6. část

     Po přednášce se Štěpán vytratí takovým tím stylem, kterým ostatním jasně naznačujeme, ať se neptají, kam jdeme, a jestli můžou jít taky. Že by v tom byla ta záhadná neznámá, co mi o ní stále neřekl ani slovo? Po chladu staré posluchárny je teplo venku příjemné, tak na koleje nepospíchám a pomalu se loudám. „Andy!“ Otočím se. Doběhne mě Veronika. Někdejší kamarádka z prvního ročníku. Jako všichni ostatní i ona se před rokem rychle odmlčela. Párkrát jsme se už potkali, ale vždycky jsme se jen pozdravili a nevypadala, že by se chtěla bavit. Proto mě teď její chování nutí k zamyšlení, za co vděčím náhlé změně. Možná něco potřebuje?

„Jak se máš?“ zeptá se.

„Dobře, a ty?“

„Jde to.“

Mám se ještě na něco zeptat? Asi ne. Já nic nepotřebuju.

„Plánuješ něco na dnešní večer?“ pokračuje.

 „Zatím jen předběžně.“

„A zítra?“

„Nic.“

„Fajn. Nechceš zajít do naší čajovny?“

V čajovně U bílého draka jsme strávili v prváku hodně večerů. Ne, že by mě nenapadlo se tam podívat, ale když jsem se vrátil do školy, útočilo na mě ze všech stran dost vzpomínek a nechtělo se mi přivolávat další. Teď už je to jiné. Staré vzpomínky nahradily nové. Nebo prostě není čas vzpomínat. Pravda, o Veroničinu společnost zase tolik nestojím, spíš vůbec, ale nemám chuť strávit sobotní večer sám na koleji.

„Jasně. Ještě jsem tam nebyl.“

„Nejvyšší čas na nápravu. Tak zítra v osm před čajovnou?“

„Platí.“

„Tak zatím.“ Dívám se za ní a snažím se vymyslet aspoň jeden důvod, proč mě pozvala. Třeba taky nemá jinou společnost. Ale takové věci se nepřiznávají. Aspoň ne u lidí, jako je Veronika.

 

     Během odpoledne mi od Štěpána přijde esemeska s výpisem filmů, které dnes dávají. Dohodneme se na jedné komedii.

 

     Štěpán mi obvykle něco vypráví. Někdy o jejich farmě, jindy o tom, co někde slyšel, ale málokdy je zticha jako dnes. Rozpovídá se, až když vyjdeme z kina. Chvíli mluví o filmu a pak se zeptá: „Nepůjdeme ještě někam?“

„Já ne. Těším se do postele.“

„Mně se ještě nechce zpátky. Petr povídal, že bude někde poblíž v jedné hospodě, podívám se za ním.“

„Jasně.“  Jeho nezvyklé chování na mě nějak divně zapůsobí. Zase jednou mi připadá uprostřed velkého města zranitelný. Umí se o sebe postarat, napomenu se. A stejně se zeptám: „Máš něco v plánu na zítřek?“

„Ne, nic.“

„Nechceš jít do čajovny?“

„V žádné jsem nikdy nebyl. Rád bych se tam podíval.“

„Dobře. Přijde ještě kamarádka z prváku.“

„Nebudu překážet?“

„Ne, budeš mě tam jistit,“ ubezpečím ho. „Zatím se měj.“ Naskočím do tramvaje. Kdy se u něho objevilo nadšení pro večerní zábavu? Když jsem ho poznal, nechtěl vystrčit nos z kolejí. Že by za tím byl Petr? Nebo něco jiného? Možná moc přemýšlím.

 

     Veronika se objeví chvilku po osmé. Mezitím jsem vyprávěl Štěpánovi, jak jsme sem chodili v prváku. Veronika na sobě nedá znát žádné překvapení nad Štěpánovou přítomností. Pokud si pamatuju, byla na tom s emocemi jako chemická rovnice. Vždycky ji zajímalo jen, co musí dát a výsledek včetně jeho využití. V prváku jsem se nad tím nikdy nepozastavil. Kdyby ano, nemohlo mě její pozdější chování překvapit.

     V čajovně se nic nezměnilo a naše oblíbené místo je volné. Rozhovor se točí kolem školy, přeskočí na společné známé a nakonec se Veronika prořekne, takže se i dozvím, proč mě pozvala. Potvrdí mou myšlenku, že nikdo jiný nebyl k dispozici. Takové zjištění člověka vždycky potěší. Povzbudí to jeho sebevědomí, ujistí o vlastní důležitosti a utvrdí v přesvědčení, že ne každé pozvání má přijímat. Pokud tedy nejde na schůzku ze zcela stejného důvodu. Jako například já, takže se na ni ani nemůžu zlobit.  Po dvou hodinách se rozloučíme.

