1. část

     Stejné jako před rokem. Nebo velmi podobné? Velká vstupní hala, trochu ponurá, zvláště při příchodu. Při odchodu už má většina studentů myšlenky jinde a nevšímá si okázalé vážnosti podpořené několika bystami významných profesorů, na jejichž jména si většina z nich nevzpomene. Z haly vybíhají další chodby a přímo naproti vchodu je schodiště do dalších pater. Jaká velká změna by se za rok mohla stát? Nevím. Co jsem čekal? Vlastně nic. Změnil jsem se za rok já? Ano. Bude to stačit? Těžko říct. Připadám si hloupě, ale přesto se otočím, a podívám se směrem ke vchodovým dveřím pavilonu Fakulty chemického inženýrství. Vzpomínky se vynoří, aniž bych o ně stál.

 

     Na základní škole mě popisovali jako klidného, zodpovědného a spolehlivého. Kdyby někdo dokázal nahlédnout do mého nitra, viděl by nejisté dítě s malým sebevědomím a s touhou zavděčit se lidem, které mělo rádo. V dalších letech jsem se nezměnil. Ostatní mě nevyhledávali, ale ani nestranili, byl jsem pro ně dokonale nezajímavý a proto často opomíjený. Nevadilo mi to. Stále mě doprovázel strach, že zklamu, cítil jsem vnitřní nepokoj a vlastní nedostatečnost. Klid jsem neznal. Zodpovědnost a spolehlivost jsem časem začal brát jako životní nutnost, něco, bez čeho jsem si život nedokázal představit. A v pozdějším věku jsem je začal hledat u ostatních.

     V roli zodpovědného a vzorného dítěte jsem se cítil dobře, protože se v ní ztrácely ostatní pocity, ale to jsem si uvědomil až mnohem později. Základní a střední školu jsem absolvoval s výborným prospěchem. První dvě mety zvládnuty. Puberta postihla jen moje tělo. Ze své role jsem nevypadl. A pak přišla vysoká. Na jakou školu jít? Ke spokojenosti rodičů jsem se ztotožnil s  jejich návrhem. Opět bylo všechno v pořádku. Chemický inženýr, žádaná profese. Čeká mě skvělá kariéra a dobré uplatnění. Zpětně můžu říct, že jsem vůbec netušil, co by se za těmi slovy mělo skrývat. Ale nepřemýšlel jsem o tom. Vždycky jsem měl sklony dlouze se zabývat každou maličkosti, ale záhy jsem pochopil, že přemýšlet o vlastním životě je nejen těžké, ale často nepříjemné. A proč bych taky měl? Všechno šlo, jak mělo. Našel jsem si přátele mezi dalšími cílevědomými studenty. Trávili jsme spolu čas ve škole i mimo ni a já jsem měl pocit, že jsem mezi lidmi, se kterými si skutečně rozumím. Co se týkalo školy, nešlo mi pouze o její dokončení, ale chtěl jsem vystudovat s co nejlepšími výsledky. Občas mě napadlo proč. Abych potěšil rodiče? Dokázal něco ostatním? Teď už vím, že mě hnala dopředu jen vlastní ctižádostivost. Sám sobě jsem potřeboval dokázat, že mám hodnotu a viděl jsem ji pouze ve studiu. Čím více jsem se snažil, tím horší byly moje výsledky, ale dokázal jsem dokončit první ročník. Poslední zkoušku jsem nešel slavit jako ostatní, popravdě jsem nechodil slavit ani předchozí, protože mě užírala nespokojenost nad mým hodnocením. Zamířil jsem rovnou na studijní oddělení, abych požádal o přerušení studia. Ochotná paní ve středním věku mi podala formulář, kde jsem si v kolonce „důvody přerušení“ vymyslel zdravotní problémy, a formulář vrátil. Vyrozumění mi přijde poštou. Při překročení prahu kanceláře jsem sám sobě položil jedinou otázku. Proč? Proč jsem studium neukončil? Rok jsem se protrápil, nemám na to, logické by bylo odejít definitivně. Odpověď jsem znal, ale nelíbila se mi. Bál jsem se. Musel jsem si nechat otevřená zadní vrátka. A přece jsem stál o chvíli později na stejném místě jako teď a díval se na vchod s přesvědčením, že až jím projdu, bude to naposled. Dobře si pamatuju své pocity. Smutek, tíseň, selhání, úlevu. Smutek, protože jsem odcházel. Za tísní stála nerozhodnost o správnosti rozhodnutí. Selhání… pocit, se kterým jsem se nikdy neuměl dobře vyrovnat a dodnes neumím. A nakonec úleva. Závaží, které mě den po dni stahovalo dolů, bylo najednou pryč.

