1. část

 

     Kráčím tiše lesem. Koruny mohutných stromů tvoří stinnou klenbu, která propouští jen pár slunečních paprsků, proto je zde i teď v poledne uprostřed léta příjemný chládek.  Všude je zeleň i světlo nabývá zelených odstínů. Lesní zvířata odpočívají, dokonce i ptáci utichli a čekají na večer, aby znovu začali švitořit svou píseň. Přivedla mě sem touha po klidu. Potřebuji být sám po včerejším vřelém uvítání. Během čtyř let jsem odvykl společnosti.

     Pěšina mě zavede k malé tůni. Zastavím se. Právě tady jsem před čtyřmi roky pochopil, jak krutá je láska. Rozhlédnu se kolem. Čas jakoby se na tomto místě zastavil, snad jen stromy jsou o něco vyšší. Okolo jednoho z nich se obtáčí břečťan, vrůstá svými úchyty, které připomínají pavoučí síť, do dřeva a vysává sílu stromu. Můj lid má úctu k životu, vnímá ho jako jeden ze zázraků, které snad lidem zevšedněly, ale nám elfům ne, přesto nebo právě proto nemohu vidět, jak břečťan dusí strom. Přistoupím k němu a přejedu dlaní nad břečťanem, který zvadne a odpadne od stromu. U nohou mi leží svazek listů, nyní hnědých. Můj dar, mé prokletí. Strom jakoby začal opět volně dýchat. Proč jen láska nejde stejně lehce vytrhnout ze srdce a mysl nedokáže rychle zapomenout? Znovu se otočím k tůni.

 

***

 

     Tehdy jsem přišel stejnou stezkou a zastavil se ve skrytu stínu vrhaného stromy. U tůně seděli Elrian s Farielem. Vidím ten obrázek stejně živě jako tenkrát. Oba štíhlí, dlouhovlasí, světlovlasí a krásní. Elrianovy stříbrné vlasy se ve slunečních paprscích třpytily a šedé oči zářily štěstím. Něčemu se usmívali a jeden druhého pozorovali s očima plnými něhy. Milovali se, o tom nebylo pochyb. Cítil jsem hlubokou bolest, ale pohled na jeho štěstí mě nutil k úsměvu. V tom spočívá největší krutost lásky. Moudří by řekli, že pozdvihuje našeho ducha, ale já si nepřipadal a ani dnes, kdy zoufalství vystřídal tichý smutek, nepřipadám lepší. Naštěstí Elrian o mé lásce nevěděl a nikdy se o ní nedozví. Vkradla se mi do srdce nenápadně. Elrian byl o něco starší než já, ale už měl pověst vynikajícího bojovníka a také výborného diplomata, moudrého a bystrého na svůj věk. Pocházel z vysoko postavené rodiny a v neposlední řadě byl velmi krásný i na elfa. Obdivoval jsem ho a jednoho dne jsem zjistil, že k němu chovám silné city. Věděl jsem, že on už své srdce věnoval někomu jinému. A i kdyby ne, možnost, že by miloval zrovna mě, byla velmi malá. Já jsem jiný.

     Den po setkání u tůně jsem odjel sloužit na hranice. Čtyři roky osamělé hlídky. Získal jsem trpělivost, ale hlavně jsem se smířil sám se sebou i s tím, že moje láska nebude obětována. Vášeň i bolest odezněly. Nezapomněl jsem a nezapomenu, část mých citů zemře až se mnou, ale přijal jsem je jako součást sebe sama. Elrian bude v mém srdci vždy někým výjimečným.

     Před rokem přišla v jednom dopise od mých rodičů zpráva, že Fariel tragicky zemřel. Věděl jsem dobře, jak Elrian musí trpět, a kdybych mu mohl pomoci, neváhal bych. Velmi bych mu přál, aby byl šťastný.

