6. část

     Přebírám poštu a přistihnu se, že stále čekám na dopis od Ylaren. Včera uplynul měsíc od chvíle, kdy jsem ji viděla naposled. Nemyslím si, že by ještě chtěla přijet, ale věřila jsem, že mi aspoň napíše své rozhodnutí. Uhodla mé city dřív, než jsem si je sama uvědomila, a raději se odmlčela? Nebo prostě zapomněla, když jsem odjela? Nemohu se zbavit otázek, vrací se v okamžicích, kdy svou mysl nehlídám a nezaměstnávám. Ylaren. Proč jsem tě potkala? Povzdechnu si a odložím dopisy. Přišly pouze žádosti o písemnosti.

     Večer téhož dne se na sebe pozorněji podívám do zrcadla a couvnu před vyhublou, bílou tváří se smutnýma očima. A pak mě napadne, že teď se skutečně do šera a ticha knihovny hodím.

 

    Následující den přebírám knihy, které přinesli na vrácení, když do knihovny vejde posel oblečený v tunice s královským znakem. Posel od dvora. To znamená několik možností. Buď si dvůr žádá některý z tajných dokumentů, nebo mi posílá rozkaz. Předá mi dopis. Zeptám se ho, zdá má čekat. Zavrtí hlavou a vysvětlí mi, že přivezl rozkaz dvora pro radu města a byl požádán, aby doručil i tento dopis. Poděkuji, a když odejde, otevřu ho. A pak se zarazím. Doteď mě poháněla nedočkavost. Kdo jiný z hlavního města by mi psal než Ylaren? Ale co dopis obsahuje? Pokud odmítnutí mé nabídky, skončí naděje, která někde hluboko ve mně ještě hoří malým plamínkem. A co když Ylaren konečně našla toho, koho hledala? V hrudi ucítím ostrou bolest. Najednou mě zvědavost opustí nebo spíše odvaha čelit tomu, co by v dopise mohlo být. Pomalu k listu skloním oči. Ať už obsahuje cokoli, neuteču tomu. Jakmile spatřím Ylarenino písmo, přestanu vnímat svět kolem sebe. Oči letí po slovech a některá si musím přečíst i dvakrát.

 

Drahá Ferenel,

 

     omlouvám se, že se ozývám až teď, ale teprve před chvílí jsem se dozvěděla, že budu moct opustit dvůr a dokud nebylo nic jisté, nechtěla jsem ti psát. Navíc jsem svůj možný návrat oznámila  rodičům a čekala na jejich odpověď, protože jsem nechtěla, aby ti vyčítali, že jsi mě pozvala. Teď, když je konečně všechno vyřešeno, platí stále tvá nabídka? Prosím, napiš mi. Budu čekat.

    

Ylaren

 

     Nemám čas přemýšlet, rychle sepíšu stručnou odpověď, abych ještě zastihla posla. Zopakovala jsem jen to, co jsem již řekla v hlavním městě. Jakmile dopis předám, plně si uvědomím, co Ylarenin dopis znamená. Na jednu stranu jsem velmi šťastná, že ji znovu uvidím, na druhou se vynoří se otázka, na níž se mi těžko odpovídá. Mám přiznat své city nebo je skrývat? S povzdechem sama sobě přiznám, že budu raději mlčet, vděčná za možnost být v její blízkosti.

 

     Další čtyři dny uběhnou rychle a ve znamení otázek. Bude se Ylaren její nový domov líbit? Neodhalí mé city? A co se stane, kdyby ano? Neodejde? Nerozhodne se vyslyšet Monariel nebo někoho jiného? Neměla bych jí o svých citech přeci jen říct? Jenomže vyznání se nedá vzít zpět.  

 

     „Ferenel?“ Při zvuku toho hlasu málem upustím knihu, kterou jsem právě vytahovala z police.

„Ylaren?“ otočím se na ni.

„Promiň, nechtěla jsem tě polekat,“ řekne a usmívá se.

„Nic se nestalo. Jsem ráda, že jsi tu.“ I ona ve tvářích pohubla a v očích má pohled, ve kterém se mísí očekávání, napětí, strach, ale i něco dalšího. Kdo ví, čím musela projít, než opustila město.

