2. část

     Večer téhož dne se vydám na malou procházku a zvažuji první cíl své cesty. Kráčím podél malého potůčku. V místě, kde se trochu rozšiřuje, spatřím sedět na velkém kameni ženu s dlouhými vlasy sčesanými do složitého a pevného účesu, díky kterému jí nepřekáží, a oblečenou do jednoduchých šatů. Ylaren. Otočí se za zvukem mých kroků a jemným pohybem ruky pozdraví. Odpovím jí a chci pokračovat dál.

„Je krásná noc.“ Tři tichá slova mě zastaví.

„Ano je, dobře se přemýšlí.“

„A loučí.“

„Odjíždíš?“ zeptám se.

„Ano, otec rozhodl. Měli jsme dohodu. Když si do určité doby nenajdu druha, odejdu ke dvoru.“ Pohled má upřený do dáli. „Neznáme se, neměla bych ti to říkat, matka by mi vytkla, že nedodržuji etiketu. Omlouvám se.“

„Nemusíš se omlouvat, do sálů knihovny zdvořilá etiketa se všemi jemnými nuancemi příliš nezasahuje, přestože jsou jí plné.“

Podívá se na mě, pousměje se bez známky smutku a její tvář se celá rozzáří. „Děkuji.“

„Není zač. Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano.“

„Proč sis nikoho nezvolila?“

„Protože mi vyznávají city, ale nic o mně neví. Milují mou tvář, ne duši. Nejsem ješitná, jak se o mně říká. Ráda bych se zbavila své krásy, kdyby mě potom skutečně někdo viděl.“

Slíbila jsem, že budu mlčet, ale přijde mi správné aspoň něco naznačit, snad pro ten nešťastný Monarielin pohled. „Asi máš pravdu, ale může se nalézt výjimka.“

„Myslíš Monariel, že?“

„Ano, ty o jejích citech víš?“

Přikývne. „Nevím, jestli je výjimku, o které mluvíš. Ty jsi s ní teď cestovala, že?“

Překvapeně přikývnu.

„Tak mě možná pochopíš. Vyznala mi své city. Nemiluji ji a bojím se její vnitřní nevyrovnanosti, ale pro její prosté a upřímné vyznání jsem jí nabídla, ať jede se mnou. Kdyby při mně stála a byla mi oporou, přehodnotila bych svůj pohled na ni a časem jí věnovala své city. Odmítla.“ Zvedne se. „Musím jít, děkuji ti, že jsi mě vyslechla.“

„Nemáš zač. Šťastnou cestu.“

„Děkuji.“ Lehce vstane. „Víš, ti, kteří by mě mohli milovat láskou, o kterou stojím, a já je, ve mně vidí krásný květ, který obdivují z dálky, ale nehledají za ním více a netouží vedle něho žít. Měj se dobře, Ferenel.“

Dívám se za ní, jak odchází, v hlavě mi zní její slova a vzpomenu si, jak jsem ji nedávno sledovala v zahradě. Jako krásný květ.

     Nevím, proč si se mnou dnes večer Ylaren povídala, nejspíš se cítila sama. Zvednu oči k obloze plné hvězd. Ylaren chce být viděna a cítí se sama stejně jako já. Každý máme svá trápení a někdy stačí vyslechnout ostatní, abychom získali sílu jim dále vzdorovat. Domů se vracím s lepší náladou díky pocitu sounáležitosti, který mi dala Ylaren.

 

     Další den se skláním nad jednou z velkých map v knihovně, když zaslechnu tiché kroky. Zvednu hlavu a spatřím Monariel. Míří přímo ke mně.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptá se.

„Samozřejmě. Potřebuješ pomoct něco nalézt?“

„Ne, o to nejde. Chci s tebou mluvit o tom, co jsi mi řekla, když jsme se vracely do města.“

V knihovně zrovna nikdo není, proto přikývnu, aby pokračovala.

„Nedokážu Ylaren přestat milovat ze dne na den, ale ráda bych ti stála po boku.“

Překvapeně se na ni dívám. „Monariel, nechci s tebou být jako náhrada za Ylaren.“ Víc jí nedokážu říct.