 

***

 

     Lehký povzdech opustí mé rty. Otočím se od mírumilovné scenérie a pomalu se vracím do města. Polední žár zahnal většinu obyvatel do stínu. I já jsem rád, když dorazím do domu svých rodičů. Ve svém pokoji přistoupím k dřevěnému vyřezávanému umyvadlu naplněnému vodou. Spatřím svůj obraz. Většina elfů je světlovlasých nebo hnědovlasých. Moje vlasy i oči mají černou barvu a zorničky lemuje zlatá. S ostatními sdílím štíhlou postavu a rysy tváře, které ostatní rasy považují za krásné. Svým vzhledem a schopnostmi nezapadám mezi svůj lid, přesto jsem měl šťastné dětství, ačkoli někdy můj zjev vyvolal překvapený pohled. Moje odlišnost se připomněla až v pozdějším věku, kdy se také ukázalo, že více než ve vzhledu spočívá ve schopnostech. Najednou jsem byl příliš jiný, aby mi někdo mohl věnovat své city. Myslím, že i bez lásky k Elrianovi bych odešel. Příhraniční stráž mi umožňovala uplatnit můj dar, který ostatní znervózňoval, a nezáleželo na mém vzhledu.

     Opláchnu si tvář. Se svitkem popisujícím legendu z dávných časů se odeberu na lehátko, abych příjemně strávil odpoledne.

 

***

 

     Na večer se s matkou procházíme známými ulicemi, ve kterých jsem pobíhal jako dítě, míjíme kovárnu, kde jsem stával a díval se, jak pod zručnými rukami kovářů vznikají nejen zbraně, ale i umělecké předměty, nad jejichž krásou jsem žasl. Zdá se to dávno. Netrvá dlouho a opustíme město. Vstoupíme do lesa a málo používaná stezka nás zavede na malou mýtinu plnou drobných fialových kvítků za vánku připomínajících hladinu moře. Jejich omamná vůně uklidňuje. Rozhlédnu se po místě, které jsem vždy rád navštěvoval a zjistím, že jeho krásu a klid jsme dnes nevyhledali jen my. Stříbrné vlasy nepřipouští omyl. Zastavíme se a v němé shodě se s matkou otočíme, abychom Elriana nerušili. V dostatečné vzdálenosti, kde nás už nemohou zaslechnout ani elfské uši, se zeptám matky: „Jak je mu?“

„Ne dobře, stále pro něho velmi truchlí, uplynul rok, ale jeho žal se nezdá menší. Královna chtěla, aby se vrátil do jejích služeb, ale odmítl a zůstává zde.“

Přikývnu. Neviděl jsem Elrianovi do tváře, ale cítil jsem jeho smutek a zoufalství.

 

***

 

     Po večeři s rodinou se brzy omluvím. V tichu pokoje se mi znovu vybaví obraz Elriana a vzpomenu si na vlastní beznaděj, kterou jsem před lety cítil. Jednou zmizí, ale zůstane po ní prázdno.

 

***

 

     Ráno mě probudí zpěv ptáků. Nechci trávit den ve městě. Po snídani se vypravím do stáje pro svého koně a vydám se na dlouhou projížďku. Kraj, kde jsem strávil tolik let, je stále důvěrně známý, ale přesto mám pocit, že sem už úplně nepatřím. Stoupám do kopce a sesednu u malého potoka, abych se napil. Vyruší mě zapraskání větvičky. Nebýt let strávených střežením hranice, vůbec bych ten zvuk nepostřehl. Stoupnu si tak, aby se mezi mnou a přijíždějícím cizincem ocitl můj kůň, a čekám. Spatřím siluetu jezdce, a jakmile se dostane blíž, poznám ho. Elrian. Na jeho kráse se nic nezměnilo, jen v očích se mu usadil hluboký smutek. Věnuje mi zdvořilý úsměv. Pozdravím ho, jak náleží jeho postavení. Odpoví mi a dodá: „Dlouho jsme se neviděli.“

Nenapadlo by mě, že si všimne mé nepřítomnosti. Oficiálně jsme se viděli jen párkrát u dvora, kde on měl důležité postavení, a mě tam poslali jako kurýra. V našem městě jsem ho vídal pouze z dálky.

„Sloužil jsem u hranic.“

„Ach tak. Jsi na návštěvě?“

Ačkoli se příliš neznáme, nemluvíme spolu formálně, protože jsme si věkově blízcí a nejedná se o oficiální záležitost.