„Já také.“

Usměju se na ni. „Tak pojď, zavedu tě domů, musíš být po cestě unavená.“

 

     Stoupáme po točitých schodech do prostor nad knihovnou. Poprvé se je snažím vidět pohledem cizího člověka. Pro mě představují místo, kde jsem vyrostla. Domov. Ale co spatří Ylaren?

     „Většina pokojů je prázdná, vyber si, jaké budeš chtít.“

„Určitě? Pokud tě k některým pojí vzpomínky, řekni mi to.“

„Nedělej si starosti.“

„Necítíš se tady někdy ztraceně?“

„Teď už ani ne. Když zemřela matka, připadaly mi pokoje příliš prázdné. Po otcově odchodu to takové nebylo. Nebudeš se ty cítit ztraceně?“

„Myslím, že ne. Jsem ti vděčná za domov.“

„Nemusíš.“

„Možná ne, ale děkuji.“

     Ylaren si zvolí místnosti nedaleko mých pokojů. Jsem ráda, že zůstala poblíž. Ukážu jí ještě jídelnu a lázně.

„Můžu tě tu teď nechat na chvíli samotnou? Potřebuji ještě připravit knihy.“

„Jen jdi.“

„Dobře, za chvíli se vrátím.“

     Nevěděla jsem, jak se budu cítit, až přijede, ale nečekala jsem, že mi v její přítomnosti bude opět příjemně a slova budou plynout sama, jako kdyby se nic nezměnilo a možná také ne. Milovala jsem ji i před tím, teď si jen svou lásku plně uvědomuji.

     Večer mi vypravuje o všech úskalích, kterým musela čelit, než sem směla přijet. Na její otázky, jak jsem se měla já, odpovídám opatrně, nechci jí lhát, ale ani nemohu přiznat celou pravdu.

 

     Hned další den mě Ylaren požádá, abych jí přidělila práci v knihovně. Pošlu ji pro knihy, ale když se dlouho nevrací, raději se za ní vydám. Najdu ji, jak se bezradně rozhlíží mezi policemi s knihami. Když mě spatří, objeví se jí na tváři tak úlevný výraz, že mě to rozesměje. Ylaren však trochu trápí, že zabloudila a ukonejší ji až mé ujištění, že zdaleka není první ani poslední. Potom prohlásí, že potřebuje mapu. Načrtnu jí tedy hrubý nákres knihovny, se kterým potom chodí.

 

     Začaly jsme žít velmi podobně jako ve městě. Před den se zdržuji v knihovně a Ylaren mi často dělá společnost nebo mi s něčím pomáhá. Někdy, když v knihovně práci nemáme, si vyjedeme na vyjížďku a po večerech rády chodíváme na procházky, po nichž si čteme nebo povídáme ve velké místnosti, která k podobnému účelu sloužila i mým rodičům.

     Občas se mi zdá Ylaren zamyšlená až ustaraná. Příčinu mohu jen hádat. Přede mnou své starosti skrývá, z toho jsem pochopila, že ať už se jedná o cokoli, nechce o tom mluvit. Nebýt toho, cítila bych se šťastná a v podstatě jsem šťastná jen se sužující otázkou, co Ylaren tolik leží na srdci a jaké dopady to bude mít na nás dvě. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nemohu budoucnost příliš ovlivnit.

 

     Asi týden po jejím příjezdu pracujeme v knihovně. Otočím se na Ylaren, abych ji požádala o pomoc, a zjistím, že mě zkoumavě pozoruje. Ihned uhne pohledem a ani jedna z nás o tom nepromluví. Od té chvíle si nejsem jistá, zda si mých citů nevšimla. Pokud ano, nedává na sobě nic znát a její chování ke mně se nezměnilo. Já jsem ráda za každý den, který s ní mohu strávit.

 

     Listuji v knize, když do knihovny vstoupí Monariel. Nepochybuji, že se zpráva o Ylarenině návratu už roznesla. Pokyne Ylaren, která rovná svitky na stole poblíž dveří, a zamíří ke mně. Pozdraví a tvář má bez výrazu, ale nemohu se zbavit dojmu, že pod maskou klidu víří emoce. Požádá o pomoc při hledání svitku, a když zamířím mezi police, vydá se za mnou.

