2. část

     V úterý před prvním cvičením poslouchám Helenino vypravování o probdělé noci s miminem, když do dveří vstrčí nesměle hlavu Štěpán. Kromě nás dvou v učebně ještě nikdo není. Oddychne si, když nás uvidí. Já taky. Heleniny teorie proč dítě celou noc řvalo místo, aby spalo, jsou na mě po ránu trochu moc. Jindy taky, ale daří se mi líp přikyvovat. Teď jsem byl mimo rytmus. Jinými slovy přikyvoval jsem tehdy, když jsem měl poslouchat a naopak.

„Ahoj, nevíte, kde je místo?“

„Ahoj, vedle mě, jestli chceš, a pak myslím hned první místo vpředu.“

„Zas tolik být na očích nemusím,“ usměje se. Vlasy má zase rozcuchané, a když se směje, připomíná mi spíš nějakého malého uličníka ze starých filmů než vysokoškolského studenta. Pomalu se začínají trousit i ostatní. Cvičení začne. Štěpán musí dohánět týdenní nepřítomnost, snažíme se mu s Helou pomáhat. Je bystrý a překvapí mě, jak přesně chce všechno vědět. Měl jsem za to, že patří k zastáncům cesty nejmenšího odporu. Později společně zamíříme do menzy.

     „Baví tě škola?“ zeptá se z ničeho nic Štěpán při obědě. Podívám se na něj, oči má sklopené k talíři a ve tváři zamyšlený a trochu smutný pohled.

„Docela ano. Tebe ne?“

„Moc ne, chtěl jsem jít na zemědělku, ale rodiče byli proti.“

„Aha. Ale proč? Říkal jsi, že máte hospodářství.“ Myslím, že i přes jeho drobnou postavu bych si ho jako studenta zemědělky dokázal představit mnohem spíše než budoucího chemického inženýra, navíc mám pořád ještě iluzi, která nejspíš patří k mému věku, že by člověk měl dělat něco, co ho aspoň trochu baví. Nahnutý nad talířem se zdá Štěpán ještě drobnější než obvykle. Obyčejný kluk, příliš upřímný na tuhle dobu, v oblečení, které by si většina lidí kolem nás nevzala na sebe. Semele ho doba a okolí nebo vydrží? A kdo může vědět, jak sám dopadne?

„Jo, ale rodiče chtějí, abych dělal něco jiného, že prý v zemědělství mě nic nečeká. Ale mě baví.“

„Tak to je škoda.“ Nevím, co vhodného říct, přemýšlím tedy o jiném tématu. Zvednu oči, jako bych mohl nápovědu najít v okolí. Všimnu si Felixe, který přichází směrem k nám v doprovodu dvou dívek. Něco jim vypravuje a holky se hihňají. Když se od nich otočí, podívá se naším směrem a trochu se usměje. Na chvilku mám pocit, že kdyby zakýval prstem, možná bych byl v pokušení poslechnout. Cuknu pohledem a ten trapný pocit rychle odeženu. Lékařská fakulta. Večírek. Možná by…

„Zítra je prý nějaký večírek, nechceš jít taky?“ zeptám se.

„Já na tyhle věci moc nejsem.“ Neodmítá, jen potřebuje podpořit. No, dobrá. Budu pro jednou hodný. „Ani já ne, ale na žádném jsem v prváku nebyl, a aspoň na jeden by se neškodilo podívat, ne?“ 

„Asi máš pravdu, tak jo.“ Tvář se mu rozzáří nadšením. Až doteď jsem si myslel, že se jedná pouze o knižní spojení. A ono ne. Zase mám pocit, že je z jiného světa. Nadšení z večírku chápu jen těžko. Vyhýbám se jim z jednoduché příčiny. Nedaří se mi pomocí alkoholu vylepšovat si náladu tak jako ostatním, zůstávám pozadu, až nevyhnutelně musí nastat okamžik, kdy si přestaneme rozumět. Já jsem pro ně moc střízlivý a oni pro mě moc opilí. Místo večírků raději volím návštěvu čajovny s lidmi na podobné myšlenkové vlně. Co tam budu dělat? A teď ještě navíc se Štěpánem? Začal jsem totiž trpět nepochopitelnou myšlenkou, že když jsem ho pozval, mám za něj určitou zodpovědnost. Mezitím si Felix a slečny sedli kousek od nás. Po chvilce si uvědomím, že někde mezi myšlenkami: „Zbláznil jsem se, když jsem ho zval,“ a „Bylo mi ho líto,“ jsem se zaposlouchal do zvuku melodického mužského hlasu. Bezděčně poposednu na židli a zaznamenám Štěpánův udivený pohled. Aha, už nějakou dobu mu dlužím odpověď. „Promiň, zamyslel jsem se. Spolubydlící slíbil, že mě vezme s sebou, máme vyrazit před osmou, tak přijď ke mně, číslo pokoje je 309.“