„Zatím nevím.“ Moje rodina doufá, že zůstanu, ale tady na mě nic nečeká jen vzpomínky.

Přikývne. „Hodně štěstí,“ řekne a pokračuje v cestě.

„Děkuji.“

     Sám nasednu na koně a vydám se vlevo od potoka, abych se dostal do skal z jiné strany, kde bychom na sebe neměli narazit. Chápu jeho touhu po samotě, nakonec i mě vede stejná. Jedu lesem, který postupně řídne, až začnou pískovcové skály protkané sítí cestiček. Jejich ticho vyzívá k rozjímání, a právě proto jsou často vyhledávány. Jejich návštěvníci se navzájem neruší, respektují ticho a dopřávají jeden druhému soukromí, proto mě překvapí, když asi o hodinu později po setkání s Elrianem uslyším zvuk padajícího kamení, a pak klapot kopyt prchajícího koně. Kolem mě proběhne kůň, který mi připadá povědomý. V prvním okamžiku si však nemohu vzpomenout, kde jsem ho viděl. A pak mi po zádech přejede mráz. Elrian. To on na něm jel.  Ale tak dobrý jezdec by nespadl z koně bez vážné příčiny. Rychle se vydám směrem, ze kterého přiběhl kůň. Mezi skalami spatřím nehybné tělo a srdce mi sevře něco studeného. Viděl jsem mrtvé, lidi i elfy, ale ani za řadu let nebudu připraven vidět odcházet ty, na kterých mi záleží.

     Nečekám, až kůň zastaví, seskočím a pokleknu vedle něho. Dýchá. Žije. Pocítím úlevu a natáhnu ruku, abych mu odhrnul vlasy a podíval se, jestli není zraněný. V poslední chvíli mě napadne, že kdyby byl při vědomí, nejspíše by ucukl. Hloupé myšlenky, dávno na nich nezáleží. Nikdo jiný mu teď pomoct nemůže. Dokončím pohyb a husté vlasy odhrnu stranou. K mé úlevě nikde nekrvácí. Pohne se a otevře oči. Chvilku se zdá, že mě nepoznává, ale potom se mu pohled vyjasní.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se.

„Ano,“ odpoví a posadí se.

„Co se stalo?“

„Můj kůň šlápl na uvolněný kámen, podjela mu noha, upadl a shodil mě. Je to má vina, měl jsem být pozornější.“ Pokusí se vstát, ale zavrávorá. Podepřu ho.

„Měl bys jet na mém koni,“ řeknu.

„A co ty?“

„Můžu jít pěšky.“

„Chceš se se se mnou vrátit?“

„Samozřejmě, vyjížďku počká.“

Chvíli se zdá, že se chystá protestovat, ale pak řekne jen: „Děkuji.“

     Pomohu mu do sedla, a pak kráčím vedle koně. Cesta do města trvá dvě hodiny a ani jeden z nás nepromluví. Elrian vypadá ponořený ve svých myšlenkách a já nemám co říct. O zdvořilostní rozhovor se pokoušet nechci, nikdy jsem společenskou konverzaci příliš neovládal a ani se to ode mě neočekávalo. Jakákoliv snaha v tomto směru vždy vedla jen k udivenému pohledu, takže už před lety jsem se naučil mlčet.

     Elrian prolomí ticho, až když se město objeví na dohled: „Promiň, nejsem zábavný společník.“

„V pořádku, ani já ne.“

„Jsi zvyklý na samotu, že? Tady jsi to neměl jednoduché.“

„Neměl jsem to ani těžké. Nikdo si mě příliš nevšímal,“ odpovím popravdě. „Obávám se, že veškeré mé skromné umění ve společenské konverzaci vzalo za své během let strávených v lesích,“ dodám.

Elrian se dívá před sebe a možná mě ani nevnímal, každopádně nic neřekne.

     Mlčky dorazíme na okraj města, kde se setkáme se skupinou jezdců. Když se Elrainův kůň vrátil bez svého pána, vydala se ho jeho rodina hledat. Přesedne si na koně, kterého s sebou vedou.

