Hračky

 
     Krátký text inspirovaný kresbou.

     Na dřevěnou podlahu půdy starého, opuštěného domu dopadají sluneční paprsky jen jediným oknem. Některá zákoutí velké místnosti zůstávají tmavá po celý den, ale kužel světla stačí, aby rozptýlil tmu kolem jediných obyvatel. Jsou tu už řadu let a čekají na svůj další osud.

 

     Bílý koník s hnědou hřívou stojí až vzadu u stěny. Prach ho přebarvil na některých místech do šeda, přesto se příliš nezměnil od doby, kdy na něm sedával sotva pětiletý tmavovlasý hoch. Houpal se a snil. Rodiče ho nedávno vzali na dostihy a on stále v duchu viděl ta velká krásná zvířata, barevně oblečené muže na jejich hřbetě a v hlavě mu zněl potlesk a křik. Představoval si, že jede na skutečném koni.

     Později odložil houpacího koníčka, ale představa, jak se žene s větrem o závod a na koňském hřbetu zdolává překážku za překážkou, až proletí cílem jako první za potlesku z tribun, ho neopustila.

      Tmavovlasý muž si vezme helmu, přes ruku si hodí lehké dostihové sedlo a postaví se na váhu. Její bílá barva mu připomene bílého koníčka z jeho dětství. Zastrčená vzpomínka, o které už dávno nevěděl. Uplynulo více než dvacet let a on ušel dlouhou cestu od chvíle, kdy společně snil se svými sourozenci, sestřenicemi a bratranci. Přišel o podporu rodičů, když se vzepřel jejich vůli a začal jezdit. Zprvu horší koně, ale pak stále lepší. Zažil velká vítězství, pády a zranění. Došel až na samý vrchol a splnil si svůj sen. Teď se mu plní další a snad ten mu připomněl malého bílého koníčka.

     Vyjde ven a očima zabloudí po padoku, až najde tvář s usměvavými ústy, lemovanou zlatými kadeřemi. Dívá se na něho s něžným výrazem, který ještě zjemnilo blížící se mateřství. Možný už brzy znovu přijde čas, kdy se malému chlapci nebo dívce zalesknou oči nadšením při pohledu na krásné ušlechtilé tvory a budou na malém koníčku snít.

 

     Kousek dál od koníka stojí modrý slon, z jehož hřbetu nikdo neumyl otisky dětských prstů malého blonďatého chlapce.

     Plavovlasý muž, jehož vlasům dalo ostré slunce téměř bílou barvu a doposud mladou tvář ošlehal vítr a vepsal do ní první vrásky, se opře o polštář v nemocničním pokoji. Horečka po lécích ustoupila a on pocítí vítanou úlevu. Ví, že přijde znovu a zase mu vezme všechny síly a až konečně zmizí, už nikdy nebude zcela zdráv, ale přesto by rozhodnutí, které učinil před lety, nevzal nikdy zpět.

     Ta chvíle klidu a ticha láká ke vzpomínkám. Kdy to vlastně všechno začalo? Vždy ho fascinovala exotická zvířata. Tenké rty se zkroutí do úsměvu, když si vzpomene na svou oblíbenou hračku. Modrého slona. Nerad ho půjčoval sestřence a jen proto, že mu to rodiče přikázali, jakmile zmizeli z dohledu, hned jí ho zase vzal. Na něho prosebný pohled modrých očí nepůsobil jako na ostatní.

     Od hraček přešel ke knihám. V pokoji měl celou sbírku encyklopedií o zvířatech. Rostl a na jeho zájmech se nic neměnilo. Vystudoval biologii. Rodiče doufali, že se z něho stane uznávaný vědec zvláště, když jeho starší bratr utekl k dostihům. On si přál dostat se do Afriky. A měl štěstí. Nelituje jediného okamžiku stráveného se zvířaty, která obdivoval od dětství. Převoz zpět do nemocnice málem nepřežil, ale na tom nezáleží, až bude moct, vrátí se do Afriky. Tady je jeho domov, ale tam našel své poslání.

    Muž usne a modrý slon zase zapadne v zapomnění. Nebudou to děti tohoto muže, které ho třeba jednou znovu objeví.

 

     Ve velké bedně před koníkem leží na mnoha místech už roztržený růžový králíček. Před lety ho v náručí svírala blonďatá dívenka s modrýma očima. Brala ho všude s sebou a nechtěla ho nikomu půjčovat, ale čas od času se ocitl odhozený a holčička měla oči jen pro modrého slona. Na králíčka si vzpomněla, až když se blonďatý chlapec odmítl dělit o svou oblíbenou hračku nebo ji musela vrátit. To ho pak opět vzala do náruče a šeptala mu, že ho má nejraději. Vlastně se jí modrý slon ani moc nelíbil, ale věděla, že když se na tetu nebo strýce smutně podívá, dostane ho a právě ta možnost ji lákala, ačkoli si to sama neuvědomovala.

