3. část

     Brzy z rána se vydám na cestu. Nechám město za sebou se spokojeným pocitem, který mi vydrží jen do chvíle, než se znovu zamyslím nad rozhovorem s Telarionem. Nevadilo by mi, kdybych nemohl zůstat u dvora. A můj nový úkol? Nezdá se složitý, ale… Sám pro sebe se zamračím. Měl bych navštěvovat knihovnu častěji a doplnit si mezery ve vědomostech, jestli bych snadno oželel dvůr, tak skutečnost, že při rozhovoru s ostatními často nevím souvislosti, které jsou všeobecně známé, mi vadí. Nicméně s tím aspoň mohu něco udělat. Na rozdíl od mnoha dalších věcí.

 

***

 

     Po třech dnech klidné cesty lesem se dostanu blízko k jižní hranici tolik odlišné do té severní.

     Trávím večer v blízkosti malého ohýnku, když ucítím magii. Vzduch kousek ode mě se začne chvět a objeví se v něm mužská tvář s modrošedýma očima a tmavě hnědými vlasy, díky chvění vzduchu má jen nejasné rysy, přesto mě něčím upoutá, ačkoli nedokážu říct čím. Příjemný mužský hlas pozdraví. Odpovím mu a představím se.

     „Rád tě poznávám. Magie vašeho lesa kouzla zvenčí ruší, proto ti raději hned ukážu místo, kde se setkáme. Až překročíš jižní hranici, drž se stejným směrem a za den sem dojedeš.“ Místo tváře spatřím malou mýtinu a na ní už téměř rozpadlou chýši. „Počkám tam na tebe,“ ozve se ještě.

„Dobře.“

Obraz zmizí, ale zvláštní modrošedé oči nadále zůstávají v mých představách, ač se je snažím vyhnat a jejich přítomnosti nerozumím.

 

***

 

     Vím, co mám hledat, ale když ani během dopoledne druhého dne mimo naše území nenarazím na podobné místo, začnu mít obavu, že jsem ho minul.

     Oddychnu si, když před sebou spatřím mýtinu s chýší a před ní krásného koně. Téměř černého s hřívou o odstín světlejší než srstí. Zastavím na kraji mýtiny a seskočím z koně právě ve chvíli, kdy z chýše vyjde muž, jehož podobu už trochu znám. Oči mají přísný a bystrý pohled a dokonalé rysy ho činí velmi pohledným, vyzařuje z něho něco, co se nedá snadno popsat. Hlavou mi proletí myšlenka, že Seneral se nenarodil pro velké sály a politické bitvy, ačkoli by v nich nejspíše dobře obstál. Ne, on patří tam, kde ho nic nespoutává, do míst, kde málokdo obstojí. Sám nad sebou se v duchu usměju. Co o něm vím, abych o něm byť jen v duchu vynášel jakékoliv soudy?

     Kývne mi na pozdrav a řekne: „Nečekal jsem tě tak brzy.“ Než stačím odpovědět, jeho kůň ke mně přijde a jemně se mi otře o rameno. Jsem zvyklý, že koně podobně reagují na mou přítomnost, ale vím, že ne vždy se to jejich jezdcům líbí.

„Smím ho pohladit?“ zeptám se.

„Ano. Zajímavé. Obvykle se k cizím lidem chová nedůvěřivě.“

Pohladím ušlechtilý krk pokrytý hedvábnou srstí. Seneral nás bedlivě pozoruje. Nejsem si jistý, jestli nesouhlasil jen ze zdvořilosti a nechci ho něčím rozladit hned na začátku, proto raději o krok ustoupím od jeho koně, ale on za mnou opět přijde.

„Neutečeš mu. Pojď se podívat dovnitř, jestli chceš.“ Zvědavě ho následuji. „Strýc mi řekl, že jsi byl vyhnanec.“

„Ano.“ Nepozastavím se nad otázkou, jak spolu dokáží mluvit přes bariéru magie, která chrání náš les. Ať už jakkoliv nesouhlasím s Henenienovým chováním, nepochybuji, že je schopný a stejně tak jeho synovec.

