2. část

     Pod velkou lípou se Meluzína zeptá: „Jak se dostaneme nahoru?“

„Vylezeme tam.“

„Já tedy ne. Zůstanu dole.“

„Dobře.“ Ryvena rychle vyšplhá do koruny stromu. Meluzína se za ní dívá. Klidně mě tady nechala a ani nehnula brvou. Ale sluší jí to i v lidském oblečení.

     Ryvena mezitím pošeptá stromu, co od něho potřebuje, a pak se rozhlíží.

„Vesnice se už probouzí,“ řeknu dolů Meluzíně. „Vidím člověka.“

„Co dělá?“

„Jde.“ To je mi dotaz. Pomyslí si Ryvena.

Takhle nebudu nic vědět, přemýšlí Meluzína schovaná za kmenem. Podívá se nahoru. Zase tak vysoko to není.

Ryvena zaslechne škrábání a vědoucně se usměje.

„Podívám se raději sama. Od tebe bych se stejně nic nedozvěděla,“ prohlásí Meluzína, když se dostane až nahoru.

 

     Společně pozorují vesnici.

„Lidé pořád mluví,“ řekne Meluzína.

„Ty taky. Podívej, Alice.“

„Vypadá smutně,“ odpoví Meluzína a pohledem dál prozkoumává okolí. „Už jedou,“ ukáže k cestě vedoucí do vesnice.

„Myslela jsem si, že bude jeden,“ zamračí se Ryvena.

„Ne, kromě ženicha jezdí ještě jeho otec a část příbuzenstva, aby se lépe mohli hádat o věno. Už jsem to viděla a slyšela.“

„Co se bude dít teď?“

„Ženich s otcem pojedou k nevěstě, ale příbuzní se rozptýlí po vesnici, aby se na nevěstu a její rodinu poptali. Když vyslídí zajímavý klep, tak mají výhodu při vyjednávání.“

„Mám nápad.“

„Jaký?“

„Ti nás přece neznají, můžeme jim tedy poskytnout zajímavé klepy.“

„To ano, jen se musíme držet dál od místních. Jdeme hned?“

„Ano. Lípa nám pak řekne, o čem se bude mluvit v domě.“ Ryvena lehce seskočí se stromu.

„Co to děláš?“ vynadá jí Meluzína, když opatrně sleze. „Co kdyby tě někdo viděl? Teď jsi stařena.“

„Kdyby nás někdo viděl, tak by spíše přemýšlel, proč stařeny šplhají po stromech.“

„No dobře,“ zamumlá Meluzína. Koho zajímají lidi? Já vypadám jako nešika.

 

     Opatrně vstoupí do vesnice úzkou uličkou mezi domy.

„Nevšimne si nás nikdo?“ zeptá se Ryvena.

„Stařen si nikdo nevšímá.“

„Dobře. Co dál?“ Ryvena se cítí nejistě. Nikdy dřív se nedostala tak blízko k lidem. Je vděčná, že ji Meluzína doprovází, ale nepřiznala by se.

„Musíme se dostat blízko k jednomu z těch příbuzných, a pak si začneme povídat.“

     Pomalu kráčí vesnicí.

     „Jeden jde směrem k nám, začnu“ zašeptá Meluzína a oči jí září. Já mám nervy na pochodu a ona si to užívá. Pomyslí si Ryvena. „Tak jsem slyšela, že se Alice má vdávat. Bylo na čase,“ spustí Meluzína.

„Ano, taky jsem to slyšela, už jsem si myslela, že se ani nevdá,“ přikývne Ryvena.

„Holka se zrovna moc nepovedla. Morousovatá po tátovi.“

„Ale je pracovitá, ne?“

„Prosím vás, kdy jste ji viděla něco dělat? Nedávno prala prádlo a málem se utopila. A jak je ochotná. Tudle jsem chtěla od ní pomoct a tak ošklivě se na mě podívala.“

„Opravdu?“

„To vám povídám, už bych jí víckrát neříkala. Chudák ten, kdo si ji vezme. Stejně jí museli hledat ženicha v jiné vesnici, tady by ji nikdo nechtěl.“

„Už odešel, viděla jsi, jak pospíchal?“ zašeptá Ryvena.

„Viděla. Tvářil se vyděšeně. Musíme zmizet, než si nás všimne někdo z vesnice.“

 

     Nenápadně zmizí v lese a znovu se skryjí v koruně velké lípy.

