1. část

     Jsou lidé a bytosti. A jsou vyšší a nižší bytosti. Já jsem nižší bytost. Co to znamená? Jako všechny bytosti jsem nesmrtelný, o něco inteligentnější a silnější než lidé a mám ještě další schopnosti navíc.

     My, nižší bytosti, si hledáme partnery nejraději mezi s sebou. Nižších bytostí je ale velmi málo a je těžké nějakou vůbec potkat, natož nalézt vhodného partnera. Proto nám často nezbývá nic jiného, než žít v samotě nebo si najít protějšek mezi lidmi. Naše soužití s lidmi je časově omezené, nesmíme jim prozradit svou existenci, proto brzy přichází čas, kdy je opouštíme, pokud oni dříve nepodlehnou své nestálosti. Protože pro většinu z nás je dlouhodobé partnerství důležité, volíme raději samotu a doufáme, že jednou najdeme svou spřízněnou duši mezi ostatními nižšími bytostmi. Málokdo má takové štěstí.

     Vyšší bytosti uznávají jako sobě rovné jen další vyšší bytosti. My a lidé jsme pro ně méněcenní. Ale zatímco lidí si nevšímají pro jejich bezvýznamnost, nás se na potkání snaží zlikvidovat, protože s nimi sdílíme některé jejich schopnosti. Nemohou nás přímo zabít, ale dokážou nám vzít hmotné tělo. Zůstane jen duševní obraz, nehmotný, ale se všemi emocemi. Já o tom přemýšlím jako o duši. O duši, která pak věčně bloudí bez jakékoliv možnosti seberealizace. Většina z nižších bytostí, si myslí, že je to mnohem horší než skutečná smrt. Souhlasím s nimi, už jen při té představě mi běhá mráz po zádech. Všichni se vyšším vyhýbáme, jak jen můžeme. Říká se, že existuje možnost přeměny nižší bytosti na vyšší. Je to prý jedno z největších tajemství vyšších bytostí, žárlivě střežené a neodhalené po tisíciletí. Existovala-li někdy nižší bytost, která tajemství přeměny znala, potkal ji daleko horší osud než odhmotnění.

     Bytost, ať už nižší nebo vyšší, se rodí jen ze spojení bytostí. Ale z většiny partnerství další pokolení nevzniká. Jsme sice nesmrtelní, ale hodně bytostí se rozhodne opustit tento svět dobrovolně. Důvody jsou různé, nejčastěji je to samota a únava životem. Navíc kvůli zásahům vyšších bytostí je nás nižších vůbec nejméně ze všech tří ras.

 

     Jmenuji se Miho. Je mi padesát let, což u bytostí znamená, že už dokážu ovládat všechny schopnosti nižších bytostí, ale ani zdaleka ne tak dobře jako starší. Naše schopnosti jsou vrozené, ale musíme se je učit ovládat, dokud to nezvládneme, jsme téměř bezbranní proti vyšším bytostem. Samozřejmě ani potom se jim nemůžeme bránit, ale dokážeme je vycítit a máme větší šanci utéct.

     Ještě nedávno jsem žil s rodiči, ale před rokem uznali, že už dokážu žít sám, a odstěhovali se. Bytosti se musí pořád stěhovat, protože nestárneme a poutali bychom příliš pozornosti. Stárneme jako lidé jen do vzhledu pětadvacetiletého člověka dále už ne. Já teď vypadám na dvaadvacet. Obvykle se přemisťujeme nejprve v rámci města, pokud je dostatečně velké, pak státu, mezi státy a po nějakém čase přejdeme na jiný kontinent. Tím se zmenšuje možnost, že lidé objeví naši existenci.

     Od chvíle, kdy rodiče odešli, žiju sám v malém bytě na sídlišti. Mezi velkým počtem lidí mají vyšší bytosti menší šanci nás nalézt. Navenek žiju podobně jako lidé, abych splynul. A vlastně ne jen navenek. Až na několik výjimek.

 

     Zrovna jdu na nákup. Jíst nemusíme, ale těžko by se to vysvětlovalo okolí, navíc je tohle zrovna ta příjemnější část našeho maskování. Naše tělo dokáže čerpat energii, která je všude kolem.  

