5. část

     Proberu se v pokoji, který jsem během svého útěku neviděl. Nejspíš jsem v horním patře. Místnost je mnohem lépe zařízená než ty dolní. Jak jsem se sem dostal? Rozhlédnu se kolem. Pohledem skončím u židle, na které sedí Riva. Necítím ho, ale proč by přede mnou skrýval svou přítomnost právě teď? Počkat. Já ho cítím, když se soustředím, jinak ho… nevnímám? Je to možné? Bez uvažování se zeptám Rivi.

„Ano, když je nižší bytost delší dobu ve společnosti vyšší, ne vždy ji vnímá jako nebezpečí.“

Jak bych nemohl vnímat Rivu jako nebezpečí? Možná občas. „Znamená to, že můžeme odlišit konkrétní vyšší bytost?“ položím otázku, o které jsem přemýšlel.

„Můžete, ale ne všichni. U každé nižší bytosti není schopnost cítit vyšší bytosti stejně silná.“

„Jak se dozvím, jaká je ta moje?“

„Zkus to se mnou, až se budu někdy vracet, měl bys mě poznat.“

„Hm.“ To půjde těžko, když se ke mně většinou dostane nepozorovaně, ačkoli se ani moc nesnaží.

„Co bude s tvým slibem?“

Přemýšlím. Když mu slíbím, že neuteču, můžu se připravit o možnost dostat se na svobodu, pokud bych mu ovšem utéct dokázal, což není příliš pravděpodobné. Na druhou stranu bych se mohl aspoň volně pohybovat. Povzdychnu si. Nejsem si jistý, jestli bych vůbec znovu chtěl utéct, příliš dobře si pamatuji včerejší prázdno…

„Slibuju, že neuteču, pokud mi znovu neublížíš.“

„Dobře.“ Vstane a přistoupí ke mně. „Natáhni ruku.“ Udělám, co chce. Položí mi svou dlaň těsně nad zápěstí, ucítím lehké šimrání. Když dlaň zvedne, mám na ruce tmavě modrý zářivý znak. Chvilku svítí, ale pak začne blednout a nakonec zmizí. Tázavě se podívám na Rivu.

„Podle toho tě dokážu snadno najít a ostatní vyšší bytosti budou vědět, že patříš mně. Když začne svítit, znamená to buď, že chci, aby si ke mně přišel, nebo varování pro jinou vyšší bytost.“

Skloním pohled k místu, kde svítil znak. A něco mě napadne. Opět svou myšlenku řeknu bez rozmyšlení. „Dal bys mě Sazovi?“

„Jak tě to napadlo?“
Pokrčím rameny.

„Nedal, patříš mně a nikomu jinému.“ Chvíli je ticho, které nakonec přeruší Riva. „Netvař se tak smutně, můžeš si něco přát, rozmysli si to.“ Odejde.

Můžu si něco přát? Ale co?

 

     Asi hodinu si s tím lámu hlavu. Z myšlenek mě vytrhne šimrání. Zvednu hlavu a naslouchám přibližujícím se krokům. Zastaví se před mým pokojem, a pak se ve dveřích objeví Saza. Co ten tady chce? Jeden druhého pozorujeme. Jeho pohled není lhostejný. Nemá mě rád, ale na rozdíl od Rivi mám pocit, že jeho antipatie směřuje k mé osobě, ne k faktu, že jsem nižší bytost. Proč? Já na něho žárlím, mohl by on žárlit na mě? Nechápu proč. Možná prostě proto, že se mnou Riva tráví čas.  

     Konečně promluví. „Nedělej si zbytečné naděje, on o tebe nestojí, jen tě nechce vymazat. Je mi sice záhada proč, ale je to tak.“

Naděje? Na co? „Díky za upozornění. Nicméně si mi neřekl žádnou novinku. Musí tě rozčilovat, že se mě nechce zbavit.“

„Proč by mělo?“

„Protože jinak bys tady nebyl.“ Provokující odpověď, ale nemohl jsem si pomoc. Oči se mu nebezpečně zúží. Zachvátí mě panika, ale také vztek. Proč zrovna on? Najednou nás oba překvapí záře. Značka. Saza sebou trhne. Oči se mu rozšíří, chvíli na mě zírá, a potom odejde. Složím hlavu do dlaní a uvědomím si, že se mi chvějí ruce. Trvá ještě hodinu, než se po tom šoku uklidním.