     „Myslel jsem, že jste se víc znali. Pozvala tě jenom proto, že nikdo jiný nešel,“ konstatuje suše Štěpán, když se díváme, jak odchází. Byl bych raději, kdyby neříkal nic, ale vím, že to nemyslí zle.

„Zjevně. Ale neliší se od ostatních mých bývalých přátel. Taky se mi tenhle výběr pomstil.“ A stejně jsem se nepoučil. 

„Co se stalo?“

„Právě že nic. Zmizeli.“

„Mrzelo tě to?“

„Svého času ano, teď už ne.“

„Myslíš, že je Felix jiný?“

Překvapeně se na něho podívám. „Nevím. Teda… v tom, že by se na mě klidně vykašlal, ne. Ale když nic jiného, je alespoň lepší společník.“ Po krátké pauze dodám: „Když chce.“ Štěpán mě pobaveně poslouchá. „Co je?“

„Tobě se líbí?“

„Cože?!“

„No, jak o něm mluvíš.“

„Neřekl jsem o něm nic… dobrého.“ Cítím se trapně.

„Nejde o obsah slov, ale způsob, jakým jsi je řekl.“

„Jak?“ I mně zní můj hlas vyděšeně.

Štěpán se zamyslí. „No, jako… jako… když se ti prostě líbí.“

Dám si ruku na čelo. „Tohle nemůžeš myslet vážně.“

„Proč? Mně se nelíbí.“ Usmívá se.

„Ale rozplýval ses, když se s tebou bavil u oběda. U mě je to stejné.“

„Není. Chováš se jinak. Nevím, jak to vysvětlit, ale chováš. Navíc, kdyby se ti nelíbil, vyhýbal by ses mu stejně jako… například Petrovi.“

„To není pravda.“

„Možná si ji jen nechceš připustit.“

„Ne. O tomhle mě nepřesvědčíš.“

Štěpán mě se svou teorií dál nemoří, ale jeho slova mi po zbytek cesty stejně nejdou z hlavy. Nemůže mít pravdu.

 

     V neděli si pospím do jedenácti. Zrovna vylezu ze sprchy, když se ozve ťukání. Že by někdo za Jirkou? Štěpán.

„Ahoj,“ pozdravím ho.

„Ahoj, neruším?“ zeptá se při pohledu na moje mokré vlasy.

„Ne, zrovna jsem šel snídat, teda spíš obědvat.“

„Nemám přijít dýl?“

„Proč prosím tě? Jedl si něco?“

„Ne.“

„Nechceš pizzu? Můžeme si ji dát venku, když je hezky.“

„To by šlo.“

Objednám pizzu a jdeme vyhlížet rozvoz. Sedneme si na jednu z laviček před kolejemi. Štěpán je zase zamlklý.

„Děje se něco?“ zeptám se ho. 

„Ne, nic.“ Ať už se mu hlavou honí cokoli, nechce o tom se mnou mluvit. Mrzí mě to. Objeví se rozvoz.

     Zatímco se věnujeme každý svému obědu, těkám pohledem po okolí a všimnu si známé postavy. Felix. I on nás uvidí a zamíří k nám.

„Ahoj,“ pozdraví ho Štěpán, „myslel jsem, že jsi někde u moře.“ Já mu jen přikývnu.

„Byl, ale nudil jsem se, tak jsem přijel dřív. Dělo se tady něco zajímavého?“ Nudit se u moře. Já bych se nudil rád a při pohledu na Štěpána mám pocit, že přemýšlí o tom samém.

„Nic zajímavého,“ odpovím mu, pomalu po něm sjedu pohledem a poznamenám: „Ani nejsi opálený.“

Felix se jenom ušklíbne. „Už musím. Mějte se.“

„Mohl poslat nudit se k moři třeba nás dva,“ poznamená Štěpán, když Felix zmizí v kolejní budově, a potvrdí tak můj předpoklad.

„Viď.“

„Co budeme dělat?“

„Asi bychom se měli trochu připravit na zítřejší test, ne?“

 „Nechce se mi dělat nic do školy.“ Nechce? Vždycky byl první, kdo si od Heleny nechal vysvětlit všechno, čemu nerozuměl. „A co chceš dělat?“

„Nevím.“

„Půjdu zpátky na pokoj, jdeš se mnou?“

Přikývne. V kolejní hale zamumlá: „S tím testem máš pravdu. Skočím si na pokoj pro skripta a přijdu.“

„Jasně. Tak zatím.“ Štěpán odbočí do jiné chodby a já se ještě zastavím před nástěnkou v hale, abych se podíval, jestli někdo neprodává něco, co by se mohlo hodit. Stojím za sloupem, takže mě není vidět. Uslyším známé hlasy. Štěpána zastavili Petr s Felixem.

