5. část

     „Základy umíš,“ řekne Seneral příštího dne u kormidla. „Budeme pokračovat s něčím těžším.“ Nerozumím, proč se rozhodl mě učit, ale nemám důvod odmítat. Naopak.

     Den utíká rychle, podobně jako Elaria i Seneral se zdá nevyčerpatelným zdrojem vědomostí. Gaber nás občas sleduje se zmateným pohledem. Nejdřív jsem si ho neuměl vůbec vysvětlit, ale pak mě napadlo, jestli ho nepřekvapuje skutečnost, že se mi Seneral věnuje. Pokud ano, tak jeho údiv sdílím.

 

***

 

     „Sníš s otevřenýma očima?“

Sedím se svitkem v rukou, ale v myšlenkách se zabývám zítřkem, kdy bychom měli doplout k dalšímu ostrovu. Seneral stojí nad mapou položenou na stole, pozornost však v tuto chvíli věnuje mně.

     „Ne, přemýšlím.“

„Prozradíš mi o čem?“

Ty tajemné modrošedé oči mě sledují se zvláštní intenzitou, nedokážu od nich odtrhnout pohled a zdá se mi, že moje hlava i srdce jsou jich plné. Náhle si uvědomím, že můj pohled společně s tichem je více výmluvný, než bych chtěl. V jeho očích si přečtu, že ho moje chyba zaujala.

     „Promiň, půjdu ještě na chvíli na palubu.“ Nečekám na odpověď a rychle opustím kajutu.

     Nastavuju tvář chladnému nočnímu vánku. Ztratil jsem rozum. Ať už dělá Seneral cokoli, má na mysli jen dobro svého lidu. Jestli jsem doposud při svém úkolu v ničem podstatném neselhal, tak se tak stalo dnes v noci. Co se stalo, neodčiním, musím počkat, jak se situace vyvine dál a vyvarovat se dalších podobných chyb.

     Opřu se o bok lodi. Ještě chvíli si mohu dovolit tady zůstat, pozorovat, jak soumrak přechází v noc a nechat mysl, aby se uklidnila. I život na palubě se pomalu utišil. Jen hlídky a kormidelník zůstali na svých místech.

     Nerad se vracím do kajuty, ale zůstat na palubě by znamenalo další prohru.

 

***

 

     Další den si od Senerala zachovávám odstup a chovám se, jako by se nic nestalo, stejně jako on. Včera po mém příchodu nezvedl oči od mapy a jediné, co jsme si ještě řekli, bylo přání dobré noci.

 

     Na loďce veslujeme ke břehu dalšího ostrova. Posádka zůstala na lodi.

     „Nemusíš mě doprovázet, podle mapy není ostrov velký,“ řeknu, abych přerušil ticho, které začíná být tíživé.

„Je členitý, trvalo by dlouho, než bys našel naleziště a já chci vyplout co nejdříve.“

Přikývnu. Možná se rozhodl spěchat hlavně kvůli včerejšku. Ať tak či onak i mně to vyhovuje.

     Loďka najede na pevninu. Vyskočíme a Seneral ji vytáhne na břeh, pak se vydáme do nitra ostrova. Pozorně se rozhlížím. Možná je ostrov členitý a možná jen nemám něco vidět. Zkouším stejnou taktiku, která se osvědčila na minulém ostrově. Hledám stezky. Tentokrát však žádnou nenajdu. Buď nenavštěvují ložiska tak často, aby lehké elfské nohy po sobě zanechaly stopy, nebo se nacházejí v jiné části ostrova. Čeká nás ještě jeden ostrov. Ze všech nejmenší. Na prvním jsem cenná ložiska nenašel a věřím, že kdyby se tam nějaká nalézala, Seneral by mě nikdy nenechal jít samotného. Na tom posledním Seneral nedokáže díky jeho velikosti nic skrýt, což znamená, že na něm zřejmě nic důležitého neuvidím. Tak odkud pocházejí kameny, které mi ukazovali naši kováři? Jen z tohoto ostrova? Těžko. Nejpravděpodobnější se zdá, že nenavštívíme všechny ostrovy, potom mi ale předložil neúplné mapy, protože ty opravdu vyobrazuje pouze tři ostrovy. Musím se pokusit najít kompletní mapu. Pokud by se mi to podařilo, měl bych jistotu, že se nemýlím. A pak? Co můžu ztratit, když se pokusím o něco, co Seneral nečeká, zvláště ne po včerejším večeru? Jsem nikdo a to mi dává možnosti, které představují pro ostatní příliš velké riziko. Přesto se budu muset poradit s Elarií, nechci zkomplikovat diplomatickou situaci mezi našimi národy.