 

     Navečer se objeví další zašimrání. Snažím se na ně soustředit. Riva. Nevím jak, ale vím to. Zřejmě po tom úleku reaguje moje schopnost i na něho.

     Jakmile vstoupí do místnosti, uleví se mi. Ví, co se stalo? Zkoumavě se na mě dívá, a pak zavrtí hlavou.

„Neprovokuj ho.“

„Nebudu.“

„Rozmyslel sis své přání?“

Úplně jsem na ně zapomněl. Zavrtím hlavou. „Nic nechci.“

„Opravdu?“

Přikývnu. Přejde k posteli a posadí se na ni. „Určitě něco vymyslíš.“ Natáhne ruku a dotkne se mé. „Jsi studený. Je ti zima?“

Zmateně se na něho podívám. Proč se ptá? „Není.“ Pokusím se ruku odtáhnout, ale chytne ji. Stále se mi trošku třese.

„Tolik tě vyděsil nebo se bojíš mě?“

„On mě vyděsil a tobě nerozumím.“

„Čemu nerozumíš?“

„V jeden okamžik se ke mně chováš jako k mladšímu bratrovi a v druhý ti vadím,“ snažím se neohrabaně vysvětlit.

„Myslíš, že mi vadíš?“

„Vypadá to tak.“

„Nevadíš. Zkus se zamyslet, co by sis přál.“

„Chci jít ven na procházku,“ řeknu první věc, která mě napadne.

„Myslel jsem, že budeš náročnější. Můžeš chodit po městě, jak chceš.“

Maličko se usměju. „Mohl bych chtít, abys šel se mnou. Neboj, nic takového nechci,“ dodám rychle. Nechci, aby se zlobil. V očích se mu objeví smích.

„Tak jdeme.“  Vstane a vytáhne mě na nohy. Čeká ve dveřích, než najdu bundu a boty.

 

     Kráčíme osvětlenými ulicemi, městečko je díky své poloze hojně navštěvované turisty, proto je tu docela živo. Přemýšlím, proč šel se mnou. Nevěří mi a chce mě ohlídat nebo mě litoval? Před námi se objeví povědomá postava. Saza.

„Počkej chvíli,“ řekne mi Riva. Poslušně se zastavím a otočím se k výloze obchodu, který právě míjíme. Mezi dárkovými předměty není nic zajímavého, ale myslel jsem vážně, že už nebudu Sazu provokovat, takže se snažím nedívat jejich směrem. Za pár minut se za mnou ozve: „Pojď.“ Stroze. Vykročím, a když procházím kolem Sazi, všimnu si, že je bledý. Možná je to pouličním osvětlením a možná ne. Kdyby nebyl bytost, přemýšlel bych, jestli nedostane infarkt.

„Na co myslíš?“ zeptá se Riva a zkoumavě se na mě dívá.

„O ničem důležitém.“

„Tím mi chceš říct, že se nemám ptát?“

„Ne, jen je to hloupé.“

„Nevadí, pověz mi to.“

„Budeš se zlobit.“

„Nebudu.“

Určitě mu na Sazovi záleží, takže jeho ´nebudu´ neberu moc vážně, ale neodvážím se neodpovědět. Tiše řeknu: „Přemýšlel jsem, že Saza vypadal, jako by měl dostat infarkt.“

„Nevím, co by udělal, kdyby tě slyšel,“ řekne pobaveně. Uleví se mi.

„Já myslím, že vím,“ odpovím vážně.

„Když ho nebudeš provokovat, nechá tě na pokoji.“

„Nemá mě rád, moc tomu nerozumím.“

„V tom máš pravdu, ale patříš mně, proto tě nechá na pokoji. Půjdeme domů, měl by sis odpočinout a já taky.“

Přikývnu.

„Nic mi už nepovíš?“

„Starší bytosti asi potřebují víc odpočívat,“ odpovím tiše.

„Maličký, jsi víc než drzý,“ řekne pobaveně. Pro jistotu nic nedodám a jsem rád, že mi malé škádlení prošlo.

     Mlčky dojdeme domů. Popřeju mu dobrou noc a pokračuju do svého pokoje. Cítím se vyčerpaně, ale dlouho se převaluju v posteli a nedaří se mi usnout. Když konečně usnu, zdá se mi o tmavomodré a slyším něžný hlas. Je to hezký sen.