Nadechne se, jakoby chtěla odmítnout mé tvrzení, ale pak se jen smutně pousměje. V tu chvíli vím, že uhodla i druhý důvod, proč s ní nemohu být, a hruď mi svírá lítost. Nemohu jí pomoct, nakonec bychom trpěly obě, ale přála bych si to.

„Chápu. Každý dar má své prokletí. Ylaren mi nabídla, abych s ní odešla do hlavního města. Já tam ale nemohu. Mé emoce mě příliš ovládají. Myslela jsem, že s tebou by mi bylo dobře, protože kdykoli tě vidím, jsi tak klidná a vyrovnaná.“

V duchu si povzdechnu. Klid a vyrovnanost. Tak ráda bych je znovu cítila. „Možná by sis měla promluvit s Ylaren.“

„Ne. Myslela by si, že má láska nemá hodnotu, když s ní nedokážu odejít kvůli něčemu takovému, ale tam bych bojovala jen sama se sebou a nedokázala bych jí poskytnout oporu a zázemí, které potřebuje, a nezískala její lásku. Moje síla je jako měsíční svit. Svítí chvíli a potom se skryje.“

„Dobře. Budu ti přát štěstí a klid v duši.“

Usměje se. „Děkuji ti, Ferenel, rozumíš mi. I ty najdi své štěstí.“

Odjíždím včas, abych mohla říct, že tě nemiluji, ale zůstaneš tím, kdo mě probudil, dodám v duchu, když se s tíživým smutkem v srdci dívám, jak odchází. Tolik bych si přála, aby vše bylo jinak, jenomže nemohu změnit ji ani sebe, mohu se jen rozhodnout, co udělám. A já jsem se rozhodla, jen čas ukáže, jestli správně.

    

     Dlouho do noci přebírám své věci a vybírám ty, které budu potřebovat, nechce se mi spát, vzpomínám na rozhovory s Monariel a Ylaren a mou duši naplňuje melancholie.

     Rozhlížím se po důvěrně známém pokoji. Zítra opustím svůj domov, místo, které mě pojí s mými nejcennějšími vzpomínkami. Najednou se mi nikam nechce, přesto vím, že musím odjet.

     Nakonec přeci jen na pár hodin usnu.

 

     Ranní chlad proniká i pod můj plášť, domov zůstal daleko za mnou. V přívalu počáteční odvahy jsem se rozhodla překročit hranice a navštívit lidské město. Cesta na hranice by mi měla trvat čtyři dny. Nikdy jsem tak dlouho sama necestovala, ale cítím se uprostřed lesa dobře, po událostech posledních dnů se mi zdá, jako by moje samota a tíživé myšlenky zůstaly kdesi za mnou a já procitla ze smutného snu. Stromy kolem mě tiše šumí a moji melancholii odnáší mírný vánek. Přistihnu se, jak se usmívám.

     První noc mi připomene dobu, kdy jsem se učila žít v přírodě. Měla jsem radost, když mi poprvé dovolili strávit noc venku samotné, odrostla jsem tehdy sotva dětským rokům. Ani jsem si nerozdělala oheň, nechtěla jsem, aby mě oslepoval, líbilo se mi sledovat noční život kolem sebe a měla jsem pocit, že jsem jeho součástí. A dnes po letech se cítím stejně, ačkoli si dopřeji malý ohýnek. 

 

     Během třetího dne si uvědomím, že se mi vrátil do duše klid, ale cosi prázdného zůstalo. Už si sama nestačím. Večer u ohně vezmu stébla trávy a motám je do tvaru malého stromku. Magií změním barvu jeho koruny a kmenu. Malý stromek stejně vysoký jako mé předloktí stojí přede mnou a i nejjemnější závan vzduchu ho nebezpečně vychýlí z rovnováhy. Jeho křehkost mi připomene tu naši. Stojíme ve víru vlastních citů a tužeb a jen doufáme, že nás nepovalí.

