4. část

     Jedeme po úzké stezce lesem podobnému tomu, ve kterém jsem se narodil. Uzavírám náš malý průvod pohroužený v myšlenkách. Henenien před mnou náhle zastaví svého koně, naštěstí můj kůň dává větší pozor než já a zavčas se jim vyhne. Stojíme všichni tři vedle sebe, Seneral a Henenien hledí před sebe s výrazem úcty, já překvapeně a nejistě. Les náhle skončil útesem a pod námi se rozprostírá nekonečná vodní plocha. Moře. Vítr k nám zavane vůni soli. Podle legend přišli první elfové přes moře. Snad bych měl cítit to samé co moji společníci, ale mým domovem je les. Moře obdivuji, ale ten hluboký pocit úcty chovám právě k rodnému lesu. Když si představím, že se budu muset plavit po té mase vod, nijak se na to netěším.

     „Zneklidňuje tě moře?“ zeptá se Henenien.

„Ano.“

„Měl jsem stejný pocit, když jsem ho viděl poprvé. Možná odtamtud přišli naši předci, ale mým domovem byl les. Postupně si má duše vzpomněla, odkud pochází. Moře tě dřív nebo později pohltí. Žádný elf mu nemůže uniknout, jsme s ním spojeni.“

Kývnu, aniž bych jeho slovům věřil nebo mě snad nějak utěšila v souvislosti s blížící se plavbou.

 

***

 

     Město mořských elfů, do kterého se dostaneme k večeru, se podobá našim až na velký přístav. U mol kotví lodě různých tvarů, elegantní, patřící mořským elfům, i pár robustnějších, nejspíše lidských. Kolem se pohybují převážně elfové ale i dost lidí, což mě překvapí. Vím, že s nimi obchodují, ale nečekal jsem, že v takové míře. Zeptám se na to Senerala.

     „V porovnání s vámi s nimi obchodujeme podstatně častěji a naše území jim není tak striktně uzavřené jako vaše, tedy přístavy, dál do vnitrozemí je také nepouštíme.“ Přikývnu a dál si prohlížím pestrobarevný zástup postav.

     „Tady se rozloučím,“ řekne Henenien o chvíli později. „Pojedu ke dvoru. Vy máte své úkoly.“ Pak se obrátí na mě. „Casserene, omlouvám se, že jsem tě trochu trápil, ale věř mi, že jsem tím nesledoval nic špatného, jako bývalý vyhnanec ti rozumím více, než si myslíš.“ Nato odjede. Hledím za ním s hlavou plnou otázek, na které nejspíš nikdy nedostanu odpověď.

     „Zítra ráno se chci jít podívat na loď. Pokud bude vše připravené, rád bych vyplul, proto bude nejjednodušší, když přes noc zůstaneš v mém domě,“ ozve se Seneral a vytrhne mě tak z myšlenek.

„Dobře.“ Raději bych zůstal jinde, ale má pravdu a je v mém zájmu, aby můj úkol proběhl hladce a hlavně rychle.

     Zastavíme před větším domem, umně zasazeném do okolní zeleně. Koně zanecháme v přilehlých stájích.  

     Seneral mi ukáže pokoj pro hosty, a ačkoli si nemyslím, že bych byl po pěti letech na severní hranici zhýčkaný, těším se, že dnes budu spát v posteli.

     „Lázeň najdeš naproti přes chodbu. Pak přijď dolů, povečeříme.“

Poděkuju mu a jsem rád, když zůstanu v místnosti sám, ač jen na chvíli.

 

     Nikdy jsem neviděl tolik map pohromadě. Seneral mi po večeři nabídl, že mi ukáže, kudy povede naše cesta. Teď přejde k největší mapě, která zabírá polovinu jedné stěny jeho pracovny. Ukazuje jednotlivé ostrovy, které navštívíme, a ke každému něco řekne. Poslouchám a v hlavě mi zní varování, která jsem vyslechl doma. Co přede mnou tají? Dokážu zjistit víc? Oba jen plníme své povinnost, škoda, že nás vedou každého jinou cestou. A ať už zamlčuje cokoli, pro tuto chvíli nemohu neobdivovat jeho vědomosti, o které se rozhodl podělit. Život přináší zvláštní chvíle a podivná zjištění. V pracovně plné knih a map, při výkladu o úkolu, který nás rozděluje, si nerad musím přiznat, že on je jediná bytost, se kterou bych si uměl představit strávit život.  A právě proto se do něho nesmím zamilovat.

