6. část

     Soustředím se, abych se ujistil, že je to Riva. K mé úlevě je. Vyjdu na chodbu ve chvíli, kdy se objeví na schodech. „Tady jsi. Počkej na mě,“ ukáže k pokoji s krbem. Přikývnu a sleduji, jak mizí ve svém pokoji. Pozná, že jsem tam byl? Co mu řeknu, když se zeptá? Že jsem byl zvědavý? Co si o mně pomyslí. Jako by na tom záleželo. Povzdychnu si. Mně na tom záleží a to nezměním. Zamířím ke krbu, vyčistím ho a připravím na zátop. Tohle byla vždycky moje práce, když jsem byl s rodiči na chatě. Při té vzpomínce se usměju. Riva vejde do místnosti a nevypadá, že by se zlobil. Snad si ničeho nevšiml.

„Nudil ses?“ zeptá se.

„Ani ne.“

„Dobře, musím ještě zítra něco zařídit, a hned potom odjedeme.“

Přikývnu.

„Nikdy toho moc nenamluvíš, ale dnes si zvlášť tichý,“ dodá.

„To se ti jen zdá. Chtěl bych se na něco zeptat.“

„Povídej.“

„Nerozzlobíš se na mě?“

„Neboj se.“

„Je nějaká možnost, že bys mě jednou pustil?“

Vážně se na mě zadívá. „Maličký, nemám v úmyslu tě pustit.“

Jen přikývnu. Tušil jsem odpověď.

„Nevypadáš překvapeně.“

„Nejsem, myslel jsem si to. Omluv mě, rád bych si šel lehnout, jsem unavený.“

„Dobře, jdi.“ 

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

 

     Probudím se opět později. Smysl pro čas mi říká, že je dopoledne. Vstanu, obleču se a najdu skleničku. Nejsem úplně rozhodnutý, co udělám, každopádně nebudu nic dělat tady. Vyjdu před dům, projdu městem a pomalu stoupám do kopce, z kterého jsem se rozhlížel při svém útěku. Tentokrát si místo prodírání lesem najdu cestu. Je slunečný den a z kopce je hezký výhled. Vybral jsem si toto místo, protože se mi líbí, je odlehlé a nedaleko teče malý potůček. A já potřebuji vodu. Vytáhnu skleničku z kapsy, naberu trochu vody a nasypu do ní prášek z váčku. Rychle se rozpustí. Sednu si na velký kámen a dívám se na skleničku. Nepřišel jsem sem s úmyslem se zabít, ale rozhodnout. Z čeho mám větší strach? Ze života nebo ze smrti? Znovu vidím Rivu v Sazově objetí, cítím to prázdno, které se mě vždycky zmocní, když se ode mě odtáhne. Ruka se skleničkou se sama přiblíží ke rtům. Trochu se napiju. Chci se napít znovu, ale něčí ruka mi sevře zápěstí.

„Mohl jsem tušit, jakou zábavu si najdeš,“ ozve se ostrým tónem. Riva mě chytne za vlasy a přiloží mi ke rtům malou lahvičku. „Vypij to a rychle.“

Zavrtím hlavou. Pevně mi sevře hlavu a donutí mě otevřít ústa a polknout tekutinu z lahvičky. Cítím divné slabo, a kdyby mě Riva nedržel, upadl bych. Zvedne se mi žaludek a vyzvracím se, potom se propadnu do tmy.  

 

      Proberu se ve své posteli. Riva sedí vedle mě. „Jak je ti?“ zeptá se.