     Přemýšlím, jestli půjdu zítra do práce. Většina bytostí nemá stálé zaměstnání, je to totiž ještě větší problém než s bydlením. Pokud žijeme na rušném místě, většina lidí si nás moc nevšímá, ale v práci jsme více méně v uzavřeném kolektivu a některé fyzické změny, které u nás neprobíhají, by byly brzo nápadné. Díky naší inteligenci můžeme vykonávat jakoukoliv profesi, ale mně se vůbec nechce kvůli předstírané práci studovat vysokou školu. Možná jednou, až se začnu víc nudit. Finanční problémy mě netrápí, díky schopnosti pracovat s kovem. Každá bytost dokáže vytáhnout ze země jakýkoliv kov. Během chvilky tak můžu mít v ruce zlato nebo jiný vzácný kov a dát mu tvar, jaký si budu přát. Čím více ho je v půdě, tím méně sil nás to stojí. Kupci se vždy najdou. Tuhle schopnost jsem zvládl jako jednu z prvních, ale rodiče mě nechali dobře finančně zajištěného, takže ji v podstatě nepotřebuji, a jen ji občas procvičuji. Práce je tedy jen maskování a zábava. Dělám zrovna to, co se mi líbí.

 

     V obchodě si vybírám věci, které mám ráda, zrovna stojím u ovoce, když ucítím zašimrání. Je uvnitř mé hlavy a znamená, že někde poblíž se nachází vyšší bytost. Instinkt mi napovídá, abych se dal na útěk, ale právě to nesmím. Náš strach jako reakci na ně dokáží vyšší bytosti vycítit a snadno nás podle něho najdou. Místo útěku strach co nejvíce potlačím a pokračuju v nákupu, ale neloudám se. Nerozhlížím se, abych na sebe nepoutal pozornost. Vyšší bytost bych ve své nynější podobě stejně nepoznal. Dojdu k pokladně, zaplatím a vydám se na WC. Zavřu se do kabinky a vrátím se ke své přirozené podobě. Každá bytost má dvě podoby. Většinou vypadáme jako lidé. Ve své lidské podobě mám hnědé vlasy po ramena s lehkým nádechem dorezava, hnědé oči, štíhlou postavu a měřím kolem stosedmdesátipěti centimetrů. Moje tvář má jemné rysy. Ve své skutečné podobě mám stejnou postavou, ale kůže vypadá, jako by byla postříbřená, vlasy jsou černé, dlouhé, sahají až pod pás, oči mění barvu podle nálady nebo toho, co cítím. Mohou být šedé až černé a výjimečně i barvy mědi. Rysy všech bytostí jsou velmi krásné. Momentálně je ale důležité to, že ve své přirozené podobě dokážu procházet pevnými předměty. Například zdí. Stačí pár kroků a jsem venku ze supermarketu, přesně na opačné straně než je východ. Rozhlédnu se. V této podobě bych vyšší bytost poznal, ale v dohledu nikdo není. Rychle se změním zpět do lidské podoby, obejdu obchod a zařadím se do davu lidí. Proplétám se mezi lidmi tak, abych byl v jejich středu. S davem se dostanu až na nadchod velké silnice, která vede skrze město, a ohlédnu se. Pro lidské oči by to už bylo daleko, pro ty naše ne. Před supermarketem stojí muž o něco vyšší než já, štíhlé postavy, vlasy má černé s hnědými pruhy do půli zad a černé oči se blýskají vztekem.

     S vlasy je to zajímavé. Většina bytostí nemá jednu barvu vlasů ve své lidské podobě. V přirozené zase naopak je vždy jen jedna.