     „Proč si mi neřekla o Ylaren?“ zeptá se, jakmile odejdeme dost daleko, aby nás Ylaren nemohla slyšet.

„Nevěděla jsem, jestli přijede.“ Vyndám svitek a podám jí ho. Převezme ho s očima upnutýma stále na mou tvář. „Proč si ji pozvala?“

„Protože je to má přítelkyně a potřebovala domov.“

„Když jsem já potřebovala společnost, odmítla jsi mě.“

„Ty si nechtěla mou společnost, chtěla jsi jakoukoliv společnost, abys nebyla sama.“

Monariel se otočí a bez dalšího slova odejde. Odpověděla jsem jí rozzlobeně, ale nemohla jsem si pomoc.

     Když se vrátím do hlavního sálu, přijde ke mně Ylaren s němou otázkou v očích. Povím jí o rozhovoru s Monariel. Zamyšleně se zahledí do prázdna. „Nezměnila se,“ řekne.

Rozčílení ze mě rychle vyprchává. „Jak to myslíš?“

„Zdá se sobecká, ale není. Jen přecitlivěle reaguje na své emoce a chvíli nevnímá nic jiného, ale pak si vše uvědomí a lituje svého chování, jenomže pro druhého už často bývá pozdě.“

„Znáš ji dobře?“

„Trochu, dobře ne. Jako děti jsme si spolu hrávaly, už tehdy jednala stejně. Později jsme spolu ještě několikrát mluvily, ale v posledních dvou letech už ne. Co si myslíš o jejích slovech?“

„Myslím, že se ve skutečnosti zlobí kvůli tobě.“

„Já si to nemyslím. Monariel je velmi upřímná. Kdyby neuznala tvé zdůvodnění, řekla by ti to.“

„Tak co podle tebe její slova znamenala?“

„Nevím, možná se jí tehdy tvé odmítnutí opravdu dotklo.“ Ylaren pokrčí rameny a odejde zpět ke své práci. Chvíli o tom přemýšlím, ale i kdyby Ylaren měla pravdu, na minulosti to nic nezmění.

 

      Po večeři ležíme na lenoškách poblíž oken.

„Ferenel?“

Zvednu oči od knihy. „Ano?“

„Když jsi odjela, dvorní strážce knihovny mi poslal ještě jeden svitek. Nevěděl, jestli ho stále potřebuji. Popisoval ženu se schopnostmi podobnými Monarieliným, která žila s míšencem, zakladatelem královských zahrad. Autor ji líčil jako krásnou a velmi nadanou, ale citově nevyrovnanou. Na rozdíl od ostatních, podobně jako lidé, snadno přenášela své city z jednoho na druhého. Možná bys to měla vědět.“

 

     Později ve svém pokoji přemýšlím o tom, co mi řekla Ylaren. Až doposud mi svitek nedával úplně smysl, teď už mu rozumím. Mohlo se stát, že Monariel přenesla své city na mě? A co by to znamenalo? Pro mě už nic. Utíkala jsem zbytečně? Mohla jsem mít, možná prchlivou, přesto aspoň chvilkovou lásku ženy, kterou bych také milovala? Snad. Přesto necítím lítost ze svého rozhodnutí. Mám Ylaren po boku, ne tak, jak bych si přála, ale mám, což se ale může brzy změnit. Co když Ylaren potká někoho, jehož city bude opětovat? Zvládnu nadále být její přítelkyní? Nevím. Nicméně dokud jsem s ní, mohu aspoň říct, že žiji s někým, s kým si rozumím a cítím se s ním dobře, což jsem o Monariel ani Salarael říct nemohla. Otázky mi víří hlavou a dlouho nemohu usnout.

 

     Do jídelny přijdu ospalá, ale ne natolik, abych si nevšimla smutného výrazu na Ylarenině tváři, který okamžitě zmizí, jakmile mě spatří. Často přemýšlím, co ji trápí.