„Slabo.“

Přikývne. „Bude nějakou dobu trvat, než to přejde.“

„Jak si věděl, co dělám?“

„Poznal jsem, že si byl v mém pokoji, a napadlo mě, že možná ze zvědavosti, ale ve tvém případě mi to nepřišlo pravděpodobné. Navíc si se včera choval zvláštně. Přemýšlel jsem o tom, a než jsem ráno odešel, hledal jsem další místnosti, kde jsi byl. V knihovně jsem si všiml židle, která byla před tím u stěny, a na ní ležela kniha. Potom do sebe všechno zapadlo, zvláště když jsem ve svém pokoji zjistil, že chybí tohle.“ Ukáže na váček, který leží na stole. „Chci vědět proč. Buď mi to řekneš sám, nebo si odpověď zjistím jinak, jak už víš. Rozhodni se sám.“

„Kdybys mě pustil, měl bych naději, že se jednou z mých citů stanou jen vzpomínky a já někoho potkám. Takovou možnost si sám vyloučil. Může se jen dívat na tebe a Sazu a cítit tu beznaděj a prázdno a vědět, že to nikdy nebude jiné. Nechtěl jsem tak žít.“

„Jak si přišel na mě a Sazu?“

„Viděl jsem vás předevčírem.“

„Měl ses dívat déle. Sazu je jen přítel. Nic víc. Vzpomínáš si na záblesky mezi našimi dlaněmi?“ Přikývnu.

„Víš, co znamenají?“

Zavrtím hlavou.

„Měl jsem ti to vysvětlit, než jsem odjel, ale sám jsem potřeboval přemýšlet.“ Na chvíli se odmlčí. „Když se sejdou dvě bytosti a je jedno, jestli nižší nebo vyšší, které si navzájem opětují city, někdy se stane, že i jejich moc je ve společné harmonii. To, co jsi viděl, je toho důkazem. Sám moc nechápu, jak se něco takového mohlo stát mezi námi. Obvykle se toto spojení vytváří mezi bytostmi až po určité době, kdy spolu žijí a jsou spolu vnitřně sladěny. Přesto jsme spolu nějakým způsobem spojeni.“

„Nemůže za tím být ta značka?“

Zavrtí hlavou. „Ne, ta se toho netýká.“

„Ale ty ke mně nic necítíš.“

„Snažil jsem se o tom sám sebe dlouho přesvědčit, proto jsi měl někdy pocit, že mi vadíš. Po zkušenosti s Lehou jsem nechtěl mít nic společného s další nižší bytostí. Nevadil si mi ty, ale moje vlastní city.“ Povzdechne se. „Nebudu s nimi déle bojovat.“

„Co to spojení přesně znamená?“

„Přes spojení mocí cítíš emoce, tohle je jiné. Je těžké to vysvětlit, ukážu ti to.“

„Jak?“

„Budeš se muset změnit do své přirozené podoby a nesmíš se bát. Zkus mi věřit, že ti neublížím.“

„Dobře, ale nevím, jestli se dokážu změnit.“

„Počkej.“

Během pár vteřin přejde do své přirozené podoby. Nemůžu z něho spustit oči.

„Natáhni ruku,“ přikáže.

„Proč?“

„Dám ti na proměnu energii.“

Poslechnu, ale když k němu natáhnu ruku, zčervenám. Trochu se usměje a tmavomodrá v jeho očích zajiskří silněji. Chytne mě a přitáhne blíž. Cítím, jak do mého těla proudí síla. Po chvilce mě pustí a beze slova opustí místnost. Jsem mu za to vděčný, nedokázal bych se teď měnit před ním.

Pomalu přecházím do své přirozené podoby. Jakmile skončím s proměnou, Riva se vrátí zpět, jakoby přesně věděl, kdy má vejít. Přisedne si ke mně a znovu mě chytne za ruku. Náhle je něco jinak. Do mého těla proudí mnohem více energie než před tím. Ale to není ta hlavní změna. Vše, co nás rozdělovalo, najednou zmizelo. Opět slyším volání. Jeho volání bez jediné slovo. Moje duše mu odpoví. Cítím s ním zvláštní spojení. Ten pocit nejde popsat slovy. Nedokážu číst jeho myšlenky, ale vím, že teď vnímá jen mě, nic jiného pro něj v tomto okamžiku neexistuje, stejně jako pro mě. Podobně jako záblesky i toto spojení přináší opojnou radost. Slabost mizí a po chvilce se objeví záblesky, ale tentokrát jsou silnější a je jich více. S nimi přichází něco, co jsem doposud nepoznal. Touha. Přitáhne si mě na klín a jeho ústa najdou mé. Nechám jeho jazyk proniknout hluboko do svých úst a jako jsem se ještě nedávno topil ve vlnách smutku, teď se nechám unášet vlnami radosti. Nikdy jsem nic takového necítil. Jeho ruce mě něžně hladí. Zachvěju se. Tmavomodré záblesky se prolétají s měděnými. Minulost i budoucnost se ztratily a zůstala pouze přítomnost. A pak uslyším kroky. Odtrhnu se od jeho úst a zmateně se na něho zadívám.