 

     V příjemném polospánku se protahuju pod teplými peřinami. Nechce se mi otevřít oči, v domě je ticho, jen zvenčí sem doléhá jemné šumění. Prší. Usměju se. Mám rád vodu. Nechuť k vstávání okamžitě zmizí. Vstanu a obleču se. Chci jít na procházku, ale na chodbě mě napadne, že bych o tom měl říct Rivovi. Najdu ho ve velké místnosti naproti mému pokoji, jak sedí na pohovce a čte si knihu psanou zdobeným písmem. Na pozdrav jenom kývne a tázavě se na mě zadívá.

„Půjdu ven,“ oznámím mu.

„Prší.“ 

„Já vím, právě proto.“

„Chceš se procházet v dešti?“

Přikývnu.

Zakroutí hlavou. „Když chceš.“ A vrátí se ke čtení.

 

     Vyběhnu do deště. Tam, kde včera byly ulice plné lidí, dnes není ani živáčka. Je celkem chladno a brzy jsem úplně promoklý, ale pokračuju dál, chci se dostat až za město. Konečně míjím poslední dům. Procházím se po zpevněné, lesní cestě. Les má za deště zvláštní atmosféru. Tajemnou. Nemůžu si pomoc, vždy na mě tak působil. Zastavím se a vzhlédnu k obloze. Sleduju, jak se kapky snáší na zem.

„Co se ti líbí na dešti?“ ozve se blízko mě. Polekaně sebou cuknu. Riva stojí jen pár kroků ode mě.

„Tiché, tajemné šumění, ve kterém se skutečný svět zdá tak vzdálený. A mám rád vodu. Co tady děláš?“

Pokrčí rameny.

„Myslel sis, že chci utéct,“ pochopím.

„Napadlo mě to, proto jsem se šel po tobě podívat,“ odpoví klidně.

„Nemusel jsi. Své sliby dodržuju.“ Jeho nedůvěru mě mrzí. Hloupé, jistě. Ale je obtížné přijmout nedůvěru, chlad a odtažitost od někoho, na kom mi záleží. Znovu zvednu tvář k obloze a jsem rád za déšť, protože mi do očí mimoděk vystoupily slzy, a nechci, aby je Riva viděl. Jsem na ně příliš starý, ale každý se občas chová bláhově.

„Maličký,“ sametový hlas zazní velmi blízko. Zajede prsty do mých mokrých vlasů a donutí mě na něho pohlédnout. Pokusím se mu vytrhnout, ale druhou rukou mě pevně chytne kolem pasu. Teplé slzy, studené kapky deště, palčivá bolest a chladná beznaděj a prázdnota. Riva mě pozorně sleduje a já mu pohled opětuju. Pak přes tmavé skoro černé duhovky přejde záblesk tmavomodré. Cítím svědění na místě, kde mám jeho značku. Možná mi o ní neřekl všechno.  Svědění přejde v lehké brnění.

„Proč mi brní ruka?“ zeptám se tiše.

„Ničeho se neboj, maličký, nic se ti nestane, jen stůj v klidu.“

Brnění odezní, ale dostaví se podivná horkost, která se šíří nahoru po paži do mého těla i hlavy, a potom se propadnu do tmavomodré tmy. Ale tentokrát je to jiné. Je prostoupena silnou mocí, která se ponoří do mé mysli. Něco chce. Připomíná mi moc v zahradě, která ve mně pátrala po bolesti a živila se jí. Tato moc také hledá. Co? Nevím. Tmavomodrá tma mě uklidňuje. Nemám sílu se té moci bránit. Připravím se na bolest, ale najednou vím, ačkoli netuším jak, že mi nechce ublížit. Pátrá v mém nitru po mých pocitech, ale na rozdíl od moci v zahradě se neraduje z mé bolesti, nepřenáší žádné emoce bytosti, která ji vyslala. Rivi. Pocítím podivnou slabost a omdlím.

     Proberu se o chvíli později v Rivově náručí. Zmateně se na něho podívám. „Co se stalo?“

„Jsi pořád příliš slabý.“ Uvědomím si, že mě nese. „Půjdu sám.“

„O tom dost pochybuju. Nevrť se.“

„Můžu jít.“ Neodpoví. Tváří se vážně, proto raději dál neodporuju. Na tvář mi dál dopadají kapky deště. Zvednu hlavu k obloze. Je zvláštní pozorovat déšť z cizí náruče. Možná bych měl mít radost z jeho blízkosti, ale stydím se a hlavně si dobře uvědomuju, že on jedná z nutnosti. Před prvními domy se znovu ozvu. „Měl bych jít sám, zbytečně budeme poutat pozornost.“ Opatrně mě postaví na zem a přidrží, když zavrávorám.

