9. část

     Celý den jedeme hustým lesem, sem tam si vyměníme pár slov souvisejících s cestou, celkově ale příliš nemluvíme a zdá se mi, že Seneral není tak klidný jako obvykle, ačkoli můžu soudit jen podle náznaků v tónu jeho slov a občasného neklidu v očích. Já sám nevím, co bych měl dělat, proto nedělám nic.

 

     Večer se Seneral dlouho dívá do ohně, aniž by se pohnul. O čem přemýšlí? O naší cestě? O něčem úplně jiném? Kdoví. A co bych měl dělat? Náhle mi před očima prolétne dávná vzpomínka. Jako malý chlapec jsem přiběhl za otcem, abych si mu postěžoval, že nevím, co mám dělat, protože mi ostatní nevěnují tolik pozornosti, kolik bych chtěl. Otec na mě vážně pohlédl a řekl, že když nevím, co bych měl dělat, mám počkat, až to budu vědět. Bezpochyby si myslel, že pochopím, jak nesmyslné je žít pro pozornost ostatních. Určitě ale nepřepokládal, že to bude trvat tak dlouho a stane se mnoho věcí, které zasáhnou nejen mě, ale i ostatní kolem. Zenerei měla pravdu. Byl jsem rozmazlené dítě. Otec příliš spoléhal na můj rozum a odpovědnost, ale v tom se ve mně zklamal. Zeneri takové předpoklady splnila, já ne. Možná jsem tehdy ale dostal odpověď na svou nynější otázku.

     „Casserene, o čem jste mluvili s Henenienem?“ zeptá se náhle Seneral.

„Měl by ses spíše zeptat jeho.“

„To jsem udělal a nedostal jsem odpověď. Prý jeho slova byla určena pro tvé uši, a pokud budeš chtít, řekneš mi je sám.“

Usměju se. „Je krásný večer, který slova nepotřebuje.“

Seneral si zcela neskrývaně povzdechne. „Některá slova musí být vyřčena. Mluvil o tvé či mé budoucnosti?“ Snadno poznám, jak je mu vyptávání nepříjemné.

„Byl by rád, kdyby si byl šťastný. Proč se ptáš?“

„Henenien se občas plete do věcí, do kterých by neměl bez ohledu na to, jak dobré úmysly za tím stojí.“

„Myslí si, že bys neměl být sám. Nemůžeš se mu divit.“

„Jakou úlohu v tom přiřadil tobě?“

Konečně mě napadne, kam by tím vším mohl mířit. „Senerale, pokud máš strach, že od tebe po rozhovoru s Henenienem něco očekávám, nemusíš se bát. Nechme toto téma být.“

Dobu zůstane nehybný s pohledem upřeným ke hvězdám, až pomalu skloní hlavu a jeho oči se vpijí do mých.

     „Vzal jsem tě s sebou, abych měl společnost na cestách, aspoň tak jsem to sám sobě zdůvodnil. Pravdou je, že jsem společnost druha nepotřeboval. Chtěl jsem tě s sebou.

     Kdysi dávno jsem někoho potkal. Stačila chvíle a všechno se změnilo. Náhle se mi všechny cesty, po kterých jsem šel, zdály příliš osamocené. Potřeboval jsem ho vedle sebe a naštěstí i on potřeboval mě. Společně jsme cestovali, a protože jsme byli oba velmi mladí, dovolili jsme, aby se svět zúžil jen na nás dva. Jenomže svět se nám brzy připomněl. Pocházel z velmi vážené rodiny a vzhlédla se v něm jedna z dcer krále. Jeho rodina v tom viděla dobrou možnost posílit svůj vliv a naléhala na něj, aby ji přijal za družku. Mám stejnou krev jako Henenien, takže být na jeho místě vzepřel bych se a čekal jsem, že i on udělá totéž. Neudělal. Poslechl. Náhle jsem byl sám s prázdným srdcem, zůstaly jen cesty, které postupně ztrácely svou osamělost. Od té doby jsem nechtěl žádnou společnost. Později jsem pochopil, že se tak rozhodl i proto, aby mě jeho rodina nevinila, ale rozhodnutí zůstat sám jsem nezměnil. Až ses objevil ty. Jsi jiný než kdokoliv, koho jsem kdy potkal. Vzbuzuješ ve mně rozporuplné pocity. Cítím k tobě pouto a někdy ze strachu z něj od tebe toužím utéct, jindy se mi zdá, že nemůžu jít dál bez tebe navzdory obavám, protože by se cesty opět staly příliš osamělými bez tvé společnosti. Vím, že moje nerozhodnost jen vnáší zmatek mezi nás a musím se rozhodnout.“

