1. část

     Slza, malá slaná kapka plná smutku dopadne na vodní hladinu, lehce ji zčeří, rozpustí se ve sladké vodě a zmizí, jako kdyby nikdy nebyla. Slza za slzou stéká po krásné tváři do vody a vydá tiché ´kap´, které někoho přiláká.

     Meluzína, dcera větru, prolétne kolem dívky s kaštanově hnědými vlnitými vlasy do pasu, očima barvy letní noční oblohy, s krásnou tváří, oděnou v zelených šatech z listů.

     „Už zase se nad nimi dojímáš, Dřevěnko?“ tiše pískne.

„Jak můžeš vědět, že nad nimi občas pláču? A neříkej mi tak. Jmenuji se Ryvena.“

„Viděla jsem tě už několikrát. Vím, jak se jmenuješ, ale Dřevěnka se k tobě hodí víc. Většinu času trávíš u svého stromu.“

Ryvena se zamračí a pak si povzdychne. „Jsem dryáda, žiji u stromu, který mi poskytuje úkryt. Já ti tedy budu říkat Meluzíno. A přestaň mě sledovat.“

„Meluzíno? To ne!“ hvízdne vztekle.

„Stejně ti tak všichni říkají. Musíme kousek dál, brzy přijdou,“ Ryvena nečeká na odpověď a skryje se ve stínu stromu. Meluzína rozčíleně několikrát prolétne sem a tam, ale potom se utiší. „Tak dobře,“ řekne nakonec, ale její společnice už má oči upnuté na vodní hladinu, která se rozprostírá pod nimi. Okouzlující oči, pomyslí si Meluzína, tiše si povzdychne a vezme na sebe lidskou podobu, aby se mohla posadit vedle dryády.

 

     Vodní panna, Sivena, s dlouhými bílými vlasy, šedýma očima a rudými rty, napůl žena, napůl ryba, připlouvá ke břehu jezera, zatímco mezi stromy se hbitě proplétá mladá dívka, růžové rty se v očekávání usmívají, v očích má však i trochu strachu, zda najdu tu, za kterou tolik pospíchá. Zlaté vlasy jí vlají kolem tváře. Konečně se dostane ke břehu jezera, poklekne a nedočkavě se nakloní nad vodní hladinu. Vzápětí se její tvář rozzáří.

     „Je to pokaždé stejné,“ povzdychne si Meluzína a mávne rukou. „Budou se na sebe usmívat a dlouze se dívat jedna druhé do očí a pak Alice…“

„Alice?“ přeruší ji Ryvena.

„Ano, tak se jmenuje to lidské děvče, slyšela jsem to ve vesnici.“

„Ty také musíš poslouchat všude.“

„Nepřerušuj mě. Takže… Alice natáhne ruku a konečky prstů se dotkne vodní hladiny, Sivena připlave blíž a udělá totéž z druhé strany, a pak si zase každá půjde po svém. Proč to sleduješ?“

„Tak to vidíš jen ty a vůbec. Odleť si, když tě to nebaví.“

„A co vidíš ty?“

„Záblesk vzrušení v šedých očích Siveny, když ji spatří přicházet, Alicinu nedočkavost, když sem pospíchá, jejich radost i smutek a touhu prostupující vzdálenost, která je dělí. Prostě lásku,“ odpoví Ryvena se zasněným výrazem ve tváři. „O tom ty nic nevíš,“ dodá.

„A že ty to znáš. Celý den tu prostojíš jako dřevo, Dřevěnko,“ sladce se usměje Meluzína. „Navíc, jaká vzdálenost? Kdyby Alice do vody skočila, bylo by po vzdálenosti. To by ovšem Alice musela umět plavat,“ dodá trochu jedovatě. V duchu si pomyslí, že by také měly zábavnější podívanou, ale rozhodne se o tom pomlčet, aby nepopudila romantickou duši dryády.