 

     Ke konci čtvrtého dne dorazím k hranicím v místě, kde začínají pláně. Četla jsem o nich, ale pohled na nekončící rovinu bez jediného stromu a keře je pro někoho, kdo strávil celý svůj dosavadní život v rozlehlých lesích, fascinující a děsivý zároveň. Nedokážu si představit, že bych jimi měla cestovat. Připadala bych si více než nahá. Podle mapy z knihovny pokračuje dále na sever les i za hranicí. S posledním pohledem na pláně otočím Eru a zajedu hlouběji do lesa. Snad potkám pohraniční hlídku, která by mi mohla říct více o krajině přede mnou.  

     Pláně nejsou obydlené a neposkytují žádný úkryt před rozmary přírody, málokdy se odtud někdo pokusí přejít hranici, a proto zde slouží jen málo hraničářů. Trvá mi celý den, než narazím na jejich sotva znatelnou, ale používanou stezku. Zavede mě do tábora. Strážci hranic mi poví, že za další tři dny bych měla dorazit do míst, které hledám. Poděkuji jim a pokračuji v cestě. Mohla bych zůstat v jejich táboře přes noc, ale nechce se mi trávit večer rozhovorem. Rádi by slyšeli novinky z měst. Já však vím jen málo a jsem ráda, že jsem utekla pryč. Nechci zodpovídat ani zdvořilé dotazy, kam jedu a proč. 

 

     K večeru třetího dne od setkání se strážci hranic, narazím na keře plné sladkých bobulí a možnost změny jednotvárného jídelníčku mě zláká, abych zastavila. Eru nechám pást se na louce, ale luk i dýku si raději vezmu s sebou. Trhám plody, když se kousek ode mě odhrnou větve a objeví se medvídě. Sotva mě spatří, zmizí zpátky v křoví. Jeho pach však vítr zavál ke koni a ten poplašeně odcválá pryč dřív, než stačím zavolat a uklidnit ho. V duchu si nadávám. Jak jsem mohla zapomenout, že na bobule rádi chodí medvědi? Vydám se směrem, kterým utíkal Era, a doufám, že se mu nic nestane. Neurazím víc než pár metrů, když mezi stromy uvidím jezdce, který vede mého koně. Ne. Jezdkyni. Opravím se vzápětí.  Dojede ke mně a podá mi uzdu.

„Pokud nemáš vycvičeného koně, měla by si ho uvazovat.“ Přísné tmavě modré oči na mě hledí z tváře s ostře řezanými rysy, kterou lemují tmavě hnědé vlasy. Její oči prozrazují, že je o něco starší než já a zažila mnohem více. Díky jednoduchému hnědozelenému oblečení splývá s okolím. Na tunice má vyšit znak, který ji označuje jako velitelku příhraniční stráže.

„Ano, vím to. Děkuji ti za pomoc.“

„Není zač. Kdo jsi?“

„Jmenuji se Ferenel.“

„Dobře, Fenerel, a kam cestuješ?“

„Ráda bych se podívala za hranice, ale chci je překročit až u lesa z druhé strany.“

„Les na druhé straně začíná kousek odtud, ale měla by ses vrátit. Tady není za hranicemi bezpečno a občas ani na nich.“

Nelíbí se mi povýšený tón, který používá. „Děkuji za radu, ale nežádala jsem o ni,“ odpovím a vyhoupnu se na koně. Na okamžik se zamračí, ale potom se zasměje. Podle jejího chování bych neuhodla, že patří k našemu lidu.

„Pojeď se mnou, dovedu tě k lesu na druhé straně a nejprve se stavíme v našem táboře a ukážu ti mapu, abys věděla, kam máš jít a kde najdeš vodu.“

„Děkuju.“ Nerada přijímám její nabídku, ale mapy v knihovně nezobrazovaly krajinu za hranicemi. V tichosti ji následuji.

„Umíš mlčet,“ řekne po chvíli.