„Děkuji,“ kývne na mě.

„Není zač.“

Dívám se, jak odjíždějí, a pak vyrazím domů.

 

***

 

     Brzy po mém návratu přijde oficiální poděkování od jeho rodiny i s pozváním na večeři. Chci odmítnout, ale otec mi to zakáže. Odmítnout pozvání od tak vysoce postavené rodiny bez závažného důvodu by mohlo být bráno jako urážka. Má pravdu, ale kdyby záleželo jen na mně, stejně bych odmítl, ale brzy odjedu a nechci jim za dobu své přítomnosti dělat ostudu, proto přijmu pozvání.

 

      Večer mě Elrianova rodina přijme přátelsky, ale on sám je zamyšlený a mé přítomnosti si nevšímá. Nečekal jsem nic jiného, ale děsí mě změna, která se s ním udála. V době před mým odjezdem by věnoval pozornost i tak obyčejnému hostu jako jsem já, protože jeho čest hostitele by mu nedovolila nic jiného.

     U stolu mi přidělí čestné místo v blízkosti rodiny. Nikdo si mě už příliš nevšímá, jen občas ke mně někdo prohodí zdvořilostní větu. Dívám se do zahrady a Elrianova matka si všimne mého zájmu. Nabídne mi, abych si ji šel po večeři projít. Zahrada patří mezi místa, kam mají mimo rodinu přístup jen přátelé či vážení hosté, ale moje vděčné poděkování vyvolala spíše možnost uniknout na chvíli ze společnosti, ve které se cítím poněkud nepatřičně.

 

     Zastavím se nad trsem modrých zvonků, jimž k dokonalému tvaru a zvláštní barvě pomohla elfí magie. Většinu květin v zahradě upravili nebo stvořili elfové. Základní schopnost, kterou neovládám. Dokážu vytvořit jedinou květinu a to černou jako moje oči se zlatým středem. Nemohu však žádnou květinu přetvořit. Moje magie je jiná. Snad jsem se při té myšlence zamračil, protože za sebou zaslechnu: „Děje se něco?“ Prudce se otočím. Elrian mě pozorně sleduje. Neslyšel jsem ho přicházet a jsem na sebe rozmrzelý, že jsem si dovolil takovou nepozornost, ačkoli zde nebezpečí nehrozí.

„Ne, nic,“ odpovím.

„Matka mě za tebou poslala.“

„Zdržel jsem se. Omlouvám se.“

„Ne, jen si myslela, že bych se měl věnovat hostu, a má pravdu,“ odvětí lehkým tónem a malým úsměvem.

Rozený diplomat.„Měl bych jít.“

„Určitě?“

Přikývnu. Nevím, kde se vzala melancholie, která náhle zaplavila mou duši, a připomněla mi chvíle, kdy jsem před čtyřmi roky opouštěl město. Myslel jsem, že zůstala v minulosti. Přál bych si, abych se mohl vrátit do ticha příhraničních lesů, ale postačí i soukromí mého pokoje, hlavně dál od Elriana a vzpomínek.

     Společně se vrátíme k ostatním. Poděkuji za pozvání a odeberu se domů.

 

***

 

     Opřený o kmen stromu se dívám na louku, na které jsem si rád hrál jako dítě. Odešel jsem z domu brzy ráno, toulám se lesem a zpytuji svědomí. Včera jsem utekl jako sotva odrostlé dítě, které neumí čelit osudu. Nemyslím, že bych svým hostitelům chyběl, ale sám před sebou se stydím. Zvuk tichých kroků mě donutí otočit hlavu ke stezce, kterou jsem před chvílí přišel. Ve štíhlé postavě, která se po ní ubírá, poznám Elriana. Sleduji, jak se ke mně blíží. Pohybuje se s elegancí a lehkostí. Město nemá tolik obyvatel, ale přesto je zvláštní, že potkám zrovna jeho. Dnes však utíkat nebudu. Pozdravím ho pokynutím hlavy. Předpokládám, že chtěl být sám, proto se vydal na delší procházku, ale nechce se mi opustit louku. Připomíná mi dobu, kdy jsem neznal starosti, a ještě chvíli chci příjemně vzpomínat. Najde jiné osamocené místo.