„Dobře.“

Přikývnu. Vybírám vidličkou malé zelené lusky z čehosi, co mělo být nejspíš variací na rýži s masem a zeleninou, ovšem maso se někde mezi přípravnou a hrncem ztratilo, a zase se zaposlouchám do Felixova hlasu. Škoda, že nerozumím, o čem mluví. Mohl jsem se přiučit. Pokud možno nenápadně si prohlížím obě slečny. Blondýnku s dlouhými vlasy rafinovaně vyčesanými tak, aby odhalovaly křivky šíje, a s dokonalým make-upem a vedle ní odbarvenou černovlásku, v jejímž obličeji dominují velké modré oči. Obě dvě jsou hezké. Bez ohledu na to, jak moc si ke kráse pomohly. Nakonec chemický průmysl má jednou živit i mě. Kdyby seděly proti mně tak… co? Koktal bych? Ne. Jen by se nebavily tak jako teď a všichni tři bychom byli rádi za moment, kdy se budeme moct zvednout a odejít. Je tu ovšem jedna otázka, na kterou nemůžu najít odpověď. Proč sleduju jejich tváře, ale soustředím se na mužský hlas? Raději začnu přemýšlet, která se mi líbí víc.

 

     Ve středu v půl osmé večer se ozve zaťukání. Otevřu Štěpánovi dveře. „Pojď dál,“ ukážu mu do svého pokoje a vrátím se do koupelny.

„Neruším? Vypadáš, že jsi uprostřed příprav.“ Řekne vážným tónem a evidentně má co dělat, aby se nezačal smát. Já pro změnu nejdřív vůbec netuším, o čem mluví. Pak mi to dojde.

„Myju tady nádobí.“ S něčím takovým si Jirka starosti nedělá a vše odkládá do dřezu v kuchyňce, než bych ho vyprazdňoval, raději použiju umyvadlo. Nic proti tomu, taky to s pořádkem nepřeháním, jenom je mi záhadou, kde pořád bere čisté nádobí, protože hromada v dřezu narůstá. „Co sis myslel?“ zeptám se.

„Že se třeba… nevím. Jeden náš spolubydlící si pravidelně půl hodiny načesává číro. Myslím, že jeho největší noční můra je, že by musel opustit kolej bez něho,“ vysvětluje. Kriticky se na sebe podívám do zrcadla. Trochu odrostlé hnědé, lehce vlnité vlasy, hnědé oči, úzký nos, rty, které by se spíše hodily do dívčí tváře, a nepřístupný výraz. Nic zajímavého. Dále by se k popisu dala přičíst štíhlá postava.

„Na číro to nevypadá,“ odpovím Štěpánovi.

Domyju talíř právě ve chvíli, kdy se rozletí dveře vedlejšího pokoje a objeví se Jirka. O Štěpánovi jsem mu řekl, takže ho jen pozdraví a oznámí nám, že můžeme jít. Nažene nás ostrým tempem na tramvajovou zastávku. Během chůze mi bylo teplo, ale teď mě překvapí noční chlad. „Pojede něco brzy?“ zeptám se Jirky.

„Jo, za chvilku, trojka jezdí každou čtvrt hodinu až do osmi.“ Pravděpodobně zná tramvajový jízdní řád lépe než svůj rozvrh ve škole, já naopak u příjezdů tramvají spoléhám na náhodu. Mrknu na hodinky. Právě ukazují tři čtvrtě na osm. Nezaměnitelný zvuk připomínající sesouvající se hromadu šrotu ohlašuje příjezd tramvaje téměř z poloviny prázdné. Vyberu si místo dál ode dveří a Štěpán s Jirkou si sednou naproti mně.

„Jak je to daleko?“ zeptá se Štěpán.