     Zkoumavě se na mě zadívá, jakoby nad něčím rozmýšlel, a pak, jak se zdá, se rozhodne. „Henenien strávil několik let v této chýši po odchodu od svého lidu, než se odhodlal jít k mořským elfům. V jedné stěně je dutina a v ní uložil svitek, který chce přivést. Jestli chceš, pomoz mi hledat.“ Henenien patřil k lesním elfům? Proč odešel? Musel? Otázky se vynořují jedna za druhou, ale cosi mě varuje, abych se Senerala ptal. Mám pocit, že řekl vše, co chtěl.

     Společně pátráme po výduti a brzy se otázky stanou druhořadé, protože omezený prostor mě nutí intenzivně vnímat jeho blízkost. Nikdy jsem nic takového nezažil a jsem zmatený. Když Seneral tajnou schránku najde a vyjdeme ven, uleví se mi. Naštěstí na mě jeho přítomnost venku tolik nepůsobí.

 

***

 

     Zamíříme nejkratší cestou do hlavního města. Přes celkem přátelské přijetí u chýše se mnou Seneral mluví, jen pokud je to nutné. Nemyslím si, že by za to mohla mlčenlivá povaha, spíše mi prostě nemá co říct. Jeho tvář neprozrazuje, na co myslím. Pozorně sleduje krajinu kolem nás a sem tam k ní má dotaz. Na jednu stranu lituji Seneralova odstupu, rád bych si s ním popovídal, na druhou mi zase pomáhá přemoct zvláštní přitažlivost, kterou na mě působí, a tak podobně jako v případě jeho strýce i tentokrát víc než uvítám pohled na hlavní město.

 

***

 

     Telarion mi nakáže, abych počkal na chodbě, a pokyne Seneralovi, aby vstoupil do místnosti. Seneral mi poděkuje za doprovod a dál mi nevěnuje jediný pohled. Dveře se za nimi zavřou a já se opřu o zeď. Těším se, až budu moct odejít do svého pokoje v domě pro hosty, ale prozatím se nezdá, že by ten okamžik nastal v brzké době. Kdy se stalo, že pro mě čas opět začal něco znamenat? Nejspíš v momentě, kdy jsem opustil pláně.

 

     „Jak se ti cestovalo se Seneralem?“ zeptá se o něco později Telarion, když mě pozve dál. Seneral už opustil velkou místnost jinými dveřmi.

     Přemýšlím jak odpovědět, a vzpomenu si na jednu z Elariiných lekcí. Když nevíš co odpovědět, řekni něco neurčitého. „Necestovalo se mi s ním špatně.“

Telarion se usměje. „Diplomatická odpověď. Budeš mu nadále dělat doprovod, pokud bude chtít opustit královské sídlo.“

„Udělám, jak si přeješ, ale nevím, jestli bude stát o můj doprovod.“

„Souhlasil s ním. Pošlu ti vzkaz, pokud tě budu potřebovat. Zůstaň ve městě.“ Je mi jasné, že náš rozhovor skončil, proto přikývnu a odejdu.

     Cestou do domu pro hosty se stavím v knihovně a do svého pokoje se vrátím s několika knihami a svitky.

 

***

 

     Telarion mi pošle vzkaz, abych se dostavil ke dvoru, hned další den po obědě. Najdu ho na nádvoří, jak hovoří se Seneralem. Když mě uvidí, řekne jen: „Můžete jet.“

     „Rád bych se projel po okolí,“ řekne Seneral, když vyskočí na svého koně.

„Je něco konkrétního, co bys chtěl vidět?“

„Ne, vyber cestu podle svého.“

     Zvolím trasu, po které jsem často jezdíval během své služby u dvora. Seneral si mě nevšímá a já přemýšlím, jestli můj doprovod neodmítl, protože nechtěl urazit Telariona, nebo měl jiný důvod. Určitě musí vědět, že Telarionovi na bývalém vyhnanci nezáleží. Tak proč? A proč tolik stojím o odpověď? Za pár dní odjede, nikdy ho už neuvidím, proč bych měl přemýšlet nad jeho pohnutkami? Nechám Senerala a jeho záhadné chování být a hledám, co se tady změnilo, jenomže jakmile se přestanu soustředit, myšlenky se mi samovolně vrátí k němu. Nerozumím tomu a dráždí mě to.  

