5. část

     Ylaren se vrátí o něco později s plnou náručí knih a svitků.

„Některé ještě donesou domů,“ oznámí.

Vstanu a některé knihy vezmu.

     Doma vše rozložíme a začneme číst. Většina knih pojednává o zahradách spíše všeobecně, ale pak Ylaren v jednom svitku najde jméno zakladatele zahrad a poznámku, že se jednalo o míšence, nic více se nám o něm ale vypátrat nepodaří. Marně si lámeme hlavu, jak ho propojit se svitkem. Pozdě v noci nás únava přiměje odložit další hledání na příští den.

 

     Ylaren odejde po snídani ke dvoru a já čekám na Salarael. Prolistuji zbývající knihy, ale nic nového nenajdu. Dinor. Neobvyklé jméno. Je autorem svitku? Dům bez Ylaren se zdá podivně tichý. Společné hledání mě včera bavilo a úplně pohltilo, ale teď se cítím neklidně, když mám jen sedět. Vstanu a chodím po místnosti, dokud se neozve zaklepání na dveře.  

    

     Salarael mě dovede k velkým stájím. Pohled na koně trochu ukonejší mou rozladěnost, která ve mně začala narůstat během cesty sem, kdy Salarael podle svého zvyku nepromluvila ani slovo, což by mi nevadilo, kdyby také neignorovala otázku, kam jdeme.

     „Chtěla bych ti ukázat jednoho koně.“

Přikývnu. Salarael zamíří k bělouši s hnědou hřívou a ocasem a krásnou hlavou. Něco mi připomene, ale co?

„Poznáváš ho?“

Takové zbarvení se často nevyskytuje, vlastně jsem nikdy žádného podobně vybarveného koně neviděla, jen jsem o jednom četla v legendě o příchodu prvních elfů. Překvapeně se podívám na Salarael, která přikývne. „Pochází ze stejného rodu. Přivedli ho sem včera a zůstane tady jen pár dnů, myslela jsem, že bys ho možná ráda viděla.“

„Ano, děkuju.“

„Nemáš zač.“

     Ještě chvíli v tichosti obdivujeme překrásné zvíře, pak vyjdeme ven ze stájí.

„Proč si mi neřekla, kam jdeme?“

„Nebylo by to překvapení.“

„Touto větou jsi mi mohla odpovědět a určitě by to zapůsobilo lépe než mlčení.“

„Ferenel, neumím mluvit zbytečně. V té chvíli mě taková odpověď nenapadla a nechtěla jsem zkazit překvapení, tak jsem mlčela.“ Přikývnu. Mělo by smysl jí vysvětlovat, že právě ta zbytečná slova potřebuji? „Musím jít na velitelství,“ dodá.

Rozloučíme se a já se vydám zpět do svého dočasného domova. Proč mě pozvala? Aby mi ukázala i jinou stránku své osobnosti? Možná ale nezáleží na tom, jaká Salarael je, ale jak se s ní cítím. Zbytečně a sama.

 

     Najdu Ylaren, jak přechází neklidně po pokoji podobně jako já, když jsem čekala na Salarael.

„Stalo se něco?“ zeptám se.

Povzdechne si. „Četla jsem ten svitek a teď na něj musím pořád myslet.“ Hlavou mi prolétne myšlenka, že by bylo možná moudřejší nechat svitek nečitelný, ale dvůr rozhodl jinak. „Jak si se k němu dostala?“

„Královna šla do knihovny, navrhla jsem, že bychom si ho mohly přečíst, ne tedy přímo, jen jsem naznačila.“

„O čem přemýšlíš?“ zeptám.

„Jestli psal Dinor o někom podobném Monariel.“

„Myslím, že ano.“

Zastaví se a podívá se na mě. „Je mi jí líto.“

„Já vím.“

V pohledu se jí objeví otázka. Povím jí o svém rozhovoru s Monariel.

Přikývne. „Musí trpět. Neměla jsem jí nabízet pobyt ve městě a dávat jí naděje, které z jejího pohledu byly beznadějné. A stydím se, že si stěžuji, oproti Monariel nemám téměř na co.“

„Naše trápení se s Monarieliným nedá srovnat, ale ty stovky let, které můžeme strávit samy, nakonec vyděsí téměř každého, ať už je sám kvůli emocím, kráse nebo z jiného důvodu.“

„Máš pravdu, je těžké doufat, když se den po dni nic nemění.“

„Ano. Ale rozhovory s tebou mi pomáhají.“ 

Usměje se. „Cítím to stejně. Co uděláme se svitkem?“

„Možná bychom ho měly nechat být. Představuje minulost, která ani jedné z nás nepomůže.“

„Souhlasím.“

„Jaké bylo předčítání?“

„Jako vždy. Čtu, všichni na mě vážně hledí, někteří s obtížemi skrývají nudu a já se bojím, že zkomolím slovo.“

„Někteří by to třeba ocenili.“

„Ano, ti, kteří se účastní pouze kvůli královně, což jsou možná všichni.“

„Včetně tebe.“

„Z toho plyne, že tam chce být jen královna?“

„Pokud tam není kvůli vám.“

Obě se současně rozesmějeme a v tu chvíli si uvědomím, že Ylaren v posledních dnech ztratila svůj smutný výraz a vrací se jí jen občas, když se zamyslí, a často mívám pocit, že se spolu známe již roky.