„Jenom čtyři zastávky,“ odpoví Jirka a upřeně se dívá z okénka. Blíží se další zastávka a jeho pohled prozrazuje napjaté očekávání. Nedá mi, abych se také nepodíval ven. Na zastávce stojí pouze jediný člověk. Slečna plnější postavy nasoukaná do těsných šatů s vlasy spletenými do copu. Přes ramena má přehozenou bundu. Zažívám pocit nedůvěry při pomyšlení, že by zrovna ona byla příčinou Jirkova napjatého očekávání, ale polibek na uvítanou si nelze vysvětlit jinak. Nakonec proč ne. Slečnu nám představí jako Janu. Štěpán se přesune vedle mě, aby jí uvolnil místo. Na dalších dvou zastávkách posbíráme zbývající společnost. Jednou je to skupinka tří kluků, potom dva páry. Všichni se nadšeně překřikují a mě z hluku začíná bolet hlava, proto jsem docela rád, když konečně vystoupíme. Štěpán se drží blízko mě viditelně nesvůj z té dobře naladěné party a já si připadám, jako bych bral někam poprvé mladšího bráchu, což mi dává pocit důležitosti. Nahlas bych se nikdy nepřiznal. V zapadlé uličce se zastavíme před jakýmsi klubem. Hudba a zvuk hlasů doléhají až na ulici. Někdo mi poklepe na rameno. Vedle mě stojí kluk a nabízí mi jointa. Zavrtím hlavou. Podívá se na Štěpána. Ten se zatváří vyděšeně a také zavrtí hlavou. Jeho obličej je jako knihovna emocí, přerostlé děcko. Jak se za něho nemám cítit zodpovědný? Nemám. Je to pitomost. Ano, ale stejně si nepomůžu. Jirka nás vede dovnitř. Hluk. Tma protínaná záblesky světel. Kouř. Někdo mě postrkuje dopředu. Konečně se rozkoukám aspoň natolik, abych rozeznal Jirkova záda. Přilepím k nim pohled a snažím se jít stále za nimi. Když se dostaneme za plochu, kde se tančí, skáče… a podobně, projdeme dalšími dveřmi. Za nimi je místnost osvětlená bodovými světly umístěnými na stěnách. Od jednoho stolu se zvedne kluk a začne na nás mávat. Ostatní z naší skupiny na něho začnou pokřikovat a vyrazí k němu. My se Štěpánem se přidáme. Někdo přivleče další židle, takže si nakonec všichni sedneme. Celé uspořádání připomíná sardinky. Můžu se hnout pár centimetrů doleva, pohyb vpravo je zcela vyloučen díky Janiným tvarům. V ten moment si ovšem všichni vzpomenou, že nemají nic k pití. Začne se formovat hlouček dobrovolníků, kteří se vydají k baru. Naneštěstí pro mě jim sedím v cestě. Raději vstanu a přidám se k nim.

„Kde je bar?“ zeptám se docela hezké hnědovlásky vedle mě.

„Tam,“ pohne hlavou směrem k davu, kterým jsme se před chvílí prodírali. Super. Vrhneme se mezi „tanečníky“. Tentokrát nemám moc štěstí. Několikrát mi někdo šlápne na nohu, šťouchance a nechtěné srážky raději nepočítám. Netuším, jak se chtějí dostat nazpátek i s pitím. Každopádně po čtvrt hodině od příchodu mám večírku akorát tak dost. Postavíme se do fronty, na jejímž konci je údajně bar. Ze svého místa ho nevidím, mohu si vybrat jenom mezi výhledem na „parket“ a vchodové dveře. Každou chvíli jimi vejde nová skupinka zábavy chtivých studentů. Téměř po dvaceti minutách se konečně dostaneme na řadu. Ukáže se, že dobrovolníků vyrazilo víc, než bylo potřeba, a protože jsem stál jako poslední, zbylo na mě pouze mé vlastní pití. Ostatní se odvážně vrhli do davu, ale mně se nechce. Pomalu se vydám po obvodu místnosti. Tady sice „tanečníci“ nejsou, jen musím obcházet skupinky, které si tu povídají a páry, které hledají aspoň náznak soukromí, nebo spíše místo, kde do nich chvíli nikdo nebude strkat.

