8. část

     „Vy dva držíte bobříka mlčení nebo co?“ zeptá se z ničeho nic před poslední páteční přednáškou Lenka. Ačkoli ne tak úplně z ničeho nic. Štěpán pořád nemluví, většinu času je ponořený do svých myšlenek a nás ostatní nevnímá. Mě příliš zaměstnává vnitřní dilema mezi rozumem a přáním, takže jsem Štěpána napodobil a většinu času taky promlčím. Nebyl jsem si úplně jistý, k čemu všemu by mě dokázal Felix přemluvit, takže jsem se mu včera vyhnul, a dnes pravděpodobně udělám totéž. Nepochybuju, že je mu moje taktika jasná, ale buď ji toleruje, nebo si našel jinou zábavu. O druhé možnosti nepřemýšlím, protože mě rozčiluje, což mi vadí.

„Ne, jen jsme se zamysleli,“ odpovím a Štěpán přikyvuje.

„V tom případě je Štěpán zamyšlený už několik dní a ty od včerejška.“ Dobrý postřeh. Podívám se na Štěpána, jestli ho nenapadá nějaká duchaplná odpověď. Nevypadá, že by ho napadla vůbec nějaká. Já na tom nejsem o nic lépe, proto neurčitě pokrčím rameny. Lenka zavrtí hlavou a pokračuje ve psaní esemesky. Někdo mi zaklepe na rameno. Otočím se. Za mnou sedí Miloš.

„Nechceš dva lístky do divadla?“

„Na co?“

„Někdo to rád horké.“

„Na kdy?“

„Tuhle sobotu.“

Do divadla bych šel, domů se nechystám, ale s kým? Někdo se najde. „Dobře.“

 

     Na koleji o dvě hodiny později s lístky na stole projíždím v duchu seznam všech holek, které bych potenciálně mohl pozvat. Tak popořadě. Lenku ne. Nezavřela by za celou dobu pusu, nemá cenu ji vodit do divadla. Veronika? Ještě mi v uších zní její věta: „Nikdo neměl čas.“ Helena. Ne. Žádnou jinou holku neznám natolik, abych ji šel pozvat. Nejsem Felix případně Jirka, ti by si s tím nedělali problém. Proč chci pozvat zrovna holku? Z úcty k předchozímu životu? Ze zvyku? Co tu otázku položit jinak? Proč chci vůbec někoho pozvat? Protože mám dva lístky? Jeden můžu vrátit. S kým bych tam chtěl být? Ošemetná otázka. Nelíbí se mi, tak na ni nebudu odpovídat. Jeden vrátím.

 

 

     Po představení mezi přešlapováním na tramvajové zastávce, abych trochu zahnal zimu, si uvědomím, že je mi okolí docela povědomé. Ale odkud? Počkat. Na jakou tramvaj čekám? Osmička. Jasně, někde blízko bydlí Felix. Co kdybych… Ne. Může tam někoho mít. No právě. Stejně nevěřím, že by čekal, až se rozhoupu. A když to uvidím na vlastní oči, třeba konečně dostanu rozum.

 

     Pravda, přesvědčil jsem sám sebe o vážném důvodu pro návštěvu, přesto mám smíšené pocity, když sahám po zvonku. Dřív než pochybnosti zvítězí, zazvoním. Vzápětí mám neodolatelnou chuť seběhnout schody a zmizet. Jako malé děcko, poznamenám sám k sobě v duchu. Naštěstí Felix otevře téměř ihned, jestli je překvapený, tak na sobě nedá nic znát.

„Ahoj, neruším?“ zeptám se.

„Ne, pojď dál. Kde se tady bereš?“

„Byl jsem blízko, tak mě napadlo, že se podívám, jak se máš.“

„Blízko? Kde přesně v tomhle oblečení?“

„V divadle.“

„Aha. Sám?“

„Co je to za otázku?“

„Vyzvídací? Orientační? Úplně jiná?“

„Sám.“

„A cítil ses sám, tak jsi přišel?“ Hlas má plný ironie.