„Zapomněl jsem, že mají přinést jídlo.“

Slezu mu z klína. Rychle se přemění zpět do lidské podoby a vyjde z pokoje ve chvíli, kdy jsou kroky už docela blízko. Také se začnu měnit, trvá mi to déle, ale dostal jsem od Rivi dost sil, takže mě proměna příliš nevyčerpá. Přesto mám trochu vratké nohy, když se postavím. Z chodby sem doléhají hlasy a kroky se vzdaluji. Vydám se ke dveřím. Riva stojí na chodbě a otočí se ke mně. „Pojď se najíst.“

     V místnosti s krbem je plný stůl jídla. Naberu si talíř, a zatímco jím, pokukuju po tácu se zákusky. Všimnu si, že mě Riva pobaveně sleduje. Tázavě se na něho podívám.

„Jen odhaduju, jak dlouho vydržíš.“

S co největší důstojností obrátím svou pozornost ke svému talíři a úspěšně odolávám nutkání sledovat tác ze zákusky. V lidské podobě nevnímám Rivu tak jasně jako před tím, ale i tak dobře cítím, že se výborně baví. Protože má radost on, jsem spokojený i já, ačkoli je to na můj účet. Spolknu poslední sousto. Riva mi přisune blíž tác. Podívám se na něho. Usmívá se. Možná bych si neměl brát. Povzdechnu si. To nevydržím. Vezmu si zákusek, který mě láká už od začátku. Samozřejmě nakonec ochutnám všechny a Riva se ke mně přidá.

     Když skončíme ze zákusky, zadívám se na něho. „Co bude dál?“

Natáhne ruku a proplete své prsty s mými. „Dál? Kdo ví. Jisté je, že se to dozvíme spolu.“

Usměju se na něj. „Odjedeme dnes?“ zeptám se.

 „Troufáš si na cestu?“

Přikývnu.

„Dobře. Musím něco vyzvednout nedaleko odsud. Připrav se, za chvíli pro tebe přijdu.“

Opět přikývnu a odejdu do svého pokoje. Už je to dlouho, co jsem byl naposled tak spokojený, možná jako dítě.

 

     V autě se natáhnu na zadní sedačky.  Usínám a zdá se neskutečné, že je to pár hodin, co jsem chtěl zemřít. Život někdy přináší rychlé změny.

 

      Probudí mě zastavení auta. Ospale se posadím a rozhlédnu se. Je tma, ale okolo jsou domy. 

„Jak ti je?“ ozve se Riva.

„Docela dobře.“

„Zůstaneme tady na noc a ráno budeme pokračovat.“

Přikývnu, vymotám se z deky a vystoupím. Opře se do mě chladný vítr. Zachvěji se. Riva mě chytne za ruku a vede k penzionu.

     Poslouchám, jak mluví s recepční. Francouzsky neumím, ale jazyk je to hezký. Jestli budu mít možnost, začnu se učit cizí řeči. Recepční podá Rivovi klíč. Po schodech vyjdeme do prvního patra. Malý pokoj působí útulně. Riva se na mě obrátí: „Musím něco zařídit a vrátím se později, ty se najez a odpočiň si.“

„Dobře. Dávej na sebe pozor.“

Usměje se a odejde.

Posadím se na postel a zívnu. V místnosti je teplo. Stáhnu si svetr. Jídelna je dole, viděl jsem ji, když jsme stáli u recepce. Nechce se mi tam, ale pořád jsem hodně slabý. Aspoň, že je formou bufetu a nemusím přemýšlet, jak se domluvím, i když anglicky tady určitě rozumí.