     „Podívej. První naleziště.“

     Skloním se a prohlížím si kameny, jiný druh, ale kvalita stejná jako na minulém ostrově.

     „Nejlepší je to třetí. Jestli chceš, můžeme jít rovnou k němu,“ navrhne Seneral.

„Ne, jsem rád na pevnině, takže mi nevadí navštívit i to druhé.“

„Jak si přeješ.“

Nelhal jsem, opravdu jsem rád na pevné zemi, ale také chci vidět co nejvíce. Každá maličkost může hrát v mém plánu důležitou roli. Pokračujeme dál.

     Seneral mluvil pravdu, vzorek si vezmi z třetího naleziště, ale když jsme procházeli druhým, všiml jsem si, že sotva znatelná stezka z něho pokračuje kamsi dál.

 

***

 

     Z paluby lodi sleduju vzdalující se ostrov. Co všechno jsem neviděl? Budu mít možnost odhalit jeho tajemství? Koutkem oka si všimnu, že mým směrem míří Gaber.

     „Víš, že ti neříká všechno?“

„O čem?“

„O ostrovech. Je strážcem ostrovů.“

„Každý máme své postavení a své úkoly.“

„Odejdi a už se nevracej.“

„Děkuji za radu, považuji ji za moudrou.“

Nevěřícně se na mě podívá, ale beze slova odejde. Co to mělo znamenat? Čeho se bojí? Opravdu pro něj představuju hrozbu v boji o Seneralovu přízeň? Nebo má jeho žárlivost příliš velké oči?

 

***

 

     Seneral se k mé úlevě rozhodl zůstat na lodi a nechat mě prozkoumat poslední ostrov samotného.   

     Naleziště najdu snadno, ničím se neliší od předešlých. Na místě, kde jsem si jistý, že bych si případného pronásledovatele všiml, ačkoli si nemyslím, že by mě Seneral nechal sledovat, vytáhnu kámen, který mi dala Elaria před mým odjezdem pro případ, že bych se s ní potřeboval rychle spojit. Během okamžiku se ve vzduchu objeví její tvář.

     „Casserene? Co se děje?“

Povím jí, jak probíhá můj úkol, a potom se zmíním o svém plánu.

„Promluvím o tom s Telarionem, v současné situaci to může být naše jediná možnost. Až budeš moct, opět se se mnou spoj, řeknu ti více.“ Obraz zmizí.

     Vracím se k lodi s hlavou plnou myšlenek, jak nejlépe uskutečnit svůj plán, pokud k němu dostanu souhlas. Už jen poslední zákrut a uvidím loď. Ale ne jednu. Vedle naší kotví další. Co to znamená? Rychle spustím loďku na vodu.

 

     „Musíme hned vyplout,“ uvítá mě Seneral, jakmile se dostanu na palubu.

„Kam?“ zeptám se.

„Do jednoho z nedalekých měst.“

„Je to směrem k městu, kde jsme nechali koně?“

„Ne.“

„V tom případě mohl bys mě vysadit na pobřeží? Také se potřebuju rychle vrátit.“

„Po souši bude cesta trvat několik dnů, zeptám se kapitána, který přivezl zprávu, jestli by tě nezavezl do přístavu.“

„Děkuji.“ Zaneprázdněný Seneral je přesně to, co potřebuju.

 

     Když odejde Seneral za kapitánem druhé lodi, čeká mě úkol, kterého se nezhošťuji rád, ale nemám na vybranou. Jsem si jistý, že v Seneralově kajutě správné mapy nenajdu. Ať už si o mně myslí cokoli, nenechal by mi je na očích. Na lodi ale být musí. Kde? Domnívám se, že v Gaberově kajutě. Gaber musí být za Seneralovy nepřítomnosti na palubě, takže mám dobrou a také nejspíš jedinou příležitost.

