3. část

     Utábořím se brzy, protože najdu úkryt pod skalní stěnou a po dnešním útoku, se zde cítím jistější než mezi stromy. Nenarazila jsem na žádné stopy lidské přítomnosti, což ale nic nedokazuje. Rozdělám malý ohýnek, který nevydává kouř.

     Salarael dorazí asi za hodinu a pohledem se zeptá, zda může zůstat. Přikývnu. Nemohu jí odmítnout bezpečný tábor i přes své výhrady k jejímu chování. Odsedlá svého koně a posadí se k ohni. Zatímco večeří, dívám se do plamenů. Před jejím příjezdem jsem se necítila sama, v její společnosti ano. Často je to právě až přítomnost ostatních nebo pohled na jejich štěstí, co probouzí pocit osamění.  

     „Opravdu jsi mě dnes překvapila, netušila jsem, že strážci knihovny umí tak dobře ovládat zbraně,“ přeruší Salarael ticho. Raději bych mlčela, ale nechci se chovat nezdvořile.

„Většina netuší. Jak dlouho jsi na hranicích?“ zeptám se, abych odvedla pozornost od sebe.

„Deset let.“

„Chtěla si tu sloužit?“

„Nesnila jsem o tom, ale byla jsem ráda, že sem mohu odejít. Měla jsem osobní důvod, ale vyhovovalo mi i to, že jsem daleko od měst a dalších věcí. Tam nikdy nevíš, co se za slovy skrývá. Ty jsi chtěla být strážkyní knihovny?“

„Ano, chtěla.“

„Jsi na takovou službu velmi mladá.“

„Méně než ty na velitelku.“

„Máš pravdu, ale moje hodnost nemluví příliš lichotivě pro moudrost našeho lidu.“

„Nerozumím.“

„Slyšela jsi někdy o Ravaelovi?“

„Nikdy jsem ho nepotkala, jen jsem četla o magii zániku, která se mezi naším lidem objeví jednou za čas, a všimla jsem si, že tam bylo nedávno doplněno i jeho jméno.“

„Zvolili by jeho, kdyby se svou magií tolik nelišil. Dlouho mi vadilo, že mě vybrali jen proto, ale nemohla jsem odmítnout, u hraničářů se považuje za povinnost přijmout povýšení.“

„Chápu, ale mohli jmenovat i jiné, určitě zvážili i tvé schopnosti, které rozhodly ve tvůj prospěch na úkor jiných.“

„Mohli. Dnes už vím, že si své místo zasloužím, proto jsem ti to také řekla, jinak bych o něčem takovém nemluvila, ale dokud Ravael od hraničářů neodešel, věděla jsem, že mám postavení, které mělo patřit jemu, i když on si nikdy nestěžoval a dával přednost osamocené hlídce.“

Zůstanu ticho. Ani nevím, jak odpovědět. U někoho jiného bych takové sdělení považovala za gesto důvěry, ale nemyslím, že by o tom Salarael uvažovala stejně, spíš by se vysmála představě, že by měla věřit někomu, koho sotva zná.

     Salarael se chvíli dívá zamyšleně do ohně a pak dodá: „Na nováčka na hranicích si vedeš dobře, Tuarel říkala, že nebylo snadné tě sledovat a nakonec si ji stejně odhalila. Nechceš se stát hraničářem?“

„Ne, děkuji.“

„Škoda.“

Pokrčím rameny, ani tentokrát netuším, jak svá slova myslela a opět mi na tom nezáleží. „Dobrou noc.“ Zabalím se do své přikrývky a brzy usnu lehkým spánkem.