„Je dobré vědět, že i Seneral se něčeho bojí.“

Usměje se. „Je dobré nepokoušet se hádat, co odpovíš,“ odvětí v podobném duchu.

„Každý máme svou minulost. Henenien mluvil o překročení stínu. Myslím, že v tom měl velkou pravdu. Vykročit ze stínu minulosti je velmi těžké a každý se musí rozhodnout sám, jestli tak učiní. Proto ti nemohu odpovědět jinak.“

„A ty jsi ten stín překročil?“

„Já jsem se nechal minulostí vláčet a ani jsem se jí nepokoušel vzdorovat, až děti Zenerei mě k tomu donutily a od té doby cítím úlevu, ale stále nevím, co můžu od života žádat.“

„Cestuješ se mnou jen z povinnosti?“
Usměju se. „Ne, přeci víš, že jsem měl víc důvodů hledat ostrovy, a to, že nevím, co mohu mít, neznamená, že nechci.“

Vrátí mi úsměv a dál ve vzájemné shodě mlčíme. Plameny tančí, září svou vlastní krásou, plné života, někdy děsivého, jindy krásného, života tak jiného a přesto podobného našemu. Jen v našich životech je někdy těžké poznat, zda se zrovna ocitáme v děsivé nebo krásné části, přesto nemůžu mít strach, když sleduju jeho tvář. Cítím, jako by mě něco popostrkovalo vpřed a dávalo mi sílu bojovat se všemi chmurami.   

 

***

 

     Další čtyři dny cestujeme lesem. Často si povídáme, přímo jsme se už k tématu z prvního večera nevrátili, a přesto něco z něho zůstalo. Na venek jsme nepřekročili hranici přátelství, ale někde uvnitř sebe ano. Jsem si tím jistý i u Senerala, protože něco v jeho pohledu se změnilo.

 

***

 

     Pátého dne se náhle Seneral zastaví. Zvědavě se na něho podívám.

     „Tady končí území mořských elfů,“ odpoví na mou němou otázku.

Nevšiml jsem si značek označujících hranici, ale ani jsem po nich nepátral, teď jednu uvidím na nedalekém stromě.

     „Co to znamená?“

Seneralovi se v očích objeví jiskřička smíchu. „Kdoví. Může to znamenat cokoli, právě proto rád cestuji. Začíná ta zajímavá a neznámá část cesty.“

„Máš dobrodružnou duši.“

„A ty ne?“

„Nevím.“

„Odpovím za tebe. Kdyby ne, nikdy bys nehledal ostrovy a nejspíš bychom se ani nesetkali. Stoupal bys v hodnostech u vašeho dvora.“

„Takže mám být rád, že takovou duši mám?“

„Nevím, ale já jsem rád, že jsi, jaký jsi.“ Usměje se a pokračuje v cestě.

 

***

 

     Les brzy začne řídnout a vystřídá ho krajina zvlněná kopci. Na jednom z nich Seneral sesedne a vytáhne mapu. Postavím se vedle něho, abych do ní také mohl nahlížet. Už dříve mi ukázal, kam se chce dostat, takže se rychle zorientuju. Je tak blízko, že by stačilo jen zvednout ruku a mohl bych se dotknout jeho vlasů, stejně jako to tehdy udělal on. A v tu chvíli vím, co mám udělat. Mezi prsty mi proklouzne pramen vlasů. Neustoupí, zůstane v klidu stát.