     Vychování nedovolí Elrianovi dát na sobě znát překvapení či nevoli z našeho setkání. Pozdravíme se a k mému překvapení se u mě zastaví, což mě přiměje k myšlence, jestli se i on nerozhodl napravit své včerejší chování při večeři. Tiše se zeptá: „Neruším tě?“

„Ne.“

„Co tě sem přivedlo?“

„Jen vzpomínky. Jako dítě jsem si sem chodíval hrát.“

Vážně mě sleduje, jakoby po něčem pátral, a pak se zatváří spokojeně. „Hledal jsem tě,“ řekne.

„Proč?“

Zadívá se někam do korun stromů. „Už rok mě všichni sledují soucitnými pohledy, ty se chováš jinak.“ Pak znovu pohlédne na mě. „Ale proto jsem s tebou nechtěl mluvit. Co se stalo v zahradě? Měl jsi smutný výraz a okolo tebe se šířila zima.“

„Omlouvám se, jestli jsem něco zničil.“ Už dlouho se mi nestalo, abych si na svou magii nedával pozor. Zřejmě to souviselo s mou podivnou náladou.

„Nic se nestalo.“ Ujistí mě. „Už jsem slyšel o tvém daru,“ dodá.

„Není to dar.“ Najednou potřebuji cítit na kůži sluneční paprsky. Vystoupím na louku posetou drobnými květy sedmikrásek. Elrian mě následuje. Skloní se a jednu utrhne. Podrží ji v dlani a podá mi nádherný květ, pořád je to sedmikráska, ale bílá a žlutá jsou v tolika odstínech, že musím květ chvíli pozorovat, než je mé oko všechny vstřebá.

„Ukaž mi svou květinu,“ požádá.

Potřesu hlavou. „Promiň, ale ne. Jak víš, že umím vytvořit květinu?“ Většina elfů si mé schopnosti spojuje jen se zánikem a pouze má rodina ví o černém květu. Aspoň jsem si to myslel.

Usměje se. „Zeptal jsem se. Proč ne?“

„Na černých květech není nic krásného.“

„S tím nesouhlasím. Ani s tím, že to není dar.“

Moje magie je magií zkázy a nikoli tvoření a každého vždy děsila nebo aspoň zneklidňovala.

„Ravaeli?“

Před lety bych dal cokoli za to, abych ho slyšel vyslovit své jméno. Dnes mi připomene prázdno, které v sobě nosím. Zvednu k němu oči. „Opravdu ho chceš?“

„Ano.“

Pohledem najdu plácek bez rostlin. Přejdu k němu a špičkou nože vydloubnu kousek zeminy. Položím si ho doprostřed dlaně a tam se z něho zformuje květina s velkým, černým květem se zlatým středem. Podám ji Elrianovi a čekám, že ucukne. On však místo toho udělá krok vpřed a převezme ode mě rostlinu. Chvíli si ji pozorně prohlíží.

„Má svou krásu.“

„Možná.“

„Děkuji ti, dám na ni pozor, ještě se uvidíme.“ Pokyne mi.

Přikývnu, ale považuji jeho poznámku za zdvořilostní. Odchází. Dívám se za ním a znovu mě napadne, že bych si přál, aby byl šťastný. Jeho smutek na mě doléhá a tíží mě. Sednu si na okraji louky, opřu se zády o strom a pokusím se vytěsnit ze své mysli všechny myšlenky a jen vnímat přírodu kolem sebe.

 

***

 

     O několik hodin později se vracím domů, ale na rozcestí zaváhám. Po chvilce rozmýšlení se vydám po úzké, přesto často používané pěšině, která vede do malého háje. Chci navštívit hrob své prababičky. Vzpomínám si na ni jen matně, ale pamatuji si, jak mě chovala a vypravovala mi pohádky.  

     Ale i zde mi vystoupí do cesty Elrian. Sklání se nad novým hrobem. Ponořen ve svém žalu, si mě nevšiml. Po tváři mu stéká slza. Má duše se zachvěje. Potichu se otočím a odejdu.