„Ahoj,“ ozve se za mnou hlas. Otočím se spíše automaticky za zvukem, neočekávám, že pozdrav platí mně. Za mnou stojí neznámý kluk. Nevím, jak jsem si ho před tím mohl nevšimnout, protože oranžovohnědá barva na jeho vlasech je opravdu nepřehlédnutelná. Vypadá to, že mluví na mě. „Ty znáš Štěpána, ne? Jednou mi tě ukazoval,“ řekne.

No nazdar. Kdy? Proč? „Ahoj, jo.“

„Já jsem jeho spolubydlící. Je tady?“

„Ano, tam,“ ukážu přibližným směrem k druhé místnosti.

„Aha. Hele, ukážu ti, kde sedíme, mohl bys ho za námi pak poslat? Klidně přijď s ním.“ Jenom přikývnu. Asi nejsem jediný, kdo dnes večer Štěpána zachraňuje. Aspoň že nikdo nezachraňuje mě. Sleduju oranžovou hlavu davem. Za barem jsou jakési boxy, oddělené prostory se stolky a sedačkami, do jednoho z nich mě oranžová hlava zavede. Ze všech lidí si všimnu jen Felixe a vedle něho hezké holky s hnědými vlasy, okolo jejíchž ramen má ruku. 

„Tak tady to je.“

„Dobře, pošlu ho,“ navíc nečekám a odklidím se. Úspěšně se dostanu do místnosti, kde sedí naše skupinka. Hodně židlí je teď prázdných. Štěpán sedí stále na svém místě a vypadá celkem spokojeně, zřejmě ho už prvotní zděšení přešlo. Vyřídím mu vzkaz.

„Petr je tady?“ zeptá se nadšeně. Petr? Jaký Petr. Matně si vzpomínám, že to jméno použil, když mi vyprávěl o svém spolubydlícím a já příliš neposlouchal. Takže ten s oranžovou hlavou. Budoucí lékař? Asi užívá studentská léta. Stejně doufám, že mě mine nutnost vyhledat lékařské služby.

„Říkal, že neví, jestli přijde,“ Štěpán se snaží překřičet dav. Já se ani nesnažím a raději se k němu nakloním. „Zavedu tě tam.“ Přikývne. Se Štěpánem v patách se dostanu až k baru, a tam ho popostrčím směrem k boxu. Okamžitě ho vítá směs hlasů. Naprosto přesně vím, jak bude vypadat Štěpánova tvář v následujícím okamžiku. Velký, šťastný úsměv. Může mu ke štěstí stačit trocha zájmu? Možná předstíraného? Věří jim? Připomenu si jeho nadšení z večírku. Nebyl spíš nadšený z pozvání? Ze zájmu… Hloupost. Možná je to jen póza. V jeho případě tomu však stěží můžu uvěřit. Je nějak… opravdový. Stáhnu se do šera k jedné stěně. Myslím, že moje opatrovnická role skončila. Štěpána jsem předal do jiných rukou, ale tím se nějak vytratil důvod, proč tady jsem. Váhám nad možností vrátit se k Jirkovi a jeho partě nebo dopít a vytratit se. S pohledem upřeným do skleničky, kde se na hladině odráží záblesky tlumeného světla od baru, řeším své malé dilema. „Co tam hledáš?“ ozve se těsně u mého pravého ramene. Trhnu sebou. Ten hlas poznám. „Nic,“ vysoukám ze sebe pracně.

„Proč nejdeš k nám? Nebo na někoho čekáš?“ V hlase je náznak smíchu, který mě dráždí. Všechno vybízí otočit se za hlasem, ale rozum mi říká, že to dělat nemám.

„Možná,“ odpovím mu neurčitě.

„A možná taky ne, že?“ Uslyším tichý smích. „No tak, přiznej se.“

Nepřiznávám se, neříkám totiž vůbec nic. Překvapil mě význam slov a vyvedl z míry důvěrný tón. Najednou se nemůžu rozhodnout, jestli bude lepší mlčky odejít, pádně odpovědět nebo ho praštit. Chtěl jsem vědět, co říká všem těm lidem kolem sebe, že ho sledují se zájmem a obdivem, ale tohle… asi ne. Odejít beze slova je jako stáhnout ocas mezi nohy a zmizet. Žádná pádná a dostatečně strohá odpověď mě nenapadá. A pěst mi připadá jako příliš extrémní řešení, i když lákavé. Zbývá poslední nouzová varianta. Předstírat, že se nic neděje.