„Jak tohle zase víš? Navíc Sivena by ji nenechala utopit.“

„Slyšela jsem, jak prosí svého bratra, aby ji to naučil, ale on odmítl. Ušklíbne se a dodá: „Alice si asi tou záchranou není tolik jistá, když tam zatím neskočila, nebo nemiluje Sivenu tolik, jak si myslíš.“ Po očku sleduje Ryvenu, jak na její slova zareaguje. Dryáda však navzdory jejímu očekávání zůstane klidná, což Meluzínu trochu zklame.

„Měla by si s tím odposloucháváním přestat. Ty jsi dcera větru, jsi všude a nikde, neznáš význam času,“ odpoví tiše.

„Letěla jsem náhodou kolem a ty nemáš co říkat, když je pokaždé tajně pozoruješ.“

„Ty taky.“

Já ale kvůli tobě. Odpoví v duchu Meluzína a mlčí.

Je protivná, provokuje, hvízdá a nedá se s ní rozumně mluvit. Pomyslí si Ryvena.

„Jak si to myslela s tím časem?“ zeptá se po chvíli Meluzína.
„Pšt! Teď to přijde.“

     Když Alice natáhne ruku, obě se současně předkloní, aby lépe viděly.

 

     Dívka odchází zpět do vesnice, Sivena odplouvá pryč a Ryvena si povzdychne. „Viděla jsi, jak se na sebe něžně usmívaly?“

„Hm. Jak dlouho to vlastně trvá?“ odpoví Meluzína otázkou.

„Tři měsíce. Chtěla bych jim pomoct,“ povzdechne si znovu Ryvena a nevšimne si zvláštního, pobouřeného i smutného, pohledu, který se mihne v Meluzíniných očích. Ta pohodí dlouhými stříbrnými vlasy a náhle dostane nápad.

„A co kdybychom naučily Alici plavat?“

„To jim moc nepomůže,“ řekne Ryvena

„Moc ne, ale trochu ano.“

„Ani jedna z nás to neumí.“

„Ale její bratr ano. Do jezera teče řeka, ve které ženy z vesnice perou prádlo. Zítra se k ní chystají a Alice určitě půjde taky. Její bratr se bude potloukat okolo, protože se mu líbí její kamarádka. Musíme ji dostat do hluboké vody a až se začne topit, její bratr snad pochopí, že bude nejlepší ji naučit plavat.“

„Nebo se utopí. Nezdá se mi to jako nejlepší nápad.“

„A máš lepší?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Zítra se tam sejdeme.“

Než stačí Ryvena protestovat, Meluzína se přemění do své větrné podoby a zmizí. „Dělá si, co chce a rozčiluje mě, Intrikánka,“ řekne Ryvena nahlas lesu, ale spokojeně se usmívá.     

 

     „Tolik lidí pohromadě jsem ještě nikdy neviděla,“ zašeptá Ryvena Maluzíně.

„Jak bys taky mohla, když pořád stojíš nebo sedíš u toho stromu.“

„Každý nemůžeme létat po světě jako ty, to by bylo všude plno,“ řekne s úsměvem Ryvena. „A já chodím po celém lese, nejsem jen u jednoho stromu.“

„Ani jsem si nevšimla.“

„Protože jsi pořád ve vesnici a posloucháš lidi.“

„Tss. Co jí mám vzít? Ten červený šátek?“

„Myslíš tu věc, co si vážou na hlavu, když zestárnou? Kvůli té se určitě topit nebude, navíc asi ani nepatří jí. Vidíš ten šedý závoj?“

„Ano.“

„Sebrala ho z vodní hladiny, když uplaval Siveně, vezmi ten.“

„Dobře.“

     Meluzína vzlétne, když v tom si Ryvena všimne, že vytáhlý chlapec, straší bratr Alice, jak jí prozradila Meluzína, zamířil od okraje lesa, kde doposud postával, směrem ke své sestře. Zkazí nám plán. Ryvena se nakloní k nejbližšímu stromu a pošeptá mu, co by potřebovala.