     Jenomže každá úleva bývá dočasná. Během roku jsem zjistil, že pro bývalé studenty gymnázia společnost nemá využití. Mohl jsem pracovat v dělnické sféře, což jsem zpočátku bral jako něco potupného. Ale později jsem si začal přát jen jedinou věc. Dostat se ze života mezi čtyřmi stěnami vlastního pokoje. Zasáhli rodiče. Nemohli vidět syna za kasou v Tescu nebo se přiznat okolí, že pracuje u výrobní linky. Rozuměl jsem jim, ale pravdou bylo, že díky tomu jsem zůstal sám s nejistotou o svém dalším životě a utápěl jsem se v ní. První velká lekce života. A když sám, tak sám. Přátelé, na kterých jsem si tolik zakládal, rychle zmizeli z mého života. Po vlnách účasti a ujišťování, že zůstaneme v kontaktu, se odmlčeli jeden po druhém. Pochopil jsem, že na ztroskotance nikdo a nic nečeká a nejméně ze všeho ambiciózní přátelé a někde ve mně přibyla životní trpkost, se kterou se dřív nebo později potká každý. Druhá velká lekce.

     Poslal jsem další dvě přihlášky na vysoké školy. A jednoho dne jsem seděl ve svém pokoji a v ruce jsem měl dvě přijetí a dotaz ze studijního oddělení, jestli chci pokračovat ve studiu. Všechny tři papíry jsem odložil do zásuvky stolu a další měsíc jsem strávil s otázkou, co si vybrat. Obě školy, na které jsem byl nově přijat, by mě bavily. Rodiče nechali rozhodnutí na mně. Jen občas se ozval jen tak mimochodem vyslovený dotaz: „A co pak budeš dělat?“ Pro někoho vychovávaného v přesvědčení, že se o sebe musí postarat, dostatečný impuls k přemýšlení. Co potom? Rodiče mě nemuseli odrazovat od jiných škol, nebylo třeba.

 

    Proto stojím po roce na stejném místě s rozhodnutím, že tentokrát si nenechám školu přerůst přes hlavu. Vlastně ne. Správně bych měl říct, že nepřerostu sám sobě přes hlavu. Úspěch nejistý. Už nemusím být mezi nejlepšími, už si nechci nic dokazovat, není co. A nebudu hledat přátelé, protože je to jen omyl století. Jak se rozhlížím okolo, napadá mě, že by něco mělo být jinak. Nevím co a proč, a tak tu myšlenku zaženu pryč.

     Pomalu zamířím do posluchárny, kde se bude konat zápis. V ročníku nikoho neznám, myslel jsem si, že prostě zapadnu do davu, tolik lidí se přeci navzájem nezná, a přece se po mně pár tváří zvědavě otočí. Otázkám, kde jsem se tady vzal, se nevyhnu. V duchu si povzdechnu. Škoda, že nemají na tváře a jména horší paměť.

     My čtyři vybočující ze zástupu ostatních řádně studujících studentů se dostaneme na řadu jako poslední. Dvě dívky, které přestoupily z jiné školy, a živě se spolu baví, já a další menší, útlý kluk v opraném oblečení s krátkými, světle hnědými, neučesanými vlasy. Postavím se od něj kousek stranou a nevěnuju mu pozornost. Jediné, co chci, je, rychle se zapsat a jet domů. Semestr začne až za týden a do té doby nechci na školu myslet a trávit v ní více času, než musím.