     „Co si myslíš?“ zeptá se po chvíli.

„Pokračoval bych na východ,“ odpovím.

„Souhlasím, ale pokud se vydáme východním směrem hned, narazíme na tuto rokli,“ ukáže Seneral na mapě, „a budeme ji muset objíždět. Když budeme pokračovat na sever a stočíme se na východ až tady, mohli bychom ji minout, záleží na tom, jak přesná mapa je.“

„Dobře. Pojeďme.“ Nečekám a vyrazím ke svému koni, abych unikl touze znovu se ho dotknout.  Seneral také nasedne a pak se na mě otočí.

     „Až dosud si tolik nepospíchal.“ Za prostým konstatováním se skrývá mnohem více.

Usměju se. „Ne? To se ti zdálo. Navíc za chvíli bude tma, nerad bych tábořil v otevřené krajině.“

„Byl by z tebe dobrý politik. Na vše najdeš odpověď.“

„Na vše ne.“

„Kdyby ne, řada věcí by se stala jednoduššími.“

„Mám se ptát jaké?“

„Raději ne.“

 

     Nakonec se musíme utábořit na úpatí jednoho z větších kopců. Nevadí mi cestovat v otevřené krajině, nikdy mi nepřipadala jednotvárná, jak si například stěžovali Norel s Elarií, ale nerad v ní tábořím. Připadám si zranitelně.

     Seneral studuje soustředěně mapu. Sleduji ho přes přivřené řasy s vědomým, že i kdyby si toho všiml, nevadilo by to. Ta myšlenka se mi líbí.

     „Našel jsem na mapě místo, které je trochu z trasy, ale rád bych se tam zajel podívat, co na to říkáš?“ zeptá se po chvíli.

„Proč ne. Předpokládám, že nejsme nijak omezeni časem.“

„Ne. O čas nejde. Nejsem si ale jistý, jak bezpečné to bude.“

„A u zbytku cesty víš, že bude bezpečná? Sám si říkal, že stát se může cokoli.“

„To může, ale někde je větší pravděpodobnost, že se něco stane.“

„A proč zrovna tady?“

Seneral ke mně otočí mapu. „Protože uprostřed sice hrubé, přesto poměrně přesné mapy všichni naši předci nechali prázdné místo a museli pro to mít důvod. Určitě to nebylo tím, že by se tam nedostali.“

„Jak říkám, máš dobrodružnou duši. Pojedeme se tam podívat.“

„Myslím, že nejsem sám.“

A pokud mi to dovolíš, tak nebudeš, dodám v duchu. Navenek se jen usměju a sáhnu pro svou přikrývku, abych se do ní zabalil a uložil se k odpočinku.

 

***

 

     Ucítím lehký otřes, jak se mi pod nohami zhoupne loď. Lehký vánek příjemně osvěžuje v horkém dni. Zavřu oči a nastavím mu tvář. Další otřes. Co to? Otevřu oči. Nade mnou se sklání Seneral.

     „Už jsem přemýšlel, jestli tě vůbec probudím.“

„Nemůžu za to, zdálo se mi, že jsem na lodi, jak mám poznat, jestli se mou třeseš ty nebo se houpe loď?“

Seneral se rozesměje. „Kdo by tušil, že zrovna tobě se bude zdát o lodi.“

„Proč ne?“

Neodpoví, jen se nakloní se a políbí mě na rty. Překvapením ztuhnu.

     „Pojď, čeká nás namáhavá cesta,“ řekne, když se jeho rty oddálí.

Dokážu jen přikývnout. Mysl si se mnou začne okamžitě pohrávat a stále dokola mi přehrává chvíli, kdy se naše rty spojily. V duši jsem cítil štěstí. Nikdy jsem nic takového nezažil.

 

     Seneral vypadá stejně jako vždy. Skoro bych mohl uvěřit, že se to všechno stalo ještě v mém snu.