     Ani jedné z nás se už nechce ven, tak si vypravujeme o drobnostech z každodenního života a trávíme příjemný večer.

 

     Sedíme na kamenech u potoku a vybíráme si z vlasů semínky, která se tam uchytila během rychlé jízdy. Ylaren se při tom soustředěně mračí a já mám nejspíš podobný výraz. Představím si obraz dvou žen soustředěně se mračících na malá semínka ve svých vlasech a zasměju se.

„Čemu se směješ?“ zeptá se.

Povím jí o své myšlence. „Jsem ráda, že jsme si vyjely,“ řekne s úsměvem.

„Já také.“

„Ale měly byste být opatrnější.“ Obě sebou cukneme při zvuku Salaraelina hlasu. Dojede až k nám a seskočí z koně. Představím je. Ylaren zdvořile pozdraví a zachovává si odstup. Salarael jí pouze pokyne a mlčí.

„Jsi na vyjížďce?“ zeptám se, abych prolomila nepříjemné ticho.

„Ano, musím čekat na rozkazy, tak si krátím čas. Kudy jste projely?“ Salarael natáhne ruku a sebere mi z vlasů další semínko.

„Lesem. Asi bychom měly pokračovat,“ obrátím se na Ylaren zmatená Salaraeleniným gestem. Ylaren přikývne a nasedne.

„Můžu vás doprovodit?“ zeptá se Salarael.

Ylaren se k ní otočí a řekne: „Samozřejmě.“

Nemohla odpovědět jinak. V duchu si však povzdechnu v očekávání jízdy v nepříjemném tichu, ale jakmile vyrazíme, ukáže se, že Ylarenino samozřejmě není tak samozřejmé.

     „Jsem ráda, že si se k nám přidala, chtěla bych se něco dozvědět o životě na hranici,“ osloví Salarael, která se trochu přezíravě usměje. Myslím, že kdyby věděla, že bude mluvit po zbytek vyjížďky, možná by v ten moment spíše ujela. Každopádně předpokládám, že toho více za jeden den nikdy v životě neřekla. Ylaren se nenechá odbít. Probíhá mezi nimi jakýsi souboj beze zbraní. Ylaren se kvůli něčemu zlobí a v podstatě dává Salarael dvě možnosti. Buď utéct, nebo zůstat a dělat to, co nemá ráda. Salarael její povaha nedovolí utéct. Možná bych měla Salarael pomoc, protože to já jsem se před Ylaren náhodně zmínila, že Salarael nerada zbytečně mluví, ale vzpomenu si na všechny ty momenty, kdy mě nechávala bez odpovědí na mé otázky a zůstanu zticha. V této bitvě Salarael nemůže Ylaren konkurovat.

     Po hodině dorazíme zpět do města a Salarael se konečně může rozloučit, což také hned udělá. Ylaren vypadá spokojeně. Nezeptám se, co to všechno znamenalo, ale pohled mě prozradí. Ylaren se rozpačitě usměje. „Vadilo mi, jak se na mě dívá. Nejdřív jsem si myslela, že žárlí, ale potom mi došlo, že nezáleží na tom, koho doprovázím. Ona se považuje za tu, která riskuje život na hranici, aby někdo jako já mohl sedět v bezpečí před zrcadlem. Rozčílilo mě to. Nemohu za svou tvář, ani za svou rodinu. Byly doby, kdy jsem si nepřála nic jiného než odejít od rodiny, dokonce jsem i odjela, ale otec mě nechal přivést zpět. Nemá právo se na mě tak dívat.“ Nikdy jsem neviděla Ylaren rozčílenou.

„Nemá, ale ona se tak dívá téměř na každého. Myslím, že to patří k jejím způsobům. Vzpomeň si, co jsem ti vypravovala o našem společném cestování.“

„Máš pravdu.“

„Dnešní projížďka ale určitě prospěla její výmluvnosti.“

Ylaren se usměje a mně přijde, že ulehčeně.

 

     Zbytek dne strávíme povídáním a večerní procházkou, když se pak vracím do svého pokoje, uvědomím si, že zde mohu zůstat už jen dva dny.

 

     Ráno při snídani se o tom zmíním Ylaren. Na tváři se jí objeví smutný výraz.