 

     Vezmu z auta tolik tašek, kolik poberu a vyrazím na koleje hledat pokoj. Měl jsem štěstí, podařilo se mi získat jednolůžkový, sice v přízemí, ale při množství věcí, které tam musím donést, mi to momentálně moc nevadí. Odemknu dveře a vstoupím do místnosti, která slouží jako kuchyňka, vlevo a vpravo jsou dveře do pokojů, jeden je můj, ten druhý by měl být dvoulůžkový. Za dveřmi přímo přede mnou je koupelna. Odemknu a vstoupím, zatím není čas na víc než zběžný pohled a úlevu, že vidím opravdu pouze jednu postel. Položím věci a vracím se do auta pro další. V prváku jsem měl spolubydlícího. Rozuměli jsme si, ale vždycky jsem byl zvyklý na své soukromí a neustálá přítomnost dalšího člověka mi vadila. Konečně odnosím všechno. Rozloučím se s tátou a můžu se pořádně rozhlédnout po pokoji. Před oknem s mříží je malý stůl s lampou a nepohodlnou židlí, se kterou jsem od minula počítal a přivezl si svou. Aspoň budu mít dvě, kdyby přišla návštěva. Zbývá jen jedna otázka. Kdo by chodil? Nemůžu říct, že bych o jakoukoliv návštěvu zrovna stál. Pravděpodobně židle skončí jako další odkládací plocha. Kvůli mříži mi trochu vadí, že se pokoj nachází v přízemí, místnosti v ostatních patrech mříže nemají. Naproti dveřím stojí velká skříň a vedle ní jedna menší. U další stěny pak postel, nad kterou je polička.

     Zbývá jen vybalit. Zítra mě čeká hodně hledání a, což je horší, samé neznámé tváře, i když známé by byly ještě horší.

 

     Učebnu, kde bude první cvičení, najdu těsně před začátkem hodiny, ale nejsem poslední. Těsně za mnou dorazí kluk ze zápisu. Poslední volná místa jsou vedle sebe. Sednu si a nevšímám si ho. Je to přesně ten typ, co nikdy nic nemá, a věčně něco potřebuje vědět a těm se raději vyhýbám.  Malicherné, ale takoví lidé bývají. Přijde vyučující, po úvodu do disciplíny a upřesnění požadavků na semestr vyjmenovává studijní materiály. Neopatrně jsem si před sebe položil hned ze začátku skripta, takže je jen otázka času, než se ke mně soused nakloní a bude se do nich chtít podívat. Schválně za jak dlouho. Zatímco přemýšlím o časovém limitu, ozve se: „Můžu se podívat?“ Strašně rád bych odpověděl, že ne, ale nemůžu se odhodlat, nebo lépe, nedokážu nic takového říct. Místo toho zahučím: „Jo,“ a ne příliš ochotně k němu skripta přisunu. Svou ochotu k rozhovoru jsem vyčerpal, ovšem můj nový známý ne.

„Já jsem Štěpán.“

„Andrej.“ Další neochotné sdělení s neskrývanou nechutí k pokračování konverzace. Kluk zřejmě pochopil. Cvičení končí, vezmu své věci a vyděsím se, když se ke mně Štěpán připojí. Dokonce se dokáže tvářit, jakoby se to rozumělo samo sebou. Zřejmě už pochopil, že mu sám od sebe nic neřeknu, tak rovnou začne: „Mají skripta v obchodu?“ Myslí prodejnu skript. Přikývnu. Hlavně si je kup, pomyslím si. Chvilku jdeme vedle sebe potichu.

„Tak já musím sem“, ukáže do jedné chodby, „měj se,“ usměje se.

„Ty taky,“ odpovím a rád odbočím jinam. Nechci od sebe lidi odhánět, ale Štěpán se mi prostě nezdá.

 