„Nebaví mě to tady, takže odcházím,“ odpovím.

„Dobrý nápad, jsou zajímavější místa.“

„Jaká?“ Zdá se, že tou otázkou jsem překvapený jen já, Felix totiž s klidem odpoví: „Jedno ti ukážu.“ Nato mě obejde a zamíří k východu. Nouzové varianty mi nikdy nevyšly, přesto ho následuju, a když míjím bar, odložím sklenici. Venku se skoro rozklepu zimou. Felix zamíří opačným směrem, než je tramvajová zastávka. Předpokládám, že nepůjdeme daleko. On však přejde ulici rovnou k taxi. Nejde mi do hlavy, kde by se tady vzalo taxi. Chtěl odjet a zavolal si ho? Kolik studentů má na taxi? Já ne. Naproti tomu Felix nevypadá, že by měl problém s penězi. I kdyby měl, stejně by si ho nejspíše příliš nepřipouštěl. Na tom zase tolik nezáleží. Marně se snažím najít odpověď na jinou otázku. Proč s ním odcházím já? Stojím na své straně ulice, která připomíná dělicí čáru mezi námi. Ve skutečnosti je ta dělicí čára jen v mé hlavě a už celé roky odděluje můj svět od světa lidí jako je Felix. Světa, kde život ovládají vlastní přání a potřeby a nad mnoha věcmi se zbytečně nepřemýšlí. Opravdu? Neznám ho. Bezpečně znám svojí stranu, až přehnaný pocit zodpovědnosti a povinnosti s dostatkem všednosti. Do Felixova světa nepatřím. Není tam nic pro mě.

Felix se otočí. „Tak si nastup.“

Nic pro mě. Jenom na chvilku se podívám na druhou stranu a přesvědčím se o tom. Jen jedno malé nakouknutí. Proč? Protože chci.

 

     Taxi se motá ulicemi, nejdřív trochu tuším, kde jsme, ale potom se dostaneme do části města, kterou neznám. Zvědavě se rozhlížím. Felix mě nechává v klidu, ležérně opřený s nohou přehozenou přes nohu zavřel oči. Co se mu honí hlavou? Rád bych znal jeho myšlenky. K protikladu k jeho klidu cítím napětí a ohromnou zvědavost. Už mi chybí jen ten šťastný úsměv na tváři jako Štěpánovi, pomyslím si se sarkasmem. Taxi zastaví před barem. Vchodové dveře se otevřou, jak odchází dvojice mužů. Felix mi položí ruku na rameno a popostrčí mě dovnitř. U leštěného baru sedí na vysokých stoličkách pár lidí, více jich je u malých elegantních stolků rozmístěných kolem pódia s klavírem. Nehodím se sem, napadne mě. Hudba, tichý hovor od stolků a tlumená světla. Hosté jsou vesměs dobře oblečeni, ale zastupují různé skupiny společnosti. Jsou tu páry v mém věku, ale i starší. Skupinky i jednotlivci.

„Máš rád vážnou hudbu?“ zeptá se Felix.

Přikývnu. „Ano. Nevyznám se v ní, nemám hudební sluch, ale rád ji poslouchám.“

„Nezáleží na tom, jestli poznáš název či autora a kvalitu interpretace. Důležité je, co ti poslech přinese.“

Taková věta se k němu moc nehodí nebo se spíše nehodí k mé představě o něm. „Hraješ na něco?“ zeptám se.

„Hrál jsem na klavír, ale nemám chuť cvičit,“ zasměje se. „Raději kreslím.“ Vzpomenu si, že Štěpán říkal něco o malování. „Nepředstavili jsme se, že? Znám tě jen jako mlčenlivého, samotářského stolovníka z menzy,“ dodá.

Přemýšlím, jestli mám dělat, že ho neznám, ale těžko říct, co všechno je Štěpán schopen někde napovídat. „Štěpán mi řekl tvoje jméno, já jsem Andrej.“

„Zajímavé jméno.“

Ušklíbnu se. „Ohromně. Myslím, že tvoje je zajímavější.“

„Moje matka má bohatou fantazii. Byl bych jí vděčnější, kdyby ji bývala při výběru mého jména trochu pokrotila,“ pobaveně se ušklíbne. Podle mého se k němu hodí, ale celkem ho chápu. „Jak ti říkají ostatní?“ zeptá se.