„Budeš mi chybět, příliš rychle jsem si zvykla na tvou společnost.“

„Taky mi budeš chybět.“

Přeruší nás ťukání na dveře. Ylaren jde otevřít, vrátí se za moment. „Máš návštěvu.“

Zvednu se s předtuchou, koho najdu. Salarael.

„Přišla jsem tě pozvat na malou procházku, abychom si mohly promluvit, večer odjíždím.“

 

     Salarael mlčí a vypadá napjatě, až když vyjdeme ven z města, trochu se uvolní.

„Dostala jsem nabídku, abych se vydala na nějaký čas za hranice. Dvůr chce vědět více o vztazích mezi jednotlivými lidskými královstvími. Mohla bys jít se mnou. Poznala bys lidi.“

     Než stačím odpovědět, objeví se jezdkyně. „Promiň,“ omluví se Salarael a vykročí jí vstříc. Poznám v ní jednu z hraničářek. Něco řekne Salarael a podívá se na mě. V tu chvíli pochopím, jak se včera cítila Ylaren. Obě pak zamíří pryč z cesty mezi stromy.  Dívám se za nimi. Budou mluvit o mně, tím jsem si jistá, a ačkoli to na mé rozhodnutí nebude mít vliv, chtěla bych vědět co. Vydám se za nimi. Salarael si se zdvořilostí nikdy hlavu nedělala, nemohu tím teď své chování omluvit, ale nemám ani výčitky svědomí.

     Naštěstí obě hraničářky buď spoléhají na mé vychování, nebo na mou neschopnost a nedávají příliš pozor, dokonce ani nejdou moc daleko. Hraničářka předá Salarael dopis.

     „Proč si mi ho nemohla předat tam?“ zeptá se Salarael a ukáže k místu, kde bych na ni měla čekat.

„Chtěla jsem se tě na ni zeptat.“

„To jsem si myslela. Tak co chceš vědět?“

„Obvykle se tolik nestaráš o ty, kteří chtějí překročit hranice, ani se k nim nechováš příliš přátelsky, bereš je jako potenciální přítěž, proč ne ji? Teď se spolu dokonce i procházíte. Co to znamená? Chceš ji za družku?“

„Přemýšlela jsem o tom.“

„Salarael, nepřipadá mi, že bys k ní chovala ty správné city, jen se ti líbí, že umí zacházet ze zbraní a nemá tolik městských způsobů. To přeci nestačí, ani vůči ní se nechováš správně. Říkám ti to jako tvá letitá přítelkyně.“

„Chci společnost. Ví o tom, že k ní nic necítím. Je to její věc, jestli přijme, nevidím na své nabídce nic špatného. Nebudu ti lhát, kdybych měla možnost, zvolila bych jinak, ale na hranici ve svém postavení příliš možností nemám. Ve městě mi přišla jako dítě, vlastně celý výmysl poznat lidské město byl dětinský, ale obvykle se chová rozumně a nemá velké nároky.“

Nepotřebuji slyšet více. Opatrně se vzdálím a vrátím se na místo, kde jsem měla čekat. Nevím proč, ale vybaví se mi osamělé lidské obydlí s jeho obyvateli a jejich vzájemnou náklonností, rozhovory s Ylaren o ničem důležitém a přeci tolik příjemné. To chci. Vzájemnou náklonnost a vřelost, ve které si budeme mít co říct, pak se vzdám lásky. Nechci být ještě přijatelná možnost.

 

     „Salarael, tvou nabídku nemohu přijmout, přeji to hodně štěstí,“ řeknu, když se vrátí. Nečekám na odpověď a odcházím. Cítím se ponížená, i když vím, že Salarael nemyslela svá slova zle a nebyla určena pro mé uši.

 

     Ylaren z mé tváře pozná, že se něco stalo, když proti ní sedím u oběda. Opatrně se zeptá. Nejprve chci odpovědět, že se nic neděje, ale potřebuji se někomu svěřit a všechno jí vypovím. „Myslím, že jsem celou dobu věřila, že mě sice nemiluje, ale má důvod, proč si zvolila zrovna mě. Ale ona jen neměla na vybranou. Nevím, proč se mě tak dotklo, že jsem byla jediná možnost,“ dodám nakonec.

„Nikdo nechceme slyšet, že jsme jediná a ne zrovna vyhovující volba. Zkus se tím moc netrápit. Ty máš svou cenu a to, že ji Salarael neviděla, na tom nic nemění."

„Možná ale nejsem lepší, i ona pro mě představovala možnost.“

„Co by si o ní řekla na jejím místě?“

„Nemiluju ji, ale věřím, že za mnou bude stát, a proto nám chci dát možnost k sobě najít cestu.“

„Vidíš rozdíl? Můžeš přijmout skutečnost, že tě druhý nemiluje, ale oceňuje na tobě něco natolik, že ti dá přednost před druhými, ale slyšet, že jsi jediná možnost, se přijmout nedá.“

 Vděčně se na ni podívám. Už brzy nebudu mít nikoho, s kým bych mohla tak otevřeně mluvit. A pak mě něco napadne.