     Sejdu dolů a žena v recepci se na mě usměje. Je čas večeře a jídelna je plná hostů, ale naštěstí zůstal jeden prázdný stůl v rohu. Vezmu si tác a poskládám na něj všechno, na co mám chuť, ale dám si pozor, aby toho nebylo více, než by snědl člověk. Jídlo je dobré a v jídelně panuje příjemná atmosféra, takže jsem nakonec rád, že jsem se odhodlal sem jít. Po jídle si ještě vypiju čaj a vrátím se na pokoj. I když jsem po cestě dřímal, jsem unavený. Rychle se osprchuju a vlezu si do jedné ze dvou postelí. Téměř okamžitě usnu.

      Probudím se někdy během noci, když se vrátí Riva. Rozespale se na něho podívám. Přejde k mé posteli, nakloní se a lehce mě políbí na rty. „Spi.“ Zavřu oči se spokojeným pocitem, že je blízko. 

 

     Můj první ranní pohled padne na Rivu. Stojí u okna, černé vlasy má sepnuté na zádech a světlo se mu na nich odráží do modrých odstínů.

„Dobré ráno. Měl jsi mě vzbudit,“ řeknu a odhrnu přikrývku.

Otočí se ke mně se zamyšleným výrazem. Vyzařuje z něho síla. Pohybuje se s lehkostí a elegancí dokonalého lovce. Není těžké pochopit, proč se ho většina nižších bytostí tolik bojí. Podstatně obtížnější je pochopit, jak je možné, že se mezi námi vytvořil vztah. Miluju ho, a ačkoli nesouhlasím s jeho lovem, je Riva jako osobnost fascinující. Na rozdíl ode mě. Já jsem… všední. Na mně není nic, co by ho mohlo zaujmout, tak proč?   

     „Nikam nespěcháme,“ řekne.

Přikývnu a jdu se umýt. O čem přemýšlí? Dělám mu starosti já nebo něco jiného? Doufám, že to druhé. Těžce si vzdychnu. Včera jsem mu rozuměl a byl mi tak blízko. Dnes mi připadá, jako by byl uzavřený sám do sebe. Ne vzdálený nebo odtažitý, prostě jen, jako bychom stáli vedle sebe v mlze a navzájem se zcela jasně neviděli. Ale co když je to podobné jako s vnímáním jeho přítomnosti? Cítil jsem ho, jen jsem si to neuvědomoval. Sám pro sebe pokrčím rameny. Jediný, kdo by mi mohl odpovědět, je Riva a zrovna mi nepřipadá, že by byla vhodná doba na otázky. I přes jeho ujištění, že nespěcháme, si pospíším.

     „Půjdeme na snídani?“ zeptám se, když se vrátím do pokoje. „Nemusíme, už se cítím mnohem lépe, nebo můžu jít sám,“ dodám.

„Půjdu s tebou.“

 

     Snídám já, Riva si vezme pouze čaj, a jakmile dojím, vyrazíme na další cestu. Riva má stále vážný výraz a je ponořený do svých myšlenek. Od rozhovoru v pokoji ho neruším. Pokusím se udělat něco podobného, jako když chci zjistit, jestli je na blízku. Zavřu oči, abych se mohl lépe soustředit, a pokusím se vytěsnit všechny myšlenky a obavy. Nic necítím. A pak najednou vím, že ho trápí něco, co se týká jeho práce. Neznám jeho konkrétní myšlenky, jen to prostě vím. Trochu mě to zneklidní, je zvláštní a poněkud děsivé být s někým takto propojen. Potřebuju čas, abych si zvykl, všechno se stalo tak rychle. Odeženu myšlenky. Jízda mě uspává.

 

     Po třech hodinách zastavíme zase v nějakém městečku, přečetl jsem si sice, jak se jmenuje, ale název mi hned vypadl z hlavy. Není tolik navštěvované turisty, a protože se blíží poledne, je všude klid.

„Jestli chceš, projdi se, vrátím se za chvíli.“

Přikývnu.