     Pod pohledem černovlasého muže se roztřesu. Nemohu si být úplně jistý, že on je tou vyšší bytostí, ale instinkt mi napovídá, že ano. Vypadá to, že se dívá mým směrem. Pokud se nemýlím, vidí mě stejně dobře jako já jeho, ale nedokáže se ke mně dostat. Přejdu nadchod a s davem na chodníku se od muže vzdaluju. Šimravý pocit pomaličku ustává. Když za sebou zabouchnu dveře bytu, oddychnu si. Ale jen proto, že jsem unikl v obchodě. Byt neskýtá bezpečí. Vyšší bytost by se do něho dostala velmi snadno. Co mám dělat? Nákup postavím na stůl a začnu nervózně popocházet po bytě. Jediní, kdo mi můžou poradit, jsou mí rodiče. V kapse nachmatám mobil. Dělám dobře? Nemůžu je nějak ohrozit? Snad ne. Vytáčím číslo a ruce se mi trochu chvějí. Ani pro mnohem starší, zkušenou nižší bytost není lehké zachovat klid v blízkosti vyšší bytosti.

     „Jak vypadal?“ zeptají se.

„Nevím jistě, myslím, že to byl černovlasý muž s černýma očima.“

„Dlouhovlasý, hnědé pruhy ve vlasech?“ zeptá se tiše táta.

„Ano.“ Slyším, jak oba současně přestanou dýchat. Ani dýchat nemusíme, jde také jen o maskování, ale za léta se z toho stává takový zvyk, že dýchat nepřestáváme, ani když jsme sami, proto mě jejich chování vyděsí ještě více, než už jsem. Ne, že by to šlo o moc víc.

„Musíš rychle pryč z města. To byl Riva. Také se mu říká Černý lovec. Když zůstaneš ve městě, bude po tobě pátrat tak dlouho, dokud tě nedostane. Vypráví se, že kdysi byl nižším bytostem nakloněn mnohem více než ostatní vyšší a dokonce prý s jednou žil, ale něco se stalo a od té doby nás nesmiřitelně pronásleduje, jen málokomu se podařilo utéct, zvlášť tak mladému a nezkušenému jako jsi ty. Měl jsi obrovské štěstí, ale nespoléhej na ně znovu a odjeď co nejdál,“ zašeptá mamka. V hlase má smutek. Chápu ho. Pravděpodobně se slyšíme naposled.

„Dobře. Mám vás rád.“ Zavěsím. Do očí mi vystoupnou slzy. Rychle je setřu. Není čas.

     Pro náš nízký počet je každá nižší bytost velmi cenná a existuje nepsaná povinnost chovat se v případě ohrožení tak, abychom omezili na minimum ohrožení dalších nižších bytostí. Proto nesmím jet za nimi a než odejdu, musím zlikvidovat veškeré stopy, které by k nim mohly vést. Povinnost znám, ale nikdy by mě nenapadlo, že ji budu plnit tak brzy.

     Sbalím si nejnutnější věci a do igelitového pytle dám všechny věci, které by mohly poskytnout stopu k místu, kde žijí rodiče, a ty své osobní věci, které si nemohu nebo nechci vzít sebou. Teď už se mi ruce třesou hodně. Obsah pytle poleju jakousi hořlavou kapalinou, kterou tu nechali pro tento případ rodiče. Batoh i pytel vezmu, zamknu byt a vyrazím do noci.

     Dav na ulicích prořídnul, ale pořád stačí na zakrytí mé přítomnosti. Aspoň doufám. Vlastně na tom nezáleží, musím se zbavit pytle a k tomu se potřebuju dostat do opuštěné čtvrti. Čím více se k ní blížím, tím méně je kolem lidí. Nakonec jdu ulicí sám. Už vidím první zchátralé domy. Jsou tu narkomani, bezdomovci a další ztracené existence, doufám, že na nikoho z nich nenarazím. Nechci zacházet příliš daleko. Postačí první prázdný dům. Protáhnu se oknem, rozvážu pytel, škrtnu zápalkou a hodím ji do něho. Během chvilky všechno vzplane a hned shoří, potom oheň sám uhasne. Tak tohle by bylo.

     Vrátím se zpět do zabydlené části města, sejdu do stanice metra a jedu na hlavní nádraží. Kam dál, ještě přesně nevím, rozhodnu se, až uvidím možnosti. Jen doufám, že tam nebude čekat Riva. Snad se ztratím mezi lidmi. V osm hodin večer je nádraží stále plné. Dívám se na odjezdovou tabuli. Jeden mezistátní vlak jede do Říma. V Itálii bude v tuto roční dobu spousta turistů a to se mi hodí. Navíc jsem vždycky chtěl vidět Benátky. Třeba se toho i dožiju. Možná najdu kouzlo černého humoru. Nejspíš ne. Zatím žádné šimrání.