     „Zdáš se zamyšlený.“

Málem sebou cuknu, ale včas se ovládnu. „To se ti zdá.“

„Možná. Nikdy jsi nechtěl cestovat?“

„Chtěl jsem se podívat na některá místa, ale na objevitelské cesty, jaké podnikáš ty, jsem nemyslel. A ty?“

„Už jako dítě jsem strávil hodně času prohlížením map a plánoval cesty, které jednou uskutečním,“ odpoví. „O čem jsi tedy snil?“ zeptá se.

„O ničem konkrétním. Žil jsem okamžikem.“

„A dnes sníš?“

„Dnes už nemám o čem snít.“

„Netoužíš po rodině, po lásce?“

„Moje současná situace mi nedovoluje ani jedno ani druhé. Snít o něčem co se nemůže stát, bývá zrádné, dřív nebo později se takových snů musíme vzdát a zůstává větší prázdno než bez nich.“

„To je pravda. Proč si myslíš, že sis své vyhnanství zasloužil?“ Náhlá změna tématu mě nepřekvapí. V mysli mi vytane neklidná hladina moře. Myslím, že plavba po něm bude připomínat rozhovor se Seneralem. Také nebudu vědět, kde v příští chvíli skončím.

„Nesplnil jsem své povinnosti.“

„Ano, ale pokud vím, tak proto, že si jednal podle srdce. To tvé selhání neomlouvá, ale činí pochopitelným a zdaleka ne tolik odsouzením hodné.“

„Kdoví. Ty ještě sníš?“

V očích se mu objeví něco smutného. Zavrtí hlavou. Myslím, že o sobě nechce mluvit o nic víc než já. Ještě chvíli si povídáme o cestě, která nás čeká, a osobním tématům se vyhneme.  

     Když odcházím do svého pokoje, uvědomím si, trochu s překvapením, jak snadno se mi s ním povídalo. Najednou jsme si měli co říct. Ano, musím dokončit svůj úkol co nejdříve hlavně kvůli sobě.

 

***

 

     Nejprve pocítím obdiv, když spatřím dokonale propracovanou loď, vzápětí si však uvědomím, že přes svou velikost poskytuje přeci jen omezený prostor, ze které nelze utéct. Myšlenka, že jsem v podstatě vydán do Seneralových rukou, se mi nelíbí, ale nemohu s tím nic dělat.

     „Pojď, musíme na palubu,“ ozve se vedle mě Seneral. Následuji ho po žebříku na loď, kde na nás už čeká jeho posádka. V popředí stojí muž zhruba mého věku, který ke Seneralovi obdivně vzhlíží. Seneral ho představí jako svého zástupce. Gaber. Neobvyklé jméno, ale když si ho více prohlédnu, všimnu si, že některé jeho rysy nejsou pro náš lid typické stejně jako zrzavá brava vlasů. Jeden z jeho rodičů nebo předků musel být člověk. On si mě prohlíží s neskrývaným rozladěním na rozdíl od ostatních, kteří zachovávají nic neříkající výraz, ať už si myslí cokoli.

     Gaber svým úkolům zřejmě rozumí, protože po krátké prohlídce lodi Seneral zavelí k vyplutí. Dva muži odpoutají loď a ta se zhoupne. Má včerejší představa o plavbě na moři se ukazuje jako správná.

     „Nemáš se čeho bát,“ řekne Seneral a teprve teď si uvědomím, že se pevně držím ráhnoví.

„Nebojím se, jen mám raději pevninu.“

„Jak můžeš mít raději pevnou zem, když neznáš moře?“ odpoví s malým, pobaveným úsměvem, prvním, který jsem u něho viděl.

„Asi právě proto.“

„Zvykneš si. Hádám, že ten neklidný pohled nemáš díky moři.“

„Neklidný? Mýlíš se.“

„Nepřipadá mi.“

Naštěstí ho zavolá Gaber, který stojí u kormidla. Už vím, co je horší než cestovat s Henenienem. Být s jeho synovcem na palubě lodi, když mi věnuje pozornost.