„Už je to dobré,“ řeknu a zvednu k němu oči. Vypadá zamyšleně. Přikývne a vykročí dál. Mlčky dojdeme k domu. V chodbě se na mě otočí. „Zatop v krbu, jsi už skoro modrý. V autě by měly být nějaké věci na převlečení, dojdu pro ně.“

„Mně je dobře,“ odpovím a už za chůze dodám, „ale staré kosti potřebují teplo.“ Není vhodná doba ho provokovat. Rychle vyběhnu do schodů a nahoře je mi odměnou nával slabosti. Na chvíli se opřu o zeď. Krb jsem viděl v místnosti, kde četl knihu. Vydám se tam. Všechno je už připravené, stačí jen škrtnout sirkou. Oheň se rozhoří. Stoupnu si, co nejblíž. I moje kosti potřebují teplo. Tvrdil jsem, že je mi dobře, ale zima začíná být nepříjemná. Uslyším bouchnutí dveří a ucítím Rivovu přítomnost. Vstoupí se dvěma cestovními taškami. Jednu mi podá. „Netuším, co do ní zabalili, ale něco na převlečení by tam mělo být.“

„Děkuju.“ Vezmu tašku a vydám se s ní do svého pokoje. Tam položím tašku na stůl a otevřu ji. Najdu praktické oblečení ve své velikosti a pár dalších věcí na osobní hygienu. Mýdlo, ručník a oblečení odnesu do koupelny. Dlouhá horká sprcha, která proměnila malou koupelnu na saunu, mě prohřeje. Stoupnu si před zamlžené zrcadlo a otřu ho ručníkem. Vypadám lépe než tehdy, když jsem byl ve sklepě, ale stále pohuble. Pokrčím nad tím rameny. Na svém vzhledu v jedné či druhé podobě jsem si nikdy nezakládal a teď už na něm vůbec nezáleží. Možná za jiných okolností bych o něm přemýšlel více. Ustrojím se a vzpomenu si, že jsem v tašce viděl hřeben. Zatímco si pročesávám vlasy, přemýšlím, co s věcmi. U krbu by uschly nejlépe, ale co když tam bude Riva. Nevím, co se venku přesně stalo, ale tušení mám, a raději bych se od něho teď měl držet dál. Jestli mám pravdu, co všechno ví? Po zádech mi přijede mráz, nevím, jestli od studu nebo od strachu, hádám, že od obojího trochu, ale zatím se víc stydím, než bojím. Zatím. Upoutá mě modrá záře. Značka. Popadnu věci do náruče.

 

     Riva je už také převlečený, stojí u okna, pije čaj a sleduje déšť. Rozložím své oblečení a posadím se na křeslo poblíž krbu. Čekám, až promluví.

„Tak staré kosti?“ řekne.

Pokrčím rameny. K mému překvapení se usměje. „Vezmi si čaj, jestli chceš,“ pokyne hlavou k malému stolku, kde je čajová konvice a šálky.

„Děkuju,“ zvednu se a jeden si naliju. Čaj chutná výborně. Kdo ho vařil?

„Chci s tebou mluvit.“

„O čem?“ zeptám se a posadím se zpátky do křesla.

„Myslím, že něco tušíš.“

Přikývnu. „Umíš číst myšlenky?“ zeptám se.

„Ne, pokud vím, žádná bytost to neumí. Všechny vyšší bytosti cítí váš strach, to víš. A některé mají schopnost cítit emoce bytosti, se kterou jsou propojeny mocí. Ty jsi se mnou propojen mocí přes značku, kterou nosíš, ale jak si sám viděl, není to tak jednoduché jako s jinými schopnostmi. Potom je ještě jedno spojení mezi bytostmi, ale ani tehdy nemůžeš číst myšlenky toho druhého, jen prostě některé věci, na které myslí ten druhý, víš.“

Přikývnu. „Víš o všech mých pocitech, které jsem v té chvíli měl?“ zeptám se tiše. Snažím se nemyslet na možné důsledky. Z některých mých pocitů nadšený nebude, právě naopak, a řešení se nabízí snadné.