     Seneral promluví, až když se vrátíme a to jen proto, aby se rozloučil.

 

     Večer si vyjdu na krátkou procházku po městě, abych se pokusil zbavit pocitu podráždění, což se mi skutečně podaří, ale nijak se nepomůžu, protože podrážděnost náhle nahradí osamocenost. Zasteskne se mi po cestě s Elarií a Norelem. Přes určitý odstup se ke mně chovali přátelsky. S nelibostí si uvědomím, že jsem dospěl do stavu, kdy se mi stýská po společnosti lidí, kteří mi nevěří a o mou společnost nestojí.

     V pochmurné náladě se vrátím do pokoje a najdu malé rozptýlení v jedné z knih.

 

***

 

     Ráno se mi nechce opustit pokoj, tam venku jde život dál ale beze mě. Čtu knihy, které jsem si přinesl a doufám, že žádný vzkaz od Telariona nedorazí. Přání se nevyplní a k večeru přijde rozkaz od dvora.

 

     Tentokrát mě čeká procházka městem. Nechce se mi mluvit, což ale u Senerala nemusím. Vnímá mě nejspíše jako povinný doprovod, od kterého nic nečeká, ale místo, abych byl rád, se opět dostaví podrážděnost. A zmatek. Kráčím vedle něho, navenek zachovávám klid a mé nitro překypují emocemi. Známé ulice se zdají cizí, připadám si sám, méněcenný a dokonale zmatený vším, co ve mně vzbuzuje Seneral. Každá minuta se zdá nekonečná. Když se s ním konečně rozloučím a pospíchám do svého dočasného domova, doufám, že v něm naleznu aspoň trochu klidu. Marně. Později o samotě o všem znovu přemýšlím a napadne mě, že vyhnanec zůstane vyhnancem, v povědomí svého lidu a zřejmě nejen jeho se nestanu ničím jiným a nečekají mě jiné dny než ty, které právě prožívám.

 

***

 

     Další dva dny žádný vzkaz nedorazí, strávím je v pokoji nad knihami a zapomínám i na jídlo. Až další ráno posel přinese rozkaz, abych se dostavil k Telarionovi.

     „Podsaď se,“ vybídne mě. „Vypadáš pohuble, jsi v pořádku?“

„Ano.“

„Mám pro tebe další úkol. Vydáš se k elfům od moře. Víš o ostrovech, které objevil Seneral, a jejich bohatství?“

„Ano.“

„Dobře. Nabídli nám možnost prohlédnout si je, abychom si mohli udělat představu pro směnný obchod.“

„Mám někoho doprovázet?“

„Ne. Uvažuješ logicky, poslal bych raději někoho jiného, ale Seneral si vyžádal tebe. Mluvil jsem o tom s Elariou a ona si myslí, že tento úkol zvládneš. Dám na její úsudek. Máš ještě pár dnů do odjezdu. Kováři ti přesně řeknou, co máš hledat. Elaria souhlasila, že tě zasvětí do našich vztahů s mořskými elfy. Na vše dávej pozor.“

Přikývnu. Těším se, že znovu uvidím Elariu. „Řekl důvod, proč mám jet já?“ zeptám se.

„Ne. Možná se chtěl ujistit, že vyšleme někoho nezkušeného, ale nespatřuji v tom smysl. Stejně ti nejcennější naleziště neukáže, ale kdybys měl možnost, pátrej po nich.“

„Ano.“

„Dobře. Nemůžeme ztrácet čas. Kováři tě očekávají.“

 

     Pozoruji kováře při práci. Jeden z nich odloží nářadí a vydá se ke mně.