„Tak co večer? Napsala ti?“ zeptá se Petr Štěpána.

„Ještě ne.“

„Ozve se.“ Petr s Felixem odejdou a Štěpán zamíří také pryč.

Felixův nezájem mě neudivuje, jeho motivace ke strávení času se mnou byla stejná jako u Veroniky, nic jiného si nenamlouvám. Nemůžu ale popřít, že když jsem ho venku uviděl, znovu se mi vybavila Štěpánova slova. A opět stejná otázka. Může mít pravdu? Ne. Štěpánovo tajnůstkaření mě mrzí. „Nech ostatním jejich problémy a starej se o své,“ opakuji si v duchu stále dokola, až mimovolné povzdychnutí, mě upozorní, že je to zbytečné. První den, kdy jsem nikoho neznal a nikdo se se mnou moc nebavil, jsem se necítil tak sám jako teď.     

 

     V noci je město jiné. Někdy volá a slibuje, láká jít a chytit něco, co mi v životě uniká. Nevím co přesně, ani co bych měl dělat, slyším jen to neurčité volání. A jindy vnímám jeho noční život, ale je vzdálený, jen prochází kolem mě, a já se cítím sám. Jedna figurka, která tu může a nemusí být. Proč je člověk tvor společenský? Ať už máme jakkoliv rádi samotu, když před námi není její konec, bojíme se její bezútěšnosti všichni.

     Když Štěpán večer odešel, vydal jsem se na malou noční procházku. Myslím, že jsem neměl. Provázely mě myšlenky na Štěpána, přítele, který se mi začal vzdalovat, na Felixe, pro něhož nic neznamenám, který ale něco znamená pro mě, ačkoli stále nedokážu přesně říct co, a na další tváře, které už dávno zmizely z mého života. Malá noční bilance s nepříznivým závěrem. 

 

     V příštím týdnu Štěpán okamžitě po cvičeních zmizí, na přenášky nechodí nebo přichází na poslední chvíli, a pak rychle odchází. Na moje otázky odpovídá vyhýbavě. Nic se neděje. Potřebuje si jen něco zařídit. Čím dál víc si uvědomuju, jak moc jsem si na jeho společnost zvykl. Nejvíce času teď opět trávím s Helenou. Ve čtvrtek večer si sbalím věci, abych se nemusel v pátek po přenáškách vracet na kolej. Těším se domů.

     V pátek během poslední přednášky přijde esemeska. Felix. Chce vědět, co mám dneska v plánu. Nejprve odepíšu: „Jedu domů.“ Potom si vzpomenu na jeho výraz, když mluvil o rodičích a text opravím na: „Jedu pryč.“ A zase jednou si řeknu, že jsem zaspal dobu.

 

     Podivná melancholická nálada mě přes víkend neopustila, a tak se v pondělí řídím Štěpánovým příkladem, moc nemluvím a po posledním cvičení se vykradu pryč do relativního klidu kolejního pokoje.

     Štěpánovi zřejmě změna mého chování neušla, protože se před přednáškami zeptá: „Andy, jsi naštvaný?“

„Ne, nejsem.“ Další rozhovor přeruší Lenka a čas do začátku přednášky vyplní povídáním o všem možném. Vůbec jí nevadí, že se Štěpánem jen rytmicky přikyvujeme a neodpovídáme. Zdrží mě i po přednášce, takže Štěpán mezitím odejde. Na koleje se opět pomalu loudám sám. Zrovna si zapínám zvuk na mobilu, když začne vibrovat.

„Ano?“

„Ahoj, nemáš dneska čas?“ ozve se Felixův hlas.

„Ani ne.“ Toužím zapadnout do pokoje a nikoho nevidět.