     „Půjdu na návštěvu za matkou,“ řekne potichu, když dojíme. Měla bych vzít její větu jako oznámení, ale přesto nevydržím, abych se nezeptala: „Dobře. Děláš si starosti?“

„Ne. Těším se, že ji uvidím.“

Přikývnu, nevím, co dalšího bych měla říct. Každá hledíme do svého umně vyrobeného dřevěného šálku s čajem a poprvé se mezi námi rozprostírá podivné ticho. Co když ji ztratím? Duše se mi sevře tak moc, až to bolí.

 

     V knihovně najdu trochu klidu, ale až když se Ylaren po obědě vrátí, uvědomím si, že jsem celou dobu čekala na zvuk jejích kroků.

 

     Po celý zbytek dne je Ylaren zamlklá a odejde sotva povečeříme, neřekne mi kam a já nemám právo se ptát. Zůstanu ve svých pokojích i po jejím návratu se smutkem, který už znám, přesto zdaleka ne v takové síle.

     Příští ráno nemám hlad a proto místo snídaně zamířím na terasu knihovny. Ještě nejsem připravena kohokoli vidět. Sedím tam nějaký čas, než se dokážu zvednout a sejít do knihovny.

     „Ferenel? Stalo se něco?“ přivítá mě Ylaren se starostlivou tváří.

„Nic, nedělej si starosti.“

Přikývne, ale dál mě ustaraně pozoruje.

 

     „Dnes nemluvíš,“ řekne Ylaren, když se vracíme po obědě k práci.

„Opravdu? Promiň.“

„Omlouvám se.“

„Za co?“

„Za všechno kvůli čemu jsi tak tichá. Jsem s tebou ráda a nikomu tolik nevěřím, ani nevím proč, ale s tímhle mi nemůžeš pomoc, tak se prosím nezlob, když ti něco neřeknu.“

Přikývnu, protože opět nevím, co bych měla odpovědět.

 

     Dny plynou a my se chováme navenek stejně, ale mezi námi vznikla neviditelná propast. Ylaren občas sama odchází, a když mě vyloučila z části svého života, uzavřela jsem se před ní. Ne úmyslně. Jen zmizela ta bezprostřední důvěra, kterou jsem k ní cítila, a začal ve mně narůstat strach z chvíle, kdy zůstanu sama se svými city. Vím, že nemohu nic dělat a vím, že i potom budu žít dál, ale strachu se nemohu zbavit.

 

     Procházíme se lesem. Slunce už zapadlo a mezi stromy se rychle vkrádá šero. Na kůži cítím chlad.

     „Poslední dobou moc nejíš. Vlastně skoro vůbec,“ řekne tiše Ylaren.

„Nemám hlad, o mě se nemusíš bát, jsem v pořádku,“ odpovím stejně potichu.

„Trápí tě něco?“

„Ne, opravdu o tom nepřemýšlej.“ Nemohu jí říct, že mě svírá obava z chvíle, kdy odejde. A nemohu jí vyznat svou lásku, protože by odešla ještě dříve.

Zkoumavě se na mě zadívá.

„Jak se mají tví rodiče?“ zeptám se, abych odvedla její pozornost od sebe. Poslední dobou je často navštěvuje.

„Dobře. S matkou a sourozenci vycházím jako vždy, ale otec mě nechce vidět. Jen na matčino naléhání se mě nezřekl, když jsem opustila dvůr.“

„To je mi líto.“

„Nemusí. Ta chvíle, kdy jsem odtamtud mohla odjet, patří mezi ty nejlepší v mém životě. Pokud tomu nerozumí, zřejmě ani nezáleží na tom, jestli se mě zřekne.“

„Záleží, mrzelo by tě to.“

Udiveně se na mě podívá, potom se ale maličko pousměje a přikývne. „Rozumíš mi.“ Dál kráčíme lesem a ta propast mezi námi se o trochu zmenšila.

 

     Příští ráno jako obvykle ze své snídaně jen zobnu, vypiju čaj a zamířím ke dveřím, které se ale neotevřou. Zmateně se na ně dívám, ale nenajdu na nich nic, co by vysvětlovalo, proč nejdou otevřít. Otočím se na Ylaren a nadechuji se, abych jí řekla, co stalo, ale když vidím její spokojený pohled, zůstanu ticho.