„Zeptej se, o čem zatím mluvili v domě,“ řekne nedočkavě Meluzína.

„Už jsem se ptala. Musíš chvíli počkat, stromy nemluví tak rychle jako my.“

„Hlavně aby jí to netrvalo celý den.“

Ryvena neodpoví, až po chvíli se otočí na Meluzínu. „Lípa říká, že se začali bavit o věnu a čekají na jeho příbuzné.“

Meluzína přikývne. „Podívej, vyšli ven a už přicházejí i příbuzní. Ten, co nás slyšel, všem něco vykládá. Alice si snad vzala své nejlepší šaty. To je trdlo.“

„Možná musela,“ uvažuje Ryvena, „má uplakanou tvář. Co teď?“

„Přeměním se, uvidíme, jaké příležitosti se naskytnou.“

 

     Lidé přecházejí opatrně přes dvůr rozbahněný po včerejším dešti. Matka Alice dceru napomene, aby si přidržela sukni. Ryvena sleduje pihovatého zrzka zřejmě Alicina nastávajícího, jak usoudí podle stáří ostatních, a dostane nápad. Sklouzne z lípy a oběhne ve skrytu stromů dvůr, aby se dostala blíž k lidem. Přitiskne se ke kmenu velkého smrku a pro lidské oko se stane neviditelná, sama ale pozorně dál sleduje zrzka. Toho řeči mezi jeho otcem, příbuznými a nastávajícím tchánem příliš nezajímají a očima pátrá po něčem zajímavějším v okolí. Ryvena si sundá šátek a čeká. Konečně chlapcův pohled dobloudí až k ní. Opustí svůj úkryt a usměje se na něho. Každé lesní stvoření má své kouzlo a chlapec z dryády nemůže spustit oči. Její krása ho láká a díky obyčejným venkovským šatům ji považuje za jedno z děvčat z vesnice.

     Meluzína, která celý výjev sleduje, skřípá zuby. Nakonec nevydrží a napříč dvorem se rozletí k mladíkovi, rozhodnutá toho drzouna, který tak nestydatě kouká po dryádě, shodit do bahna. Opře se do něj ve své větrné podobě, chlapec zavrávorá, ze strachu před pádem rozhodí ruce a shodí lopatu opřenou o stěnu chlévu. Ta dopadne před Alici a kapky bahna potřísní její sváteční šaty. Ryvena se rychle schová, Meluzína zalétne mezi stromy, lidé na dvoře se podivují nad náhlým poryvem větru, Alicina matka s vytřeštěným pohledem sleduje dceřiny šaty a Alice si v předstírané snaze situaci vylepšit začne odstraňovat bahno z šatů, ale podaří se jí pouze vytvořit na šatech větší fleky. Nakonec se její matka sebere natolik, aby jí v sabotérské snaze zabránila.    

 

     „Co si to dělala? Proč se mu jen tak ukazuješ? A bez převleku? A… vůbec. Tohle dělat nemůžeš,“ šeptá vztekle Meluzína Ryveně.

„Proč bych nemohla? Pomáhala jsem Alici. Když se zakouká do mě, nebude si ji chtít vzít.“

„To teda nemůžeš. Co si pak počneš? No? S člověkem. A tak ošklivým.“

„Co bych s ním dělala? Zmizím v lese. Nikdy mě nenajde, snad sis nemyslela, že si ho vezmu s sebou.“

„Aha,“ Meluzína si nenápadně oddychne. Na chvíli si myslela, že se zrzek Ryveně líbí.

„Ale co jsi dělala ty?“

„Co by? Pomáhala jsem také Alici,“ odpoví Meluzína a dívá se někam do korun stromů.

Ryvena se otočí zpět ke dvoru a Meluzína si znovu oddychne, vděčná, že se nevyptává dál.

     Dva se zrzkových příbuzných se trochu vzdálí od ostatních blíž k místu, kde se skrývají Ryvena s Meluzínou a ty mohou slyšet jejich rozhovor.