„Chtěl jsem ti ukázat tvůj dokončený portrét.“

„Aha, tak snad někdy jindy.“

„Co máš vlastně v plánu?“

Nic. Jsou i lepší odpovědi. Škoda jen, že mě žádná dobrá nenapadá. „Potřebuju si něco připravit do školy.“

„A musíš s tím strávit celý večer?“

„Felixi, najdi si jinou poslední záchranu před nudou.“ Ukončím hovor. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta náhlá zlost. Znechuceně hodím mobil do kapsy. Proč se tak chovám? Protože chci po lidech okolo sebe, aby zaplnili prázdné místo uvnitř mě. A oni kupodivu nechtějí. Kdo by to byl řekl. Ironicky se ušklíbnu, nemůžu si pomoct. Sám musím najít někoho, komu se chtít bude. Důvodem, proč jsem nic takového neudělal, bylo, že když se po posledním rozchodu vzpamatovala moje ješitnost, přišla úleva a totální nechuť někoho hledat. Jsem si celkem jistý, že s tím nemá nic společného moje bývalá přítelkyně. Ne, že by mi na ní nezáleželo, ale po rozchodu největší újmu zaznamenala opravdu moje ješitnost, žádná velká lítost se nekonala. Povzdechnu si. Čas chovat se dospěle. Vytáhnu mobil, napíšu krátkou zprávu: „Promiň,“ a pošlu ji Felixovi. Odpověď přijde během chvíle. „Prominu, ale musíš na chvíli přijít.“ Prevít jeden. Nechtěně se musím usmát, ale pořád se mi tam moc nechce. Na druhou stranu vím, kolik si dal s portrétem práce, a bylo by neomalené se na něj ani nepodívat. Nezáleží na tom, jak se chová on. Jde o mě.

 

     O půl hodiny později zazvoním u známých dveří. Felix mi ukáže můj portrét. Zatímco si ho prohlížím, řekne: „Nemám tě jako poslední záchranu.“

Neberu jeho slova vážně. „Nad tím nepřemýšlej. Neměl jsem dobrou náladu a ty jsi mi přišel do rány.“

„Ale stejně si to myslíš,“ odpoví.

Podívám se na něj. Málokdy jsem ho viděl tak zamyšleného. Snad jenom když maluje. „Já… nevím. Moc tě neznám. Připadáš mi v mnoha ohledech úplně jiný, než jsem já. Nemyslím tím nic zlého, prostě… nechme to být. Z takových rozhovorů většinou nic dobrého nevzejde.“

„Tvoje zkušenost?“

„Ano.“

„Se mnou je nikdo nevede.“

„A ty je s někým chceš vést?“

„S tebou?“

„Felixi, nech toho. Máš schopnost dát člověku chvilkovou iluzi, že je pro tebe důležitý, ale oba víme, že až odejdu, budeš ten samý pocit dávat zase někomu jinému. Stejně jako minule. Vypařil ses a já mám tak blbou povahu, že jsem o tebe měl strach, dokud mi Štěpán neřekl, že jsi odjel k moři. Jo, já vím, že mi těžko budeš říkat o všem, co plánuješ, ani se pořádně neznáme. Proto bude lepší, když s tímhle tématem skončíme.“

„Já tě vnímám jako někoho důležitého ve svém životě, i když nevím přesně proč. Měl jsem ti něco říct, ale nevím… možná jsem chtěl, aby ses o mě bál.“

„Proč?“

„Možná proto, že není nikdo, kdo by se o mě bál. To je hodně sobecké, že?“

„Jo, ale já tě soudit nebudu, nejsem lepší.“
„Potom máme aspoň něco společného.“

Usměju se. „Zdá se.“

„Fajn. Zapijeme to.“

„Mně se nikam nechce.“

„Taky nikam nejdeme. Jen do vedlejšího pokoje.“ Nečeká na mou odpověď, chytne mě za loket a vede za sebou. Z chodby odbočíme vpravo do pokoje, který měl doposud vždy zavřené dveře. Prostorná místnost slouží jako ložnice a obývací pokoj současně. Ačkoli je zařízení pestré, všechno se vzájemně doplňuje a nevyvolává dojem přeplácanosti. Prosklené dveře vedou na malý balkón.

„Někam si sedni, hned jsem zpátky,“ řekne Felix a zmizí v chodbě. Můžu si vybrat mezi pohovkou, křeslem, židlí a houpacím křeslem. Láká mě houpací křeslo, vždycky jsem si ho přál, ale do mého vlastního pokoje by se nevešlo, přesto zvolím pohovku. Houpací křeslo mi přijde jako něco soukromého, nejspíš proto, že bych ho sám tak bral. Jednoduše řečeno, některé věci jsou pro hosty a jiné výlučně pro mě. Žaneta, moje sestra, se mi kvůli tomu dříve smála. Sama si s ničím podobným hlavu nikdy nedělala, což byl jeden z důvodů, proč jsme si léta nerozuměli, a až za poslední dva roky jsme se trochu sblížili. Já jsem přestal na některých věcech tolik lpět a ona naopak začala.