    Cestou k pokladně pro lístek se nenápadně rozhlížím. Vím, že bych neměl, ale pořád mám pocit, že tu musí být. Přece ví, že se pokusím utéct. Můžu letět nebo jet autem, ale i tak si nádraží určitě prověří. Bylo by bezpečnější jet z jiného nádraží než z hlavního, ale z ostatních nejezdí mezistátní vlaky. Nevidím nic podezřelého. U pokladny koupím lístek s místenkou. Na vlak raději počkám na perónu. Naštěstí i tady je dost lidí. Snažím se zahnat nervozitu, která by mě mohla prozradit, a nenápadně pozoruji lidi kolem sebe. Jak těkám pohledem z jednoho na druhého, zahlédnu v hale, kam je z perónu vidět, havraní vlasy. A lehké pošimrání. Riva. Přijíždí vlak. Rychle nastoupím. Snad mě neviděl. Vyhledám své místo a sednu si. Proč mě má schopnost nevarovala mnohem dříve? Vzpomenu si, jak mi kdysi rodiče vypravovali o elitách vyšších bytostí. Ovládají své schopnosti lépe než ostatní vyšší a mají další schopnosti. Jedna z nich zabraňuje nižším bytostem vycítit jejich přítomnost až do určité vzdálenosti. To by znamenalo, že Riva patří k elitám. Také by se tím vysvětlovalo chování mých rodičů, věděl jsem, že mi neřekli celou pravdu, nechtěli mě zbytečně děsit a snižovat tak mou šanci na útěk. Vlak se rozjede. Jsem jako na trní, ale nenapadá mě nic, co bych mohl udělat. Možná jsem neměl nastupovat a raději se pokusit, dostat se z nádraží. Měl bych vystoupit? Pořád nic necítím. I přes to, že na vlak čekalo hodně lidí, uvnitř se roztrousili a vůz, kde mám místo, je zaplněný jen ze slabé poloviny. Riva by mě našel snadno. Ale pokud tady je, a já se změním, v tu chvíli bude vědět, kde jsem. Ještě počkám. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, pokusím se uklidnit a dívám se do tmy za okýnkem. Měl jsem si koupit časopis nebo noviny na nádraží. Pro mé oči není tma neproniknutelná, takže mohu sledovat noční krajinu, ale stále cítím strach. Spolucestující sedící vedle mě, starší pán, je tiskem lépe zásoben a jedny noviny právě dočetl.

„Promiňte, mohl bych si je půjčit?“ Ukážu na ně.

„Ale jistě, klidně si je i nechte.“

„Děkuju.“ Vezmu noviny a začtu se. Uplyne asi hodina a nic se neděje. Zvednu oči od novin a znovu se zadívám do tmy venku. A pak ucítím zašimrání. Srdce mi začne být jako zběsilé. Jediné, co můžu udělat, je, pokusit se vystoupit z vlaku podobně, jako jsem to udělal v supermarketu. Na to potřebuji místo bez lidí. Vezmu batoh a vyjdu do chodby mezi vagóny. Přeměňuji se do původní podoby. V tom mi na rameno dopadne čísi ruka a nechtěně se okamžitě vrátím do podoby lidské, nemohu s tím nic dělat, nedokážu se změnit. Schopnost měnit se zpět do přirozené podoby je velmi silná a zablokovat ji dokáže jen opravdu silná vyšší bytost.

„Copak to děláš, maličký.“ Ozve se šeptavý hlas u mého ucha a přes rameno mi spadne pramen černých vlasů. Mlčím.

„Srdce ti bije jako splašené a celý se třeseš.“ Pokračuje hlas, pořád tiše, jakoby škádlivě. Jen hra s kořistí, jako si kočka občas hraje s myší.

„Tolik se bojíš?“

„Ano.“ Odpovím roztřeseně.

