8. část

     O jeho slovech přemýšlím ještě i druhý den, když veslujeme ke břehu malého ostrova. Snad bych se ho i zeptal, kdybych věděl jak, a měl dost odvahy. Proč si lidé myslí, že zvědavost nepatří mezi naše vlastnosti? Toto Elariino sdělení mimochodem řečené během cesty k Regelovi dodnes nechápu.   

     „Od včerejška o něčem stále přemýšlíš, co ti tolik leží na mysli?“ prolomí nečekaně ticho Seneral. Už jsem si všiml, že ačkoli se zdá zaneprázdněný mnoha jinými věcmi, vždy má přehled o všech kolem sebe a přesto jsem si opět nedal pozor. Naštěstí dostanu spásný nápad.

„Například o tom, jak jsi věděl o naší přítomnosti na ostrovech?“

Seneral se usměje, neoklamal jsem ho ani na okamžik, ale nechá to být.

„Už jsem ti řekl, že jsem tě nepodceňoval tolik, jak si myslíš, napadla mě možnost, že se na ostrovy vrátíš, i když jsem nečekal, že najdeš i ty, které jsem ti neukázal. Každopádně lodi proplouvající kolem nich měly příkaz hlásit i sebemenší podezření na pohyb lodi, která tam nemá co dělat, a jedna z nich podala hlášení. Chtěl jsem si ověřit, že jsi na ostrovech skutečně byl, ale pasti zůstaly nedotčené, už bych skoro uvěřil, že se jednalo o planý poplach, nebýt pro tebe nešťastné nory, nicméně vzdávám čest tvé magii.“

„A proč jsi mě pronásledoval i po pevnině? To přeci tvůj úkol už není, nebo ano?“

„Nechtěl jsem, aby si skončil v našich žalářích. Byla by tě škoda,“ odpoví prostě a vezme mi řeč.

     „Takže kdybys mě chytit…“ ozvu se po chvíli.

„Nechal bych tě utéct. Nakonec to nebylo třeba, ale definitivně jsi mě přesvědčil, že bych tě měl získat do našich služeb. Věděl jsem, že dřív nebo později si uvědomíš, že to bude nejlepší řešení, a když jsem viděl, v jakém stavu si odjížděl ode dvora, měl jsem jistotu, že to bude brzy. Nakonec ještě dřív než jsem čekal. Henenien přesvědčil náš dvůr, aby k tomu dal svolení.“

„A váš dvůr souhlasil, i když jsem vám sebral kameny?“

„Neřekl jsem, že ví, kdo je sebral.“

„Takže se mi to nezdálo? To ty jsi mi pomohl po odjezdu z hlavního města?“

„Částečně, dovedl jsem k tobě někoho, kdo má dar léčitelství.“

Myšlenky mi víří hlavou jedna přes druhou, zatímco moje nitro je plné podivné radosti.

     „Teď musíme dávat pozor, pokud tu jsou kameny, které hledáme, nejspíš se budou nacházet v tomto údolí.“ Před námi se rozprostírá krátké, ale poměrně hluboké skalnaté údolí. Opatrně sestoupíme dolů, jestli Seneral čekal, že vytěsním rozhovor z hlavy a budu se soustředit na náš úkol, zklamal bych ho. Proč, proč, proč? Jedno stále se opakující slovo. Proč zrovna já? Proč byl tak otevřený?

     „Toto jsme hledali,“ přeruší po chvíli Seneral můj koloběh otázek, když si prohlédne část jedné stěny. Ještě dobu důkladně prozkoumává místo, a pak projdeme zbytek údolí. Další část ostrova tvoří ostré, nepřístupné skály, takže se vrátíme k loďce. Seneral mlčí a já dál marně hledám odpovědi.

     Jakmile se dostaneme na palubu, zamíříme nejkratší cestou k pevnině, kterou uvidíme už za několik hodin.

 

***

 

     Soumrak už se vznáší nad krajinou, přesto se Seneral rozhodne vystoupit na břeh. Až do chvíle, než mi řekl, abych si vzal své věci, jsem jeho rozkazům nevěnoval mnoho pozornosti. Teď už jsem docela zvědavý, co to celé znamená, jen doufám, že tím moje cesta s ním nekončí.

 

     Seneral zamíří z pobřeží přímo do lesa, ani tentokrát nás nikdo další nedoprovází. Vím, že dával rozkazy Gaberovi, ale netroufám si hádat jaké a jeho tvář jako obvykle nic nenapovídá.