 

     Seneral převezme kormidlo a zůstane u něho, dokud se nedostaneme z přístavu, potom ho opět předá Gaberovi. Ten se na něj usměje, když ho přebírá. Zcela neskrývaně. Liší se od nás mořští elfové tolik ve svých citových projevech nebo za to může jeho částečný lidský původ? Zbytečné otázky. Raději dál pozoruju vzdalující se přístav.

     „Mračíš se. Máš dnes zajímavou tvář. Obvykle by ti mohla neměnný a netečný výraz závidět i socha,“ poznamená Seneral a tentokrát sebou opravdu cuknu překvapením zapříčiněným ani tak jeho náhlou blízkostí jako významem slov. Nikdy se mnou v podobném odlehčeném duchu nejednal. V jeho očích se mihne pobavení. Přemýšlím, jestli mám odpovědět, že spíše jemu než mně, ale nakonec se rozhodnu přejít jeho poznámku mlčením.

     „Nějakou dobu se nebude na co dívat, můžeme si popovídat. Půjdeš se mnou?“ pokračuje. Díval bych se raději i na Gabera, jen abych s ním nemusel mluvit, ale nenapadne mě žádná rozumná výmluva. Sejdu za ním do podpalubí. I na severní hranici jsem odjížděl s větším nadšením. Seneral otevře jedny dveře a dá mi přednost. Kajuta trochu připomíná jeho pracovnu. Příliš se ale nerozhlížím. Vzpomenu si na jednu z lekcí od Elarie. Když nechceš být tázán, ptej se sám.

     „Měl jsi tolik jiných příležitostí a nevěnoval jsi mi žádnou pozornost, čím jsem si ji zasloužil teď?“

Tentokrát se on na mě podívá trochu překvapeně a já se málem usměju. Naštěstí se ovládnu. Zkazil bych tím kouzlo nečekané otázky.

     „Neřekl bych, že žádnou, ale ke tvé otázce. Chtěl jsem vědět, jestli ti bude vadit nedostatek pozornosti. Pak bych tě na loď nevzal.“

„O tom jsi přemýšlel už při našem prvním setkání?“

„Jistě, kvůli tomu jsem k vám jel. Někoho z vás jsem měl dovézt na ostrovy a ne každého jsem chtěl vzít na loď, nebylo by ovšem vhodné odmítat návrhy druhé strany, potřeboval jsem tedy navrhnout sám někoho, kdo by mi vyhovoval, a ty ses zdál slibný.“

„Takže jsem obstál nebo si nenašel nikoho vhodnějšího?“

„Obojí. Soustředil ses jen na svůj úkol, což se mi líbilo. Toto je má kajuta a teď i tvá.“

„Mám zůstat s tebou?“

„Na lodi jsou tři kajuty. Jednu obývám já, druhou Gaber, třetí ostatní.“

„Mohu zůstat s ostatními.“

„Tam už se nevejdeš.“

„Na palubě?“

„Bojíš se mě?“

„Ne, nechtěl jsem ti překážet.“

„Neměj strach, budeš mi dělat vítanou společnost.“ Vypadá pobaveně.

„Dobře.“ Z dalších rozpaků mě zachrání elf, který se přijde zeptat na něco ohledně plachet. Připadá mi, že mluví cizí řečí, a vůbec netuším, na co se ptal, což mi v tuto chvíli ale vůbec nevadí. Rychle se protáhnu ven. Seneral ví, že mě svým oznámením zaskočil a podezřívám ho, že naprosto úmyslně.

     Na palubě mě uvítá Gaberův pobouřený pohled. Málem si povzdechnu nahlas, tak jak jsem to viděl u lidí. Plavím se s nimi jen dočasně a nejsme si se Seneralem nijak blízcí, to musí vidět. Musí? Nezdá se.

     Pozoruji mořskou hladinu před námi. Někteří námořníci nemají zatím co na práci, tak dělají totéž. Jeden z nich, starší elf s téměř bílými vlasy od slunce a slaného vzduchu, se na mě obrátí a řekne: „Máš štěstí, že nejsi člověk a netrpíš mořskou nemocí.“ Přikývnu. Myslím, že mu nešlo o to, aby se mnou promluvil, ale aby ho slyšel Gaber. Ale kdoví. Třeba se mi to jen zdálo, každopádně Gaber se zamračí. Opravdu se nesnaží své emoce ani trochu skrývat.