     Blonďatá žena na sebe hledí do zrcadla. Alkohol dal jejím očím trochu vodnatý výraz a vrásky už narušily jemnou kůži kolem očí a úst. Nervózně si přejede prsty po tváři a potom vytáhne další cigaretu z téměř prázdného pouzdra. Povzdechne si při myšlence na svou pomalu uvadající krásu. Její život se stal přehlídkou mužů. Už v mládí nevěděla koho zvolit. Všichni usilovali o hezkou, modrookou dívku s vlnitými blonďatými kadeřemi. Brzy si zvykla na zájem, který vzbuzovala.

     Nakonec se vdala, ale dál jí pletli hlavu muži a lákala ji možnost. Tajila své aféry před manželem. Vždy si řekla, že nic špatného nedělá, jen si prostě nevybrala správného a věřila, že teď našla toho pravého až do okamžiku, kdy ji opustil. A tak to šlo dál, až ji jednou manžel s jedním z milenců přistihl. Rozvedl se s ní. Nevadilo jí to. Přišli další. Byla obdivovaná, dostávala drahé dárky, ale za manželku ji už nikdo nechtěl. Zvykla si, že muži do jejího života přicházejí a odcházejí.

     Teď se ale něco změnilo. Už nedostává drahé dárky a muži kolem ní stále častěji procházejí bez povšimnutí. Mladší ženy nastoupily na její místo.

     Na růžového králíčka dávno zapomněla, ale jako on strádal v jejím náručí i ona strádá ve svém životě.

 

     Mezi krabicí a koníkem leží růžovožlutý míč. Měl bavit malou hnědovlasou dívku, která si ale raději hrála s velkým růžovým medvědem. Většinu času stál míč osamocený někde v koutě, ale pro jeho barvy si ho oblíbil malý hoch se světlehnědými vlasy a plachýma oříškovýma očima, který sem občas přijížděl na návštěvu za svými bratranci a sestřenicemi.

     Pětadvacetiletý muž s oříškovýma očima a stále stejně plachým pohledem stojí u okna své kanceláře a dívá se na park pod ním, kde si hrají děti. Smutně se usměje. Kdy si poprvé uvědomil, že se od ostatních liší? Ano, ten míč. Líbil se mu pro své barvy, které nebyly chlapecké. Nikdo jiný míč nechtěl a jeho otec si myslel, že na něho prostě zbyl a proto ho stále nosí. Doma mu koupil fotbalový míč a řekl mu, že si ho může vozit i na návštěvu, aby si nemusel hrát s tím holčičím. Svou dětskou myslí tehdy vycítil, že o barvách otci říkat nemá. Později pochopil, že mu nemá říkat ani o své orientaci. To vše patří do minulosti. Otec zemřel při automobilové nehodě a nikdy se jeho tajemství nedozvěděl.

     Jemu samotnému nikdy jeho orientace nevadila, trápila ho jen skutečnost, že nebude moc vychovávat vlastní děti. Dnes má vedle sebe milujícího partnera a tak rád by si chodil hrát na hřiště s malým synkem či dcerkou. Může ale přivézt dítě do rodiny dvou mužů v dnešní společnosti? Ví, že by byl dobrým tátou, ale dítě nežije jen s rodiči a dobrý rodič si to uvědomuje. Někdy si říká, že si možná dělá starosti zbytečně, ale v hloubi duše ví, že pokud ne, nikdy by si to neodpustil.

 

         Největší místo v krabici zabírá velký růžový medvídek. Když ho holčička s tmavě blonďatými vlasy a hnědýma očima dostala, nemohla ho ani unést, ale hned si ho zamilovala. Se svým medvídkem si nejen hrála, ale také se o něj starala a dodnes vypadá jako nový.

     Tmavooká žena s tmavě blonďatými vlasy vyjde na zahradu a se spokojeným výrazem se podívá po svých třech malých dětech, které si šťastně hrají. Vždy toužila po rodině. Nezajímá ji kariéra, chce se starat o své děti, věnovat se jim, dát jim to nejlepší. Nemyslí na sebe, žije jen pro svou rodinu.

