4. část

     Dalších několik hodin strávím v polospánku, ze kterého mě vytrhne až Rivova poznámka: „Jsme tady.“ Otevřu oči a rozhlédnu se. Velký dům postavený na svahu působí impozantně. Možná všechny vyšší bytosti upřednostňují velké domy. A možná taky ne. Každopádně se mi tam nechce.

„Můžu počkat v autě?“ zeptám se.

Zavrtí hlavou. „Ne, bude lepší, když tě budu mít na očích.“

„Ani když slíbím, že neuteču?“

„Tentokrát nejde o útěk, maličký.“

Tím mě zrovna moc neuklidnil. Vzhledem k tomu, že já jsem pro vyšší bytosti neškodný, může být jediný další důvod, proč chce, abych zůstal v jeho blízkosti, moje vlastní bezpečí. Relativní. Kdo ví, s kým jsem ve větším nebezpečí, ale Rivu už aspoň znám. Hm, to má logiku. Zakroutím nad tím hlavu. Riva tázavě pozvedne obočí. „Nic.“ Nuceně se usměju a se sebezapřením vystoupím z auta.

     Náhle ucítím přítomnost dvou dalších vyšších bytostí kromě Rivi. Jak to, že jsem Sazu necítil a tyhle ano? Chce Riva, abych o nich věděl? Ten právě vystoupil z auta se svým obvyklým nečitelným výrazem. Otevřou se velké vchodové dveře a v nich stojí jedna z vyšších bytostí. Podívám se po Rivovi. Na malou chvilku se mu ve tváři objeví znepokojení, které vzápětí zmizí, a on zamíří k bytosti. Pomalu ho následuju. Tahle bytost je trochu zvláštní. Kdybych neměl své schopnosti, spletl bych si ji s člověkem. S mužem všední tváře ve středních letech. Mohou vyšší bytosti pozměnit svou lidskou podobu? Neumím si představit, jak jinak by bylo možné, aby vypadal takto. Zkusím se zeptat Rivi. Pokud po této návštěvě ještě budu moct mluvit. Třeba mi něco řekne.

    Navzdory znepokojení se Riva s druhou bytostí přivítá jako se starým přítelem. Mě si nikdo nevšímá. Vstoupím za nimi do domu. Ačkoli je velký, necítím žádnou přítomnost lidí. Tomu, že tady žádné služebnictvo není, nasvědčuje stav i místností. Na policích je vrstva prachu a na stropě a zdech jsou velké pavučiny. Nevím, jak žijí vyšší bytosti, kromě Rivi, ale mám pocit, jako by něco nebylo v pořádku. Vyšší bytost zavede Rivu do velkého obývacího pokoje, kde mu nabídne jedno ze dvou křesel u krbu, sama se pak posadí do druhého. Já si najdu prázdnou židli kousek dál od nich a snažím se zjistit, kde je druhá cizí vyšší bytost. Zdá se mi, jako by se skrývala, ale nevím proč, přece musí vědět, že ji cítíme. Nerozumím tomu a znervózňuje mě to. 