 

     Nakukuju do výloh obchodů. Nic nepotřebuju, ale přeci jen bych byl raději, kdybych měl u sebe nějaké peníze pro všechny případy. Musím se Rivi zeptat na své věci. Pomalu se vrátím. Rivu není nikde vidět. Opřu se o auto, nastavím tvář slunečním paprskům a zavřu oči. Po chvíli na mě padne stín. Vím, že je to Riva. Podívám se na něj. Má v ruce balík zabalený v papíru. Usmívá se. Co mu zlepšilo náladu?

„Ty. Můžeme jet dál.“

„Jak jsi věděl, na co myslím?“ zeptám se v autě.

„Stačilo se ti podívat do tváře.“

Připadám si trochu dětinsky, proto raději změním téma. „Kde zůstal batoh, které jsem měl u sebe ve vlaku?“

„Proč se ptáš?“

„Chybí mi některé věci a také tam byli peníze.“

„Tvé doklady mám u sebe, ostatní zůstalo v Itálii, můžou ti to poslat.“

„Byl bych rád.“

Přikývne a dál se věnuje řízení.

Zajímalo by mě, kam jedeme, nad čím přemýšlel, co vlastně dělá a co znamenaly všechny ty záležitosti s jinými vyššími bytostmi. No a taky trochu co je v tom balíku a odkud ho vzal. Vlastně o něm nic nevím. Povzdechnu si.

„Tak začni.“

Překvapeně se na něho otočím.

„Zvědavost z tebe vyzařuje už na dálku,“ usmívá se.

Raději začnu opatrně. „Kam jedeme?“

„Na návštěvu.“

„Bude jako ta minulá?“

„Ne. Tahle ne.“

„Hm.“

„Co hm? Tentokrát opravdu ne.“

„Hm.“

„Přestaň.“ Jeho oči říkají, že se baví.

„Proč nás minule napadli? Co znamenala ta zahrada a bytost v ní, a proč se přišla pomstít?“

„Mezi vyššími bytostmi jsou určité spory, nejsme jako vy. Možná v tomhle směru máme trochu blíže k lidem.“

Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším od vyšší bytosti přiznání, že mají něco společného s lidmi.

„Netvař se tak překvapeně, že věci nepřiznáváme, neznamená, že o nich nevíme. Kromě tebe je jenom pár vyšších bytostí, před kterými bych něco takového řekl. Ale zpět k tvé otázce. Jsme rozděleni do několika skupin a každá má trochu jiné cíle. Mojí povinností mezi vyššími bytostmi je řešit spory a někdy to končí tak, jak si viděl.“

Nad dalšími otázkami zaváhám. Jsou osobní a já nechci narušit křehký vztah mezi námi.

„Co se ti honí hlavou?“ zeptá se.

Mám nebo nemám?

„Určitě máš další otázky, ne?“

Přikývnu.

„Ven s nimi.“

„Leha?“

„Ano?“ Zbystří, ale mluví klidně.

„Žije?“

„Pravděpodobně. Pokud se ptáš, jestli jsem ho vymazal, tak ne.“

„Jak se stalo, že si žil s nižší bytostí?“

„Mnoho sporů mezi vyššími bytostmi je banálních a jenom otravují život. Vy jste jiní. Časem jsem přestal uznávat názor, že jste méněcenní. Naopak v mnoha věcech jste se zdáli moudřejší. Nedělal jsem rozdíl mezi nižší a vyšší bytostí.  Když jsem potkal Lehu, myslel jsem si, že představuje jiný svět, protože jsem si to přál a nechtěl vidět jeho skutečnou povahu. Později jsem byl přesvědčený, že jsem se v nižších bytostech spletl, ale když jsem poznal tebe, pochopil jsem, že jsem se spletl jen v něm.“ Tón jeho hlasu je smutný.

„Pořád tě to trápí, že?“

„Ne, on je minulost.“

V dáli se objeví velký dům. „Jsme tady.“

„Žije nějaká vyšší bytost v něčem… menším?“ 

Nadzdvihne obočí v němé otázce.