     Zajde zpět do domu, aby připravila večeři. Růžový medvídek nemá v jejích myšlenkách místo, ale možná jednou skončí jako on. Sama bude čekat na svůj další osud, až děti odejdou a ona ještě nebude na konci své cesty, ale už na ní stihla zapomenout své sny, které by ji vedly k dalšímu cíli.

 

     Kostky různého tvaru a barev leží rozházené kolem ostatních hraček. Malý chlapec s hnědými vlasy a očima, které se dívaly vždy vážně, z nich pokaždé, když sem přijel na návštěvu, rovnal různé malé stavby a nikdy nebyl spokojený.

     Pětatřicetiletý muž s vážným pohledem sleduje svého syna, jak si hraje na podlaze s kostkami.

     Už jako malého ho bavilo stavět z kostek. Vystudoval architekturu a žil hlavně pro svou práci. Brzy se stal spolumajitelem stavební firmy. Práce pro něho nikdy nekončila, ani když se oženil a narodil se mu syn. Miloval okamžik, kdy jeden z jeho návrhů dostal svou reálnou podobu.

     Jednou projížděl kolem dětského hřiště a viděl hrající si děti a s nimi několik dospělých, kteří na ně dohlíželi. Pomyslel si, že on podobně dohlíží na své projekty, ale architekt, který sleduje růst své myšlenky, má jen malou možnost ovlivnit stavbu od momentu, kdy se schválí návrh, zato rodiče mohou svou láskou, péčí a výchovou pro své dítě udělat mnoho po řadu let. Vzpomněl si na svého syna a uvědomil si, že neví, co ho baví, čemu se směje, nezná jeho lepší i horší vlastnosti. Když se vrací z práce, často už spí, a pokud ho zastihne vzhůru, slušně ho dítě pozdraví jako známou tvář, kterou si za tři roky svého života zvykl vídat občas večer doma a o Vánocích. Zná dokonale své stavby, ale ne svého syna. Rozhodl se svůj život změnit. Začal se více věnovat své rodině.

     Dívá se do rozzářených dětských očí a pomyslí si, že to bylo jedno z jeho nejlepších rozhodnutí. Usměje se a jde se svým synem stavět domky z kostek.

       

 

     Vedle medvěda se v krabici tísní malý oslík, podobně jako medvídek i on vypadá jako nový. Černovlasá, tmavooká holčička se o něj vždy dobře starala.

     Černovlasá žena pohladí malého oslíka, prvního obyvatele její farmy. Už dávno není jediný, ale v jejím srdci má zvláštní místo stejně jako oslík, se kterým si kdysi hrávala. Rozhlédne se kolem. Dokázala hodně. Jejího nejstaršího bratra zlákaly dostihy, druhého exotická zvířata, ona toužila po venkově a farmaření. Stejně jako oni i ona šla za svým snem. Zvířata jí nahradila lidskou společnost, přesto se někdy cítí osamělá a tehdy přichází sem. Jako holčička vypravovala své sny i trápení malému plyšovému oslíku. Teď jí naslouchá živý oslík s něžnýma hnědýma očima. Někdy mu svěřuje své plány, myšlenky či obavy, jindy jen vzpomíná. Oslík zná celý její život. Sdílejí spolu společný osud. O oslíka nikdo neměl zájem, protože nepřinášel žádný užitek. O ni ztratil muž, kterého milovala, zájem, když se dozvěděl, že mu nedá děti. Začala nesnášet pocit, že má hodnotu jen jako budoucí matka a tak odešla sem. Nezajímavá žena žijící mezi troskami starých hospodářských budov a s troskami svého vlastního života.

     Nezajímavou možná zůstala, ale budovy postupně opravila a stal se z nich domov pro mnoho zvířat a svůj život znovu vybudovala na něčem, co jí vyplnilo život.

 

     Ve starém domě plyne život pomalu a hračky dál obývají půdu. Jednoho dne se však otevřou vrzající dveře a do místnosti vstoupí muž s oříškovýma očima. Přejde k hračkám, klekne si k nim a usměje se. Prohlídne si je a vezme do ruky míč. Chvíli vzpomíná a pak je všechny odnese ven na denní světlo.

     Koník, oslík medvídek, kostky a míč dostanou zpět svou barvu, když se zbaví nánosu prachu. Ze slona zmizí otisky dětských prstíků a králíček je vyspraven. Staré hračky s kouzlem, které ty nové postrádají, čekají na návštěvníky.

     Za nedlouho se ozve dětský křik, když několik párů očí spatří hračky. Mladý muž s oříškovýma očima a plachým pohledem se dívá s úsměvem na své synovce a neteře, kteří ho přijeli se svými rodiči navštívit do jeho nového domova.

 

Konec.