     „Tady se utáboříme,“ ukáže na malou mýtinu. Otázky jsem se rozhodl nechat na později a bez řečí začnu připravovat tábor. Mimoděk se mi ho tak podaří překvapit, podle jeho rychlého pohledu mým směrem se dovtípím, že nějaké čekal. A to mě těší.

    

     „Proč jsme tady?“ zeptám se o hodinu později, kdy se oba díváme do plamenů.

„Ano, ještě jsem ti to neřekl. Jedeme ke dvoru. Podáme hlášení o ostrově, a potom se vydáme na delší cestu tentokrát po souši.“

„Kam?“

„Našel jsem starou mapu a chci prozkoumat cesty, které na ní jsou vyznačeny.“

     Opět se ponoříme do ticha, ale po chvíli mě dosavadní Seneralova vstřícnost k odpovědím podnítí k další otázce. „Jak to, že můj národ neví o Heneniově vyhnanství?“ To je otázka, která mi leží v hlavě už dlouho.

„Ví, jenomže jen málo z vás a navíc takoví, kteří nemají mnoho příležitostí spojit si minulost s přítomností.“

Zvědavě se na něho podívám. Seneral pochopí.

„Nic není sledovanější než hlavní město a dvůr. Každá chyba, které se král, jeho rádci a další, kteří mají moc, dopustí, je něco stojí, ať už politickou sílu nebo něco jiného. Představ si, že dvůr vede důležitá jednání s mocným lidským královstvím, která mají zabezpečit vaši bezpečnost. Jednání je bedlivě sledováno v podstatě všemi, kdo o dané situaci něco vědí, a král se tak dostává pod drobnohled, nemůže udělat chybu, jenomže se vše zkomplikuje a nastává patová situace v cestě k dohodě. Selhání si dvůr nemůže dovolit, volí riskantní cestu. Zmocní se důležitých zajatců. A do toho přijde mladík, který málem všechno zhatí. Nejspíš by se jim nepodařilo utéct, ale co kdyby? V tu chvíli nezáleželo na tom, čí jsi syn, jaké má tvá rodina postavení, musel přijít trest a to přísný, protože se dívalo příliš mnoho politických oponentů a i slabost je chyba. Dostal si se do příliš nebezpečné hry, ačkoli si o tom neměl tušení, což si myslím, byla tvá největší chyba. Věnoval si pozornost jen sám sobě.

     S Henenienem to bylo jiné. Žil v malém městě v blízkosti hranic. V podstatě se ani o město nejedná, protože ho tvoří jen pár domů.

     Už během svého dospívání se zamiloval do jedné elfky, kterou chtěl za svou družku, ale žil tam ještě jeden mladík, který se o ni ucházel.