„Jsem na ticho zvyklá.“

„Vážně? Jak to? Mimochodem jmenuji se Salarael.“

„Žiji v knihovně.“

„Jsi strážce knihovny? To se mi hodí. Mám v táboře zašifrovaný dopis, který jsme našli u jednoho zloděje. Dokázala by si ho přečíst?

„Ano.“

Salarael přikývne.

 

     Zavede mě do tábora, který tvoří několik domků v korunách vysokých stromů. Vedou k nim dlouhé provazové žebříky. U ohnišť pod stromy a kolem koní pasoucích se na nedaleké louce se pohybuje asi dvacet hraničářů, mužů i žen. Všichni svou velitelku uctivě zdraví. Mně věnují krátký, ale zdvořilý pozdrav.

     U jednoho ze žebříků Salarael seskočí z koně. Otočí se na mě, v očích se jí objeví pobavení a usměje se. „Můžeš vylézt po žebříku nebo to zkusit jinak.“ Pak se lehce odrazí, vyskočí na první větev a z ní na další, až zmizí v koruně stromu. Připomene mi knihy o lidech a jejich způsobech, které jsem četla. Nevím, co si o tom mám myslet, protože tuším, že respekt ostatních hraničářů si takto nezískala a přesto ho z toho, co jsem viděla, nepochybně má. Musí být dobrou velitelkou, ale její chování mě mate.

     Šplhám po žebříku a nepřiblížím se k eleganci, kterou předvedla Salarael, ale nahoru se dostanu. Salarael stojí před domkem. „Na někoho netrénovaného ti to netrvalo moc dlouho,“ poznamená s nic nenapovídajícím výrazem. Možná ta slova myslela jako ironii, možná jako pochvalu. Mně na tom nezáleží. Ocenila bych, kdyby nezapomněla tolik z naší zdvořilosti, a vyjádřím své mínění tichem.

„Pojď dál.“

Vstoupíme do malého, účelně vybaveného domku. Stůl, židle, police a prosté lůžko. Spatřím i několik knih a svitků.

„Tady,“ podá mi dopis.

Za mých učednických let mi otec ukazoval mnoho takových dopisů psaných lidmi. Dávno jsem přestala používat magii, abych jim porozuměla, protože šifry se stále opakovaly a všechny jsem je již znala. Ani tento dopis nepatří mezi výjimky. Když ho vrátím velitelce, poprvé se na mě podívá s respektem.

„Děkuji ti. Nepotřebovala si magii.“

„Není zač. Ukážeš mi, prosím, mapu?“  

„Jistě.“ Salarael rozloží na stole mapu. „Tady se nachází náš tábor,“ ukazuje, „tady a tady jsou místa, kterým by ses měla vyhnout. Často se tam zdržují zloději, než se pokusí dostat přes hranice. Když se budeš držet tohoto potoka, dostaneš se přes les asi za dva dny. Kam vlastně chceš cestovat?“

„Chci se podívat do města.“

Vážně se na mě zadívá, potom pokrčí rameny. „Moc toho tam neuvidíš, ale jak chceš. Projdeš les a potok tě zavede až k řece. Pokud budeš pokračovat po jejím proudu, dostaneš se k prvnímu velkému městu nejblíže hranic, ale buď opatrná. Lidská města se liší od našich.“

„Dobře. Děkuji ti.“

Salarael přikývne, trochu se mračí, jakoby o něčem přemýšlela, ale už nic nedodá. Rozloučím se s ní a vrátím se ke svému koni. Tábor opouštím s pocitem ulehčení. Nejspíš jsem příliš zvyklá na jiné způsoby. Obrátím raději pozornost ke svému okolí. Neberu Salaraelinu výstrahu lehkovážně. Les kolem mě trochu prořídl, ale nebýt nenápadné značky na jednom kmeni, nevěděla bych, že jsem překročila hranici. Jeden les plynule přešel do druhého. Na prvním vhodném místě se utábořím, ale raději bez ohně a celou noc spím jen na půl oka.

 

     Odpoledne zastavím, abych poobědvala a dopřála koni čas se popást. Les opět zhoustl a budu muset Eru vést.