Kdepak. Přišel jsem se podívat, koho tady máš. No, svým způsobem to není špatná odpověď, proč ji neříct nahlas. Značná dávka sarkasmu, který mi zazní v hlase, mě samotného zaskočí. Felix se z překvapení vzpamatuje rychle. Chytne mě kolem pasu a za zátylek a políbí mě. Kdo bude lepší, kdo koho trumfne. O nic jiného v tento okamžik nejde. Nechci, aby vyhrál. Je nečekaně lehké hrát jeho hru. Teď i mou. Až příliš. A příjemné. Navíc je Felix dobrý. Rozepne mi sako. Někde začne zvonit mobil. Felix si zvonění snad ani nevšiml, ale mě probralo. Felix už vyhrál a já jsem prohrál v momentě, kdy jsem se rozhodl, že za ním půjdu.

„Neměl bys to vzít?“

„Ne.“ Uvolní mi kravatu. Zastavím ho. Felix se na mě vyčítavě podívá a odejde zvednout telefon. Za okamžik uslyším jeho netrpělivý hlas. Nerozumím, co říká a ani nechci. Svléknu si kravatu a strčím ji do kapsy. Bez ní je mi líp. Potom si zapnu sako. Tiše za sebou zavřu vchodové dveře. Venku se zhluboka nadechnu. Namlouval jsem si, že hraju jeho hru, ale je čas otevřít oči. Pro mě to hra není a Štěpán to poznal mnohem dříve. Měl jsem včas utéct.

 

     Někdo klepe. Je teprve devět hodin. Nechce se mi vstávat. Pohrávám si s myšlenkou, že zůstanu ležet, stejně je zamčeno. Jenomže pak mi zvědavost nedá. Vyhrabu se z postele, zakřičím moment a rychle se převléknu z pyžama. Po včerejšku jsem Felixe opravdu nečekal, takže díky překvapení mi chvilku trvá, než ze sebe dostanu: „Ahoj.“

„Ahoj, netvař se tak vyděšeně, nejdu ti nadávat za včerejšek, i když utéct bylo ubohý. Mám pro tebe novinu, která by tě mohla zajímat.“

Rozhodnu se nekomentovat slovo ubohý. „Pojď dál.“ Jirku jsme už možná stejně vzbudili, ale nemusí slyšet všechno.

„Byl jsem za Petrem. Všechny Štěpánovy věci zmizely,“ řekne v mém pokoji.

„Cože?“

„Petr odjel v pátek hned po škole a vrátil se až včera pozdě v noci, takže netuší, kdy se odstěhoval.“ Ani se nesnažím zakrýt šok. „Vůbec nic ti neřekl?“ pokračuje Felix.

Zavrtím hlavou. „V pátek jsme spolu byli na obědě. Moc nemluvil, ale jinak se choval normálně.“ Hloupost. Normálně se nechoval už nějakou dobu. Ale jen tak zmizet měl Felix, protože on je ten typ, který takové věci dělá a ne trochu naivní a hodně upřímný Štěpán. Upřímnost je relativní pojem. Nebo měl důvod? Opět zavrtím hlavou.

„Co je?“ ozve se Felix.

„Jen přemýšlím, jestli jsem se v něm prostě spletl nebo se třeba dělo něco, s čím jsem mu mohl pomoct.“

„Každý jsme tady sám za sebe. Kdyby chtěl pomoct, mohl si říct. Ptal ses ho, co se děje, ne?“

„Jo, ale stejně.“

„Nemůžeš nic dělat. Pusť to z hlavy.“

Přikývnu. Sám nevím, co si myslet, zatím jsem příliš překvapený.

Felix se na mě dívá, potom přistoupí blíž a položí mi ruku na rameno. Nepotřebuju útěchu, ale jednoduché gesto jako výraz porozumění způsobilo, že mi je najednou Felix bližší. „Nechceš jít ke mně?“ zeptá se.

„Třeba.“

„Zaskočím ještě za Petrem a počkám před kolejemi.“

Přikývnu. Když Felix odejde, pod náhlým impulzem vezmu mobil a zkusím zavolat Štěpánovi. Příjemný ženský hlas mi oznámí nepříjemnou zprávu, že volaný je nedostupný. Napíšu mu aspoň esemesku.

 

     Začínám mít rád ticho Felixova bytu. Nejspíš proto, že v něm nejsem stále. Hluk města zůstane za dveřmi a okny. I přes přestavbu si byt zachoval něco z důstojné atmosféry zašlých časů. Aspoň na mě tak působí. A připadám si tady jiný. Ne lepší, možná horší, a nevím proč, ale spokojený. S tím ovšem nemá co dělat byt, ale jeho majitel.