     Riva s tím druhým nemluví o ničem důležitém. Skrytá bytost je velmi blízko a přece nedokážu přesně určit kde. Těkám pohledem po místnosti. Nedaleko krbu stojí dvě bílé sochy žen. Okolo jedné se objeví červené světlo. Vlastně ani ne světlo, jen se na bílém kameni odrazí cosi červeného. Podívám se pozorněji, ale nic tam není. Asi odraz ohně z krbu. Pohledem pokračuju dál, ale koutkem oka znovu zachytím něco červeného u sochy. Skutečně tam světlo je. Ucítím strach. Nevím proč, ale vím, že se mám bát. Socha je mnohem blíže k Rivovi než ke mně. Světlo sklouzne na zem, dá-li se to o světlu říct, a natahuje se směrem k Rivovi, který si zřejmě ničeho nevšiml. Dřív než stačím cokoliv udělat, se Riva náhodně pohne a světlo zmizí v soše. Náhle mám nutkavý pocit, že mu hrozí nebezpečí. Nepřemýšlím nad tím, co dělám. Vrhnu se přes místnost a strhnu Rivu z křesla na zem dál od sochy. Červené světlo nám prolítne nad hlavami, dopadne na podlahu za nás a ze světla je vyšší bytost ve své přirozené podobě velmi podobná bytosti ze zahrady nejen vzhledem, jen hnědá je nahrazena červenou, ale i tím, co z ní vyzařuje. Vím, že v příštím okamžiku zaútočí. I Riva to ví. Chystá se vyskočit na nohy, ale v tom ho popadne za vlasy první vyšší bytost. Červená bytost se chystá zaútočit. Při útoku první vyšší bytosti jsem se odkulil kousek stranou. Teď vyskočím na nohy a rozeběhnu se proti červené bytosti. O soubojích vyšších bytostí nevím vůbec nic. My mezi sebou nebojujeme a před vyššími utíkáme. Nepřemýšlím nad tím, co udělám, v hlavě mám jen jedinou myšlenku. Riva potřebuje čas. Narazím do bytostí z boku, ta ztratí rovnováhu, dopadneme na okno, sklo praskne a já jsem najednou na zemi před domem. Podívám se k oknu. Line se z něho modrá záře. Ostré zasyčení. Otočím se. Bytost se dívá také do okna. Mě ignoruje. Vyskočí a je zpět v pokoji. Ozve se šílený křik. Zacpu si uši. Nevím, jak dlouho trval snad ani ne minutu, ale každá vteřina se v něm zdála být delší než hodina. Hlavu mám skloněnou, oči zavřené. Někdo mě chytne za ruce, kterými si držím uši, a odtáhne je. Zvednu hlavu. Dívám se do očí Rivovi. Ještě v nich pobíhají modré jiskřičky. Skloní se a lehce mě políbí na ústa. Mám co dělat, abych překvapením neotevřel pusu, a šokovaně na něho zírám.

„Je víc než bláznivé proskakovat s vyšší bytostí okno, pamatuj si to. Jinak ti ale děkuji.“ Zvedne se a jde k autu. Udělám totéž. Byl ten polibek poděkování za pomoc? Co jiného. Má trochu smutný výraz. Připomněl mu polibek někoho jiného? Vlezu si na zadní sedačky a lehnu si. Na jazyku mě svrbí tolik otázek. Nakonec nevydržím a zeptám se.

„Byl to tvůj přítel, že?“

„Ano, dříve.“

„Proč vypadá takhle?“ Nebo vypadal, těžko říct, co s ním Riva udělal. Necítím nic.

„Má výjimečnou schopnost měnit svou lidskou podobu.“

„Aha.“

„Jsi v pořádku?“ zeptá se a nastartuje.

„Ano, jen pár modřin,“ trochu jsem si natloukl, ale už mě nic nebolí. Jediné, co vnímám, je jeho smutek. Je mi ho z nějakého záhadného důvodu líto. Jsem blázen, on mě chce vymazat a já ho lituju. Ale zrada vždycky bolí. A já nedokážu být jiný.

„Co je?“ ozve se.

„Nic. Proč?“

„Tváříš se smutně.“
„Je mi tě líto.“

„Líto?“ zeptá se nevěřícně.

„Kvůli té druhé bytosti, která tě zradila.“

„Nepřemýšlej o tom a odpočin si.“

Zavřu oči, ale stejně mi to nejde z hlavy. Za chvíli si ztěžka povzdechnu. Pak se mi před očima objeví tmavomodrá tma, znovu vzdychnu tentokrát spokojeně a nechám ji, aby mě obklopila a hýčkala. Je tak hebká a něžná a neutíká přede mnou, dovolí mi být s ní.

 

     Probudil jsem se v prázdném autě na odpočívadle vedle silnice. Rivu není nikde vidět. Třeba mě tu nechal. Těžko. Vystoupím a rozhlédnu se. Jsme pořád v horské oblasti. Silnice se vine v četných serpentýnách stále výš. Okolo rostou vysoké smrky. Pak si všimnu Rivi. Stojí na okraji srázu a sleduje východ slunce. Čekal bych, že bude mít smutný výraz jako včera večer, ale nemá. Vypadá to, že si prostě jen užívá krásnou podívanou, když se první sluneční paprsky rozlívají po horských úbočích. Kdybych ho vůbec neznal, jen ho náhodně někde spatřil, řekl bych, že se dokonce tváří spokojeně. Nechám ho o samotě a jdu se kousek projít, po noci v autě se potřebuju protáhnout. Sejdu ze silnice k malému potoku a sleduju, jak voda přeskakuje přes kameny. Natáhnu ruku a na prstech mi zůstanou malé, chladné kapky. Usměju se. Život umí být krásný.

