Dva domy

     Dva staré domy se stejně zdobenou fasádou, ještě zachovalou střechou, do které ale již začalo zatékat, a podobně se olupující omítkou. Stejná okna, v nichž chybí záclony, zápraží, dveře, které se už dlouho neotevřely pro žádného návštěvníka natož stálého obyvatele. Na zápraží se hromadí smetí, prach a pár zetlelých listů od podzimu. Na dvorkách roste vysoká tráva a sem tam vykoukne pampeliška. Mezi oběma domy stojí zeď. I ona chátrá. Před lety ztratila svůj význam a nikoho nezajímá. Možná jednou spadne a domky budou mít zase výhled jeden na druhý tak jako kdysi.

     Už dlouho nežije v malé vesničce nikdo, kdo by si pamatoval dobu, kdy zde na místo domů byl jabloňový sad a v něm si hrála dvě malá děvčátka. Sestry pomáhaly během dne matce či otci, který své dcery nadevše miloval, ale pozdní odpoledne a večery patřili jejich hrám. Dvě jabloně s nízko rostlými větvemi se přeměnily na dva domky, a když pro holčičky později přišel otec, aby je zavolal domů, vysvětlovaly mu, že ještě nemohou odejít, jejich domy by zůstaly opuštěné a on se jen smál a nechal je ještě chvilku si hrát.

     Čas šel svou cestu, děvčátka rostla, už si nechodila do sadu hrát, ale rády se procházely bok po boku okolo jabloní a představovaly si své skutečné domky, které jednou budou mít, a dvorky na nichž si budou hrát jejich děti, těšily se, ale mrzívalo je, že už se nebudou často vídat. O pár let později sedávala jedna či druhá se svým mládencem pod jabloní, smáli se maličkostem a snili o společné budoucnosti.

     Jabloně stárly a otec dívek se je rozhodl pokácet. Stál před nimi, dlouho na ně hleděl, ale neviděl stromy. Před očima mu pobíhaly jeho dvě malé dcerky a jabloně se zase proměnily na dva domky. A pak spatřil něco jiného. Dva domky se společným dvorem, na němž si hrají jeho vnoučata. Představa se změnila na myšlenku a ta už mu nešla z hlavy. Řekl o ní svým dcerám, a když vykácel jabloně, začali stavět. Za rok se stala představa skutečností. Dva stejné domky zářící novotou dělil dvorek se studní. Zanedlouho se konaly dvě svatby a domky už nebyly prázdné. Do oken dostaly záclony a zápraží zdobily květiny.

     Za další rok ožily domky dětským křikem a o něco později se stal dvorek dětským hřištěm. Starý pán sedával na jednom či druhém zápraží, pokuřoval z dýmky a s úsměvem sledoval vnoučata stejně jako kdysi své dcery. Domky poskytovaly ochranu svým obyvatelům, shlížely na jejich štěstí, radosti i drobné starosti.

     Léta ubíhala, děti rostly a postupně odcházely. Sestrám se objevily na tváři vrásky, nejprve jen jemné jako pavoučí síť, ale čas je pomalu prohluboval, ovdověly, ale pořád měly jedna druhou. Často sedávaly na jednom či druhém zápraží, přesně tak jako před lety jejich otec, někdy si povídaly, jindy jen vzpomínaly se spokojeným pohledem v očích, prožily život tak, jak si přály. A domky, ač se na nich zub času už podepsal, jejich fasáda se stávala lehce omšelou a sem tam kousek odpadl, vyhlížely stále upraveně, zdobily je květiny a dvě usměvavé stařenky jim dávaly mírumilovný a klidný ráz. Někdy klid narušil opět dětský křik, když přijela jejich vnoučata a vnesla stařenkám nové světlo do očí.

     Čas si na každém a na všem vybere svou daň. Zatímco domky stále ještě vypadaly zachovale, stařenkám vzal postupně i poslední síly. Jedna z nich se roznemohla a odešla, druhá ji žalem následovala. A domky byly náhle opuštěné. Zmizely květiny i záclony, na dvorku začala růst vysoká tráva. Nikdo je nepotřeboval, ale nezapomnělo se na ně. Přišli cizí lidé, vyměřili dvorek a postavili zeď. Tak jako smrt rozdělila jejich obyvatelky, tak zeď rozdělila domky. Ztratily svou celistvost a staly se opuštěnými solitéry. Náhodný kolemjdoucí se už nemohl zastavit a pomyslet si, že ty dva domky se společným dvorkem někoho spojují. Sen, který je postavil a který udělaly skutečností, skončil. Každý dům začal psát svou vlastní historii a přeci navzájem si tolik podobnou.

     Přišli noví obyvatelé. Pro domky se na první pohled nic nezměnilo. Stále přihlížely lidským radostem i starostem. Ale už nebyl nikdo, kdo by je s láskou opečovával. Nájemníky domy nezajímaly, dokud jim poskytovaly přístřeší nad hlavou. Střídali se jeden po druhém a domky chátraly. Omítka se dál loupala, okenní rámy a okapy nikdo nenatřel, dveře vrzaly v pantech, pokaždé když se s námahou otvíraly, až jednou začalo do domků zatékat děravými střechami a tehdy se naposled zabouchly jejich dveře, v zámku cvakl klíč a domky zůstaly opuštěné. Mezi nimi se stále tyčila šedá zeď. Spojovala je jen minulost, která pomalu upadala v zapomnění.

 

     Čas odnáší i přináší. Možná dřív než stihne zničit domky, přijde nová generace. Mladí lidé vystoupí z aut a chvíli se na domky budou jen dívat. Dvě dívky s tmavě hnědýma očima, které se samy pro sebe usmívají, znovu uvidí ve vzpomínkách z dětských let dvě staré vrásčité tváře svých babiček, které kdysi často vyhlédly z okna, aby viděly jedna druhou. V němé shodě na sebe pohlédnou, aby se ujistily, že obě našly domov, zeď zmizí a domky opět ožijí.

 

Konec.