 

     Během dalších dnů nikoho nepotkáme. Podle Salarael cestujeme po území nikoho. Nepříliš úrodný kraj neláká k usazení. Se Salarael si přes den vyměníme pouze několik vět týkajících se táboření a okolní krajiny a zbytek času promlčíme. Ona nemá ve zvyku mluvit zbytečně a já jí nemám co říct. V táboře měla výraz sebevědomé vůdkyně, ale teď ostražitě hledá cestu lesem a v očích má světélka nadšení. Při pohledu na ni vzpomínám na dobu, kdy mi otec dovolil navštěvovat neveřejné prostory knihovny. Srdce mi vždy začínalo bít rychleji a nemohla jsem se dočkat, co nového najdu. I dnes mám zvláštní pocit, když vstupuji do těchto prostor. Pomalu se začínám těšit na svůj domov i na své povinnosti v knihovně.

 

     Čtvrtý den opustíme les, pokračujeme kopcovitou krajinou dál podél většího potoka a při západu slunce dorazíme k řece, kde se utáboříme. Kromě prvního večera odešla Salarael vždy po večeři spát, ale tentokrát zůstane u ohně.

     „V každé knihovně nejsou uloženy dokumenty, které by bylo třeba hlídat, že?“ zeptá se náhle.

„Nechala by si všechny důležité dokumenty jen na dvou či třech místech?“

„Ne. Takže každý strážce má na starosti určité důležité listiny?“

„Ano.“

„Ale samotné hlídání dokumentů by mohl obstarat každý, kdo ovládá zbraň, ne?“

„Ano, mohl, ale téměř každý potřebuje občas pomoct. Kromě části, kde jsou umístěny nejčastěji vyhledávané knihy a svitky, bývá zbytek knihovny pro návštěvníky bludištěm.“

„To uznávám, ale i tak. Určitě se rodí více dětí s tímto darem a strážců není potřeba tolik. Nejsi tedy nezbytná.“

„Dětí s naším nadáním se nerodí mnoho a ne všechny se chtějí stát strážci knihovny, za čas by mě ale určitě někdo nahradil. Nikdo nejsme nezbytný. Ani ty.“

„Promiň, nemyslela jsem to tak. Chtěla jsem jen vědět, jestli strážce knihovny může natrvalo opustit své místo.“

„To můžeme každý, jakmile se za nás najde náhrada.“

„Ano, ale některé pozice se opouštějí hůře jiné lépe.“

Přikývnu, aniž bych tušila, kam celý tento rozhovor vede. Z počátku mě napadlo, že chce jen provokovat, ale netváří se povýšeně, naopak.

Salarael chvíli mlčí a vypadá, že o něčem přemýšlí. „Milovala jsem ženu, která ale dala své city muži a on jí. Nechtěla jsem zůstat v jejich blízkosti, proto jsem odešla sloužit na hranice. Deset let tady žiji spokojeně, ale teď mi začíná chybět společnost.“ Ostře se na mě zadívá. „Neměla bych o takových věcech mluvit, že? Jsi z města, tam se podobné přestupky proti slušnému chování těžko tolerují. Považuje se nevhodné svěřovat se někomu cizímu bez jeho souhlasu, že? Na hranici nemáme ale na takové věci čas,“ řekne příkře.

„Starší generace možná ano. Mně to nevadí. Většina z nás si někdy o něčem potřebuje promluvit.“

„Nepotřebuji o tom mluvit, zmiňuji to z jiného důvodu.“

Moje trpělivost má své hranice. „Aha.“

„Nechceš vědět proč?“

„Ne. Pokud někdo potřebuje vyslechnout, nevadí mi to, ale sama si řekla, že se svěřovat nepotřebuješ, a ve městě nemáme občas chuť se vyptávat. Půjdu si lehnout. Dobrou noc.“

     Odejdu od ohně a uložím se ke spánku v blízkosti Ery. Nemyslím si, že by mě chtěla urazit, spíš ji jen nenapadlo, jak její slova zapůsobí na druhého, což ale neznamená, že by o tom, aspoň občas, neměla přemýšlet.

 

     Druhý den u snídaně obě mlčíme.