     Chlapec zakopne o kořen, ztratí rovnováhu a k pobavení žen okolo si sedne přímo do ostružin. Hned vyskočí s rudými tvářemi. Ženy se smějí a Meluzína mezitím vezme nepozorovaně závoj a odnese ho do hluboké vody.

     „Ne!“ vykřikne Alice, když se otočí a spatří závoj daleko od břehu, a bez přemýšlení pro něj skočí. Vzápětí ztratí pevnou zem pod nohama a začne sebou házet ve snaze udržet se nad hladinou. Její bratr k ní doplave a vytáhne ji na břeh.

     „Tak. To bychom měly,“ řekne Meluzína, když se vrátí zpět do úkrytu.

„Pokud ho napadne, aby ji naučil plavat,“ poznamená trochu nevěřícně Ryvena.

„Alice není hloupá, snad se sama ujme příležitosti.“

Ryvena zamyšleně přikývne.

 

     Dryáda sedí v koruně stromu, když ji na zádech zastudí vánek. Nemá žádné vychování, pomyslí si, aniž by cítila jakékoli rozladění a ožene se větvičkou, kterou zrovna svírá v ruce.

„Au,“ objeví se Meluzína a drží se za tvář. „Uhodila jsi mě,“ stěžuje si.

„Nemáš provokovat.“

„Chtěla jsem ti jen říct, že se Alice právě učí plavat.“

Ryvena se spokojeně usměje, ale vzápětí dodá: „To tě neomlouvá. Máš chodit slušně.“

„Nechodím.“

„Tak létat.“

Meluzína si povzdechne. Co z toho mám, když se chovám slušně.

 

     „Co budeme dělat?“ zašeptá Meluzína Ryveně o pár dnů později, když se dívají na Alici a Sivenu. „Nevypadá to, že by chtěla skočit do vody. Ale proč? Plavat umí.“

Ryvena si povzdechne. „Ty jsi pocitový analfabet. Stydí se přeci.“

„Aha. A co kdybych jí pomohla?“

„Jak?“

„Shodím ji.“

„Opovaž se. Lekla by se. Všechno nemůže jít tak rychle, jak si představuješ. Seď a dej jim čas.“

Něco vůbec nejde rychle spíš hodně pomalu. Pomyslí si Meluzína, ale poslechne.  

     Když Alice odejde, aniž by vstoupila do vody, Meluzína se znovu ozve. „Vidíš? Měla jsem ji shodit.“

„Řekla jsem, abys jim dala čas a nemyslela jsem jen tu chvíli, která zbývala, než se Alice musela vrátit domů.“

„Ale takhle se nemusí nic dít ani příště.“

„Nemusí.“

Meluzína se zamyslí. „Co kdybychom se šly podívat na druhou stranu jezera do lidské vesnice?“ navrhne.

„Proč?“

„Abychom věděly, co se děje.“

„Co máme vědět?“ zbystří Ryvena neomylně tušící, že neví o něčem důležitém.

Meluzína mlčí a kouše se do rtů.

„No?“

„Chtějí ji vdát.“

„Cože? Jak dlouho to víš?“

„Ne dlouho,“ snaží se vyhnout odpovědi Meluzína.
„Tak se přiznej. Jak dlouho?“ nedá se Ryvena.

„Asi dva dny.“

„Takže minimálně tři. Každý den tu poletuješ a nemůžeš mi to říct?“

„Někdy spolu ani nemluvíme.“

„To tě neomlouvá.“

„Zbytečně bys na to myslela a stejně se s tím až doposud nedalo nic dělat.“

„Jak to?“

„Zítra má přijet mladý muž z vedlejší vesnice a rozhodnout se, jestli si ji vezme. Jinými slovy se budou hádat o věno.“

„S tím přeci Alice může něco udělat, ne? Prostě se mu nebude líbit,“ řekne Ryvena.