     Proplétáme se mezi stromy a křovinami a utábořím se, až když slunce zapadne a oheň ani tentokrát nerozdělám.

 

     Ráno pokračuji dál. Sleduji své okolí a nezahlédnu nic podezřelého, přesto ve mně roste pocit neklidu. V poledne si jsem skoro jistá, že mě někdo sleduje, ale sama jsem nikoho nespatřila. Podcenila jsem lidi? Pořád odmítám uvěřit, že by se ke mně některý dokázal přiblížit tak, abych si ho nevšimla. Zastavím u potoka a zatím co Era pije, přemýšlím, co dál. Přede mnou se rozprostírá téměř neproniknutelná hradba stromů a keřů. Já bych snad prošla, ale pro Eru je schůdná pouze vyšlapaná zvířecí stezka.

     Pošeptám koni, aby zůstal u potoka, lituji, že nemám schopnost dorozumívat se zvířaty, mohla bych využít jeho instinktů. Sama se vydám po stezce tak daleko, dokud se nestočí z původního směru a můj pronásledovatel mě neztratí z dohledu. Rychle se vnořím do houštiny a vracím se co nejtišeji zpět. Za skupinkou těsně vedle sebe rostoucích smrků zahlédnu pohyb. Než cizinec stihne stromy obejít, počkám na něj s lukem v ruce. Za okamžik proti mně stojí hraničářka s povědomou tváří. Potkala jsem ji v táboře hraničářů nebo si ji s někým pletu?

„Proč mě sleduješ?“ zeptám se.

„Dostala jsem rozkaz.“

„Od koho?“

„Od své velitelky.“

„Tak se k ní vrať.“

Dřív než stihne odpovědět, zaslechneme praskot větví pod kopyty koní.

„Lidé. Jedou směrem k louce, kde máš koně.“

Nechám ženu být a pospíchám zpět. Slyším její kroky za sebou. Na louku se dostanu v momentě, kdy z lesa vyrazí asi deset mužů na koních. Proti nim, kousek od Ery a dalšího koně, někdo stojí. Salarael. V ruce drží luk, ruce se jí mihnou a dva muži spadnou z koní. Ostatní se ale už dostali k ní.

 

     „Kde ses naučila tak bojovat?“ otočí se na mě Salarael, když poslední dva muži utíkají pryč do lesa.

„Jsem strážce knihovny, nehlídám jen básně. Trávila jsem hodně času na cvičišti.“

„Chceš tím říct, že každý strážce knihovny…“ nedopoví, ale zvědavě se na mě dívá.

„Ano, nejsme bojovníci, ale stráž nepotřebujeme.“

„To jsem nevěděla. Proč zrovna dýka?“

„Protože prostory mezi policemi knihovny jsou příliš úzké pro meč.“

Nahlas se zasměje. „To mě mohlo napadnout.“

„Co tady děláte? Proč si mě nechala sledovat?“

„Dostala jsem hlášení o této skupině,“ ukáže směrem, kterým zmizeli lidé, „myslela jsem, že by ses mohla dostat do problémů, kdybys na ně narazila, proto jsem poslala Tuarel, aby jela za tebou, zatímco já jsem sledovala celou skupinu.“

„Dobře, pak tedy šťastnou zpáteční cestu.“ Vezmu Eru za uzdu.

„Pojedu s tebou.“

„Nechci, abys mě provázela.“

„Nemusíš chtít, ale tak jako tak se chci vydat dál na lidské území, buď pojedu s tebou, nebo za tebou.“

Přemýšlím, která z možností mi méně vadí, dojdu k názoru, že obě stejně. Pokrčím rameny a rozhodnu se dále si Salarael nevšímat. Pozdravím Tuarel a s Erou se vydám po stezce. Slyším za sebou, jak Salarael ještě mluví s Tuarel, ale zanedlouho se už ponořím do lesního ticha. Vadí mi Salaraelino sebevědomé jednání, ale vzhledem k situaci se s ním budu asi muset smířit. Nejlepší bude rychle navštívit lidské město a vrátit se zpět za hranice.