     Proklouznu do podpalubí a dál chodbou až ke Gaberově kajutě. Uvnitř panuje vzorný pořádek. V několika přihrádkách u stolu najdu nepodstatné dokumenty, ale zásuvky jsou zamčené. Moje magie mi prozradí, že kromě mechanického zámku někdo použil i jednoduchá kouzla, aby je zajistil. S tím vším si snadno poradím. Uvnitř najdu mapy. Rychle jimi listuju. Nic. Přece jen jsem se mýlil a Seneral pro jistotu na lodi žádnou správnou mapu nemá? Čas neúprosně běží. Nemůžu tu zůstat o moc déle. Už chci hledání vzdát, když konečně najdu jednu kompletní. Seneral přede mnou zatajil dva větší ostrovy. Vzal jsem si s sebou papír, na který pomocí kouzla přenesu obraz z mapy. Vše pak vrátím do původního stavu a opustím kajutu.

      Sotva zaujmu místo u stolu v Seneralově kajutě, abych si v klidu prohlédl ještě jednou kameny z naleziště a přibalil je k ostatním, objeví se jeden z námořníků se vzkazem od Senerala. Kapitán lodi souhlasil a ihned se vydáme na cestu.

 

     Se Seneralem jsme se rozloučili jen krátce, popřál mi šťastnou cestu a já mu poděkoval za doprovod.

     Podle kapitáne, bychom se při troše štěstí měli dostat do přístavu za tři dny.  

 

***

 

     Silný vítr nám přeje a na sklonku třetího dne klidné plavby, kterou jsem strávil povětšinou na palubě sledováním moře a přemýšlením o svém plánu, doplujeme do přístavu. Bez meškání si vyzvednu koně a opustím město.

     Dostatečně daleko od něho znovu použiju kámen. Elaria se ozve okamžitě a není sama. Vedle ní stojí Telarion.

     „Casserene, jsi si jistý, že tě nikdo nesleduje?“ zeptá se Telarion.

„Ano.“

„Dobře. Dvůr si přeje vědět, jaké bohatství skrývají ostrovy mořských elfů. Dostali jsme se s nimi do nepřímé konfrontace při vyjednávání s jedním z mocných lidských království a tato informace se nyní ukázala být jako klíčová. Schvalujeme tedy tvůj plán. Prozkoumej ostrovy, nejspíš se ti nepodaří zůstat v utajení, ale nesmíš se nechat chytit. Přivez na ukázku nejcennější kameny, ať si je naši kováři mohou prohlédnout. Pokud by tě přeci jen chytili, nesmíš přiznat, že jednáš se svolením krále.“

„Rozumím.“

„Můžeme ti pomoct pouze s jednou věcí. A to s lodí. Západně od města na tebe v zátoce čeká loď. Patří mořským elfům, ale její kapitán pochází z lesa a je nám loajální. Zaveze tě, kam budeš potřebovat. Můžeš mu věřit.“

„Dobře.“

„Přeji ti mnoho štěstí a brzký návrat.“ Obraz zmizí.

Dvůr buď získá, nebo nic neztratí. Nečekal jsem jiný přístup, stejně jako nečekám vděk, pokud neselžu. Chtěl jsem jen souhlas a ten mám. Obrátím koně k pobřeží.

     Uspěju? Zeptám se sám sebe při pohledu na moře. Myšlenka na zajetí mě neděsí, na setkání se Seneralem ano, ale z představy, že mu mohu provést něco, co nečeká, mě příjemně lechtá v zádech. Ne ve všem jsem se změnil. Proč vlastně tolik chci najít zbývající ostrovy? Musím si přiznat, že mě k tomu nevede žádný ušlechtilý důvod na pomoc svému národu, možná by to bylo jinak, kdybych věděl, že mi potom odpustí, ale vím, že ne. Spíš potřebuju dokázat sobě, že zvládnu i takový úkol, a v neposlední řadě chci odvést Seneralovi jeho zkoušení a nejspíš mu i dokázat, že mě podcenil. Proč? Tu myšlenku rychle zaženu.

 

***

 

     Skláním se s kapitánem nad mapou, kterou jsem vytvořil.

     „Podle zpráv byl Seneral povolán ke dvoru. Načasování máme dobré,“ řekne kapitán.

„Můžeme potkat jinou hlídku?“ zeptám se.

„Ne, nikdo jiný se tam plavit nesmí, pokud neveze vzkaz pro Senerala. To znamená, že když nás někdo spatří mířit směrem k ostrovům, nahlásí nás, protože ví, že tam nemáme co dělat, ale pokud se k nim dostaneme nepozorovaně a Seneral se nevrátí, na nikoho bychom neměli narazit.“

Přikývnu, sám se nejvíce bojím možnosti, že se Seneral vrátí, případně, že zbývající ostrovy nenajdeme.