„Ale nic.“

„Už zase?“

Ve stručnosti mu vysvětlím svou teorii o vyšších bytostech a velkých domech. Se smíchem zavrtí hlavou. „Na co ty nepřijdeš. Ale nedivím se ti, zatím jsi viděl jen velká sídla. Mnoho vyšších bytostí žije nenápadně mezi lidmi, ale s těmi obvykle nemusím nic řešit.“

     Zastaví před domem. Z domu vyjdou tři vyšší bytosti, přivítají se s Rivou a mě také pozdraví. I když nejmladší z nich docela chladně. Pozvou nás dovnitř.

     Připadám si jako na exkurzi v zámku, ale příliš se nerozhlížím. Mám pocit, že by to nebylo vhodné. Poslouchám raději rozhovor Rivi s ostatními bytostmi. Naštěstí mluví anglicky. Z řečí, které vedou, pochopím, že muž a žena tvoří pár a ten další muž je jejich syn. Zdá se, že se s Rivou se znají delší dobu. Neujdou mi obdivné pohledy, které nejmladší bytost vrhá na Rivu. Vím, že se tím Riva baví. Jako by tušil, o čem přemýšlím, zvědavě se po mně podívá. Vadí mi pohledy nejmladší vyšší bytosti a nechci, aby o tom Riva věděl, proto se schválně snažím soustředit na obrazy visící na zdi a doufám, že spojení mezi námi mu nic nenapoví. Trochu se zamračí, ale pak obrátí svou pozornost zpět ke starším bytostem. Oddychnu si.

     Dům je opravdu velký a chvilku to trvá, než se dostaneme k pokojům, které nám naši hostitelé přidělili. Cítím se trochu zvláštně být hostem vyšších bytostí. Jakmile zůstaneme o samotě před dveřmi mého pokoje, Riva mě rychle chytne kolem pasu a než se naděju, jsem opřený o zeď v pokoji.

„To nebylo hezké, maličký.“

„Co?“

„Víš dobře co.“

„Smál by ses mi.“

Koutky rtů mu zacukají. „Možná trochu.“

„Vidíš.“

„Hm.“ Pohladí mě po tváři, a pak se ke mně skloní. Nedočkavě pootevřu rty. Líbí se mi jeho polibky. Připadám si nešikovně, když se mu je pokusím vracet, a on o mých pocitech ví, jemně mě vede a učí. Položím mu ruce kolem krku. Přitiskne mě k sobě těsněji. V očích se mu objeví tmavomodré jiskřičky. Vzdychnu, když se ode mě odtáhne. „Musíme se připravit na večeři, naši hostitelé si na správné chování potrpí, přeci jen přišli na svět v jiné době.“

„Proč večeří? Tady přece nemusí.“

„Ze zvyku a nutnosti. Jen pár lidí z personálu ví o bytostech.“

„Co mám dělat?“ 

„Nic zvláštního. Vykoupej se a převleč se. Chovej se stejně jako vždy a nikdo ti nebude moct nic vytknout.“

Přikývnu. Vtiskne mi polibek na rty a je pryč. Rozhlédnu se po pokoji. V tak velké soukromé místnosti jsem snad nikdy nebyl. Jednou mě vzali rodiče na zámek, a když jsme jím procházeli, napadlo mě, jaké by to bylo, bydlet na takovém místě. Teď si to na chvilku můžu vyzkoušet, protože pokoj opravdu vypadá jako místnost na zámku, jen postel je modernější, ačkoli nebesa nechybí. Měl bych se připravit, čas večeře se blíží, ale neodolám, abych neobešel celou místnost, neprohlédl si obrazy na stěnách, nezastavil se před každým kusem starobylého nábytku a neobdivoval ho. Z velkého okna je výhled na udržovaný trávník parku. Obdivoval bych pokoj déle, ale nechci se opozdit. Mohl jsem se zeptat, kde je koupelna. Všimnu si nenápadných dveří v zadní stěně pokoje. Možná tam? Ano a je nová, ale zařízena ve stylu, aby se co nejvíce hodila ke starému sídlu. Pohled na velkou vanu mě nadchne. Musím ji vyzkoušet, ale ne teď. S povzdechem zvolím rychlou sprchu a přemýšlím, jestli najdu v tašce nějaké vhodnější oblečení.