„Ty jsi Casseren?“

„Ano.“

„Čekal jsem tě.  Jmenuji se Deran a ukáži ti, co budeš potřebovat, případně co by se ti mohlo hodit.“

 

     V následujících třech dnech se dozvím mnoho o drahých kamenech, vzácných kovech a práci kovářů. Večer pak docházím za Elariou, která mě učí o zvycích mořských elfů a prohlubuje mé základy diplomacie. Můj úkol diplomatický není, nebudu s nikým vyjednávat, ale nesmím se dopustit chyby, která by mohla budoucí jednání zkomplikovat.

     Na konci třetího dne Deranovi za vše poděkuju.

„Rádo se stalo. Jednou jsem cestoval mezi mořské elfy, my příliš neobchodujeme, ale oni jsou zvyklí obchodovat a vědí, co mohou ukázat a co ne.“

„Budu se tím řídit.“ Rozloučím se s ním a zamířím za Elariou. Deran mi v podstatě řekl to samé co Telarion. Znamená to, že ať se budu snažit sebevíc, nemám moc šancí na úspěch.

 

***

 

     „Tady jsou tvé pověřovací listiny.“ Elaria mi podá svitek. „Nebudeš je nejspíš potřebovat ale pro jistotu. Nezapomeň, že tam jedeš pro informace, nezapleť se do žádného vyjednávání.“

„Děkuji. Nemusíš se bát, dám si pozor. Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano.“

Povím jí, co mi řekli Telarion a Deran. „Pokud nesplním úkol dobře, co to bude pro mě znamenat?“

„Nejspíš nic. Telarion odůvodnil tvou přítomnost u dvora tím, že budeš dělat doprovod diplomatům a hostům. Ne všem se to líbí, ale nejedná se o důležitý post, takže mlčí. Může se ale stát, že někdo by na tvém místě rád viděl někoho jiného, a pak by tvoje selhání mohl využít, protože tvůj nynější úkol má určitý význam. Nedělej si s tím prozatím starost a před cestou si dobře odpočiň.“

     Elaria odejde a já přemýšlím o tom, co mi řekla. Přesnější údaje o bohatství ostrovů mořských elfů mají velkou cenu a budou se je snažit utajit. Jak mi prozradila Elaria, nikdy by nepřišli s nabídkou, abychom je navštívili, kdyby nechtěli uvolnit vypjatou atmosféru, která vznikla po jednání s králem Regelem.

     Kováři, ačkoli se ke mně chovali dobře a snažili se mi pomoct, se netajili s názorem, že někdo zkušenější by měl větší šance objevit cenné informace.

     Jinými slovy, pokud někomu vadím, dostane po tomto úkolu velkou možnost se mě zbavit. Jenomže po otcově smrti a mém provinění je význam naší rodiny malý a já jako vyhnanec v podstatě nic neznamenám. Elaria měla pravdu, když mi radila, abych si s tím nedělal starost, sice mám malou šanci uspět, ale nikoho to nepřekvapí a moje nízké postavení to také neovlivní. Zůstane jen nepříjemný pocit ze selhání, ale ten už se týká pouze mě samotného. Navíc měl bych být za tento úkol vděčný, protože mi umožnil utéct nepříjemným myšlenkám. Poslechnu Elariino doporučení a usnu.

 

***

 

     Ráno opustím se Seneralem a jeho strýcem město. V přítomnosti svého synovce se naštěstí Henenien chová podstatně lépe a mě si nevšímá. Zdá se, že si spolu dobře rozumějí.

     Až večer, když se utáboříme, obrátí na mě Henenien svou pozornost.

     „Od svého vyhnanství jsi vždy tak potichu?“

Nelíbí se mi, že opět zmiňuje mou minulost, ale nedám na sobě nic znát. „Obvykle.“

„Prý si měl rád společnost.“

„Ano.“ Pokud bych pochyboval, že si mě pro vybrali záměrně pro nedostatek nezkušeností a nejprve se na mě vyptali, tak teď bych měl jistotu. Nepotřebuju ji.

„Máš ještě někoho z nejbližší rodiny?“ Elaria se zmiňovala o otevřenosti mořských elfů, přesto mě Seneralova otázka zaskočí. Zároveň ale s povděkem beru na vědomí, že všechno přeci jen nevědí.