     Stalo se to několik let před mým narozením, takže o vztazích mezi lesními elfy a lidmi vím jen tolik, kolik jsem našel v knihách a co mi řekl Henenien. Zkusím ti je stručně popsat. Lidská království mezi sebou navzájem vedla mnoho válek a obyčejní lidé utíkali, jenomže jediné bezpečné místo představovalo vaše území. Váš král měl obavu, že by se s nimi válka mohla přenést i do lesa. Ne neopodstatněnou, protože v minulosti, kdy jsme se my nebo vy snažili pomoct lidem, se to stalo. Začal tedy posilovat řady hraničářů, kteří měli bránit lidem ve vstupu na vaše území. Jenomže v té době dospívala generace, ve které mělo jen málo dětí vhodný dar k hraničářské službě a zdaleka ne každé chtělo sloužit na hranicích. Dvůr byl nucen povolat ke službě aspoň na nějaký čas i ty, kteří si to sami nezvolili. Nechtěl ale přímo stát za tímto rozhodnutím, které je téměř v rozporu s naším právem svobody, a proti kterému, jak věděl, budou mnozí mocní protestovat a dvůr by ztrácel politickou sílu, proto přenesl tento úkol na města. Každé město mělo povinnost zajistit bezpečnost určité části hranice. Jedním z těch, kdo měli být povoláni mezi hraničáře, byl i Henenien. V té době nebyla jeho vyvolená rozhodnuta mezi ním a jeho rivalem. Henenien se bál, že ji ztratí, pokud odjede, protože druhý elf měl zůstat. Nevzepřel se příkazu svého města úplně, ale požádal, aby směl nastoupit na hranice o něco později. Rada města mohla vyslat na hranice ještě jeho rivala, ale ten pocházel z významnější rodiny, odmítli tedy Henenienův požadavek a ten do služby nenastoupil. Rada měla jedinou možnost, aby se zbavila odpovědnosti za nesplnění požadavku dvora. Nahlásila vůdci hraničářů, že jimi vybraný elf odmítl a ona ho vykázala na severní hranici. Nebyl jediný, kdo se vzepřel, a protože celá věc, jak už jsem řekl, byla téměř v rozporu s obecně uznávaným právem, dvůr měl jediný zájem a to, aby šly tyto záležitosti mimo něj. Jména těch, kteří odmítli, se nezmiňovala, a příliš se o tom nemluvilo. Většina dokonce trestu unikla, když jejich rodiny našli náhradu, jiní trest přijali, ale jakmile se situace zklidnila, vrátili se zpět. Henenienovi však hrdost nedovolila přijmout trest, protože nevěřil, že se provinil. Myslel si a dodnes si myslí, že nikdo neměl právo ho nutit ke službě na hranici a tedy ani ho trestat, když odmítl. Henenienovo provinění se nikdo nedostalo do širšího povědomí než těch několika elfů, kteří obývali malé město. Ještě jsou takoví, kteří by si vzpomněli, ale Henenien přijal jiné jméno, stal se uznávaným diplomatem, a nikdo z vašeho lidu, kromě tebe, neví, že se nenarodil u mořských elfů. Chybí spojitost mezi mladíkem, který byl před lety vykázán a Henenienem. Někdo by ho mohl poznat, ale v malém městě žily rodiny, které si odloučenost od ostatních zvolily, není tedy pravděpodobné, že by se s někým z nich setkal při některé ze svých výjimečných návštěv vašeho hlavního města, přesto podle mého zbytečně riskoval, když se tam s vámi vydal.“    

„Proč to udělal?“

„Ptal jsem se ho, ale neodpověděl. Mám své domněnky, ale o těch mluvit nebudu.“

Přikývnu. Hlavou mi běží vše, co se stalo po mém návratu z vyhnanství. Některým věcem stále nerozumím.

     „Co ti dělá starost?“

Překvapeně se na Senerala podívám.

„Mračil ses,“ vysvětlí.

„Ne starost, jen některým věcem nerozumím. Proč mi Elaria a Norel dovolili, abych je tehdy doprovodil na jednání, proč mě Telarion povolal zpět od severní hranice? On tvrdí, že z úcty k památce mého otce, ale to nevysvětluje, proč mě poslal s nimi. Musel přeci vědět, že vždy zůstanu vyhnancem. Stačilo by tedy jen zrušit rozkaz, který mě držel na severní hranici.“

Seneral si povzdechne. „Jsou to jen mé domněnky. Telarion nelhal, určitě v tom sehrálo roli i jeho přátelství s tvým otcem v minulosti, kdyby ne, vybral by třeba někoho jiného, ale hlavně sledoval své vlastní cíle. Myslím, že potřeboval oddaného služebníka, který bude vykonávat úkoly příliš nebezpečné nebo nevděčné, aby na ně posílal ty, za kterými stojí jejich rodiny či veřejné mínění. Obětovat vyhnance, byť bývalého, je relativně snadné, vždy stačí říct, že vyhnanec splácel svůj dluh vůči svému lidu. Nikdo se dál neptá a už víš o diplomacii dost, takže i víš, že to je často důležité. Telarion tě zkrátka znal jako zpupného mladíka milujícího společnost a čekal, že se vrátí pokorný muž vděčný za možnost uniknout samotě a tuto možnost bude představovat on, proto tvůj vděk bude patřit jemu. Elarina a Norel plnili jeho rozkaz, měli tě vzít s sebou, aby si získal aspoň malé zkušenosti pro další úkoly. Nicméně si myslím podle toho, co jsem slyšel od Elarie, když jsem s ní o tobě ve vašem hlavním městě mluvil, že aspoň ona věřila, že u diplomatů najdeš lepší místo, než ti naplánoval Telarion, protože tě učila nad rámec rozkazů.“

Občas se mi na severní hranici stalo, že přišla chvíle, kdy se mi zdálo, že všechny roky, které jsem prožil, sedly na má ramena a svou tíhou mě tlačí k zemi. Stejně se cítím i teď, ale je lepší vědět vše.