„Podívej se na ni. Ty babky měly pravdu. Bude to šmudla.“

„Ani její rodina není nic moc a v podstatě nic nemají.“

„Jestli nedají dohromady pořádné věno, nemá svatba vůbec význam.“

     Ryvena jim naslouchá a Meluzína sleduje zrzavého chlapce, který dál pohledem propátrává les. Vůbec na ni nemysli, není pro tebe. Jdi si po svých. Co nejdál odsud. Myslí si vztekle.

     Mezitím se Alice snaží stoupnout tak, aby návštěvě neušly její zašpiněné šaty. Její matka se pokouší zaujmout ostatní svým vypravováním, aby nevěnovali pozornost její dceři.  Alicin otec teprve teď postřehl změnu nálady a rozhodl se pozvat všechny na pohoštění.

 

     „Co myslíš?“ zeptá se Ryvena Meluzíny, když poslední člověk zajde do dveří.

„Nic.“

„Co nic?“ Ryvena se na ni překvapeně podívá.

„Ten kluk tě pořád hledá.“

„No a?“

„Co ´no a´? Co když tě půjde hledat?“

„To by se hodilo,“ zamyslí se Ryvena.

„Jak to?“

„Zavedla bych ho do lesa. Místo námluv by ho šli hledat.“

„To asi ano. Ale ty ne!“
„Proč ne?“

„No… protože… nehodíš se k tomu. Raději to udělám sama.“

Jak průhledné. „Co když za tebou nepůjde?“

„Poběží za každou hezkou tváří.“

„Na Alici se ani nepodíval.“

„Alice je člověk.“

„Tak dobře.“ Meluzína spokojeně přikývne. „Pokud vůbec vyjde ven,“ dodá Ryvena.

„Myslím, že ano.“

„Počkáme a uvidíme.“

 

     Za chvíli se otevřou dveře a objeví se zrzavý chlapec. Nejprve se vrátí na dvorek a zadívá se k lesu, kde prvně spatřil Ryvenu, potom přejde ke vratům a nerozhodně postává.

     „Jestli se vydá do vesnice a bude se tam na tebe vyptávat, řeknou mu, že žádná taková dívka tady nežije. Nakonec uvěří, že ses mu jen zdála,“ řekne Meluzína. Ne, že by mi to zase tolik vadilo.

„Co s tím?“ Určitě by se jí to líbilo.

„Odvedu ho raději hned.“

 

     Meluzína odlétne k rohu sousedního domu a v lidské podobě tam čeká. Tak pojď, ty hrdino. Pomyslí si, když vidí nejistě přešlapujícího zrzka. Chlapec se odhodlá, vyjde před dům a rozhlédne se. Spatří Meluzíninu usměvavou tvář. Zvláštní šedé vlasy mu připadají zajímavé a krásná tvář se mu líbí. Zapomene na Ryvenu a rozběhne se za Meluzínou, která zmizí za rohem domu. Když doběhne na místo, kde dívka původně stála, nikoho nenajde. Zmateně se opět rozhlíží a uvidí ji o kousek dál. Opět se dá do běhu. Vše se opakuje a chlapec si neuvědomuje, že opustil vesnici a zachází dál a dál do lesa.

     Ryvena je opatrně následuje a pozoruje Meluzíninu hru. Mně to nechtěla dovolit a sama si to užívá. Pomyslí si rozladěně. Jen počkej.

     Meluzína se soustředí jen na chlapce, takže Ryvena se snadno nepozorovaně přikrade do směru, kterým musí proletět. Vezme větvičku a čeká. Jakmile se Meluzína dostane dostatečně blízko, plácne ji.

„Au, co to děláš?“

„To už stačí. Zašel dost daleko.“

„Aha. Bavilo mě to.“

„Viděla jsem. Mně si tu zábavu nepřála.“

„Tebe by to nebavilo.“

„Bavilo.“

Zamračeně jedna druhou sledují, až je přeruší výkřik. Obě zapomněly na chlapce a ten je teď spatřil a údivem vykřikl. Ryvena s Meluzínou se na sebe trochu vyděšeně podívají a rozeběhnou se pryč. Chlapec běží za nimi, ale nestačí jim. Sotva mu zmizí z dohledu, Ryvena splyne s kmenem stromu a Meluzína se promění ve vítr. Zrzek pokračuje stále dál. Když se dostane dost daleko, aby je už nemohl zahlédnout, Meluzína přiletí zpět.

     „To jsem se lekla,“ řekne.

„Já taky,“ odpoví Ryvena a vystoupí ze svého úkrytu.