     V poledne se vrátím na koleje. Odpolední přednášky začínají až později a chci vyzkoušet menzu. Je hodně naivní si myslet, že by za rok mohli začít líp vařit? Při pohledu na talíř, můžu bezpečně odpovědět, že ano. Najdu si menší stolek stranou u zdi. Během jídla bloudím pohledem po místnosti, až mě upoutá skupinka pěti lidí. Tři dívky a dva kluci. Když skupinku chvilku pozoruju, připadá mi, že se navzájem příliš neznají a středem jejich zájmu je štíhlý kluk, trochu vyššího než já, zhruba tak kolem 180 cm, s delšími hnědými vlasy pod ramena, které má sepnuté zvláštní sponou. Oválná tvář s tmavě modrýma očima, plnými rty, jemnými lícními kostmi je zajímává a pohledná. Má na sobě černé kalhoty zdobené po stranách ornamenty stříbrné barvy, bílou košili s prvními třemi knoflíky rozepjatými, takže je vidět jakýsi šperk, v podstatě se jedná o obdobný ornament jako na kalhotách. Přes košili má též rozepjatou koženou vestu. Mezi ostatními ho lze těžko přehlédnout. Mě neupoutala jeho tvář ani oblečení, ale nenucené chování. Zdá se mi, jako by ty ostatní čtyři provokoval, stylem: „Zajímám vás, tak pojďte blíž,“ a zároveň se od nich odtahoval a nedovolil jim se přiblížit. Celé mi to připomíná hru. Má charisma, šarm? Ano, ale na tom nezáleží. Je zajímavé hru sledovat, a když stočím pohled jinam, za chvíli se zase mimoděk vrátím ke skupince. To mě donutí se nad tím zamyslet. Ten kluk je opak Štěpána, přesto oba svým způsobem vybočují z davu. Já se v něm naopak skrývám a nesnažím se k těmto lidem přiblížit. A oni se obvykle nesnaží přiblížit ke mně. Až na Štěpána. Lidé, jako je tmavovlasý kluk přede mnou, v sobě mají něco, co ostatní přitahuje, kvůli čemu jim jsou ochotni odpustit jejich chyby. Na nich se chyby ztrácí, zatímco na nás ostatních vystupují do popředí.

 

     Po přednáškách se vracím na pokoj a zpod vchodových dveří uvidím svítit světlo. Včera jsem někoho slyšel přijít pozdě v noci. Ležel jsem v posteli a nechtělo se mi vstávat, takže jsem seznamování odložil, navíc sám bych nebyl nadšený, kdyby se na mě někdo vyřítil uprostřed noci v pyžamu a začal se představovat. Podle mé sestry jsem mírně asociální. Může mít výjimečně trochu pravdu.

     V kuchyňce stojí nad hrncem menší blonďatý kluk a překvapeně se na mě podívá. Při jeho překvapení je dobře, že jsem včera představování odložil. Mohl jsem mu přivodit psychickou újmu. 

„Ahoj, já bydlím v pokoji naproti,“ začnu vysvětlovat, nevím proč, ale vždycky, když se někdo tváří překvapeně nebo nesměle, mám pocit, že musím mluvit. „Jmenuju se Andy,“ pokračuju a čekám na nějakou odezvu. Konečně překvapený výraz zmizí. Kluk se usměje. „Promiň, myslel jsem si, že tam ještě nikdo nebydlí,“ ukáže prstem na dveře mého pokoje, „jo, a já jsem Jirka.“

„Nastěhoval jsem se včera, slyšel jsem někoho přijít v noci, ale byl jsem už v posteli, tak jsem nevylézal,“ vysvětluju a zatím hledám v batohu klíče.

„To jsem byl já, zatím bydlím sám. Doufám, že jsem tě nevzbudil. Já spím jak dřevo, takže jsem tě ráno neslyšel odcházet.“

„Ne, v pohodě, nespal jsem. Voní ti to.“

„Chceš ochutnat?“

„Ne, díky, něco jsem si koupil cestou ze školy. Dobrou chuť,“ rozloučím se s ním.

„Díky.“

     V pokoji konečně odložím batoh, zuju se a natáhnu se zničeně na postel. První den mě zmohl. Těžko bych spočítal, kolikrát jsem odpovídal na otázku, jestli jsem v ročníku nový, zřejmě tu má hodně lidí dobrou paměť na spolužáky na rozdíl ode mě. Aspoň spolubydlící vypadá v pohodě. Převléknu se a připravím si vlastní večeři.