     Stojím u okna a Felix se zrovna vrátil do místnosti i s dvěma hrnky kávy. Podá mi jeden hrníček a otevře dveře na balkón. „Nevadí ti sedět na zemi? Můžu přinést židle,“ nabídne.

„Ne, to je dobrý.“

Posadí se a řekne: „Opři se.“

Mlčky poslechnu. Pohodlně opřený o Felixovi záda bych se mohl kochat výhledem na starou část města a za jiných okolností bych tu možnost využil, ale teď jen zavřu oči. Do popředí se tlačí myšlenky na Štěpána a nesou s sebou nostalgii konce přátelství, kterého jsem se časem naučil vážit a vím, že mi bude chybět. Ještě se mi nechce jim věnovat. Snažím se nemyslet na nic.

„Pořád nevím, jak ti říkat,“ prolomí ticho Felix.
„Jak to myslíš?“

„Andy ti říkají všichni, Andrej je neosobní. Víš, jak zní tvoje jméno ve finštině?“

Trochu se tomu usměju. „Ne.“

„Antero. To se dá zkrátit na Ante nebo na Tero. Pak se nabízí Rej. Co se ti líbí? Mně ani jedno.“

„Mně taky ne.“

„Fajn, chéri.“

„Počkej, možná některá verze nebyla tak špatná.“

„Pozdě.“

„Jako obvykle. A neříkej mi tak před někým jiným.“

„Podle tebe, chéri, by šlo všechno strašně pomalu.“

„A podle tebe zase strašně rychle.

„V tom případě se spolu doplňujeme, ne?“

„Když to říkáš.“ Jenom by mě zajímalo, jak dlouho se budeme „doplňovat.“ Není dobrá vlastnost myslet pořád dopředu, možná má Felix pravdu. Štěpán mě nějak, nejspíš úplně neúmyslně, přesvědčil, že mu můžu důvěřovat. A zmizel bez jediného slova. Bál jsem se začít jakýkoliv vztah, kamarádský, přátelský, partnerský, kde bych čekal právě na tento okamžik. Teď vím, že zbytečně. Ničemu neuteču. Nic nečekat a počítat se vším. Zapomenout na ideály a nic nebrání Felixovu tady a teď. Co na tom, že někde uvnitř něco křičí: „Takhle ne!“? Jednotlivec se musí podřídit většině nebo se odklidit z cesty. Teď a tady…  Věci vždycky někam dojdou. Snažil jsem se rozumně řídit každý svůj krok a nikdy s velkým úspěchem nebo ke své spokojenosti. Felix připomíná neřízenou střelu a rozhodně vypadá spokojeněji. Je to výsměch nebo hozená rukavice od života, že jsem potkal zrovna jeho? Vypěstovat si smysl pro sarkasmus nebo rukavici zvednout a čekat, co se bude dít? A zase se zpět vrátím v myšlenkách ke Štěpánovi. Lidi pořád přicházejí a odcházejí. Sakra! Proč nemůžou mít aspoň tolik slušnosti, aby něco řekli. A říkám já někomu, když se zrovna nezeptá, kam odjíždím? Tady si všichni můžou myslet, že jsem jel domů, doma si budou myslet, že jsem na koleji, a kdy by někdo zjistil, že jsem zmizel? Za dva, tři dny? Nejdřív. Ať žije anonymita doby. Štěpána škola nebavila, rozhodl se s tím něco udělat? Ale proč nic neřekl? Co mi vadí víc? Frustrace z nedostatku odpovědí? Pocit, že jsem byl svým způsobem využitý? Osamělost? Kdo by si připouštěl osamělost? Ať už je jakkoliv skutečná.

„O čem přemýšlíš? O Štěpánovi?“

„O něm a o tom, jak lidé odcházejí. Plácám. Promiň.“

„Nemusíš se omlouvat. Moji rodiče odcházeli a přicházeli. Nikdy mi nic neříkali a mě nenapadlo se ptát kam a proč. Choval jsem se stejně. V roce po střední jsem bral jako naprosto normální být s někým pár dní, a pak jít bez vysvětlování dál. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že někdo čeká něco jiného. Až později jsem si začal uvědomovat, že lidé jako ty se chovají jinak. Ale popravdě ze začátku jsem vás nechápal.“

„A pak ano?“

„Došlo mi, že ta neustálá výměna lidí kolem mě má nejen své dobré, ale i stinné stránky a někdy může být unavující.“

„Takže až se rozhodneš odejít, dáš mi vědět?“ Chytnu ho za ruku, kterou má položenou kousek od mé a stisknu mu ji.