„Ne, na poprvé to chvíli trvá a příliš ses bál.“ Nevím, jestli si mám oddychnout, něco mi říká, že by to bylo předčasné.

„Ale vím toho dost.“ Pátravě se na mě zadívá. „Proč ta beznaděj a smutek?“

Rozhodím rukama. „Co jiného můžu cítit? Řekl jsi mi, že mě zatím vymazat nechceš, ale ať už mi dáš navíc den, týden nebo měsíc v podstatě se nic nemění. Já z toho mám strach, občas, když jsem už hodně zoufalý, bych chtěl, aby všechno skončilo, protože čekání mi připadá nejhorší, ale to nic nemění na mém strachu.“

„Ano, to je jediný důvod?“

„Proč se ptáš?“

„Kvůli prázdnotě, kterou cítíš, znám ji sám a vím, s čím se pojí.“

„O tom nechci mluvit, nijak se tě to nedotkne.“

„Nedotkne?“

„Dřív nebo později zmizím a moje city zmizí se mnou, tak proč je řešit, když se tě…“

„Nedotknou,“ dokončí za mě. „V podstatě ti rozumím, má to svoji krutou logiku, ale je příliš krutá i na mě. Nemám zájem tě trápit, zvláště ne takhle.“

„To znamená, že mě…“ hlas se mi zadrhne v hrdle.

„Ne, maličký, dokud budeš takový, jaký jsi, nevymažu tě, slibuji, ale mohl bys odložit ty smutné myšlenky. Pojď ke mně.“ Zvednu se a přejdu k němu blíž. Pár kroků od něj se zastavím.

„Co se mnou uděláš?“

„Ještě nevím, ale nemusíš se bát, nic špatného to nebude.“

Přikývnu. „Můžu se na něco zeptat?
„Ano.“

„Proč si mě políbil po tom boji?“

„Nevíš?“

„Jako poděkování? Jsem si docela jistý, že si vlastně nechtěl.“

Zvedne tázavě obočí. „Nechtěl?“

„Jako když někomu děkuješ, protože bys měl, ale nechceš.“

„Co když jsem chtěl?“

Nevěřícně se na něho zadívám. Pak zavrtím hlavou. „Děláš si ze mě legraci, chtěl jsem jenom vědět, proč si zašel až tak daleko, za tolik moje pomoc nestála. Poradil by sis i beze mě.“

„Poradil, ale pomohl si mi navíc s ohledem na to, kdo jsi a komu ses postavil, sis zasloužil poděkování. Ale nedělal jsem si legraci, nenutil jsem se k tomu.“ Natáhne ke mně ruku. „Pojď, něco ti ukážu. Dej dlaň nad mou.“ Udělám dva kroky dopředu a natáhnu ruku. Mezi našimi dlaněmi zůstane asi pěticentimetrová mezera. Nad Rivovou dlaní se objeví modrá záře a mezi mou a jeho dlaní začnou probíhat malé tmavomodré záblesky, mimoděk se začnu usmívat, ale vzápětí se mi oči rozšíří údivem, když se k nim přidají další, které vycházejí z mé dlaně a mají měděnou barvu. Záblesky se spolu proplétají a mnou začne prostupovat zvláštní radost. Podívám se na Rivu, sleduje mě a v očích se mu také objeví tmavomodrá. Srdce mi začne bít rychleji, ale tentokrát ne ze strachu. Něco mě volá a něco ve mně touží odpovědět. V příštím okamžiku letím vzduchem a dopadnu na zeď. Celé tělo mě po nárazu bolí. Uslyším vzteklý sykot. Nade mnou stojí Saza. Okolo něho se objeví hnědá záře. Za ním se objeví Riva a dá mu ruku na rameno. Záře zmizí. Saza se na něho vztekle otočí. Riva ho popadne za paže a odtáhne z pokoje. Postavím se a před očima mám mžitky. Počkám, až zmizí. Raději bych měl jít do svého pokoje. Opatrně se podívám do chodby. Je prázdná. Uslyším tiché šeptání z pokoje nalevo. Měl bych přeběhnout do svého pokoje, ale místo toho se přiblížím k místnosti, ze které se ozývají hlasy. Dveře nejsou úplně dovřeny. Uvidím Sazu, jak drží kolem pasu Rivu a cosi mu šeptá do ucha. Riva se nepřítomně dívá z okna. Saza ho políbí na ucho a na krk. Nechci vidět víc. Potichu se odplížím do svého pokoje. Jen smutek a prázdno.