„Ylaren? Chceš se vrátit domů? Můžeš zůstat u mě.“  

Na tváři se jí objeví překvapený výraz. „Myslíš to vážně?“

„Ano.“

„Nedokážu ti odpovědět hned. Musím si všechno promyslet.“

„Rozmysli se, pokud přijmeš, budeš kdykoli vítaná.“

Plaše se usměje a přikývne.

 

     Město zůstalo daleko za mnou. Ylaren jsem opouštěla nerada, už teď mi chybí její společnost. Přemýšlím o všem, co se stalo. O Salarael. Nemůžu se na ni zlobit, přesto by se neměla některá slova říkat nahlas. A Ylaren. Nabídnout jí domov byl zcela nepromyšlený nápad, ale jsem za něj ráda. Našla jsem v ní přítelkyni.

 

     Cesta ubíhá rychle a za dva dny k večeru dorazím domů. V knihovně vládne trochu nepořádek, na stolech se vrší knihy a svitky, které musím zařadit. Úklid však odložím až na další den. Přečtu došlé dopisy, samé žádosti o vyhledání dokumentů. I ty odložím na následující den. Pak projdu svůj domov. Prostory nad rozsáhlými sály knihovny nezabírají takovou plochu, ale přesto bychom se zde za celý den nemusely s Ylaren potkat, pokud bychom nechtěly. Nikdy jsme s rodiči neobývali všechny místnosti a teď je většina prázdná. Podle otcova vyprávění se dříve počítalo s tím, že zde budou přebývat i návštěvníci města, ale brzy se ukázalo, že by to příliš narušovalo soukromí rodiny strážce knihovny a rada města určila návštěvníkům jiný dům určený pouze pro ně. Po cestě jsem unavená a spokojeně zamířím do své ložnice.

 

     Vše, co jsem odložila, na mě čeká příští den. Dopoledne zařazuji knihy a svitky na jejich místa. Odpoledne začnu vyhledávat dokumenty podle došlých žádostí. Mezitím ještě pomáhám návštěvníkům knihovny. Potěší mě, že většina ocení můj návrat. Náhle má moje práce více smyslu.

     Večer zatoužím po čerstvém vzduchu a vypravím se na krátkou procházku. Míjím Ylarenin rodný dům. Najednou se mi ještě silněji zasteskne po její společnosti. Míra toho pocitu mě zaskočí. Trochu zmatená ze sebe sama se vydám zpět.

 

     „Ferenel?“

  Zrovna ukládám knihy do vysoké police a stojím na stoličce. Nemohu se na Monariel otočit, aniž bych riskovala pád. „Ano?“

„Nevěděla jsem, že ses už vrátila. Vlastně ani, že jsi odjela, řekl mi to až strážce, který tě zastoupil.“

„Ano, přijela jsem včera večer.“

„Jaká byla cesta?“

Konečně mohu slézt a otočit se k ní čelem. „Poučná.“ Tváří se klidně.

„Jsem ráda, že si se vrátila.“

„Děkuji.“

„Přinesla jsem jen pár knih, už zase půjdu.“

     Dívám se za ní. Ráda ji vidím opět klidnou. Rozhodla jsem se správně. Pro Monariel ani Salarael se v podstatě nic nezměnilo, když jsem je odmítla. Ani jedna o mě skutečně nestála.

 

     Dny utíkají a Ylaren se neozývá. Stýská se mi po ní. Přes den, kdy mám stále dost práce, podivnou vnitřní prázdnotu příliš nevnímám, ale kdykoli se na chvíli zastavím, ucítím ji znovu. V mém nitru se rodí poznání, které ještě má mysl není ochotná přijmout.

 

     Týden po návratu do města vezmu večer Eru na vyjížďku. Dojedu k tůni obklopené malou loučkou, překrásné místo na mě zapůsobí svou mírumilovnou atmosférou. Sesednu a posadím se do trávy. Dívám se, jak ve vodní hladině plují mraky a odráží se od ní sluneční paprsky. Něco to dokonalé zrcadlo naruší a objeví se maličké vlnky. A znovu. Teprve teď si uvědomím, že mi po tváři stékají slzy. Moje duše pláče pro lásku. Pro Ylaren. A přes slzy v sobě cítím vnitřní smíření. Zabránila jsem si milovat Monariel, utekla od ní i Salarael, abych se nepozorovaně zamilovala do ženy, která ve mně vidí přítelkyni a snad už ani tu ne. Teď se vrátím ke svému životu a budu čekat, až časem bolest odezní.