„Dám. Čemu vděčím za tvoji mimořádnou přítulnost?“ řekne s lehkou ironií v hlase.

„Přítulnost? Aha, to je tvoje ruka, ani jsem si nevšiml.“

„Jak jinak.“

 

     Odpoledne trávíme ve Felixově ateliéru. Felix musí něco namalovat do školy a já se mu dívám přes rameno, vůbec netuším, na čem pracuje, ale je soustředěný, a tak si dotazy nechám pro sebe. Mírně mě hryže svědomí při pomyšlení na testy v příštím týdnu, ale nechci být sám.

„Jestli chceš, ve vedlejším pokoji mám nějaké knížky,“ ozve se Felix, když zrovna tupě civím do stropu. „Nějaké knížky“ v překladu znamená velkou místnost plnou polic s knihami. Něco, co bych ve Felixově bytě nečekal. Překvapeně si začnu pročítat tituly a moje srdce knihomola začíná jásat. Když si stoupnu na špičky, dostanu i na nejvyšší police. V následující půlhodině zapomenu úplně na všechno. Jediným mým problémem zůstává, co si vybrat jako první. Když konečně vyřeším dilema a jednu ze dvou knih, které držím v ruce, vrátím na její místo, ozve se za mnou: „Bál jsem se, jestli se něco nestalo, když si tak dlouho nešel.“

„Promiň, jenom jsem si nemohl vybrat.“

„To jsem pochopil, když jsem tě sledoval.“

„Jak dlouho tady jsi?“

„Asi deset minut. Vůbec si nevnímal,“ usmívá se.

„Jak to, že máš takovou knihovnu?“

„Mám knihy rád. Hodně jsem si jich přivezl z domova, tam je stejně nikdo nečte, a ostatní dokoupil.“ Felix zaznamená můj udivený pohled a zeptá se: „Překvapený?“

„Trochu. Na knihomola bych tě byl býval netipoval.“

„Já tebe ano.“

„To není nic těžkého,“ ušklíbnu se.

Jen se záhadně usměje a neřekne nic. Společně se vracíme do ateliéru a on mě chytne kolem pasu. Nechám to tak. „Jak si pokročil?“ zeptám se.

„Podívej se.“ Teď už poznám, co maluje. Výhled z balkónu, jaký by byl asi před sto lety. Zajímavé, ale můj pohled znovu přitáhne obraz prostituta. A s tím se vrátí i otázka, která mě napadla už dříve.

 „Felixi?“

„Ano?“

„Víš, ten obraz prostituta…“ nechce se mi jenom tak vyhrknout, spal si s ním?

„Chceš se zeptat, jestli jsem s ním spal, že?“

„Ano,“ vydechnu.

„Co myslíš?“ Mrkne po mně.

Byl bych raději, kdyby odpověď zněla ne, ale při Felixových názorech bych spíš tipoval ano.

„Nevím.“

„Něco si vyber. Máš výběr jen ze dvou možností.“

Jenomže co si vybrat? Pokud by „ano“ nebyla pravda… no mě by mrzelo, kdyby on na mém místě řekl ano. Co zvolit? Pravdu nebo milosrdnou lež?

„Těžká volba?“ zeptá se Felix.

Přikývnu.

„Proč?“

Proč? Protože ty a já, to jsou dva odlišné světy a jejich prolínání občas bolí. Logicky víc bolí mě, protože ztrácím některé své ideály, což bolí vždycky, ale já se bojím, že by to mohlo bolet i tebe, ačkoli něco takového by tě nejspíš nikdy nenapadlo. Taková je pravda, ale ta se vždycky neříká. „Myslím, že ne,“ vyslovím svoje rozhodnutí nahlas.