„Jednou jsi řekl, že o mém vyhnanství víte jen ty a Henenien, platí to ještě?“

„Ano. Ani jeden z nás o tom nikomu neřekne.“

„Co když se budou ptát?“

„Nebudou. Náš lid je na cizince zvyklý a zvykl si i neptat se. Mnoho cizinců žije v hlavním městě trvale. Tebe budou považovat za jednoho z nás jako ostatní lesní elfy, kteří k nám přišli.“

„Je nás hodně?“

„Dost.“

„A co dvůr? Žádali jste, abych sem mohl přijít s rodinou. Ani oni nebudou chtít nic vědět o mé minulosti?“

„Pokud se nedostaneš do víru politického dění, tak ne. Průzkumník a strážce pro ně nic neznamená a stačí, že za tebe ručím já a Henenien. Nicméně tě nevedu přímo ke dvoru, chci, aby si poznal město a jeho obyvatele.“

Přikývnu a už se nedokážu na nic ptát, potřebuju si utřídit myšlenky. Od začátku jsem věděl, že Telarion nejedná v mém zájmu, a přesto ze sebe nemůžu setřást smutek z toho, co jsem se dozvěděl, protože vědět a slyšet od někoho jiného bývá občas velká rozdíl. Podvědomě si nepřipouštíme plný dosah toho, co už dávno víme, ale proti nahlas proneseným slovům jsme náhle bezbranní.

 

***

 

      Je zvláštní, jak krásný slunečný den dokáže změnit naší náladu. Když jsem otevřel oči a zadíval se do modré oblohy nad sebou, věděl jsem, že minulost zůstala za mnou, pokud Seneral mluvil pravdu a nemám důvod mu nevěřit, můžu začít nový život. Zenerei a její druh nic nevyzradí. Občas na mě sáhnou ledové prsty minulosti tak jako včera večer, protože ona nikdy neumírá, táhne se za námi jako stín, někdo si ji uvědomuje více, jiný méně, ale každý o ní ví. S tím se ovšem dokážu smířit. V ranním slunci jednoduše pozbývají večerní chmury na důležitosti a tak se dívám na malé rybky v potoce a nedokážu se neusmívat. Za sebou zaslechnu tiché kroky, které mohou patřit jen Seneralovy, poznal bych je mezi mnoha jinými.

     „Zdá se, že si se dobře vyspal.“

„Ano, dá se to tak říct.“ Vstanu, předpokládám, že chce pokračovat v cestě, a tak se ještě naposled těším mírumilovnou scenérií před sebou, ale další slova nepřicházejí. Místo toho ucítím lehký dotek prstů na svých vlasech. Něco uvnitř mě se zachvěje. Zůstanu nechybný, abych si vychutnal jeho blízkost, dokud kouzlo nezmizí, ale chvíle někdy utíkají velmi rychle.

     „Pojedeme?“ zeptá se.

„Ano,“ odpovím, ačkoli nejraději bych tu ještě dobu stál.

 

     Za tři dny se dostaneme do hlavního města. Seneral využil čas, aby mě dál učil o zvycích mořských elfů, o jejich politice, obchodech a dalších věcech. Na rozdíl od svého mládí, kdy jsem se před otcem ani nesnažil předstírat, že poslouchám při podobných lekcích, jsem tentokrát dával bedlivý pozor. V první řadě z nefalšovaného zájmu, v druhé, protože Seneralův hlas poslouchám rád.

     Za celou dobu Seneral už žádné osobnější gesto neudělal. Někdy se sám sebe ptám, jestli čeká, jak odpovím. Zatím jsem ale nesebral odvahu, abych té myšlence uvěřil, natož k činu. Příležitosti přichází a odchází. Někdy se na mě podívá zamyšleným pohledem a v tom okamžiku mám intenzivní pocit, že skutečně čeká, co udělám, ale jindy se naopak zdá vzdálený a v takových chvílích si vůbec neumím představit, že bych byť jen trochu nechal projevit své city k němu.

 

***

 

     Měl jsem nejasné představy, že se hlavní město mořských elfů bude od měst, na která jsem byl zvyklý, lišit, ale netušil jsem jak moc.

     Toulám se jím už celý den a stále se mám na co dívat. Sám pro sebe se snažím shrnout vše, co jsem viděl.