 

***

 

     Dívám se z okna svého pokoje. Na město se snesla tma a v ulicích se rozzářily malé lucerny. Znovu a znovu se mi v mysli vybavuje obraz Elriana klečícího u Farielova hrobu. Mám myslet sám na sebe nebo se pokusit mu pomoct? Pokud zvolím první možnost, nebudu riskovat nebezpečí, že se probudí v plné síle cit, který mě ničí. Ale zůstanou výčitky. Mohl jsem něco udělat a neudělal. Přejdu ke stolu a napíšu stručné pozvání na vyjížďku. Může mu moje společnost prospět? Nevím, ale dnes mě sám vyhledal a já bych se nedokázal smířit s tím, že jsem mu nepomohl, když jsem možná měl možnost. Neočekávám, že mou nabídku přijme, ale pokusil jsem se. Odešlu zprávu po poslovi a sejdu dolů do velké síně, kde se koná večeře.

     Když se později vracím do svého pokoje, čeká na mě posel s odpovědí. Převezmu list, ale s jeho přečtením nespěchám. Pokud odmítl, uzavře se minulost, pokud přijal, co se stane? Nevím, ale mám obavy. Prázdnota je zlá, ale beznadějná bolest je ještě horší. Až pohodlně usazen na lehátku rozvinu list. Elrian nabídku přijal. Tiše si povzdychnu a pokusím se v sobě nalézt sílu, přijmout vše, co mi osud přichystal a stát při tom se vztyčenou hlavou.  

 

***

 

     Město zmizí v dálce. Elrian se na mě obrátí a zeptá se: „Proč si mě pozval?“

„Napadlo mě, že možná potřebuješ rozptýlení.“

„A ty mi ho poskytneš?“

Usměju se. „Ne, já ne, ale dlouhá projížďka by mohla a přítomnost někoho dalšího nám někdy brání topit se ve vlastních myšlenkách.“

Přikývne. „Možná máš pravdu.“ A po chvilce dodá: „Tady je příliš mnoho vzpomínek.“

V duchu mu dám za pravdu.

„I pro tebe, že?“ zeptá se.

„Ano, ale už jsou to jen vzpomínky,“ řeknu. A doufám, že jimi i zůstanou. Netuším, zda mi bude rozumět, ale nechce se mi nic vysvětlovat.

„Chceš tím říct, že zapomenu?“

„Ne, to ne.“

„Tak co?“

„Zůstanou vzpomínky a prázdno.“

„To cítíš? Prázdno?“

„Ano.“

„Nevadí ti to?“

Maličko se usměju. „Na tom nezáleží. Každý máme svůj úděl. Jsem, jaký jsem a nemohu s tím nic udělat. A můj osud nezajímá, jestli mi něco vadí nebo ne.“

„Rozumím, ale nevím, jestli se se vším dokážu smířit jako ty.“

Nic jiného ti nezbude. Pomyslím si. Na to ale každý musí přijít sám. Ani já jsem nevěděl, jestli se dokážu se vším vyrovnat.

     Opět zůstaneme každý sám se svými myšlenkami. Využiji rovný úsek cesty a pobídnu koně do cvalu. Elrian se přizpůsobí. Obdivuji jeho eleganci při jízdě. Až o hodný kus dále zpomalíme do kroku. Kolem nás se rozprostírá les, který neznám, a snad proto se cítím volněji. I Elrianovi se na rtech objevil malý úsměv. Před námi se stromy rozestoupí a dostaneme se k potoku. Zatímco napájíme koně, sesednu, abych se rozhlédl.

„Vedeš nás na nějaké konkrétní místo?“ zeptá se Elrian.

Zavrtím hlavou. „Neznám to tu. Rád se toulám, mám při tom pocit svobody.“

Elrian přikývne, rozhlédne se a řekne spíše pro sebe: „Tady by se dobře cvičilo s mečem.“

V domnění, že šlo spíše jen o úvahu, nic neodpovím, ale on se na mě otočí. „U hranic potřebuješ více luk než meč, že?“

„Ano, s mečem jsem nikdy nebyl moc dobrý.“

„Pak potřebuješ více cvičit.“

„To je pravda,“ přiznám. Nedodám, že cvičení bez tréninkového partnera, kterému se často věnuji, umožní postup jen na určitou úroveň, ale dále už ne.