Prstem mi přejede po tváři a odhrne pramen vlasů. Téměř něžně, až na to, že mě chce zničit.

„Zatím se nemusíš tolik bát, chci se od tebe dozvědět pár věcí. Pojď se vrátit na své místo.“ Chytne mě za loket a vede zpět do vagónu. Sednu si, spíš se mi podlomí nohy, on se posadí vedle a usměje se na pána, který mi půjčil noviny. V tu chvíli se muži usadí v očích nepřítomný pohled. Zůstane mu tak dlouho, dokud bude Riva v blízkosti, a potom si nebude pomatovat, že nás kdy viděl. Ale já už tu v podstatě stejně dlouho nebudu. Nemůžu nic dělat. Všechny mé schopnosti Riva zablokoval, už jen čekám, až vymaže mé tělo ze světa. Stále se třesu a nervy mám napnuté k prasknutí.

„Takhle mi k ničemu nebudeš, až dojedeme.“

„K čemu mě potřebuješ?“ zašeptám.

„Jen se chci zeptat na několik věcí. Pár nižších bytostí, který může mít potomstvo, je velmi zajímavý.“ Zlověstně se usměje. Jde mu o moje rodiče! Nová vlna strach vystřelí do mého těla. Vytřeštím oči. Riva mi mávne před očima rukou a propadnu se do černé tmy a zapomnění.

 

     Bloudím černou tmou, ale nemám strach, nic mě netrápí. Něco mě děsilo, ale nemůžu si vzpomenout co. Nevím, kam jdu. Nezáleží na tom. Tma je hebká, uklidňující a skrývá mě před každým nebezpečím. Chtěl bych pořád bloudit tmou. Něžně mě svírá v náručí. Není úplně černá, občas se na některých místech zbarví do tmavomodré, a když se na tato místa dívám, cítím ještě větší klid. Snažil jsem se k nim dojít, ale jakoby přede mnou utíkala. Čas běží a mně je pořád příjemně. Ale najednou se mi zdá, že tma mění barvu. Ta krásná tmavomodrá místa zmizela a tma už není tak sametově černá, kousek ode mě se objevil kousek šedé, všechno světlá… vidím tlumeně osvětlený strop vagónu.

„Zase zpátky?“ zaslechnu tichý hlas, který mě děsí, ale pořád nevím proč. Snažím se vzpomenout.

Obchod. Nebezpečí. Útěk. Riva. A strach se vrátil.

„C-co se mi stalo?“ vykoktám.

„Bloudil jsi v mé tmě maličký, nebylo ti tam zle, že?“

„Ale proč?“

„Řekl jsem ti to. Ještě tě potřebuji.“

Mluvil o mých rodičích. Nesmím mu nic říct! Ale dokážu to? Musím! Stejně mě zničí, jen to bude asi horší, než jsem si myslel. Pořád mám strach, ale obava o rodiče mi dodává odvahu.

„Už se netřeseš, to je dobře, ale nemysli si, že mi dokážeš vzdorovat. Jsi jen mládě nižších.“ Skoro jako by znal mé myšlenky. Mimoděk se zatřesu. Vlak zastavuje.

„Pojď, jsme na místě. Přece jsi chtěl do Itálie, ne?“ zašeptá hlas u mého ucha. Neodpovídám a on na odpověď stejně nečeká. Hraje se mnou svou vlastní hru. Průběh té hry může být různý, ale konec je vždy stejný. Na tom nezáleží. Důležité je, aby se nedostal k rodičům. Můžu plakat, křičet, třást se strachy, ale nesmím nic říct. Poslední dvě slova si neustále opakuju a poslušně vstanu. Cítím, že mé schopnosti jsou stále zablokované. Stejně by se mi nepodařilo utéct. Riva mě postrčí ke dveřím. Vlak dál nepokračuje a všichni cestující vystupují. Riva nespěchá, vystupujeme jako jedni z posledních, okolo už není takový nával. Provede mě nádražní halou a venku mávne na taxi. Řekne cosi italsky. Aspoň myslím. Já italsky neumím. Nastoupíme. Taxi se prolétá městem, vždycky jsem se rád díval z okénka, hlavně v místech, která neznám, ale dnes je mi jedno, kam jedeme. A žádné příště už nejspíš nebude.