„Představuješ si to moc jednoduše. Mohla by se týden nemýt, vzít si na sebe nejhorší šaty a udělat ze sebe prosťáčku a stejně to nebude nic znamenat, když její rodiče nabídnou dostatečně velké věno, nebo bude jejich sňatek oběma rodinám z nějakého důvodu vyhovovat. Nejvíce záleží na jejich rodičích.“

„Tak uvidíme, jestli jí nedokážeme pomoct.“

„A proto musíme do vesnice,“ usměje se Meluzína.

Ryvena se na ni káravě podívá. „Zatloukla si to.“

„Tak zítra,“ odpoví Meluzína a rychle odletí. Ryvena se za ní dívá. Dcery větru nevydrží dlouho na jednom místě, proč zůstává? Proč létá zrovna sem a prohání se nad hladinou jezera a v korunách stromů? Ptá se sama sebe a cítí se zvláštně spokojená.

 

     „Proč tu musíme být už za tmy?“ zeptá se Meluzína. I když jsme s tebou ráda, dodá v duchu něco, co by nahlas nepřiznala.

„Chci si prohlédnout vesnici, dokud všichni spí.“

„Popsala jsem ti ji.“

„Popsala si mi ji jako spleť malých domků, většinou ošklivých, jen pár hezčích, pak sis vzpomněla, že některé mají zahrádku s květinami, ale nedostala jsem z tebe, kde se nachází Alicin dům, jestli rostou poblíž stromy, prostě nic užitečného,“ odpoví Ryvena, zatímco obcházejí vesnici.

„Nevěděla jsem, že tě zajímá zrovna tohle. Kdo si má pamatovat prostorové uspořádání? Navíc dům, kde žije Alice, se mi zdá ošklivý. Víc si všímám těch hezkých.“

„Jenomže nás zajímá její dům, ne ty hezké, a právě proto jsme teď tady.“

„Dobře, prolétnu se vesnicí a obhlédnu situaci.“ Ryvena protočí oči v sloup. „Co je zase?“ zeptá se Meluzína.

„Jestli tady budeš poletovat a hvízdat, probudíš celou vesnici.“

„Budou si myslet, že fouká vítr.“

„Pouze okolo jednoho domu?“

„To se tady stává často.“

„Jinými slovy se přiznáváš, že posloucháš často,“ usměje se vítězoslavně Ryvena.

„To jsem tím vůbec nechtěla říct.“

„Ale řekla.“

„Ale nene.“

„Kde bydlí Alice? Brzy bude ráno.“

„V domě pod tou velkou lípou.“

„Dobře.“

„Odsud nic neuslyšíš.“

„Lípa má větve až u oken. Stačí, když se schovám do její koruny. Co uslyší ona, uslyším já s ní. Ale pro jistotu si seženeme nějaké převlečení.“

„Myslíš lidské?“

„Ne, převlečeme se za vodní panny, to nás určitě nepoznají.“

„Náhodou Alice by třeba měla radost.“

„Meluzíno!“

„Nějaké přinesu. Podle tváře stejně poznají, že k nim nepatříš.“

„Vezmu si šátek a nebudu se k nim moc přibližovat.“

„Stařenko. Bude ti slušet.“

„Ty mlč, Šedovlásko.“

„Tsss,“ zahučí Meluzína a zmizí.

     Ryvena přemýšlí, jestli letěla pro šaty nebo trucovat. Rozhodne se počkat. Zatím si prohlíží dům, ve kterém žije Alice. Stavení obklopuje ze tří stran plot, ale ze západního směru k němu přiléhá velký dvůr, na kterém stojí stáj a další přístřešek s různým nářadím. Z jižní strany hned za plotem začíná les a lípa roste mezi prvními stromy. Jako jediná vysílá větve až k domu.