     Seneral vyjde za chvíli na palubu a jeho rozkazy rozeženou námořníky po jejich povinnostech.

 

***

 

     Večer sejdu do kajuty dříve než Seneral a mám možnost se více rozhlédnout. Na jedné stěně visí zrcadlo, v něm spatřím svůj obraz. Tmavě hnědé vlasy mi sahají až k pasu a nepřitahují takovou pozornost jako nazrzlé Gaberovi. Vždy jsem měl jemnější rysy, ne ženské, ale ne výrazně mužské a ani severní pustiny na tom nic nezměnily, zato daly mým očím o odstín světlejším než vlasy ostrý pohled.

     „Rád se na sebe díváš do zrcadla?“ zazní za mnou Seneralův hlas.

Nejspíš jsem si už zvykl na jeho tiché příchody a jemný humor, protože tentokrát s sebou necuknu a nedám na sobě znát ani žádné překvapení. „Ne.“ A pak, aniž bych věděl proč, dodám: „Vidím se v zrcadle poprvé od doby, kdy jsem odešel na pláně.“

„Pak k tomu musíš mít důvod.“

„Zahleděl jsem se do něj náhodou. Proč vadím Gaberovi?“ položím rychle otázku. Myslím, že odpověď znám a příliš mě nezajímá, ale chci ho odvést od současného tématu.

Seneral se však nedá ošidit. „Porovnáváš se s ním? Myslíš, že vypadá lépe?“

Musel si všimnout, jak jsem si Gabera prohlížel. Vím, že mě zkouší, proto si dám s odpovědí na čas. Představím si Gaberovu bezvousou tvář zajímavou díky kombinaci našich a lidských rysů. „Rozhodně vypadá cizokrajněji.“

„Narážíš na jeho poloviční lidský původ? Vadí ti to?“

„Ne, odpovídám na tvou otázku. Nevadí. Vadí tobě, že jsem bývalý vyhnanec?“ vrátím mu otázku a podaří se mi ho trochu zaskočit.

„Ne.“

„A co ostatním?“

„Někteří stále více myslí jako tvůj lid, ale mnoho už otevřelo oči a uznalo, že jiné rasy mají v některých věcech pravdu. Myslím, že schopnost lidí zapomínat bychom se měli naučit, když nejsme natolik moudří, abychom se dokázali oprostit od minulosti při našem uvažování a rozhodování. Odpověď tedy zní, někomu by to vadilo, většině ne, kdyby o tom ovšem věděli. Na lodi o tobě neví nikdo.“ Seneral přejde ke stolu a posadí se. Pokyne mi k místu naproti němu. Mlčky ho napodobím.

     „Možná máš pravdu a možná ne. Dnes jsem stál na palubě a jeden z tvých mužů mi vykládat o mořské nemoci, a že mám štěstí, že nejsem člověk. Mám za to, že ta slova byla určena Gaberovi. V tu chvíli mi nepřišlo, že byste se lišili. Třeba tvůj lid není o tolik lepší než můj.“

„Nepovažuji svůj lid za lepší než tvůj, ale kdyby si ho poznal, zjistil by si, že je otevřenější a tak dává větší šanci těm, kteří se dopustili omylu.“

Mlčky přikývnu. Snad má pravdu, sám vím, že mi můj lid neodpustí a nikdy na mě nebude pohlížet tak jako před mým proviněním.

„Pojďme spát, na rozhovory budeme mít ještě hodně času,“ uzavře Seneral rozhovor.

 

***

 

     Když se ráno probudím, spatřím Senerala, jak čte svitek. Vzhlédne ke mně. „Spal si na moři dobře?“

   „Ano, ani jsem nevěděl, že jsem na moři.“

„Počkej, až bude bouřka,“ řekne pobaveně.

„Nestraš mě.“

„Jen tě varuji.“

„Někdy je lepší nic nevědět.“

„To je pravda. Odpoledne bychom měli dorazit k prvnímu ostrovu.“

„Dobře. Budu se těšit.“

„Chceš tím říct, že když se dlouho nebudeš vracet, důvodem nebude, že ses ztratil?“

Někdy se mi otevřenost elfů z pobřeží líbí. Usměju se. „Ano, to zní velmi výstižně.“

„Pojď se na něco podívat.“ Před ním leží na stole na první pohled ošklivé kameny, ale kováři mě naučili dost, abych věděl, jaké vzácné, neopracované kameny mám před sebou.