„Vrátíme se do vesnice?“

„Ano.“

 

     „Kdy zjistí, že se jim ztratil?“ přemýšlí nahlas Meluzína, když se obě pohodlně usadí v koruně lípy.

„Lípa říká, že se dohadují o věně a příbuzní se prý začali stavět proti tomu sňatku, pokud rodiče Alici nedají opravdu velké věno, ale na to oni nemají.“

„Vypadá to slibně.“

Než stačí Ryvena cokoli odpovědět, vyjde před dům jeden ze zrzkových příbuzných a rozhlíží se.

„Skoro to vypadá, jako by někoho hledal,“ řekne Ryvena.

„Doufejme, že toho zrzka. Začíná to být nuda.“

„Hlavně aby netrefil sám.“

„Pochybuji,“ pohrdavě zašeptá Meluzína.

Muž začne volat něčí jméno. Ryvena s Meluzínou se tváří spokojeně, zatímco muž vypadá znepokojeně a nakonec se vrátí k ostatním. Meluzína netrpělivě poposedne na větvi.

„Ty jsi jako pytel blech,“ napomene ji Ryvena.

„Když já chci vědět, co bude dál.“

     Brzy se objeví chlapcův otec, jeho příbuzní a Alicin otec, který se mračí. Chvíli se o něčem dohadují a pak se rozejdou po vesnici.

„A mají po námluvách,“ spokojeně si mne ruce Meluzína a zapomene se držet. Málem ztratí rovnováhu, ale Ryvena ji chytne za rameno. „Dávej pozor nebo budeš první babka ve vesnici, která spadla ze stromu.“

Meluzína chce odpovědět, že by určitě nespadla, ale Ryvena jí už nevěnuje pozornost, zamyšleně hledí před sebe.

„Co se děje?“

„Ten kluk se na Alici ani nepodíval, Sivena sleduje každý její pohyb, výraz,“ řekne tiše Ryvena.

„Tomu zrzkovi by se měla líbit každá s těmi jeho pihami,“ poznamená Meluzína, a když si vzpomene, jak se díval na Ryvenu, zamračí se. 

 

     Netrvá dlouho a všichni, kdo vyšli hledat chlapce, se opět sejdou před domem. Znovu se dohadují a vyrazí do lesa. Meluzína se netrpělivě vrtí a najednou se celá rozzáří. Určitě ji napadne, že se tam poletí podívat, pomyslí si Ryvena při pohledu na Meluzínu.

„Podívám se tam,“ Meluzína ukáže hlavou na místo, kam odešli lidé.

Ryvena protočí oči v sloup a mávne rukou.

„Co se děje?“

„Nic. Leť.“

Meluzína nepotřebuje víc pobízet. Ryvena se za ní dívá. Může vůbec někdo být s někým tak rychlým a potřeštěným? Někdo ano, ale já? Zarazí se. Na co to myslím?! To mám z Meluzíny.

 

     Meluzína se po chvíli vrátí. „Pořád ho nenašli a hádají se,“ hlásí.

„Proč?“

„Zrzkova rodina se o něho bojí a nadává, že jim ty námluvy přijdou draho, jestli se mu něco stane a jeden řekl, že za to Alice ani nestojí. Tím se dotknul jejího otce a začali se hádat.“

„Takže by ze svatby mohlo sejít,“ řekne spokojeně Ryvena.

„Zdá se. Poletím se podívat, co se bude dít dál.“

Tentokrát Ryvena jenom přikývne. Nedočkavě pak čeká, s jakými zprávami se Meluzína vrátí.

 

     „Už se našel,“ oznamuje Meluzína ještě dříve, než si sedne vedle Ryveny. „Hádali se na lesy, až je slyšel a přišel sám.“

„A něco dalšího říkali?“

„Pojedou domů. Zrzkův otec řekl, že o Alici nemají zájem, a Alicin otec mu odpověděl, že ji nedá někomu, kdo se během námluv odejde ztratit do lesa. Málem se poprali. Podívej, už jdou.“

První rázuje Alicin otec s rudou tváří. Ostatní ho následují s malým odstupem. Když dojde k domu, vstoupí a zabouchne dveře. Návštěvníci vezmou své koně a odjíždějí.

     „Dobrá práce,“ řekne Meluzína.