„Pojedeme.“ Ozve se hlas za mnou. Otočím se, Rivův výraz je netečný, ale v jeho hlase zaznělo podráždění. Pokud vím, nic jsem neudělal. Možná je to prostě mojí přítomností. Povzdechnu si a vydám se zpět.

     V autě je tísnivá atmosféra. Ani jeden z nás nepromluví. Za dvě hodiny se dostaneme do malého městečka. Zastavíme před hotelem. Riva vystoupí. Nic mi neřekl, zůstanu tedy sedět. Někdo k němu přichází. Zašimrání. Vyšší bytost. Rivův výraz se změní. Objeví se v něm něco přátelského a on vykročí vstříc Sazovi. Tentokrát jsem ho cítil. Něco ve mně bodne. Otočím se na druhou stranu. Zírám na chodník a pokouším se pochopit všechny emoce, které mě zaplavily, ale jediné možné vysvětlení mě vyděsí, proto obrátím svou pozornost k jiné otázce. Jak je možné, že jsem cítil Sazu, ale ne Rivu?

„Míníš to auto také opustit?“ ozve se zvenčí Riva. Jistě, pane. Odseknu v duchu a mlčky vystoupím. Saza právě zmizel ve dveřích hotelu.

„Tak pojď.“

Nezavede mě do hotelu, ale do pokoje v domě o kus dál.

„Tady zůstaneš.“ Přikáže a odejde. Jak jinak. Sednu si do křesla, což je kromě stolu jediný kus nábytku v místnosti. Další vězení. Lepší než sklep. Těžko říct, jestli dům sklep nemá, nebo se Rivovi nechtělo mě do něj vodit. Ušklíbnu se a vrátím se k myšlenkám, které mě polekaly v autě. Proč se zlobím? Co mi vadí? Mělo by mi vadit, že jsem jeho vězeň, že mě nejspíš jednou vymaže a teď mě zase zavřel a další věci, ale můj vztek a pocity bezmoci, beznaděje a lítosti způsobilo něco jiného. Změnil se, když viděl Sazu. Ale Saza je vyšší bytost, a on nemá důvod, aby se ke mně choval přátelsky. Naopak. Patřím mezi ty, které nemá rád. To by mě přece nemělo trápit. Tak proč… Žárlím? A jestli žárlím, znamená to, že mi na něm záleží? Ne, určitě ne. Tak proč jsem ho zachraňoval? Mohl bych tvrdit, že kvůli sobě Riva mě prozatím vymazat nechce, ty ostatní dvě bytosti by nejspíš neváhaly. Ale na sebe jsem v té chvíli nemyslel. A co teprve… Ne, raději nebudu vzpomínat. Povzdechnu si. Záleží mi na něm.

 

     Minuty se provlekly do hodin, a když ty hodiny uběhly tři, uslyším otvírání vchodových dveří. Vyšší bytost. Riva? Saza? Někdo další? Kdo ví. Škoda, že je nedokážu rozpoznat. Zajímalo by mě, jestli je to možné. Kroky zní na chodbě, ale do pokoje, kde jsem zavřený, nikdo nepřijde. Pak se venkovní dveře zabouchnou a v domě jsem opět sám.

     O další dvě hodiny později už vážně přemýšlím, jestli se nerozběhnu hlavou proti zdi. Ne, že bych si mohl udělat víc než bouli na hlavě. Zavrzání dveří. Nadskočím. Zatraceně. Tohle je už vážně ostuda. Příště si musím dát pozor, i když blokuje moje schopnosti nebo skrývá svou přítomnost, což dnes nedělá, o to je to horší, mám pořád ještě uši, abych ho slyšel přicházet. Jsem jako novorozeně, které se o sebe neumí vůbec postarat. Rodiče by ze mě neměli radost. Rodiče. Už nějakou dobu jsem si na ně nevzpomněl. Místo toho mám plnou hlavu hloupostí. Zamračím se. 

„Co je s tebou?“ Se mnou? Přemýšlí někdy vůbec o tom, jak mi je? Ne. Jinak by nemohl položit takovou otázku. Proč by také měl o něčem takovém přemýšlet.

„Nic. Čekám.“

„Na co?“

„Jak to mám vědět? Já svůj život neřídím,“ odseknu.