„Nechtěla jsem tě urazit,“ řekne Salarael krátce po tom, co dočasný tábor opustíme. „Nepochybuji, že své povinnosti plníš dobře. Chtěla jsem ti nabídnout, abys zůstala na hranicích. Umíš bojovat a hlavně jsi rozvážná. Chodí k nám mnoho mladých, ale většina rychleji jedná, než přemýšlí a to způsobuje neustálé potíže. Někdo jako ty by se sem hodil.“

„Děkuji, ale myslím, že ne.“

Přikývne. „Myslela jsem si, že tak odpovíš. Co máš v plánu, až se podíváš do lidského města?“

„Chci navštívit další místa.“

„Za hranicí?“

„Ne. Ráda bych se podívala do hlavního města a do Zahrad, pak se budu muset vrátit do knihovny.“

„Nikdy si tam nebyla?“

„V Zahradách nikdy, v hlavním městě jednou.“

„Zahrady jsou krásné. Hlavní město také, ale těžko se tam hledá klid.“

Snaží se napravit včerejší rozhovor? Ať už tak či onak, ještě nějaký čas spolu musíme cestovat a napětí ničemu nepomůže. „Jezdíš do hlavního města?“ zeptám se.
„Poměrně často, musím podávat hlášení. Podívej. Stopy koní. Myslím, že se blížíme k obydlenějšímu území.“

 

     K městu dorazíme krátce po poledni dalšího dne. Navrhnu Salarael, že půjdu dovnitř sama, ale odmítne.

     Koně a luky necháme schované v lese dál od města, podle Salarael by nás jen prozradili a bude lepší, když nikdo nebude vědět o našem původu.

 

      U velké brány města stojí stráž. Jak se k ní blížíme, připadá mi, že se muži dívají přímo na nás, ačkoli před námi jede řada vozů.

„Zůstaň klidná. Kdyby se na něco ptali, tak mluvit budu já,“ zašeptá mi Salarael. Přikývnu.

     Od brány nás dělí jen jediný vůz, který jí právě projíždí, když strážný zvedne ruku. Zastavíme. Muž se na něco zeptá. Znám řeč, kterou by se tu mělo mluvit, ale nerozumím mu. Salarael mu odpoví stejně a on nám pokyne, abychom šly dál. Za branou se ocitneme v ulici, kterou lemují vysoké domy.

„Na co se ptal?“

„Chtěl vědět, odkud jsme, protože máme nezvyklé pláště. Tvrdila jsem mu, že jsme je vyměnily s cizinci, protože jsem mluvila jeho nářečím, uvěřil mi.“

„Nerozuměla jsem mu.“

„To se ti tady stane lehce. Mají oficiální řeč, ale používají řadu dialektů, které zní dost odlišně. Ten, který použil strážný, je ve zdejší oblasti celkem rozšířený.“

     Jak postupujeme dál do města, ulice se zaplňují. Hemžení lidí a hluk na mě působí zneklidňujícím dojmem. Elfí města jsou mimo dobu velkých slavností tichá. Nechápu, jak tu někdo může někoho nebo něco najít. Cítím se bezradná. Zastavím se, ale někdo do mě hrubě strčí. Nejraději bych co nejrychleji odešla, ale ztratila jsem orientační smysl. Zmateně se otočím kolem do kola. Všude hluk a okolo mě se tlačí lidé. Salarael mě chytne za předloktí a prodírá se davem. Konečně proud lidí trochu zeslábne a Salarael mě pustí. Oddychnu si a rozhlédnu se po honosných budovách.

„Každé město má několik čtvrtí,“ začne mi vysvětlovat Salarael. „Před tím jsme procházely obchodní čtvrtí, ta je nejrušnější, zvláště v blízkosti trhu. Ty bohatší bývají klidnější, aspoň přes den. Tady sídlí nižší šlechta. Nemůžeme se tu zdržet, jsme oblečené příliš obyčejně a brzy bychom upoutaly pozornost stráží.“

„Mají lidé knihovny?“

„Ne takové jako my.“

Následuji Salarael. „Buď opatrná na pohledy. Někdo by si mohl myslet, že jsme zloději a rozhlížíme se,“ varuje mě.