     Pohled na oblohu naznačuje, že je okolo šesté hodiny ráno, provoz není téměř žádný a my jedeme docela rychle. Zdá se, že míříme pryč z města. Brzy se dostaneme do příměstských čtvrtí, a potom opustíme město, po čtvrt hodině odbočíme z hlavní silnice na úzkou silničku. Kam mě může vést? Kdybychom jeli dlouho a někde zastavili, mohl bych mít ještě jednu šanci na útěk, i když utéct Rivovi by byl spíše zázrak. Ale třeba by mě rovnou zničil. Bojím se toho, ale mnohem více se bojím způsobu, kterým ze mě bude chtít dostat informace o rodičích, a nejvíce se bojím, že nevydržím a něco řeknu. Bloudit jako duše je hrozné, ale bloudit jako duše s vědomím, že jsem podobný osud přichystal svým nejbližším, je mnohem horší.

     Zanedlouho taxi zastaví před velkým venkovským sídlem. Riva mě vystrčí z auta a podá řidiči několik bankovek. Vede mě ke dveřím, které se otevřou, a v nich stojí starý muž. Uctivě Rivu přivítá. Nemluví italsky, takže mu rozumím. Pokračujeme chodbou až ke starým okovaným dřevěným dveřím, jejichž rám zdobí runy. Nikdy jsem takové neviděl, ale vyzařuje z nich moc. Starý pán je otevře a Riva mě strčí dovnitř. Na chvíli se ocitnu ve vzduchu, a potom dopadnu na tvrdou podlahu. Trochu se potluču, ale všechna zranění se bytostem hojí velmi rychle, takže za chvilku budu v pořádku. Rozhlédnu se kolem sebe. Místnost je docela malá a prázdná. Proti dveřím s runami jsou ještě jedny. Menší černé dveře. Vstanu a zkusím je otevřít. Zamčené. Posadím se k jedné stěně a zkusím se vrátit do své přirozené podoby, ale všechny mé schopnosti jsou stále zablokované, i když Riva není nablízku. Během pádu jsem slyšel klapnout zámek, takže vchodové dveře ani otevřít nezkouším. Odsud se nedostanu. Položím si hlavu na kolena. Nechci přemýšlet, co se bude dít, tak raději upřeně hledím na zeď proti sobě a snažím se udržet svou mysl bez myšlenek. Strachu nezabráním.

     Musela uběhnout asi hodina, když se ozve odemykání dveří. Dovnitř vejde starý pán a nese podnos. Opatrně za sebou zase zamkne.

„Nakrmil si runy?“ zeptá se.

Nechápavě se na něho podívám. Teď, když se o nich zmínil, mám pocit, že cítím jejich moc zřetelněji.

„Pokaždé, když se pokusíš použít nějakou svou schopnost, čerpají z tebe tvou sílu a použijí ji, aby tě příště potrestaly.“ Sejde schody a podá mi podnos. „Jez.“ Přikáže.

„Proč?“ Sice jíst nemusíme, ale potrava nám dodává hodně energie.

„Musíš mít sílu, abys vydržel všechno, co tě čeká.“ Zase se začnu třást. Trochu se napiju vody a vezmu si cosi z talíře. Těžce polykám, žaludek mám strachy tak sevřený, že nevím, jestli se mi vůbec něco podaří sníst, ale bojím se neposlechnout. Nakonec do sebe nasoukám několik soust a vypiju celou sklenici vody. Starý muž spokojeně přikývne, sebere tác a odejde. Opět zůstanu sám jenom se strachem z toho, co přijde.

     Uplyne půlhodina a dveře se opět otevřou. A tentokrát v nich stojí Riva. Dolů seskočí. Přejde k těm malým černým dveřím, dotkne se zámku, ozve se klapnutí a dveře se otevřou. Otočí se ke mně. Sklopím hlavu, nedokážu se mu dívat do tváře a přitisknu se ke stěně. Slyším, jak se blíží. Potom mě chytne za rameno, vytáhne na nohy a prudce prosmýkne dveřmi. Opět dopadnu na podlahu. Dveře se zabouchnou. Vyděšeně se rozhlédnu. Místnost vypadá jako starověká mučírna, do které mě vzali rodiče na výlet, když jsem byl malý. Začnu se třást.