 

***

 

     Seneral mě naučil o navigaci dost, abych dokázal snadno najít ostrov, po kterém mě doprovázel.

     Sleduju dál sotva znatelnou pěšinu z druhého naleziště. Nejraději bych postupoval rychle, ale nevím, jestli nepoužili magii k ochraně nalezišť. Většinu ochranných kouzel dokážu najít a zneškodnit pomocí svého daru, ale ne za běhu, proto potlačím netrpělivost a postupuju pomalu. Žádné ochranné kouzlo však neobjevím a žádné mě ani nezastaví, po chvíli chůze se přede mnou otevře velké naleziště. Prohlédnu kameny. Přesně takové jsem hledal. Dva vezmu a zpět postupuju podstatně rychleji.

 

***

 

     První úspěch kapitána potěšil, zřejmě příliš nevěřil mým navigátorským schopnostem, ale mě příliš neuklidnil. Mapa, kterou jsem našel v Gaberově kajutě, nebyla nijak zvlášť přesná, což znamená, že horší část úkolu nás teprve čeká. Brzy se ukáže, že jsem se obával oprávněně. Najít zbývající dva ostrovy se nám nedaří. Nakonec na první z nich narazíme v podstatě náhodou po dvou dnech marného pátrání. Jen doufám, že Seneral stále zůstává u dvora a podle občasných kapitánových pohledů směrem, odkud by pravděpodobně připlul, tuším, že nejsem sám, navíc kapitán ví o mé minulosti a ačkoli se to snaží nedávat znát, nevěří mně ani mým schopnostem. Snažím se nad tím nepřemýšlet. Bez něho a jeho lodi bych si jen těžko poradil, ale skutek, kterým jsem chtěl pomoct své ztracené sebedůvěře, mi jen dál ukazuje, jak jsem se svému lidu odcizil.

    

     Na ostrově najdu několik nalezišť se vzácnými kameny a ani tentokrát nenarazím na žádnou magickou past. Téměř se mi ani nechce věřit, že jediné, co chrání ostrovy za Seneralovy nepřítomnosti, je jejich utajení. Celou cestu zpět k loďce, kterou jsem sem připlul, čekám, že se něco stane, ale dostanu se v pořádku a bez problému zpět na loď.  

 

     Večer pak stojíme s kapitánem opět nad mapou. Dostal zprávu od našeho diplomata u dvora mořských elfů, že se Seneral vydal na moře. Podle jeho slov máme už jen jeden den na hledání posledního ostrova, jestli chceme mít jistotu, že na něho nenarazíme.

     Pokud bychom ostrov nenašli, nic by se nestalo, kameny, které už mám, dávají dostatečnou představu o bohatství nalezišť, ale chtěl bych si ověřit jednu domněnku. Čím déle jsem studoval mapu, tím častěji mě napadalo, že mapa není zcela přesná úmyslně. Zkusil jsem tedy podle odchylky umístění ostrova, který jsem právě navštívil, na mapě od skutečnosti vypočítat polohu toho zbývajícího. Kapitán se na můj nápad tvářil skepticky, každopádně mi vyhověl a na uvedené souřadnice zamířil. Nezbývá než čekat.

 

***

 

     Ve své kajutě si prohlížím nalezené kameny. Všechny mají velkou hodnotu. Dvůr bude spokojený, pokud se mi podaří se s nimi vrátit.

     Zaslechnu kroky. Jeden z námořníků ohlásí, že se na obzoru se objevila zem. Vyskočím a spěchám za ním na palubu. Ostrov. Z hrudi se mi sesuje tíže, o které jsem ani nevěděl, že ji nosím.

 

     Tentokrát trvá déle, než naleziště najdu, a některá jsou chráněna magií. Při zpáteční cestě pospíchám, protože jsme už měli vyplout, to se mi vymstí a přehlédnu zarostlou díru v zemi. Jednou nohou do ní zapadnu. Naštěstí neupadnu a můžu jít dál, ačkoli pochroumaný kotník bolí. Vyhnul jsem se magii a stala se mi osudná dávno opuštěná nora lišky. To by Senerala jistě pobavilo. Myslím, že bych se k lodi dostal i po jedné noze poháněn touto představou.

     Jakmile se dostanu na palubu, zamíříme co nejrychleji k pobřeží.