 

     Meluzína se za chvíli vrátí a položí před Ryvenu hromádku šatstva.

„Zůstalo jim ve vesnici vůbec ještě nějaké oblečení? Tolik jsem toho zase nepotřebovala.“

„Raději více než méně. Aspoň si můžeme vybrat.“

„My?“

„Třeba taky budu potřebovat jít do vesnice.“

„Vždyť jsi tam stejně pořád. Ale dobře.“

Obě se nerozhodně podívají na oblečení.

„Co když někdo pozná své šaty?“ zeptá se Ryvena.

„Většina vypadá stejně.“

„Neříkala jsi, že si můžeme vybrat?“

„Velikost.“

„Aha. Víš, na co se co obléká?“

„Jsem dcera větru ne ženská,“ ohradí se Meluzína. Když si Ryvena založí ruce na prsa a vyčkává, povzdechne si a pokračuje: „Tomuhle říkají sukně a nosí to na nohách a tohle nosí nahoře,“ ukazuje.

„A toto?“

„Vím já? Není to vidět, tak to nebude důležité.“

„Dobře.“

 

     „Ty boty tlačí,“ stěžuje si Meluzína, když se oblečou.

„Protože jsi nikdy žádné neměla. Jak se zavazuje šátek?“

„Nevím, zkusím ti ho uvázat.“

Když Meluzína skončí, Ryvena řekne: „Nm mlt.“

„Co?“

Ryvena si sundá šátek. „Nemůžu mluvit. Takhle ho určitě nenosí.“

„Třeba ty starší nemluví.“

„Mně přišlo, že ty u praní mluvily nejvíce. Teď to zkusím já na tobě.“

„Tak dobře.“

Ryvena zavazuje soustředěně šátek a Meluzína po ní pokukuje. Najednou prudce sáhne po šátku a strhne ho. „Co se děje?“ zeptá se Ryvena.

„Málem jsi mě udusila.“

„Promiň. Bála jsem se, aby nesklouzl. Zkusíme to každá sama.“ 

 

     „Zavázala jsem si do uzlu prst a nemůžu ho vytáhnout,“ ozve se po chvíli Meluzína.

Ryvena se začne smát, když uvidí nešťastný Meluzínin pohled. „Ukaž. Já myslím, že už to mám,“ řekne, když rozvazuje Meluzínin šátek.

„Vypadá to dost podobně,“ uzná Meluzína, když se podívá na Ryvenin uzel.

Ryvena uváže šátek i jí a pak se navzájem prohlíží.

„Vypadáme hrozně,“ řekne nakonec Ryvena.

„Ano,“ souhlasí Meluzína. „Budeme chodit také tak pomalu a sehnutě jako ty staré?“ zeptá se.

„Asi bychom měly,“ přikývne Ryvena, „pokud bude nutné se ukazovat. Jinak zůstaneme schované.“

„Zkusím si to.“ Meluzína udělá krok a upadne. Ryvena jí pomůže vstát. „To ty boty,“ nadává Meluzína a znovu se rozejde se stejným výsledkem. „Ty snad raději předstírej rovnou nebožtíka, ti se nehýbou,“ zhodnotí její snahu Ryvena.

„No dovol. Už jsem na to přišla.“ Meluzína se sehne a pomalu se šourá vpřed.

„Když půjdeme tak pomalu, nikdy se nikam nedostaneme,“ řekne Ryvena.

„Ale zase budeme mít dost času si všechno poslechnout.“

„Tak ty budeš chodit pomalu a já rychle, aspoň to bude jako ve skutečnosti,“ neodolá Ryvena, aby Meluzínu nepošťouchla.“

„Náhodou chodím rychle, ale ne v noci a v botách.“

„Nikdy jsem tě chodit rychle neviděla.“

„Tak bych chodila, kdybych chodila. Tak.“

„Raději pojď. Schováme se.“