„Nemůžu tě nechat chodit, jak se ti zlíbí. Utekl bys.“ Co jsi dělal, že bys mě neohlídal? Nemyslím, že to chci vědět. „Jsem idiot, takže nejspíš ne, ale teď ano.“ 

„Co to do tebe vjelo? Myslel jsem, že máš svůj život rád.“

„Já jsem jen bezcenná nižší bytost, na názory a přání nemám nárok. Narodil jsem se proto, aby se na mně mohli pomstít jiní, a k tomuto využití jsem už došel.“

Na moment se mu v očích mihne udivený výraz. Proč se s ním vůbec bavím. Otočím se na druhou stranu k oknu, abych na něj neviděl. Během čekání mě vztek přešel, ale jeho dotaz ho opět probudil. Nevím, jestli se víc zlobím na něj nebo na sebe. Vlastně vím. Na sebe.

„Otoč se.“

To tak. Jestli jsou tohle moje poslední vteřiny, tak chci zůstat vzteklý, ne ustrašený. Na dohodu v tom sklepení jsem nikdy neměl přistupovat. Tehdy jsem se ho jenom bál. Věděl jsem, že z ní nic dobrého nevzejde. Nejsem si ani jistý, jestli ho potom, co mě vymaže, dokážu nenávidět.

„Maličký, poslechni.“ Není to rozkaz, ale něco mě stejně přinutí se otočit. Možná strach z vyšší bytosti, který má každá nižší bytost vrozený, a na který tak často zapomínám.

„Budu tak dlouho utíkat, až se mě stejně zbavíš.“

„Políbil si mě, a potom i zachránil. Vážně chceš utíkat?“ Utahuje si ze mě.

„Jak jsem řekl, jsem idiot, nebo spíš byl.“

„Teď už nejsi?“

„Ne!“

„Tak buď, mám tuhle tvou stránku rád.“

„Nemáš. Vůbec nic tě na mně nezajímá, natož abys na mně měl něco rád.“

„Ne? Tak proč myslíš, že jsem se tě nezbavil a vzal tě s sebou?“

„Určitě mě chceš ještě na něco využít jako v té zahradě. A ve tvém podání to nic dobrého nebude.“ V ten moment mi dojde, že se mu snažím ublížit. Já ale nejsem vyšší bytost, která se mstí za své nesplněné sny. Nebo za co se to Riva vlastně mstí. „Promiň,“ zašeptám.

„Za co?“ zeptá se s mírným údivem v očích.

„Za tu poslední větu.“

„Proč?“

„Protože já tyhle věci nedělám.“

„Jaké?“

„Nic. Nech to být.“

„Stává se z toho slova tvá oblíbená odpověď. Nechám si tě z jiného důvodu, než si myslíš.“

„Z jakého?“

„Jednou ti to řeknu.“

Vrátím se pohledem k oknu. „Jestli budeš spokojenější, zkus to,“ řekne a dveře se zavřou. Taky že zkusím. Prý z jiného důvodu. Nevěřím mu. S jeho nevypočitatelnou náladou bych se měl na co těšit. Ne, že bych na úspěch svého útěku věřil.  

     Čekám, až se otevřou a zavřou venkovní dveře. V lepším případě Riva právě odešel. V horším někdo přišel. Ale žádnou vyšší bytost necítím. Ještě pár minut počkám, a potom přejdu do své přirozené podoby. Kudy? Dveřmi by ten útěk byl velká fraška. Strop by byl zajímavý, kdyby nebyl tak vysoko. Oknem přímo na ulici v této podobě se mi nechce. Zbývají dvě stěny. Přes jednu bych se dostal do malé uličky vedle domu, to je lepší, ale ne o moc. Zkusím se dostat do vedlejšího pokoje.  Ten je úplně prázdný. Hm, dokonce mě ani nestrčil do nejhorší místnosti v domě. Děkovat nebudu. Pokračuju do dalšího pokoje. V tomhle je také křeslo, stůl a navíc postel. A dvě okna. Jedno vede opět do postranní uličky, ale z druhého se dostanu do zahrady. Tam se vrátím do lidské podoby a vydám se k plotu. Protože se nemůžu zbavit pocitu, že se každou chvíli objeví Riva, ani se nesnažím utíkat. Třeba mi chce dát náskok. Zahrada je zpustlá a zvenčí sem doléhají tlumené zvuky, když na hlavní ulici projede auto. Jinak je ticho. Necítím žádného člověka ani vyšší bytost. Vzhledem k tomu, že se ke mně Riva celkem běžně dostane nepozorovaně, i když se o to moc nesnaží, může klidně sedět na nejbližším stromě a já o něm nebudu vědět. Při představě Rivi sedícího na stromě se musím usmát.