     Myšlenkami se vrátím k rozhovoru s Felixem. Nevěřím, že bych byl pro něho důležitý. Zajímalo by mě, jestli nepřeháněl, když tvrdil, že se o něho nikdo jiný nebojí. Když pominu rodiče, je okolo něho mnoho lidí a určitě na něm někomu záleží. Nemyslím, že by mi přímo lhal, ale prostě řekl to, co předpokládal, že bych mohl chtít slyšet. Mám to nechat být nebo se od něho držet dál? Problém spočívá v tom, že je mi s ním dobře a jsem s ním rád a… záleží mi na něm.  

     Felix se vrátí s lahví s etiketou whisky a dvěma sklenkami.

„Bydlíš tady sám?“ zeptám se ho.

„Ano. Byt patří mně.“ Všimne si mého překvapeného pohledu a pokračuje: „Říkal jsem ti, že nemám problém s penězi, toho jediného mám od rodičů dost,“ ušklíbne se. Nechci vyzvídat, takže jeho poznámku přejdu bez komentáře. „Je tady ticho,“ řeknu.

„Myslíš oproti kolejím?“

„Taky.“ Spíše jsem si vzpomněl na svůj vlastní domov, i když je každý člen naší čtyřčlenné domácnosti v jiné místnosti, stále je dům plný důvěrně známých zvuků. Takových, co neruší, ale dávají pocit sdílené společnosti. Nic z těchto myšlenek mu po poznámce o rodičích nechci říct.

„Někdy je ticho příjemné, ale někdy je k zešílení, pak tady nemůžu vydržet a musím někam vyrazit.“ Sedí v křesle, hlavu zakloněnou a dívá se kamsi do stropu, ale soustředí se pouze na své myšlenky.

„Věřím, mám rád ticho, pokud trvá krátce, proto jsem nikdy nechtěl na privát. Na kolejích je pořád šum. Ale i ten může být někdy ubíjející.“

„Proč?“

„Spíš kdy. Když si uvědomíš, že jde mimo tebe.“ Oba jsme dopili své sklenky a Felix nám dolije.

„Myslíš tím, že se potom cítíš ještě víc sám než v tichu?“

„Přesně to.“

„Cítíš se tak často?“

„Naštěstí ne, nebo si ten pocit nepřipouštím,“ pokrčím rameny. A přeci častěji než bych chtěl a jsem ochoten přiznat. Nikdy bych nevěřil, že povedu takový rozhovor zrovna s Felixem.  

„Ale se Štěpánem si docela rozumíte, ne?“

„No, ano.“ Spíše rozuměli.

„To nezní přesvědčivě. Kdo ti dělá společnost, když ji nutně potřebuješ?“

Koho zajímá, co potřebuju, pomyslím si. Nebýt druhé vypité sklenky a skutečnosti, že na tvrdý alkohol nejsem moc zvyklý, asi bych už dávno přeskočil na jiné téma, a pokud ne, teď bych určitě neodpověděl. Takhle ze mě vypadne bez uvažování pravdivá odpověď: „Nikdo.“ Až ta mi vrátí trochu k rozumu. „Měl bych už jít.“

„Nepospíchej,“ dolije mi sklenici. Začínám cítit, že mám lehkou hlavu a povznešenější náladu. Kromě jedné jediné příležitosti jsem se nikdy dál nedostal a ani jsem po tom nikdy netoužil. Přemýšlím, jestli sklenici neodložit, ale pak mi se představím malý pokoj na kolejích. Trošku upiju. Ucítím vedle sebe pohyb, jak si Felix sedá vedle mě. „Napij se ještě, bude ti líp,“ vybídne mě. Vím, že nebude, nebo jenom chvilku, ale poslechnu. Ztěžka se opřu. Felix mi vezme sklenici z ruky, odloží ji a chytne mě za ruku. „Jsi studený,“ řekne. Jen se usměju. Teplo jeho ruky je příjemné, proto mu ji sevřu. Zavřu oči. Chce se mi strašně moc spát a hlava se mi stočí na stranu. Chci otevřít oči a podívat se na Felixe, ale nejde to. Na tváři ucítím jeho teplý dech vonící po whisky. Něco je špatně. Ale co? Můj mozek se neochotně rozebíhá k činnosti. Neměl by být tak blízko. Nechce se mi s tím nic dělat. Je to jedno. Jak to říkala naše fyzikářka na základce? Jedno je kolo u trakaře. Napadají mě takové blbosti. Měl pravdu, je mi dobře. Něco se mi otře o rty a já usnu.