 

     Po prvním týdnu si pomalu začínám pamatovat tváře lidí, kteří se mnou chodí na cvičení, naštěstí pro mou paměť se složení skupiny nemění. Všichni se dobře znají a je vidět, že mezi nimi nejsem od začátku. Jsem trochu mimo kolektiv. Stejně jako Helena. Původně patřila do jiné skupiny, ale protože se jí o letních prázdninách narodilo dítě, dovolilo jí studijní oddělení upravit si rozvrh, proto na jednotlivá cvičení chodí s různými skupinami. S námi má tři a obvykle sedí vedle mě. Skloubit školu s rodinou jí dovoluje mimořádná inteligence a tolerantní manžel. Vedle ní vím, že ze mě geniální chemik nikdy nebude, což mě ale nijak netrápí, tuto ambici jsem naštěstí nikdy neměl. Co je důležitější, mám někoho, na koho se můžu obrátit, když potřebuji pomoc. Na oplátku tiše poslouchám její vyprávění o rodinných problémech. Nejsem schopen jí cokoli poradit, ale nic takového neočekává, potřebuje pouze posluchače a to lehce zvládnu. Po pár dnech se na ni začali obracet s žádostmi o pomoc i ostatní, ale úloha posluchače zůstala mně.

     Od pondělka jsem Štěpána nepotkal, možná se nechal přeřadit do jiné skupiny. Zklamaný jsem zrovna nebyl. Naopak pravidelně se opakovalo setkání v menze a malé divadlo nezaujalo pouze mě. S Jirkou se moc nepotkáváme. Zatímco on ožívá hlavně v noci a ráno vyspává, kdy a jestli vůbec chodí do školy, netuším, můj denní cyklus je přesně opačný. Večer, kdy se obvykle míjíme, vždycky pospíchá. Občas bych si rád s někým popovídal, ale tuším, že s Jirkou to nebude. Na víkend jsem odjel domů. Klid rodinného domku na vesnici byl po neustálém šumu na kolejích najednou nezvyklý, ale celkem příjemný.

 

     Další pondělí mě při obědě vyruší povědomý hlas s dotazem, jestli si může přisednout. Překvapeně a zvědavě zvednu oči. Štěpán.

„Ahoj, jo, sedni si,“ odpovím automaticky. Nejprve ho chci ignorovat, ale pak mi připadá, že se chovám hloupě. Může se mi zdát zvláštní, ale to je těžko důvod chovat se k němu jako primitiv. „Bydlíš na koleji?“ zeptám se, abych zahnal nepříjemný pocit z vlastního chování.

„Jo, ale minulý týden jsem musel ještě v pondělí odjet. Vrátil jsem se před chvílí.“ Tak proto nikde nebyl. S plnou pusou jenom přikývnu. Stejně nevím, jak pokračovat.

„Máme doma hospodářství, musel jsem s něčím pomoct,“ vysvětluje dál. Je zvláštní, jak někdy stačí jedna věta, aby se člověk začal na někoho dívat trochu jinak. Přiznám se, že když jsem ho uviděl poprvé ve starém oblečení, hubeného s neklidným pohledem, bezděčně mi prolítlo hlavou, jestli něco nebere. Teď se obraz změnil na obyčejného venkovského kluka, který se do města příliš nehodí, a tenhle obrázek je mi sympatičtější a bližší.

„Aha,“ odpovím mu. Nastane nepříjemné ticho, kdy obě strany vědí, že by měl rozhovor pokračovat, ale ani jedna neví jak. Oba nás současně upoutají hlasy od vstupních dveří. Další skupinka doprovázející mého „známého“. Všiml jsem si, že doprovod se často mění. Dnes je oblečen podobně jako my ostatní do džínů a košile.

„Felix si na nezájem okolí nemůže stěžovat,“ komentuje shon Štěpán s úsměvem na své široké tváři. Myslím, že ten úsměv ani tak nepatří k tomu, co vidí, vyjadřuje spíše oddychnutí nad novým tématem k rozhovoru. Měl bych mu s tím pomoct, navíc mě jeho poznámka zaujala.

„Ty ho znáš?“ přes veškerou snahu v mé otázce zazní překvapení. Ono si také těžko představit dva lidi, kteří by k sobě měli dále.

„Ani moc ne. Znají se s mým spolubydlícím. Oba přestoupili ze stejné školy. Jsou na medicíně. Můj spolubydlící to sem má z domova blíž, takže…“ nechci ho přerušovat, ale jeho spolubydlící mě moc nezajímá, přesněji vůbec, takže na další podrobnosti z jeho rodinného života nedávám příliš pozor a zbystřím, až když se Štěpán dostane zpět k původnímu tématu. „No a Felix tady začal studovat druhou školu, myslím, že něco s malováním, takže přestoupil, aby nemusel jezdit sem a tam. Jednou se u nás zastavil, tváří se příjemně, ale je to takový studený psí čumák.“ Nad tím přirovnáním se musím pousmát, zajímalo by mě, jaké přirovnání by použil při mém popisu. Mám za to, že Felix na něho mohl být těžko více nepříjemný než já při našem druhém setkání. Pak je ale otázkou, proč se ke mně hlásí.

