maličko pohne. V očích se mu objeví překvapený výraz. Mlčky sleduje, jak se chladný kámen mění na živé tělo s pokožkou stejně bílou, jako je ta jeho. Srdce mu začíná být rychleji, když čeká, až oči dostanou svou barvu a on do nich bude moct pohlédnout. Snad nevědomky zadržuje i dech. Zhluboka se nadechne. Před ním stojí mladík s bělostnou pletí, s jemnými rysy v krásné tváři, s vlasy a očima barvy tmavé modři přecházející do černé, modř jeho očí se mění jako vody fontánky. Nechce se pohnout, nechce dýchat. Bojí se, že při slabém poryvu vzduchu by mohl mladík zmizet stejně, jako mizí ranní mlha. Sedí s očima otevřenými dokořán, protože má strach, že kdyby je zavřel a znovu otevřel, stála by před ním zase jen socha. Je to sen? Strach bojuje s přáním natáhnout ruku a přesvědčit se. Jestli mladík není skutečný, jeho samota už nikdy nebude stejná, protože jeho láska dostala tvář. Nikdy nezapomene a samota bude ještě těžší. Pak se na něho jemně vykrojené rty usmějí a on pochopí. Snít o lásce nestačí a on sebere odvahu. Pomaličku natáhne ruku a dotkne se hebké pokožky. Je teplá. Není to sen. Oplatí mladíkovi úsměv. Najednou sdílí s milenci více než jejich štěstí. Jeho vlastní mu teď zaplňuje duši. Mladík se skloní a něžně ho políbí na rty. Ztrácí se v jeho tmavých očích a chce, aby polibek nikdy neskončil. Když se rty oddálí, chytne bělostnou ruku. „Proč si čekal až doteď?“

„Tak to bylo dáno, dostal jsem svůj osud do vínku stejně jako ty. Měli jsme vedle sebe být od našeho vzniku, ale kráčet spolu můžeme až teď.“

„Budeš se mnou?“

„Ano lásko, budu s tebou usínat a budu se s tebou probouzet.“

Jejich samota skončila.  

  

Konec.