„Ano,“ usměje se Ryvena.

    Chystají se, že se vrátí do lesa, když Ryvena chytne Meluzínu za ruku a hlavou kývne směrem k domu. Stojí před ním Alice a její rodiče. Alice se dívá směrem, kterým odjel její nápadník, a zdá se spokojená.

     „Nedívej se tak,“ napomene ji otec. „Teď zůstaneš na ocet.“ Pokud čekal, že tím dceru zarmoutí, dočkal se pravého opaku. Alice se šťastně usměje a jejímu otci zjihne zamračený výraz. Zato její matka začne lamentovat.

„Co to říkáš? Jak to vůbec můžeš říct? Lidi nás budou pomlouvat,“ nadává manželovi.

„No co co. Tenhle byl široko daleko jediný, který byl ze začátku ochotný si ji vzít s malým věnem. Lidi ať si říkají, co chtějí. Takovému holobrádkovi, který se neumí postarat ani sám o sebe, bych své jediné dítě nedal.“

„Ale co si počne?“

„Co by. Máme jenom ji. Střechu nad hlavou a malé živobytí po nás jednou zdědí.“ Nechá manželku dál lamentovat a vejde dovnitř. Alice nenápadně také zmizí. Meluzína s Ryvenou se v němé shodě spustí z koruny lípy na zem a vydají se do lesa.

 

     Příští den sledují Ryvena s Meluzínou Alici, jak vypraví o svých nevydařených námluvách Siveně. Vodní panna se tváří ustaraně. Dívka líčí, jak ji její nápadník pocákal bahnem, a pak se ztratil v lese. Nakonec se všichni pohádali a ona zůstala na ocet. Sivena se na ni usměje a natáhne ruku k vodní hladině. Alice udělá totéž a zaváhá.

     „Představuje si to příliš jednoduše. Vůbec si neuvědomuje, kolik zatím stojí práce,“ komentuje její vyprávění Meluzína a Ryvena s očima upřenýma na výjev před sebou málem zaúpí, ale potom jen s úsměvem zakroutí hlavou a otočí se na Meluzínu.

„Taky nemůže, když o nás neví.“

„No ale stejně. Měla by mít víc uznání.“

„Pro náhodu?“

„Cítím se nedoceněná.“

Ryvena se něžně usměje. „Dobře. Já tvou pomoc oceňuji a moc.“

Meluzína se zatváří spokojeně. „To jsem ráda. No ale stejně i Alice by měla pochopit…“

„Meluzíno!“

„Dobře. Co bude dál?“

Ryvena se zamyslí. „Můžeš ji tam shodit, sama tam neskočí.“

Meluzína se samou radostí promění ve vítr a několikrát těsně oblétne kolem Ryveny, která se jen usmívá. Je roztomilá, řekne si v duchu Ryvena.

 

     Meluzína neváhá, slétne ke břehu jezera a opře se do Alice, která se naklání nad hladinu. Dívka se marně pokusí udržet rovnováhu. Meluzína zůstane ve větrné podobě a prohání se nad jezerem. Ta taky aby něco neviděla, pomyslí si Ryvena a sama natahuje krk.

     Dřív než Alice začne plavat, chytne ji Sivena do náruče. Ryveně stéká po tváři slza.

„Ty už zase brečíš?“ zeptá se Meluzína, která se mezitím vrátila.

„Jak zase? Až teď.“

„Všechno dobře dopadlo, tak proč pláčeš?“

„Právě proto.“

„To nechápu.“

„To se nedivím a neruš.“

 

     „Myslíš, že se aspoň políbí?“ zašeptá Meluzína po chvíli.

„Nevím, proto se dívám. Je to napínavé.“

„To ano. Jen jim všechno trvá moc dlouho. Ještě že je občas můžeme trochu popohnat. A…“

Ryvena protočí oči v sloup, nakloní se k Meluzíně a jemně ji políbí na rty. „Tobě to také trvá dlouho,“ řekne tiše a zmizí ve svém stromu. Meluzína stojí dál na místě. Prsty si přejede po rtech. Stále na nich cítí jemný dotek. Pak se usměje a radostí se rozeběhne mezi stromy, přemění se ve vítr a prohání se mezi stromy.

     Alice se Sivenou se konečně dočkaly soukromí, ačkoli o tom ani jedna neví.

 

Konec.