Elrian nejspíš nějak vytušil, kterým směrem se ubíraly mé myšlenky. „Máš s kým?“

„Ne,“ odpovím tiše.

„Budu s tebou trénovat.“

„Ty?“ vyklouzne mi. Málokdo se mu s mečem vyrovná, určitě by byl výborným tréninkovým partnerem, ale nechápu, proč mi chce věnovat čas.

„Nechceš?“

„Ale ano, rád, jen jsem myslel, že dáš raději přednost samotě.“

„Ne, měl jsi pravdu, potřebuju rozptýlení.“

„Dobře.“

 

     Pokračujeme východním směrem a za dvě hodiny se dostaneme ven z lesa. Vyvýšené místo, na kterém jsme se ocitli, poskytuje krásnou vyhlídku.

„Půjdu se rozhlédnout,“ řekne Elrian a něco v jeho hlase mi naznačí, že chce být sám.

„Dobře, já zůstanu tady.“

Přikývne a mám pocit, že se mu ve tváři objevil náznak vděku za pochopení.

     Na okraji lesa rostou ostružiníky. Zamířím k nim. Černé plody zanechávají na jazyku sladkou chuť. Několik jich sním, a potom zrakem propátrám okolí. Nedaleko roste rostlina, jejíž název neznám, s velkými, hladkými listy. Jeden opatrně oddělím od stonku a natrhám do něj plody. Zřejmě jsem strávil u ostružin více času, než jsem si myslel, protože když se vrátím ke koním, Elrian právě přichází z druhé strany. Setkáme se u koní, kteří se klidně popásají na zelené trávě. Mlčky mu podám ostružiny. Zatváří se překvapeně. Uvědomím se, že jsem v hlubokých lesích u hranic zapomněl i to málo, co jsem věděl o jemných nuancích chování, které se mě matka částečně marně snažila naučit. Moje matka vždy milovala vyjížďky na rozdíl do mého otce a už od dětství mě brávala s sebou. Často jsme se někde zastavili a ona mi natrhala ostružiny, maliny nebo jahody. V pozdějším věku jsem ji také rád doprovázel, a zatímco odpočívala, trhával jsem jí lesní plody stejně jako ona mě v mém dětství. Proto mi přišlo samozřejmé přinést ostružiny Elrianovi, ale kdybych si vzpomněl na matčiny lekce společenského chování, došlo by mi, že se to v dané situaci příliš nehodí. Naše rodina však nepatří do nejvyšších kruhů, kde je nezbytné dodržovat etiketu, a brzy po svém odchodu jsem si s ní zcela přestal dělat starosti. Vzhledem k mému postavení předpokládám, že i Elrian nebude mít důvod se společenským prohřeškem zabývat.

     Vezmu uzdu svého koně, vrátím se s ním k prvním stromům a u jednoho se usadím. Pokusím se vyčistit svou mysl od všech myšlenek a zahledím se do dáli. Kdyby nám hrozilo nebezpečí, smysly by mě včas varovaly.

„Ravaeli?“ ozve se po chvíli váhavý hlas, který jsem u Elriana nikdy neslyšel.

Zvednu k němu pohled. „Ano?“

„Děje se něco?“

„Ne, promiň, opravdu jsem až příliš odvykl společnosti a na mém chování je to patrné.“

„Nemyslím, jsi svůj,“ vypadá zamyšleně. „Vrátíme se?“ otáže se.

Přikývnu. Chtěl jsem ho rozptýlit, i když jsem tušil, že mu nedokážu pomoct, ale pokusil jsem se.

 

     Zpáteční cestu jsme oba strávili se svými myšlenkami. Netroufnu si odhadnout, na co myslel Elrian, ale já jsem si připadal trochu hloupě se svou nabídkou rozptýlení a těšil jsem se, až projížďka skončí. Předpokládal jsem, že Elrian se už o své nabídce na cvičení s meči nezmíní, ale když jsme se dorazili do města, nabídl, že se sejdeme zítra na jejich cvičišti.   