Během klidných rozhovorů, které vedeme v průběhu dne, o krajině, zásobách a mnoha dalších věcech bezprostředně se dotýkajících našeho cestování, si dál a dál promítám ten krátký okamžik.

 

     Přiložím další dříví na oheň. K večeru se citelně ochladilo. Seneral mě pozoruje, zatímco se posadím se zpět na své místo.

     „Děje se něco?“ zeptám se.

„Přemýšlel jsem o tom, co mi o tobě řekla Zenerei.“

„Co ti řekla?“

„Že zdaleka ne všechno na tvém starém já bylo špatné, a že by sis měl na některé věci rozpomenout. Prý je máš ukryty hluboko v sobě. Já myslím, že už se jich velká část dostala na povrch. Už jsi přerostl toho Casserena, který mi přijel naproti k chýši.“

„Otázkou zůstává, zda je to dobře.“

„Mně se tvoje nynější já líbí, tím netvrdím, že to dřívější ne, ale podle mého názoru ti změna prospěla. Je čas jít spát. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

      Líbí? Tolik, aby ses vzdal své samoty? Vím, že se musí rozhodnout sám, a že to rozhodnutí může být jakékoliv, proto se úmyslně vyhýbám přemýšlení o rozhovoru z prvního večera naší cesty. To, co naznačil, už i tak stačilo k tomu, abych se vznášel v bláznivých nadějích.

 

***

 

     Další den se krajina změní. Kopce a pláně pokryté trávou vystřídá suchá, kamenitá zem, plná roklí a strží, které musíme namáhavě objíždět. Nikdy jsem podobnou krajinu neviděl, probouzí smutek a beznaděj. Seneral se možná cítí stejně, nevím, ale jak míjejí hodiny, mluvíme spolu čím dál méně. Možná za to může i skutečnost, že se blížíme k záhadnému místu na mapě.

     V pozdním odpoledni narazíme na údolí, kterým protéká řeka, a rozhodneme se, že zde zůstaneme na noc.

     Jakmile připravíme malý tábor, vydám se na průzkum okolí. Nemám k tomu jiný důvod, než že potřebuji být chvíli sám. Během dlouhých hodin jízdy v tichu, zabloudily mé myšlenky ke včerejšímu rozhovoru a ponechaly mě zmateného. Vedle Senerala se mi nedařilo plně se na ně soustředit a hlavně jsem se bál, aby snad nevytušil, o čem přemýšlím.

     Zenerei i Henenien naznačili, že mé dřívější já nebylo zdaleka jen špatné. Seneral mi přímo řekl, že se mu změna, která se se mnou udála od našeho prvního setkání, líbí. Nejprve jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale najednou si nejsem jistý, jestli to vše dohromady něco neukazuje. V minulosti bych se snažil získat Seneralovu lásku, řekl bych mu o svých citech a drze se dožadoval té jeho. Nyní jen čekám, jak se rozhodne. Nemyslím si, že by Seneral chtěl, abych se choval tak jako tehdy, a už dávno v sobě nemám drzost mládí, ale možná mu právě moje čekání nedává jistotu, že jsem ten, který bude stát po jeho boku a nezradí ho. Nebudu ho přesvědčovat, že kvůli mně má opustit svou samotu, ale měl bych mu ukázat, že s ním chci být a jsem na to připravený. Pokusit se mu odkrýt své city, což znamená nebát se ho milovat. Ač v myšlenkách je to snadné, ve skutečnosti ne.