„Pochází z prvního ostrova?“ zeptám se.

„Ano. Prohlídni si je, ať víš, co máš hledat.“

„Neměl bys mi pomáhat.“

Seneral se jen záhadně usměje. Přeruší nás zvuk lehkých kroků a hlas volající Seneralovo jméno. Odejde na palubu a já si pozorně prohlédnu kameny.  Mají velkou cenu, ale nepatří mezi nejlepší. To jsem ani nečekal.

 

***

 

     Loď zmizí za kopcem. Seneral zůstal na pobřeží, aby dohlédl na doplnění zásob pitné vody. Na tak malém ostrově prý nemohu zabloudit. Podezřívám ho, že zkouší, jestli najdu naleziště, ale jsem rád, že mohu být chvíli sám.

     Po hodině se zastavím, abych si promyslel, kudy se vydám dál. Zatím jsem nenarazil na žádné místo, kde bych mohl očekávat výskyt kamenů, které hledám, a to jsem prošel už velkou část ostrova. Nemohu si dovolit vrátit se s nepořízenou. Seneral by nic neřekl, ale ztratil bych v jeho očích jakoukoliv hodnotu a dost možná by mě při první nejbližší příležitosti vysadil na pevnině, což by ovšem znamenalo, že jsem ve svém úkolu selhal úplně, a to nechci.

     Na rozdíl od trpaslíků my drahé kameny ani kovy netěžíme, ale sbíráme, jedná se pouze o povrchová naleziště. Okolo mě se rozprostírá kopcovitá krajina porostlá travním porostem narušeným sem tam hloučkem stromů. Tady by nic nenašly ani naše oči. Musím do jiné části ostrova. Pak mě něco napadne. Při velikosti ostrova zde nemůže být mnoho ložisek. Možná jen jedno a k němu se musí chodit, logicky k němu tedy vyšlapali pěšinu. Najít stezku bude mnohem snazší. Až doposud jsem žádnou nepřekročil. Rozhodnu se změnit směr a vykročím k jihu.

     Krajina zůstává stejná, zrovna přemýšlím, jestli bych neměl vyjít na jeden vyšší kopec a rozhlédnout, když se prudce zastavím. Málem jsem přešel sotva znatelnou pěšinu. Vydám se po ní. Vede k malé skalní stěně. Brzy najdu první kámen podobný tomu, který mi ukázal Seneral. Nebýt stezky, nikdy bych toto naleziště nenašel. Kvalitou kameny nejsou špatné ale ani nejlepší. Předpokládám, že právě z toho důvodu mě nechal Seneral potulovat se po ostrově samotného. Nemám co nalézt a tudíž ani on co skrývat. Podle dohody mám vzít z každého naleziště jeden kámen, vyberu jeden z lepších a vydám se dál. Předpokládám, že nic jiného nenajdu ale pro jistotu. Nemýlil jsem se. Vrátím se na pěšinu a ta mě dovede nejkratší cestou zpět na pobřeží dost daleko od míst, kde kotví naše loď. Seneral mi nechtěl úkol ulehčit. Nakonec v dohodě zaznělo, že mi ukáže ostrovy ne přímo naleziště. Svého strýce nezapře.

     Po pláži mířím k lodi, ale jakmile se dostanu dost blízko, odbočím do středu ostrova. Chci přijít z jiné strany. O tom, že jsem našel stezku, nemusí nic vědět.

      Senerala najdu odpočívat opřeného o kmen stromu.

„Vracíš se brzy. Našel jsi?“

„Ano.“

„V tom případě můžeme vyrazit.“

 

     O chvíli později se už dívám, jak ostrov mizí v dáli. Odpoledne se chýlí k večeru.

     „Pojď se navečeřet,“ vyzve mě Seneral.

 

     Po jídle se Seneral zeptá, co jsem přinesl z naleziště. Mlčky mu podám kámen.

     „Dobrý výběr.“

„Vypravuj mi, prosím, o svých cestách,“ požádám ho. Nechci se s ním bavit o nalezištích, protože v tu chvíli mi náš rozhovor připomíná souboj beze zbraní, kdy on se snaží neprozradit mnoho a já zjistit co nejvíce, zatímco pokud si povídáme o něčem jiném, mívám naopak pocit vzájemného porozumění.  Ať už je to jen má představa nebo skutečnost, ten pocit se mi líbí.