„Dobře. Co by se stalo, kdyby nás odhalili? Nevedeme s lidmi válku.“

„Ne, ale ani jim nepovolujeme volný vstup na naše území bez patřičného důvodu. Oni své hranice nestřeží, ale jsou vůči nám nedůvěřivý. Těžko se jim můžeme divit.“

     Projdeme několika ulicemi, domy se stávají zase obyčejnějšími, až se dostaneme do čtvrti řemeslníků. To poznám sama i bez Salaraelina komentáře. Jako dítě jsem ráda trávila čas v dílnách, kam má každé elfské dítě přístup, a teď se mi při pohledu do několika otevřených dílen nabízí zajímavé porovnání. I lidé se zastavují a sledují řemeslníky, takže usoudím, že na rozdíl od šlechtické čtvrti se zastavit mohu. Salarael nic nenamítá. Chvíli pozoruji řemeslníky při práci. Někdy používají stejné postupy, ale jindy naprosto rozdílné. A chybí mi tu vůně magie, která se kolem elfských dílen často vznáší ve vzduchu. Brzy si všimnu, že se na nás lidé kolem dívají podezíravě. Zeptám se na to Salarael.

„Hlavu tu mívají zakrytou jen bohatí a my mezi ně podle oblečení nepatříme, nebo ti, co se živí na okraji společnosti. Zloději a další.“

„Takže nejen ve šlechtických čtvrtích se nesmíme moc rozhlížet.“

„Obávám se, že ne. Budeš se muset spokojit jen s tím, že městem projdeme. V přístavním městě bychom se spíše ztratily. Tam jsou lidé zvyklí na cizince.“

„Jak dlouho trvá cesta k takovému městu?“

„Asi čtrnáct dní po obydlených krajích.“

„Navštívila jsi ho?“

„Ano. Cestovali jsme převážně v noci. Nechci ti říkat, že by si tam nic neviděla, ale ne o moc víc než tady, vyjma přístavu a lodí.“

„Přála jsem si vidět víc.“

„Chápu, myslím, že poznání, po kterém toužíš, bys našla pouze přímo v lidské společnosti.“

„Budu se muset smířit s tím, že jsem zde byla.“

     Ještě asi hodinu procházíme městem. Salarael se snaží vyhnout tomu, čemu říká chudinské čtvrtě. Prý jsou nebezpečné. Věřím jí. Necítím se bezpečně ani v těch ostatních.  

     Až když opustíme město, uvědomím si jeho zápach. Jsem ráda, že mám kolem sebe volný prostor a hlavně ticho.

     Koně i zbraně najdeme tam, kde jsme je zanechaly.

 

     Večer jsme obě zamyšlené. Znovu si promítám dnešní den. Nelituji návštěvy lidského města, ale nevím, co bych dělala bez Salarael. Se strážnými bych se možná nakonec domluvila, ale ve městě jsem byla ztracená a bezmocná. Salarael si věděla rady a pomohla mi. Věřím, že se na ni během naší cesty mohu v každé situaci spolehnout a lze se od ní ledacos dozvědět, ale nemyslím si, že bych jí chtěla někdy svěřit cokoli ze svých pocitů či nejosobnějších myšlenek. Vždy bych se bála toho pohrdavého tónu v jejích slovech, který v nich tak často zaznívá. Nevím, jestli si ho sama uvědomuje. Duší je Salarael válečnice nikoli diplomat. Jestli v sobě skrývá něžnější nitro, už dávno okolo něho postavila zeď, za kterou nikdo nenahlédne. Dnes k ní však cítím vděk.  