     Město se liší už na první pohled nejen díky moři, ačkoli čtvrtě dál od moře tvoří budovy, které se stavbám lesních elfů velmi podobají, čím blíže k přístavu, tím více se do staveb promítají prvky jiných kultur a některé z nich jistě nepostavili elfové. I když mě cizokrajné stavby upoutaly a často jsem se zastavil, abych si je mohl důkladněji prohlédnout, což tu nikoho nepřekvapuje, nejvíce mě zaujali obyvatelé města a právě oni toto město nejvíce odlišují. Seneral měl pravdu. Nikdo si mě nevšímá, ostatně mezi množstvím cizinců, kteří se pohybují v blízkosti lodí, se ztrácím a vlastně ani jako cizinec nevypadám. Díky lidem a trpaslíkům zde není takové ticho jako ve městech lesních elfů, ale ani takový hluk, jaký jsem zažil v lidském městě.

     Lesní elfové jsou velmi nedůvěřiví i vůči těm ze svého lidu, které neznají, ale u mořských elfů jsem si všiml větší obezřetnosti jen, když jednali s lidmi, které neznali. Všude jsem se setkal s vlídným přijetím, s mnoha elfy jsem mluvil, a kdybych k životu už nepotřeboval samotu a klid, chtěl bych žít tady. Myslím, lesní elfové musí připadat mořským elfům příliš odtažití a možná až nepřátelští. Možná se na to jednou zeptám Senerala, který sám se v porovnání se svými krajany, je poměrně uzavřený a vážný.

    

     Pomalu se vracím k domu, ve kterém jsme se ubytovali. Seneral ráno odešel ke dvoru a vrátí se až večer, tedy už za chvíli, jak si uvědomím, protože se slunce chýlí k obzoru.

     „Casserene?“ Ten ostrý hlas znám a přeci mi okamžik trvá, než k němu přiřadím tvář, ale stihnu to dřív, než se otočím.

     „Jsem rád, že jsem tě potkal. Pojď, popovídáme se.“

Nevím, jestli se mi chce hovořit právě s Henenienem, ale i on nám pomohl se sem dostat.

     Vstoupí do domu, ke kterému jsem mířil. Už před tím jsem přemýšlel, komu patří. Myslím, že odpověď už znám.

     Henenien mi pokyne k jedné ze dvou lenošek stojících na terase s výhledem do zahrady. Vystačil bych si s krásným výhledem beze slov nikoli však bez myšlenky. Jak moc se od Heneniena liším. Anebo ne zase tak moc? Nikdy mě nenapadlo stát sám za sebou, vzepřel jsem se jen pro ty dva nešťastné dětské pohledy, přesto nakonec vzepřel. Tehdy při mém prvním setkání s Henenienem mě napadlo, že má ke svému chování důvod, a že ho jednou možná pochopím. Stalo se. Henenien věděl víc a viděl dál.

     „Jak se ti líbí v novém domově?“

„Čím dál více, přesto nerozumím, proč jste vynaložili tolik úsilí, abychom zde já a moje rodina mohli být.“

Henenien se pousměje. Už jsem si všiml, že ostrost z jeho očí zmizela.

„Není moc těch, na kterých mi záleží, a na nikom tolik jako na Seneralovi. Rád bych ho viděl spokojeného vedle někoho, kdo by mu rozuměl a sdílel s ním jeho přemýšlivost a neklidného ducha. Když jsem tě poprvé spatřil, připomněl jsi mi ho ve stejném věku. Zvědavé oči a za nimi mnoho myšlenek. Nezměnil se, jen přibyla ta maska bez emocí, kterou nosí, a kterou by mu měl někdo aspoň na chvíli sundat a tobě se to už částečně podařilo. Přesto by naše setkání možná nic neznamenalo, protože si byl příliš spoutaný myšlením svého národa, kdyby se o mě Seneral nestrachoval, když se dozvěděl o mé cestě do hlavního města lesních elfů, a nerozhodl se přijet za mnou. Tak začal slet událostí, které se točily kolem tebe, aniž bys o tom měl ponětí. Chtěl jsem, abyste se setkali a podsunul jsem Telarionovi myšlenku, aby tě vyslal ho vyzvednout. Podle očekávání si Senerala zaujal, což odmítal, proto s tebou příliš nemluvil a tvářil se netečně. Přesto jsem ho přesvědčil, aby si tě vybral jako zástupce lesních elfů, kterému ukáže ostrovy. Telarionovi pouze stačilo říct, že by se mohlo jednat o nevděčný úkol a už měl tvé jméno na jazyku. Věděli jsme o tobě příliš málo, proto jsem na Senerala naléhal, abychom tě trochu prozkoušeli. Nemá takové jednání rád, ačkoli si to na něm nejspíše nepoznal, ale nakonec souhlasil. Prošel si výborně, ovšem nejlepší překvapení si nám připravil svou vlastní výpravou. To byl čin, který mě definitivně přesvědčil, že vy dva máte hodně společného, protože Seneral by na tvém místě jednal stejně, a donutil Senerala, aby odsunul minulost, kvůli které tě odmítal. Proč tedy všechno to úsilí? Protože chci, aby si byl Seneralovi společníkem.“