„Proč zrovna studený psí čumák?“

Na okamžik se zamyslí. „No, tváří se docela přátelsky, ale nemyslím, že by takový byl. Spíš ho lidi kolem moc nezajímají.“ Když si promítnu, jaké typy lidí ho obvykle doprovázejí, celkem chápu, že o Štěpána příliš zájmu neprojevoval. Pravděpodobně bych nedopadl o nic lépe. Nad Štěpánovou odpovědí jen pokývnu hlavou, a protože jsem během jeho vyprávění dojedl, rozloučím se s ním a odejdu.

     Felix. Zvláštní jméno, ale k němu se hodí. Poprvé o něm přemýšlím i ve chvíli, kdy není v dohledu. Celý týden jsem ho v jídelně pozoroval jako někoho, kdo se vymyká z davu, ale jakmile jsem opustil jídelnu, moje myšlenky se přesunuly jinam, Felix pro mě přestal existovat. Nyní mi nejdou z hlavy Štěpánova slova. Poupravil bych je na přátelský a odtažitý ve stejném okamžiku.

 

     Na odpolední přednášky vyrazím pozdě. Nejsou povinné, ale přeci jen bych rád dorazil včas. Před posluchárnou je prázdno. Vezmu za kliku. Zamčeno. Nejspíš přednášku zrušili nebo přesunuli jinam. Sakra. Co teď? Nerozhodně postávám, když si všimnu pohybu na konci chodby. Někdo mává. Rozhlédnu se kolem sebe. Nikdo nikde. Musí mávat na mě. Nejistě se rozejdu k postavě. Už po pár krocích poznám Štěpána.

„Myslel jsem, že jdeš na přednášku, a nevíš, kam ji přesunuli,“ vysvětluje svůj předchozí tělocvik.

„Nepleteš se, ty to víš?“

„Jasně, pojď, ať nepřijdeme pozdě.“

„Díky.“

Štěpán má v sobě něco upřímného. Občas mi přijde, že se do tohoto světa nehodím. Vzpomínám si, jak jsem kdysi někde viděl plakátek, už nevím, k čemu patřil, ale dole byl nápis, který přibližně zněl: „Věnováno všem těm, kteří jsou pro svět stejně nepoužitelní jako já.“ V tom souvětí jsem se poznal. Každopádně Štěpán působí ještě méně použitelně.

     Do posluchárny se dostaneme těsně před profesorem známého svou nesnášenlivostí k pozdním příchodům. Zatímco píše na tabuli chemickou rovnici, já hledám tužku. Marně, protože leží na stole na kolejích, jak si po chvíli vzpomenu. Štěpán, který sedí vedle mě, mi mlčky podá jednu ze svých. Tiše poděkuju. Kdyby mi někdo vyčítal, že jsem se choval jako buran, cítil bych se lépe než teď.

 

     Večer potkám v kuchyni Jirku. Předpokládám, že po obvyklém pozdravu nic jiného následovat nebude, proto mě překvapí, když se zeptá: „Nechceš párek? Ohřál jsem jich nějak moc.“

„Ne, díky,“ chystám se zmizet ve svém pokoji, ale zadrží mě další otázkou: „Jakou fakultu vlastně děláš?“

„Chemickou. Jakou ty?“

„Stavební.“

„Baví tě to?“

Zasměje se. „Ani ne, ale já se zrovna studiem moc netrápím, to sis určitě všiml, ne? Dneska jdeme s klukama na pivo a zítra mají medici nějakou party, nejdeš taky?“

„Asi ne.“

„Proč?“

Proč, proč…. „Nevěděl jsem o tom, ani nevím, kde to bude.“ Taky jsem si mohl vymyslet něco duchaplnějšího.

„Prosím tě,“ ušklíbne se, „můžeš jít se mnou. Takže ve středu před osmou vyrážíme.“ Na moji odpověď už nečeká a zapluje i se svými párky do pokoje. Zaraženě se za ním dívám.