„Jak kdo. Andrej, Andy. Vyber si nebo si něco vymysli, jak chceš.“ Sedneme si k jednomu stolku poblíž pódia a vzápětí se objeví obsluha.

„Co si dáš?“ obrátí se na mě Felix.

„Vlastně ani nevím.“

„Tak zkus místní specialitu.“

Přikývnu. Nechám Felixe objednat a obrátím hlavu ke klavíru. Pořád mám pocit, že se sem nehodím, ale líbí se mi tady. Napětí zmizelo. Felix má zvláštní schopnost ujistit lidi kolem sebe o jejich důležitosti, ať už se mluví o čemkoliv. Nevím, jestli to způsobuje výraz soustředěnosti a zájmu, když mě poslouchá nebo něco jiného. Uvědomuju si, že ho náš rozhovor zase tolik nezajímá, jsem pouze aktérem v podobné hře, jakou jsem tolikrát sledoval v jídelně, ale stejně ve mně vyvolává malicherný pocit spokojenosti.

„Tohle je moje oblíbené místo pro odpočinek,“ usměje se a dodá, „vypadal si, že potřebuješ trochu klidu.“

„Mám raději čajovny a kavárny než večírky. A hlavně potřebuju kolem sebe lidi, se kterými si rozumím.“

„Ano, ale neznámá společnost nabízí hodně možností.“

„Možná.“ Neumím takové možnosti využít.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano,“ trochu mě překvapí, že se nezeptal rovnou.

„Proč se přátelíš se Štěpánem?“

„Proč se ptáš?“

„On je jako štěně, které čeká na vlídnější slovo a ty jsi docela nepřístupný. To k sobě moc nejde.“ Věta vyzní jako prosté konstatování. Není v ní ani známka emocí.

„Výjimky se vždycky najdou.“ Felixův popis Štěpána se mi moc nelíbí, i když mu nelze upřít pravdivost.

„Tohle nebude ten případ.“

Vrátí se číšník. Ta chvilka stačí k tomu, abych se trochu vzpamatoval z jeho překvapivě správných úsudků a zjištění, že o nás vůbec přemýšlí, což by mě nikdy nenapadlo. Nemusím mu odpovídat, ani ho vlastně neznám, ale po chvíli ticha přesto řeknu: „Asi mi ho ze začátku bylo líto, a potom jsem zjistil, že má na první pohled nenápadné klady.“

„Myslel jsem si, že něco podobného řekneš. Vypadá, že neumí počítat do pěti, a navíc byl sám. Jaké to je, když zachránce potřebuje sám záchranu?“

„O co ti jde? Nikoho nezachraňuju.“ Skoro. „A nepotřebuju, aby někdo zachraňoval mě. Zahrál sis na hodného samaritána a vzal mě sem?“ Sám nevím, proč jsem podrážděný. Od Felixe lze nejspíš očekávat cokoli, dokázal změnit mou náladu jedinou větou.

„První dobrý skutek v životě.“ Ušklíbne se. „Ne, neboj. Připadáš mi jako typ, co se naštve, když ho ostatní litují, teď jenom teorii ověřuju.“

Nespletl se, ale já si připadám jako ve zlém snu. Hra se vším všudy. Mám na sebe větší vztek než na něho. „Nebude ti vadit, když u toho ověřování nebudu, viď?“ Vstanu.

„Ještě se uvidíme,“ řekne sebejistě a pobaveně.

Na večírku jsem si vybral špatnou variantu. Měl jsem mu jednu vrazit. „Měj se.“

     Co si o sobě vůbec myslí? Nadávám mu v duchu celou dobu, kdy hledám tramvajovou zastávku, když ji konečně po půlhodinovém bloudění najdu, přece jen prvotní vztek odezní. Tak jo. Zaprvé… šel jsem s ním sám dobrovolně, i když bylo jasné, že se od něho nic normálního čekat nedá. Zadruhé, co mě nejvíc naštvalo? Poťouchlý vnitřní hlásek našeptává: „Že na tom nejsi o moc líp než Štěpán, taky čekáš, až si tě někdo všimne, proto si se s ním cítil dobře, dokud neobrátil.“ A ne, a ne!