„Nemusíš se bát, nižší bytosti jsou jen otravný hmyz, ale dokonce ani na vás nemá cenu zkoušet tyto hračky.“

„Co mi uděláš?“ zašeptám.

„Třeba nic, pokud budeš rozumný, samozřejmě kromě toho, že tě zbavím tvého těla. Řekni mi, kde jsou tvoji rodiče?“

„K čemu ti to bude. Vědí o tobě, už se odstěhovali.“ Určitě po mém telefonátu utekli jako já, ale budou mít mnohem větší šanci, když mu neřeknu, kde až doteď byli.

Nevím, jaký výraz má ve tváři, stále si netroufám na něho podívat. Když promluví, jeho hlas zní klidně.

„Zažiješ hodně bolesti před svým vymazáním, pokud nebudeš rozumný.“ Ano, o tom nepochybuji. Najednou v sobě ucítím odvahu nebo možná vztek. Nikdy jsem mu nic neudělal. Chce mě zničit jen pro svůj rozmar. Dobře. Ale ne mé rodiče. Zvednu hlavu a podívám se mu do černých očí. Je v nich klid. Já pro něho vlastně už ani nejsem. Mám chuť na něho zakřičet něco drzého, ale někde hluboko v sobě vím, že je to zbytečné. Jen přikývnu a opět skloním hlavu. Vím, co nesmím udělat, ostatní už není v mých rukách. Něco chladného se mi začne šířit celým tělem. Nesmím nic říct! A tuto větu si neustále opakuju. Zdá se mi, že celé moje tělo mrzne. Pak přijde bolest. Pomalu, velmi pomalu nabírala na síle. Nevydržím sedět a lehnu si na podlahu. Celé moje tělo se prohne, svaly se napnou a každou chvíli musí prasknout, smýkám sebou po podlaze, jak přicházejí nové vlny křečí. Slyším křupání ve svých kloubech a na kůži mi vyskakuji rudé skvrny. Ale jsem ticho.

„Dobře maličký, ale tohle byl teprve úvod, zatím se ti vůbec nic nestalo.“ Slyším hlas z dálky. Přitom Riva stojí jen o kousek ode mě. Pevněji zavřu oči.

„Víš, co znamená, když krvácí duše?“ Chvilku se odmlčí, možná čeká na mou odpověď. „Ne? Nejedná se o přesné označení spíše metaforu, přesto je to označení v podstatě správné.“ Něžně pohladí mou tvář. Nečekal jsem dotyk a cuknu sebou. „Brzy si budeš moct udělat vlastní názor.“

     Znovu se objevil chlad a bolest a navíc se něco začalo dít v mém nitru. Jako by mě bolela samotná duše, cítím smutek, zmar a nesmírné utrpení. Z očí mi začaly téct krvavé slzy. Chtěl jsem křičet, ale najednou jsem si vzpomněl na své rodiče, na to, s jakou láskou se o mě vždy starali. Jejich obraz v mé hlavě je tak živý. V té chvíli mi zůstal v duši jen zvláštní smutek odlišný od toho původního a něco něžného. Láska k mým rodičům. Uvědomím si, že mám na rtech úsměv. Bolest je stále intenzivnější, obraz mých rodičů zmizí. Čas se zastavil. Konečně bolest a chlad došly ke svému vrcholu a tam zůstaly tak dlouho, dokud jsem se nepropadl do tmy.

     Nevím, za jak dlouho jsem se probral. Všechno mě bolí. Duše i tělo. Riva se postaral, aby se moje zranění nehojila. Ležím v té prázdné místnosti. Nedýchám. Příliš to bolí.

     Čas ubíhá, až se znovu ozve klíč v zámku. Zavřu oči a čekám. Srdce znovu zrychlí svůj tlukot a vše ostatní se zpomalí.