     Opatrně přelezu plot. Procházím ulicemi a víc než místní potkávám turisty. Brzy se dostanu do lesa, který městečko obklopuje. Šplhám do svahu, když se dostanu dost vysoko, zastavím a otočím se zpět. Přehlédnu celou krajinu až k městu. Zdá se, že za mnou nikdo není, ale mohou ho krýt husté smrky. Co dál? Kam teď? Kromě věcí, které mám na sobě, nic nemám. Moje schopnost vytáhnout ze země kovy, mi teď zrovna moc nepomůže. Až bych pobíhal v šatech, které při prodírání lesem už zaznamenaly nejednu újmu, a s hroudou zlata v ruce, nejspíš by mě tak akorát zatkli za krádež. Nejlepší bude dostat se do většího města, tam se aspoň ztratím a promyslím si, co dál. Možná to do té doby za mě vyřeší Riva. Je divné, že jsem se dostal tak daleko, ale mám z toho radost. Ale také mám trochu obavu, že až mě přejde vztek, bude radost o něco menší při myšlence, že… Ne a ne. Vydám se na další cestu.

     Za tři hodiny začne zapadat slunce a ochlazuje se. A Riva nikde. Mohl by mě nechat utéct? Vypadá to, že budu muset noc strávit venku. Zastavím se. Proč cítím to zvláštní prázdno? Nemůže mi chybět. Určitě ne. Zaženu tu myšlenku a vrátím se k praktičtějším věcem. Měl bych najít nějaké místo za větrem. Několikrát jsem už venku spal, ale nikdy ne v zimě. Přede mnou se objeví cesta. Je téměř tma, vidím sice lépe než lidé, ale i tak jsem rád, že se dál nemusím prodírat smrkovým lesem. Naštěstí posledních pár dnů nepršelo a cesta je suchá, jinak bych se teď brodil bahnem. Les za tmy není příjemné místo. Nějak se mi ani dál nechce. Opřu se o kmen vysokého smrku. Chybí mi. Věděl jsem, že bude, ale ne tak brzy. Ale proč? Okolo krku se mi omotá něčí ruka. Tuším, čí je.

„Nemyslel sis, že utečeš?“

„Ani ne.“

„Není ti smutno?“ zeptá se sametový hlas.

„Je to tady trochu opuštěné, ale být vedle náladové vyšší bytosti, taky není nic moc. Proč si mě nechal dojít až sem?“

„Při našem posledním rozhovoru si byl dost pesimistický, řekl jsem si, že ti procházka na čerstvém vzduchu udělá dobře. Tak náladová vyšší bytost říkáš.“ Baví se. Možná. 

„Nemyslíš, že kdybys mě nechal pokračovat, bylo by mi ještě lépe?“

„Nemyslím.“  Já taky ne. „Tohle ti stačí.“

„Co bude dál?“

„Slíbíš, že už neutečeš.“

„Nic takového neslíbím.“

„Pak tě budu muset stále někde zavírat.“

„Takže kdybych slíbil, že neuteču, nechal bys mě chodit, kde chci?“

„Víceméně.“

„Hm.“

„Už jsem ti řekl, že si tě nechám, smiř se s tím a začni si zvykat na moji náladovost. Když slíbíš, že neutečeš, bude to pro nás oba pohodlnější.“ Jeho prsty mi sklouznou po tváři, navzdory okolní zimě nejsou studené. „Chytni se mě kolem krku. Pěšky by zpáteční cesta trvala moc dlouho, nejsi špatný chodec, dostal ses daleko.“

„To mě ani nenapadne,“ začnu protestovat. V dálce se objeví tmavomodrá tma. Zapomenu na to, že jsem se s ním chtěl dohadovat a jdu k ní. Dovolí mi, abych se v ní procházel. Těším se z jejího hebkého dotyku a do srdce se mi vlívá radost. Na nic jiného nemyslím.