    „Dokud nedojíš svou snídani, tak je neotevřu.“

Neústupný výraz její tváře mě přesvědčí o nesmyslnosti odporu. Vrátím se ke stolu a pomalu dosnídám.

     „Jak si to dokázala?“ ukážu ke dveřím.

„Moje magie umí trochu pracovat s kovy. Ne tolik, abych se mohla stát kovářkou, ale na kování dveří stačí.“

Zamračím se a neřeknu nic. Nelíbí se mi být k něčemu nucena, ale vím, že jednala jen ze starosti o mě a to mi přináší zvláštní spokojený pocit.

     Ylaren se zvedne, přejde ke dveřím a položí na ně dlaň. Kdybych se na ni pozorně nedívala, možná bych si ani nevšimla nepatrného světla, které na chvíli její dlaň obklopilo, ale určitě bych cítila závan magie. Dveře se samy otevřou. Ylaren odstoupí a počká, až projdu.

 

     O pár dní později vyjdu odpoledne na terasu, abych tu chvíli poseděla. Dívám se do korun stromů a vzpomínám, jak jsem sem chodila po matčině smrti. Zdá se to tak dávno, a přesto si stále dokážu vybavit její tvář do nejmenšího detailu…

    Někdo se mnou třese a zaslechnu ustaraný hlas. S námahou otevřu oči. Nade mnou se sklání Ylaren a vypadá vystrašeně. „Co se děje?“ zeptám se.

„Já nevím. Šla jsem tě hledat a našla jsem tě, jak tady ležíš, a po tváři ti stékala slza. Dostala jsem strach.“

„Jsem v pořádku, jen jsem usnula.“

„Plakala jsi.“

„Vzpomněla jsem si na matku.“

„Měla by si jíst, už jsi hodně zeslábla.“

„Opravdu jsem v pořádku. Nedělej si s tím starosti,“ usměju se na ni.

Ylaren má ve tváři stále vážný výraz plný obav. Ráda bych ji objala, ale nesmím. V očích se jí objeví slzy, dlouhé vlasy se mi mihnou před obličejem a je pryč. Dívám se za ní, zmatená jejími slzami. Znám Ylaren jako klidnou, rozvážnou a odvážnou ženu. Co ji donutilo plakat? Zvednu se a nerozhodně zůstanu stát. Mám jít za ní? Ale kdyby chtěla mou společnost, tak by neutíkala. Zamířím zpět do knihovny.

     Jak se blíží večer, mám o ni stále větší strach. Zaťukám na dveře jejích pokojů, ale nedostanu odpověď. Nakonec se rozhodnu je otevřít. Jsou prázdné. Kam mohla jít? Kde ji mám hledat?

     Vystrašená vyběhnu ven. V tu chvíli si vzpomenu na místo u potoku, kde jsem ji potkala, než odjela ke dvoru. Rozeběhnu se tam. Oddechnu si, když ji spatřím sedět na tom samém místě.

     „Ylaren?“

„Pojď sem a posaď se, chtěla jsem se právě vrátit a promluvit si s tebou,“ odpoví klidným hlasem. Posadím se vedle ní a tiše čekám na slova, kterých se už nějaký čas bojím.

„Jsi mi velice blízká, považovala jsem tě za přítelkyni, ale po svém příjezdu jsem měla pocit, jako bych se vrátila domů.“

„Ale v knihovně jsi doma.“

„Tak to nemyslím. Myslím návrat k někomu… Prostě jako bych se po dlouhé době vracela k někomu, ke komu patřím. Nejprve jsem si myslela, že se tak cítím jen proto, že jsi mi chyběla a časem ten pocit zmizí. Ale nezmizel. Jen sílil. Nevěděla jsem, co to znamená, dokud nepřišla Monariel.“ Na chvíli se odmlčí. „Já… nikdy jsem nic podobného necítila. Až později mi došlo, že jsem žárlila. Trnula jsem strachy, že ti vyzná své city a ty mě opustíš. Bylo to sobecké. Ferenel, já tě miluji. Bála jsem se ti to říct, abys mě neposlala pryč. Dnes jsem se tolik vyděsila, že se ti něco stalo, a pak mě napadlo, že když ti neřeknu, co cítím a ty někoho potkáš, vždy budu litovat, že jsem se připravila o naději. Pokud ti teď má společnost vadí, stačí říct a odejdu.“

„Nechci, abys odešla, proto jsem ti neřekla, že tě miluji a bála jsem se chvíle, kdy odejdeš za někým jiným. Jsi mnohem odvážnější než já.“

Usměje se. „Život nechodí po rovných cestách.“ Nakloní se a rty se jemně dotkne mých. Přitisknu se k ní a cítím její teplo.