     „Casserene? Stalo se něco?“

Prudce se otočím. Neslyšel jsem Senerala přijít. Dívá se na mě s očima plnýma zájmu a… starosti. On představuje vše, co chci. Stačí pár kroků a ocitnu se kousek od něj. Chtěl bych znovu cítit teplo jeho rtů. Během let strávených na pláních jsem uvěřil, že nejsem dost dobrý, a právě tahle víra mi brání překonat pár metrů, které nás dělí. Nevím, jestli Seneral tuší něco o mém vnitřním boji, ale chytne mě za zápěstí a přitáhne blíž. Jako když vytáhnou tonoucího. Jeho rty chutnají ještě omamněji než minule. Podívám se mu do očí a v jejich hloubi uvidím stejné plamínky jako tehdy, když mluvil o cestě. Opřu se o něj a ta světla v jeho očích se rozhoří plnou silou, jakoby je před tím násilím cosi tlumilo, ale teď se prodrala plně na povrch. A možná to tak skutečně je. Možná se potřebujeme vzájemně, abychom přešli přes stíny minulosti.

      „Nic, jen mi chybí, když jsi vzdálený,“ odpovím tiše na jeho předchozí otázku, když se jeho rty oddálí. Vím, že chápe, jak to myslím.

Usměje se a kývne. „Vrátíme se do tábora?“

Náhle v sobě cítím příval energie, nedokážu jen sedět. „Pojďme se rozhlédnout z toho vršku,“ ukážu na svah za mnou. Seneral zaváhá, ale pak přikývne. Vyrazím před ním. Mám chuť se rozeběhnout.

     „Casserene, možná…“ V tu chvíli vím, že je něco špatně. Zem pod našima nohama se dá do pohybu.  A pak padám.   

 

***

 

     Bolest. Tepající, ostrá i tupá a stálá. Otevřu oči. Kolem je tma až na plac, který osvětluje oheň.

     „Konečně si se probudil.“ Nade mnou se sklání Seneralova tvář plná starosti.

„Co se stalo?“

„Uvolnila se pod námi lavina kamení. Stihnul jsem uskočit a chytit tě, když si padal, ale jsi hodně potlučený. Škoda, že ani jeden z nás nemá dar léčitelské magie. Ta má stačila jen na nejnutnější ošetření. Bolesti tě nezbaví.“

„Myslím, že můžu být rád, že vůbec něco cítím.“

Seneral přikývne. „Měli jsme velké štěstí. Odpočívej.“

Únava zakrátko vyhraje nad bolestí a propadnu se do hlubokého spánku.

 

***

 

     Probudím se za dne, koně se popásají poblíž, Senerala nikde nevidím. Kousek ode mě stojí miska s vodou. Žíznivě se po ní natáhnu a celým tělem mi projede prudká bolest. Jen stěží misku udržím a napiju se.

     „Nebudu se ptát, jak se cítíš, to vidím. Máš hlad?“ Seneral vstoupí do mého zorného pole, v ruce nese umně pletený košík s rostlinami a plody. Už včera jsem nejasně cítil, že se něco mezi námi definitivně změnilo, ale nebyl jsem schopný to plně vnímat. Teď to cítím naprosto zřetelně.

     „Ani ne.“

„Byla to jen řečnická otázka, jíst musíš.“

„Dobře. Jak zlé to se mnou je? Kdy se budeme moct vydat na další cestu?“

Seneral se na mě vážně podívá. „I když nemáš nic zlomeného, jsi potlučený, musíš odpočívat.“

„Jak dlouho?“

„Týden.“ Podá mi čaj. „Vypij to.“

„Děkuju,“ vezmu si hrnek a přemýšlím, co jeho slova znamenají. Máme v cestě několik velkých řek, které se při deštích rozvodní, proto je musíme překročit v čas. Zdržení se zajížďkou k záhadnému místu na mapě by samo o sobě nevadilo, ale další týden na mé zotavení už ano. Nechci, aby kvůli mně Seneral ohrozil svou cestu, kterou tak dlouho plánoval, a už vůbec ne svou bezpečnost.

     „Měl bys pokračovat sám,“ ta slova vyslovím jen těžko. Teď když jsem ho v pravém slova smyslu našel, ho nechci ztratit.

„Ani za jiných okolností bych tě tu samotného nenechal, ale už jsem ti to řekl. Bez tebe jsou cesty příliš prázdné.“

Usměju se. „Nestihneš včas přejít řeky,“ zkusím ještě, abych utišil poslední slabý hlásek svého svědomí.