„Ještě jsem nezažil, aby nižší bytost dokázala vzdorovat krvácení duše, ale nepomůže ti to,“ uslyším nad sebou hlas, potom mě chytne za ruku a táhne za sebou. Neotevřu oči, vím, kde skončím.

     Přišly bolest i chlad a byly ještě horší. Zesláblé a vyčerpané tělo bylo mnohem citlivější. Nezáleží na tom. Záleží jen na jedné věci. Zůstal jsem z ticha. Každá minuta, kdy mohou utíkat je dobrá. Potom byla zase tma.

     Probral jsem se a okamžitě přišly bolest a chlad. Když jsem se propadal do tmy, napadlo mě, že další bolest už nemůžu vydržet.

 

     Cítím chladnou podlahu, ale nic mě nebolí. Zůstal ze mě jen duševní otisk? Ne. Pořád mám tělo, ale zregenerovalo. Proč? Napadají mě dvě možnosti. Ta první a dobrá je, že Riva není dostatečně blízko, aby mohl mou schopnost regenerace blokovat. Ta druhá špatná, že mě nechal uzdravit, abych mohl podstoupit další mučení. Při té myšlence zavřu oči. Pak si uvědomím, že jsem dokázal třikrát mlčet a dal jsem rodičům čas. Strach ustoupí pocitu spokojenosti.

     Hodiny ubíhají a stále se nic neděje. Trhnu sebou při zvuku otvíraných dveří. Nejspíš se z toho stal reflex. Jen starý muž. Má podnos. Poprvé si uvědomím, jakou mám žízeň. Vezmu sklenici a hned všechno vypiju. Něco málo sním. Muž se na mě dívá a v očích má soucit.

„Pán odjel, ale utéct nemůžeš, tak to ani nezkoušej. Za útěk tě potrestají nejprve runy a potom i on sám.“ Vezme tác a odejde. Možná potrestají, ale když tu zůstanu, brzy nebude koho trestat. Vyzkouším své schopnosti. Nejsou blokované, ale ucítím prudkou bolest v celém těle. Rychle přestanu. Riva opravdu odjel. Co teď? Bolest není horší než ta, kterou mě přinutil snášet Riva. Pokusím se znovu vrátit do své přirozené podoby. Nevšímám si bolesti. Po chvíli se mi podaří změnit podobu, bolest je hrozná, ale musím vydržet. Přiblížím se ke zdi a natáhnu k ní ruku. Silné pole mě doslova odstrčí zpět do mého vězení dřív, než se jí skutečně dotknu. Zkusím totéž s jedněmi a pak i druhými dveřmi se stejným výsledkem. Najednou mi dojdou síly a spadnu na zem v lidské podobě. Chvíli tak zůstanu a čekám, až tělo nabere energii. Možná za to mohou runy, ale trvá dlouho, než si dokážu sednout.

     Později se vrátí starý muž. „Zkusil si to, že?“ Povzdechne si. „Nemůžu se ti divit.“ Chvíli se na mě dívá, jakoby se rozmýšlel. „Pokud budeš rozumný, vezmu tě do koupelny, ale musíš slíbit, že se nepokusíš utéct a neřekneš o tom pánovi.“ Přikývnu.

     Nechápu, jak to chce provést, magie run dovolí projít jen bytosti, která ji ovládá, a těm, kterým to tato bytost dovolí.

     Následuji starého muže do schodů a pak ke dveřím. S obavou do nich vkročím. Bez potíží projdu. Na chodbě se podívám na rám. Část run je přikryta hadrem, tím se pole narušilo. Uznale se podívám na svého průvodce. Nenapadlo by mě, že je to tak snadné. Pomáhal už i jiným nižším bytostem, které tady byli přede mnou? Srdce mi sevře strach. Povzdechnu si.

     O kousek dál muž otevře jiné dveře a pustí mě do koupelny.

„Za chvíli zaťukám.“

„Dobře.“

Kdo ví, kolik koupelí ještě zažiju. Měl by si ji užít, když ne pro nic jiného, tak Riva by z toho neměl radost. Nemyslím si, že by starého pána neodhalil, ale snad mu nic neudělá. Pán mi dá dost času, než se ozve zaklepání. Zavede mě zpět do holé místnosti.