„To vysvětluje, proč se ke mně teď Seneral chová jinak.“

„Seneral se teď chová tak, jak je mu vlastní, před tím jednal jen na můj popud, ačkoli je k tobě více otevřený než ke komukoli jinému.“

„Můžu se zeptat, proč si chtěl do našeho hlavního města?“

Chvíli si mě jen tiše prohlíží. Možná jsem zašel se svou zvědavostí tentokrát příliš daleko. Náhle se usměje.

    „Dobrá, tak ať to tedy víš, nakonec to může být věci ku prospěchu. Za prvé jsem chtěl vědět, jak na mě pobyt v rodném lese po tolika letech zapůsobí. Za druhé jsem doufal, že třeba náhodou narazím na společníka pro Serenala, když se mi to nepodařilo mezi mořskými elfy. Po nešťastné lásce ve svém raném mládí tuto část svého života uzavřel a jak jsem ti už řekl, nemyslím si, že by to pro něj bylo dobré. Našel jsem tebe, ale oba jste příliš opatrní. Kdo z vás překročí vlastní stín? Doufám, že oba, pak vaše setkání bude mít skutečně smysl.“

Přeruší nás klapnutí dveří.

     „Zdá se, že jsem přerušil důležitý rozhovor,“ řekne Seneral, kterému neunikne náhlé ticho.

Našemu synchronnímu vrtění hlavou by uvěřil málokdo natož Seneral. Podívá se na nás oba zkoumavým pohledem, ale už nic nedodá.

     Henenien vstane. „Casserene, ještě jedna věc. Ne všichni lesní elfové smýšlí stejně, proto jich tolik odešlo sem.“ S tím nás nechá samotné.

     „Půjdu si odpočinout,“ řeknu Seneralovi, jen proto, abych něco řekl, a mohl také odejít. V tento okamžik nevím, jak se vůči Seneralovi chovat a hlavně jak zkrotit podivné plamínky naděje, které se ve mně rozhořely.

 

     Ráno mě Seneral u snídaně překvapí rozhodnutím vydat se ještě dnes na další cestu, doufal jsem, že budu mít více času ztišit naděje doprovázené nepokojem po rozhovoru s Henenienem. Sám sobě ale přiznám, že na to bychom tu museli zůstat hodně dlouho.

 

     Nejprve se stavíme v knihovně, kde si chce Seneral vyžádat mapu.

     Zůstanu u koní venku. Nepřítomně hladím po hřívě svého koně zabrán do myšlenek, když si koutkem oka všimnu pohybu. Kolem mě prochází mladý elf jen o něco starší než já.  Pozorně se na mě zadívá a pak zvedne ruku k pozdravu.

     „Pocházíš od lesních elfů, že?“ zeptá se.

„Ano.“

Přikývne sám pro sebe. „Já jsem sem přišel před čtyřmi lety.“

„Litoval si někdy?“

„Jen toho, že jsem se nerozhodl dřív. Náš lid svazují představy, které s ním nesdílím. Mořští elfové mají svobodnější mysl.“

Přikývnu.

„Myslím, že nebudeš litovat, ačkoli je to těžké říct dopředu. Hodně štěstí.“

„I tobě.“

Dívám se za ním, dokud mi nezmizí z očí.

     „Casserene?“

Otočím se a setkám se se Seneralovým zkoumavým pohledem. „Stalo se něco?“ zeptá se.

„Ne, jen jsem potkal lesního elfa. Zamyslel jsem se nad tím, proč jsem sám nikdy neuvažoval, že bych odešel, dokud jsem neviděl děti.“

„Někdy potřebujeme k rozhodnutím silné pohnutí mysli. Nepřemýšlej o tom, teď jsi tady.“

Přikývnu a vyhoupnu se do sedla. Když se znovu otočím na Senerala, zjistím, že mě dál pozoruje. Rychle cukne pohledem a sám vyskočí na koně. Tak rád bych věděl, jakými cestami se ubírají jeho myšlenky, ale Seneral mi k nim zatím neposkytl žádný klíč. Anebo jsem si ho nevšiml.