     Dlouho sedíme ruku v ruce a díváme se, jak na vodu dopadá měsíční světlo.

     „Třeseš se. Je ti chladno?“ zeptá se Ylaren.

„Trochu ano.“

„Tak pojď, vrátíme se.“ Vstane a natáhne ke mně ruku. Bez jejího tepla cítím ještě větší chlad. Ráda stisknu její dlaň. Pomůže mi vstát a mou ruku nepustí.

„Budu na tebe teď dávat pozor, musíš začít víc jíst,“ řekne vážně a mě to rozesměje. „Nesměj se.“

„Dobře, budeš mi zamykat dveře?“

Něžně se na mě usměje. „Ano, když to bude nutné.“

 

     Tu noc usnu schoulená v jejím náručí. Nikdy jsem se necítila šťastnější.    

 

     Svět se pro nás v následujících dnech zúžil jen na nás dvě. Ale on na nás nezapomněl a zůstává pouze otázkou času, než nám zase vklouzne do života.

 

     Ta myšlenka se mi vybaví, když týden po našem rozhovoru u potoka uvidím Ylaren, jak ke mně jde přes jednu z hal knihovny a nese překrásnou květinu s tmavě modrými okvětními lístky a stříbrným středem.

„Přinesl mi ji posel,“ řekne, „ale nevím, kdo ji poslal.“

„Myslím, že Monariel.“

Nerozhodně se dívá na květinu. „Možná bychom ji měly vyhledat.“

„Myslím, že ano. Bude lepší, když jí o nás řekneme my než někdo jiný,“ odpovím.

 

     „Zkusíme jedno místo, kde by mohla být,“ řekne večer Ylaren, když se vydáme na procházku, a já vím, koho myslí.  

     Ylaren mě vede lesem, až se dostaneme na malou louku obklopenou vysokými stromy. Spatříme Monariel, jak sedí uprostřed louky a pod rukama se jí formuje květina s nádherným květem podobná té, kterou dostala Ylaren, ale okvětní lístky jejího květu mají růžovou barvu. Monariel zvedne hlavu, jako by nás očekávala. Vezme rostlinu, vstane a přijde k nám. Květinu mi podá.

     „Ta je pro tebe.“

Zaskočeně si květinu vezmu. „Děkuji.“

„Přišly jsme ti něco říct,“ řekne Ylaren.

„Nemusíte. Vím to. Viděla jsem vám to oběma v očích, když jste si lásku k té druhé ještě ani neuvědomovaly. U tebe, Ferenel, když si se vrátila, ačkoli jsem tehdy nevěděla, komu si své srdce věnovala, u tebe, Ylaren, když jsem tě poprvé viděla po tvém návratu. Ty květiny jsou mé dárky pro vás na rozloučenou. Odjíždím. Nedokážu říct, kterou z vás miluji. Nejspíš obě a to prý není možné. Jsem ráda, že jste spolu. Budu na vás myslet a přát vám štěstí.“

„I my tobě,“ odpovím tiše.

     Díváme se, jak odchází. Mluvily jsme s Ylaren tehdy v hlavním město o naší samotě, ale samota těch, kteří se odlišují od svého lidu, je daleko horší. Slza mi sklouzne po tváři a Ylaren mi stiskne dlaň. Pomalu vykročíme dál a ještě chvíli se procházíme. Když se otočíme k domovu, Ylaren mě lehkým dotykem zastaví. Podívám se na ni. Ve tváři má něžný výraz a oči jí září, když se její rty přiblíží. Našla jsem v ní vše, co jsem hledala.

 

Konec.