    

     Ranní rosa nás zastihne již na zpáteční cestě. Koně jakoby se těšili do lesa, v němž se narodili a natahují krok. K poledni se dostaneme už dost daleko od města, přesto se stále pohybujeme po obydlené krajině. Salarael se opět vyhýbá nejen malým vesnicím a samotám, ale i lidským cestám, přesto jsme jednu větší musely překročit.   

     Po poledni míjíme ve skrytu lesa malé stavení na samotě. Na dvorku si hraje malá holčička a o něco starší chlapec pase nedaleko dvě krávy.  Z domu vyjde žena, podívá se na dívku a usměje se. O čem přemýšlí? Čeho se bojí? Co ji těší? Salarael měla pravdu. Jela jsem navštívit lidské město, ale ve skutečnosti by mě více zajímali lidé a jejich život. Pro Salarael stavení a jeho obyvatelé představují jen překážku, které se musí vyhnout. Nedívá se na ně a mračí se.

„Co se děje?“ zeptám se.

„Na té cestě, kterou jsme křížily před hodinou, bylo mnohem více stop, než by mělo být a navíc čerstvých. Nejsme zase tak daleko od hranic a ráda bych věděla, kdo po ní jel.“

„Tak se za nimi vydej. Dohoníš je brzy. Já počkám tady.“

Překvapeně se na mě podívá. „Nevadí ti to?“

„Ne, chtěla bych se podívat, jak žijí ti lidé,“ hlavou naznačím směr k domu.

„Dobře, dávej na sebe pozor.“

„Ty buď opatrná, já se skryju v lese.“

Přikývne a stočí koně opačným směrem, odjíždí bez jediného ohlédnutí za svým cílem. Tolik se liší od Monariel. Co jedna téměř postrádá, druhé stěžuje život. Vrátím se pohledem k dětem. Jsem ráda, že jsem tady zůstala sama.

     Nechám Eru dál v lese na místě, kde se může pást, a sama si najdu skrýš s dobrým výhledem. Hodiny mi před očima utíká lidský život, který nemá nic společného se spěchem ve městě. Ti lidé tam přede mnou mají radost, že mohou být spolu, a dávají si ji navzájem znát, ačkoli se celý den lopotí, aby se uživili. Připomínají mi mé dětství. Mí rodiče se chovali uzavřeněji, přesto z každého jejich slova a gesta jsem věděla, jak jim na mně a jednomu na druhém záleží. Tito lidé se neliší jen od chvátajícího davu z města, ale i od popisů z knih, které mi nedávno připomněla Salarael. Nevím, jak by se zachovali, kdybych proti nim stála tváří tvář, ale uchovám si na ně vzpomínku jako na obraz klidu a štěstí na lesní samotě.

     Salarael se vrátí další den k poledni a chce se ihned vydat na další cestu. Zeptala jsem se jí, co zjistila, ale neodpověděla.  

 

     Teď, když už známe krajinu před sebou, může si Salarael dovolit cestovat podstatně rychleji. Nemluví se mnou, vlastně mě ani nevnímá, zabývá se vlastními myšlenkami a očima propátrává okolí. A ve mně uzrává rozhodnutí.

 

     „Salarael?“ oslovím ji večer.

Podívá se na mě.

„Co kdybys jela napřed? Já nikam nespěchám, chci se ještě rozhlížet a zdržuji tě.“

„Víš, že je to nebezpečné.“

„Nevím. Jediné nebezpečí si přivedla ty a tvá hraničářka.“

Povzdechne si. „Dobře. Nejspíš máš pravdu. Potřebuji předat hlášení a ty nemusíš pospíchat.“

S úlevou přikývnu. Při představě, že i následující dny budu cestovat v tom podivném tichu a připadat si jako přítěž, by se mi neusínalo dobře.

 

     Salarael opustí tábor ještě za tmy. Slyším dupot jejího koně. Proč mi neřekla, co se stalo? Nemá význam nad tím přemýšlet.