„Sestru.“

„Vídáte se?“

„Ne.“

„Samozřejmě že ne,“ vloží se do rozhovoru znovu Henenien. „Co kdyby se na ni pak někdo špatně podíval, protože její bratr strávil pět let u severní hranice v podstatě za nic.“

Mlčím. Má a nemá pravdu. Nenavštívil jsem svou sestru a její rodinu právě z důvodu, který uvedl, ale nebyl jsem vyhnán za nic.

„Nechme toto téma být. Casseren zřejmě nesdílí tvůj názor, že byl vyhoštěn nezaslouženě. Telarion si myslí, že mu to prospělo,“ řekne Seneral.

„Dostal by rozum i někde jinde. Ale dobře. Nechme to být.“

Omluvím se a ulehnu. Seneral s Heneniem si povídají, ale přešli do řeči, které nerozumím. U mého lidu by to bylo považováno za nezdvořilost a u nich možná také, ale nezáleží mi na tom.

 

***

 

     Další den se liší od předchozího jen tou změnou, že Seneral se teď se strýcem baví téměř stále v oné řeči, které nerozumím.

     Chci si jít hned po večeři lehnout, ale Seneral se na mě obrátí s nevyzpytatelným pohledem ve tváři.

     „Myslíš, že se chováme nezdvořile, když se povídáme řečí, které nerozumíš?“

„Proč myslíš, že ji neznám?“

„Soudím tak podle toho, co jsem se o tobě dozvěděl,“ odpoví nemilosrdně.

„Jistě ses dozvěděl pouze pravdu a nic než pravdu. Dobrou noc.“ Nechám na nich, jak si mou poznámku vysvětlí, a pomyslím si, že bych byl raději, kdyby mořští elfové byli méně otevření.

 

***

 

     Ráno nechá Seneral svého koně jít vedle mého. „Nechtěl jsem tě urazit a nemám v úmyslu se vůči tobě chovat nezdvořile.“

„V pořádku. Nic se nestalo.“

„Jinými slovy naše nezdvořilé chování přehlížíš?“

„Nic takového jsem neřekl.“

„Ale považuješ nás za nezdvořilé.“

Elaria mě varovala, abych nikdy neřekl to, k čemu mě druzí navádí. „Máte jiné zvyky než my, neposuzuji vás podle měřítek mého lidu.“

„Dával si na hodinách diplomacie pozor. Elaria se snažila.“

Jak o tom ví? Od Heneniena ne. Na zpáteční cestě mě Elaria neučila. „Myslím, že to je jen má věc.“

„Jistě. Omlouvám se za to zkoušení.“

Rozhodnu se opominout slovo zkoušení, ať už jím myslel cokoli. „Myslím, že chápu, proč cesty k vám nebývají zrovna oblíbené,“ poznamenám.

Seneral zachová vážnou tvář, ale v očích se mu k mému podráždění mihne pobavený výraz.

 

***

 

     Překročíme hranici a vydáme se přes území jednoho z lidských království.

     „Zítra se dostaneme do obydlenější krajiny. Lidé jsou tu zvyklí nás vídat, přesto budeme muset být opatrnější,“ obrátí se na mě Seneral během čtvrtého dne naší cesty. Od našeho rozhovoru se změnilo jen to, že spolu mluví většinou řečí, kterou mají oba naše národy společnou, takže jim rozumím, jinak mě většinu času ignorují, za což jsem jim vděčný.  

„Kdy se dostaneme na vaše území?“ zeptám se. 

„Předpokládám, že za další čtyři dny.“

 

     Vyhýbáme se městům a vesnicím, ale využíváme lidské cesty, a proto postupujeme rychle. Jak Seneral předpověděl, k hranicím území obývaného mořskými elfy se dostaneme ke konci osmého dne naší cesty. Seneral a Henenien vypadají spokojeně. Mě na tom těší hlavně skutečnost, že čím dříve se dostaneme tam, tím dříve se budu moct vrátit.