 

***

 

    Sluha oblečený ve složitě vyšívané tunice mě vede domem. Z pokoje, který právě míjíme, vyjde Tarion, Elrianův otec.

„Doprovodím hosta sám, můžeš jít,“ řekne sluhovi.

Jeho slova mě překvapí, ale skrývat emoce za nehybnou tváří umím dobře. Tarion je mezi naším lidem legendou, před deseti lety odešel od dvora a usadil se zde, tehdy jsem poprvé viděl Elriana. Jeho syn zdědil jeho schopnosti a po matce výjimečnou krásu.

     „Jak dlouho zůstaneš ve městě?“ zeptá se mě, když sluha zmizí a my kráčíme širokou chodbou.

Proto mě doprovází sám? Chtěl se mnou mluvit? Jistě je pro něho důležité, aby se jeho syn pohyboval ve správné společnosti. Chápu ho, každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a Elrian už trpěl dost.

„Nevím, ale ne příliš dlouho,“ odpovím.

Přikývne a po zbytek cesty na cvičiště, které se nachází na otevřeném prostranství za domem, obehnané hustou hradbou z rostlin, která brání pohledu zvenčí, nepromluví.

     Elrian na mě už čeká. Tarion mi pokyne a odejde. Elrian stojí uprostřed placu s mečem v ruce, jeho hruď se zvedá jen o trochu rychleji po sérii namáhavých protahovacích cviků, které právě prováděl. Opět mám pocit, že se čas vrátil zpět a znovu jsem tím naivním mladíkem, který miloval svého hrdinu. Z toho pomyšlení mi přejede mráz po těle. Láska? Už ne. Rychle se vzpamatuji a pozdravím ho.

„Chceš se rozcvičit?“ zeptá se.

„Není třeba, cvičil jsem doma.“ Nepohybuji se tak tak ladně a lehce jako on a dětinsky jsem nechtěl, aby se na mě během rozcvičování Elrian díval.

 

     Po dvou hodinách mám na těle už dost modřin. Nejsem vyloženě špatný, ale nemám Elrianův výcvik a ani jeho nadání pro boj s mečem. Navrhne souboj s noži. Popravdě, ačkoli s mečem pravidelně trénuji, v lese potřebuji hlavně luk a nože. Naštěstí pro mě pro boj s noži jsem zdědil nadání po otci. Většina lidí a ne málo elfů volí pouze jeden nůž, mohou se tak na své pohyby lépe soustředit, ale dobrý bojovník má vždy dva. Ty mé nesou stopy opotřebování po mnoha cvičeních s otcem a ostatními strážci hranic, kteří na rozdíl ode mě, trénují pouze s noži a nikdy s mečem, a po několika bojích s lidmi.

     Dlouhou dobu kolem sebe kroužíme a provádíme výpady v naději, že překvapíme protivníka. Nakonec se mi podaří rozbít Elrianovu obranu a porazit ho.

„S noži jsi velmi dobrý,“ řekne.

„Děkuji.“ Odolám pokušení dodat i něco dalšího, protože si vzpomenu na matčino ponaučení, že: ´Méně je často více,´ a na Tarionovu otázku.

     Elrian mě vyprovází k východu, chci mu poděkovat za cvičení a rozloučit se, ale než stihnu cokoli říct, začne sám: „Mám na zítřek naplánovanou vyjížďku, přidáš se ke mně?“

Jeho dotaz mě překvapí, myslel jsem si, že po minulé zkušenosti mou společnost vyhledávat nebude, navíc si opět vzpomenu na jeho otce. Pokládám za rozumnější odmítnout, ale nechci se ho dotknout. „Možná pro tebe nejsem ta nejlepší společnost.“

„Proč ne?“

„To víš lépe než já.“

„Jsi pro mě lepší společnost než kdokoli jiný. Pojedeš?“
Má vážný výraz a já v tu chvíli nedokážu odmítnout. „Ano.“

Usměje se a jeho tvář se trochu uvolní a ve mně se něco sevře obavou.