„Nevadilo by mi to, ale myslím, že to stihneme. Odsud pojedeme přímo k nim. Prázdné místo na mapě je sice zajímavé, ale ani zdaleka tolik, abych riskoval, že se ti něco stane.“

„Kvůli mně neměň plány.“

„Kvůli tobě se toho už změnilo hodně a zdaleka to nekončí,“ odpoví s úsměvem. „Když jsi padal, prožil jsem jeden z nejhorších okamžiků svého života, ale pomohl mi ujasnit si, co je důležité. Prázdné místo na mapě do toho nepatří. Teď odpočívej, i mluvení tě vyčerpává, připravím jídlo.“

Poslechnu, šťastný, že jsem proklouzl do jeho života.

 

***

 

     Další den se cítím lépe. Seneral se rozhodne prozkoumat okolí, když ho ujistím, že se bez něj obejdu.

     Chvíli přemýšlím, čím bych se mohl zaměstnat, ale na nic nepřijdu. Nakonec usoudím, že bych se aspoň mohl umýt v potoce. Opatrně vstanu a nejprve se pokusím obejít náš malý tábor, abych vyzkoušel, kolik mám sil. Nohy mi slouží, pokud půjdu pomalu, měl bych se dostat k potoku a zpět bez úhony. Aspoň si to myslím.

     Bez velkých potíží dojdu k potoku a umyju se, jen mi vše trvá déle, než jsem čekal. Nemyslím si, že by býval Seneral můj plán schválil, proto bych se chtěl vrátit dřív než on.

     V polovině zpáteční cesty mi začnou docházet síly. Do tábora chybí jen kousek, kdybych mohl popoběhnout, byl bych tam hned. Místo toho zastavím. Musím si odpočinout. Dívám se na špičky svých bot. Neměl jsem nikam chodit. S povzdechem zvednu hlavu, abych pokračoval dále, a setkám se Seneralovým pohledem. Ostrý a pronikavý dává jasnou odpověď, že jsem se ohledně jeho souhlasu nemýlil. Po chvilce jeho pohled změkne a v ten okamžik se cítím ještě provinileji.

     „Chtěl jsem se jenom umýt a potok se mi zdál blízko. Omlouvám se.“

„To jsem pochopil, ale proč si na mě nepočkal?“

„Nenapadlo mě to.“

„Někdy přemýšlím, kdo z nás dvou je více zvyklý na svou samotu a bude mít více práce.“

„Co tím chceš říct?“

„Protože se nudíš, nechám tě o tom prozatím přemýšlet, aspoň nebudeš mít čas vymýšlet jiné věci, které bys ve svém stavu neměl dělat.“

„Tak zlé to se mnou není.“

„Ne?“

„Chceš říct, že se často chovám nerozumně?“

„Často ne, ale o to s většími důsledky.“

Po letmém pohledu do své minulosti uznám, že nemá cenu odporovat, a vykročím dál. Seneral mě podepře, jeho blízkost se mi líbí, proto si pro změnu přeju, aby byl tábor dál. Zvláště, když mě pak potom uloží na lůžko a veškeré moje pokusy, že mu pomohu s obědem, striktně odmítne.

 

***

 

     V dalších dvou dnech nesmím pod Seneralovým bdělým dohledem nic dělat, odmítá mi říct, co myslel tou samotou a navíc se ode mě drží dál. Nepřipadá mi, že by mě tím odmítal, spíš mám pocit, že tím sleduje něco jiného a marně si lámu hlavu co.

     Naštěstí ho pátý den po pádu laviny přemluvím, abychom pokračovali v cestě.

 

***

 

     Opatrně se rozhlížím, ačkoli si nemyslím, že by mi hrozilo nebezpečí, nechci nic podcenit. Trvalo dlouho, než jsem Senerala přesvědčil, že může jet napřed a prozkoumat cestu před námi, a když odjížděl, stejně se po mně zpytavě ohlížel.