     Zkoumavě se na mě podívá. Ví, že s ním o svém hledání nechci mluvit.

     „Pokud chceš,“ souhlasí.

„Chci.“

     Zbytek večer poslouchám jeho melodický hlas a přes poutavé vyprávění s ním prožívám jeho cesty. Když skončí, řekne: „Je čas jít spát, ale zítra budeš vypravovat ty.“

„O čem?“

„O severních pustinách.“

„Pusto, zima a vítr. Teď víš všechno.“

„Uvidíš, že ne.“

„Jak myslíš.“

 

***

 

     Štěstí nám přeje a moře zůstává klidné. Odpoledne mě Seneral zavolá k sobě ke kormidlu.

     „Nechceš se něco dozvědět o námořní navigaci?“ zeptá se. Přikývnu. Gaber, který stojí vedle něho, se ušklíbne.

„Nechám tě tu s Gaberem, on ti vše vysvětlí.“ S tím odejde, následován Gaberovým udiveným pohledem. Mě nepřekvapil a Gaberovi úšklebek nevrátím, na rozdíl od něho vím, jak nepříjemné mohou být Seneralovy zkoušky.  

     Gaber se netají tím, že se mu jeho úkol nelíbí, ale vysvětlí mi vše potřebné. Nevšímám si jeho nelibosti, poslouchám a ptám se. Gaber zpočátku odpovídá stručně, ale postupně se rozpovídá, jako každý kdo mluví o něčem, co mu hluboce přirostlo k srdci, a zdá se, že mu přestala vadit i skutečnost, že své vědomosti předává zrovna mně. Navzdory očekávání strávím u kormidla v jeho společnosti docela zajímavé a poučné odpoledne.

 

     „Jak se ti líbilo u kormidla?“ zeptá se večer Seneral.

„Líbilo. Zkoušel si Gabera?“ zeptám se, ačkoli odpověď znám.

„Ano, pokud by mu žárlivost nedovolovala podřídit se rozkazu, mohlo to by to být do budoucna problém. Nečekal jsem, že by sis s tou situací neporadil. Myslím, že jsi to Gaberovi docela zjednodušil.“

„Už i tak je s tebou chudák.“

„Proč ho lituješ?“

„Kdo by chtěl být zkoušen ze svých citů?“ Kdo by vůbec chtěl být zkoušen? To už ale nahlas neřeknu.

„Nezkouším jeho city, ale jeho odpovědnost.“

„To je tvoje pojetí.“ Rozumím jeho důvodům, ale nedokážu si pomoct, abych se proti němu nestavěl do opozice.

„Učíš se rychle.“
„Možná.“

Usměje se. „Dlužíš mi vyprávění.“

„Co chceš slyšet?“

„Všechno. Popiš mi krajinu a jak si tam žil.“

Poslechnu a povím mu o všem, na co si vzpomenu. Není to napínavé ani poučné vyprávění, ale pokaždé, když chci skončit, vybídne mě k pokračování otázkou. A tak mu převyprávím pět let svého života.

     „Kdybych nevěděl, že jsi tam byl ve vyhnanství, skoro bych řekl, že sis pláně oblíbil.“

„První rok jsem nechtěl s nikým mluvit a pustina na mě byla v tomto směru milosrdná. Poskytla mi úkryt a zaneprázdnila mě starostmi o vlastní přežití. Nebral jsem ji jako trest.“

„V čem si tedy trest viděl?“

„V tom, že už nikam nepatřím.“ Pozoruje mě zvláštním pohledem. „Co se děje?“ zeptám se.

„Myslím, že jsem vyhnanství jako trest podcenil a lépe chápu strýce, že raději odešel, než aby ho podstoupil.“

„Nesouhlasím s tebou. Zlý je až návrat, ne pustiny.“

„Takovou odpověď jsem od tebe čekal.“

„Kdy doplujeme k dalšímu ostrovu?“ změním téma.

„Bude záležet na větru. Za dva nebo tři dny. Těšíš se na pevnou zem?“

„Ano.“ Ve skutečnosti se těším nejvíce na chvíli, kdy tento úkol skončí a ta se blíží s každým navštíveným ostrovem.