„Maličký.“ Zvednu hlavu, Riva stojí ve dveřích. „Musím odjet, vrátím se zítra. Zůstaň tady, nemusíš se ničeho bát, Saza pojede se mnou.“

Přikývnu. „Dobře.“ Ještě na okamžik se na mě dívá, a potom tiše zavře dveře.

Najednou mi v hlavě vyvstane otázka. Dokážu žít bez něho? Vím, že mi na něm záleží, ale dál jsem své city k němu nezkoumal. Ale nakonec zkoumání není nutné. Je jen těžké některé věci přijmout. Láska. Přál bych si, aby naše city byly více pomíjivé. Nic s nimi však nenadělám. Ať už se mnou Riva udělá cokoli, možnost, že by obětoval moji lásku, je malá. Navíc po jeho zkušenostech. Sesunu se na polštář a zavřu oči.

 

     Vzbudím se až příští den. Všude je ticho. Říkal, že mám zůstat v domě, ale co budu dělat? Nechci prolézat cizí dům, ale mohl bych se aspoň projít po chodbě. Bez Rivi si připadám opuštěně a cítím se kvůli tomu hloupě. Na konci chodby vpravo jsou otevřené dveře. Malá místnost je plná polic s knihami. Možná by mu vadilo… ale není tady. Jen si jednu půjčím, a pak ji vrátím. Ale kterou? Knihovna obsahuje úžasné knihy. Než se naděju, uplyne hodina, kterou jsem strávil listováním. Zaujme mě řada knih na nejvyšší polici. Nedosáhnu tam, ale všiml jsem si, že u jedné stěny je židle. Přisunu ji k polici a stoupnu si na ni. Knihy jsou pořád vysoko, natáhnu ruku co nejvýše a poslepu chmatám. Podaří se mi dosáhnout na jednu knihu a vytahuju ji, když na mě něco začne padat. Na poslední chvíli zachytím knihu, která musela ležet na té, kterou jsem se snažil vyndat. Název mi nic neříká. Posadím se na židli a listuji knihou. Zdá se, že jsou v ní popsány možné způsoby, jak bytosti mohou ukončit své bytí. Podle všeho je nejjednodušší možností požití něčeho, co nedokážu ani vyslovit. Má to být prášek a používá se i k vymazání nižších bytostí, ale v jiné koncentraci. Odložím knihu. Mohl by mít něco takového Riva u sebe? Měl by mít. Chodbou zamířím k pokoji, který by mohl být jeho. Před ním se nerozhodně zastavím. Mám? Co se mnou Riva může udělat? V nejlepším případě mi dovolí odejít. Byl bych svobodný, ale bez něho jen se svými city, které bych musel tajit, protože by je jiná nižší bytost nepochopila. Mohl bych poznávat svět, to jsem vždycky chtěl a doufat, že jednou moje city odezní a budu mít štěstí a potkám jinou nižší bytost. V jiném případě si mě Riva nechá jako sluhu, pokud mě někomu nedá, sice říká, že ne, ale kdo ví. Potom není v co doufat. Nechci se dívat na něj a na Sazu s vědomím, že mě nic jiného nečeká. Já takhle žít nechci. Mám strach z vymazání, nechci bloudit jako duše navěky, ale smrt mě tolik neděsí.

     S nechutí položím ruku na kliku. Jen nerad mu narušuju soukromí, ale musím myslet na sebe. Nejprve si nejsem jistý, jestli jsem opravdu v jeho pokoji, ale potom si všimnu kabátu přehozeného přes křeslo. Přejdu ke stolu. Nic na něm není. Opatrně otvírám zásuvky, jsou prázdné, jen v jedné je malý zdobený váček. Srdce se mi rozbuší očekáváním. Vyndám ho a otevřu. Uvnitř je něco, co odpovídá popisu v knížce. Zavřu malou zásuvku. Vezmu váček a vrátím se do svého pokoje. Měl bych ho schovat. Nevím, kdy odjedeme, takže v místnosti ho nechat nemůžu. Zbývá taška. Není to dobré místo, ale u sebe ho mít nemůžu. Uslyším bouchnutí dveří.