     Pomalu se blíží poledne. Uslyším cinknout koňské kopyto o kámen. Seneral zastaví koně kousek ode mě.

     „Čas na oběd,“ odpoví na můj tázavý pohled.

„Myslel jsem, že jsi hodně vpředu. Hlídáš mě?“

„Možná trochu.“

„Nic se mi nestane.“

„Věřím.“

„Tak proč?“

Usměje se. „Zkrátka mi to dovol.“ Přikývnu. „A když už jsme u toho, bude nejlepší, když dál pojedeme spolu,“ pokračuje. Mám pocit, že mě vmanévroval přesně tam, kam chtěl.

 

     „Vypadáš zamyšleně,“ řekne Seneral, když po obědě pokračujeme dál údolím.

Přikývnu „Je naše cesta oficiální úkol?“

„Ano, nápad vzešel ode mě, ale pokud bychom se třeba dostali do zajetí, dvůr by se za nás postavil jako za své průzkumníky. Proč se ptáš?“

„Přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi oficiálním úkolem a úkoly, které se zadávají při rozhovorech, jež se nikdy nestaly. Když jsem cestoval s Elarií a Norelem jako jejich doprovod, měl jsem pocit, že dělám něco prospěšného, i když jsem ve skutečnosti přispíval jen málo, a cítil jsem, že patřím ke svému lidu a byl jsem na svůj úkol možná i trochu hrdý. Vím, že to zní naivně. Když jsem ale plul tajně na ostrovy, nebylo v tom nic takového. Necítil jsem tu soudržnost se svým lidem, protože ani on ji neměl se mnou.“ Chvíli se odmlčím. „Chtěl jsem ti jen dokázat, že jsem lepší, než si myslíš, kdyby… mi na tobě tolik nezáleželo, neudělal bych to.“

„I takové úkoly je třeba plnit, ale pokud víš, že jiné jen těžko dostaneš, nemůžeš se cítit jinak. Některé věci musí být řečeny, například to, že sloužíš svému lidu a tvůj lid to ví.“ Stočí svého koně blíž k mému a položí svou ruku na mou. Jeho dlaň příjemně hřeje a zoufale si přeji, aby se neodtáhl. Ještě chvíli. Aspoň. Jako by tušil mé myšlenky, sleduje obzor před námi a ruku nechá na mé. Teplo, které z ní vychází, nebo spíše intenzita, se kterou ho vnímám, mě nutí se chvět.

     „A jsou další ještě důležitější věci, jako myšlenky a city, které musí být řečeny,“ pokračuje tiše po chvíli. „Moje srdce mě k tobě vede v podstatě od našeho prvního setkání, ale rozum se proti tomu dlouho bouřil. Jakmile ti ale hrozilo nebezpečí nebo se ti něco stalo, byly náhle mé srdce i mysl za jedno. Chtějí jen, abys byl v bezpečí. Řekl jsem ti, že jsem nechtěl, aby ses dostal do našeho vězení. Nelhal jsem, ale ve skutečnosti bych tě v něm nedokázal nechat, i kdybych se měl vzepřít svému lidu. To mě děsí nebo spíš děsilo. Od chvíle, kdy jsi souhlasil, že odejdeš od svého lidu, se pralo mé srdce s rozumem, jaké místo ti mám ve svém životě přidělit. Pro rozum to byla marná bitva, vím dobře, jaké místo v mém životě máš. A tak tedy, Casserene, jsi pro mě partner na cestách i pro život, pokud budeš chtít.“

„Chci víc, než jsem kdy chtěl cokoli jiného. Ta samota, o které si tehdy mluvil, s tím souvisela, že?“

Usměje se. „Partnerství znamená přestat přemýšlet v jednotné osobě a začít myslet v množné. Oba jsme zvyklí na samotu a tak se to budeme muset učit. Takže až něco vymyslíš, budeš si muset dát tolik práce, aby si mě do svého plánu zapojil.“

Nakloním se a políbím ho na ústa. „Budu se snažit.“

 

Konec