„Nepatřím mezi ty zodpovědné, ale takový hazardér, abych si vzal do postele kluka, který spal, kdo ví s kým, zase nejsem. Ne, nespal jsem s ním, ale zaplatil jsem mu, aby mi pózoval.“

„Myslel jsem, že o takových věcech nepřemýšlíš.“

„Tak proč si řekl ne?“

„Protože jsem ho chtěl slyšet.“ Zamyšleně se na mě dívá a já mimoděk začnu přemýšlet, jestli tuší, že neříkám celou pravdu. Nechám Felixe u obrazu, přejdu ke křeslu, posadím se a začnu číst. Felix nic neřekne a pokračuje v práci. Po chvíli se přistihnu, že nevnímám. S vědomím, že si moji nepozornost kniha nezaslouží, ji odložím.

„Zase si duchem nepřítomný?“ ozve se Felix.

Zavrtím hlavou. „Felixi, vzpomínáš na lidi, které si nějakou dobu znal, a potom ti zmizeli ze života?“ Než Felix promluvil, civěl jsem do zdi a nemyslel na nic, takže nevím, proč jsem na něj vyhrkl zrovna tuhle otázku.

„Nevím přesně, na co se ptáš.“

„Nechme to být, nezáleží na tom.“

„Ne, vysvětli mi to.“

„Ani pořádně nevím jak. Lidé přicházejí a odcházejí, nic neobvyklého. V prváku jsem měl kamarády a rozuměli jsme si. Pak stačilo, abych jim zmizel z očí, a najednou nebylo co říkat, psát. Opravdu jsme si neměli co říct, nebo prostě když někoho nepotřebujeme, nenamáháme se? A pak Štěpán. Ať už jsme začali jakkoliv, nakonec jsem mu věřil a bral ho jako dobrého kamaráda. A najednou je pryč. Nevím, proč jsem si myslel, že mě vnímá stejně. Ale myslel. Nechci po něm dlouhé vysvětlování proč, ale mohl dát vědět, že odchází. Mrzí mě, že o něm už neuslyším, a mrzí mě i fakt, že jsem splnil svůj úkol jako dočasná společnost a na víc nejsem potřeba, dokonce ani nestojím za zprávu.“

„Já o tom nikdy tolik nepřemýšlel. Občas si na někoho vzpomenu asi jako každý. Znám dobře jen pár lidí. Všeobecně na tvoji otázku není lehká odpověď. Hodně lidem něco takového vůbec nevadí, některým ano, ale tolik by o tom nepřemýšleli, a je jen pár takových jako ty. Možná je to chování podmíněné dobou, anebo máš prostě smůlu na lidi kolem sebe.“

„Chceš tím říct, že je jen pár bláznů, co nad tím přemýšlejí? Máš pravdu, měl bych míň přemýšlet. A taky bych už měl jít.“

„Počkej, dáme si aspoň večeři. Co bys chtěl?“

„Něco vyber.“   

 

Večer na kolejích mě svědomí dohnalo k učení, naštěstí se dalo ukonejšit jen prostým posazením se ke stolu se skripty. V podstatě se mi daří i číst text, ale někde mezi očima a mozkem je dráha přerušena, takže se mi v hlavě střídají pouze myšlenky na Felixe a Štěpána. Mám opravdu smůlu na lidi kolem sebe? I přes Štěpánovo nečekané zmizení ho nedokážu zařadit do stejné skupiny lidí jako Veroniku. Ale opravdu se liší? Veronika potřebovala společnost. Štěpán asi taky. A pak Felix… Strávil se mnou celý den, snažil se mě zabavit a ta knihovna mě překvapila. Často se najde něco, co mě na něm příjemně překvapí, ale je to důvod, abych opustil všechna svá dosavadní přesvědčení? A pokud byl můj výběr lidí až doteď špatný, neměl bych to zkusit s někým, kdo je úplně jiný? Nad logikou poslední věty zakroutím hlavou. Stejně mi není jasné, proč si Felix vybral zrovna mě.

 

     Štěpán prostě zmizel. Ve škole se neukázal, což jsem čekal, ale pořád jsem trochu doufal, že si třeba jen našel privát. Na jeho místo na koleji se po pár dnech přistěhoval někdo jiný. Migrace studentů. I když jsem se při pondělku, kdy bylo jasné, že je pryč, přesvědčoval, že to nechám být, nakonec jsem mu znovu zavolal, ale číslo bylo pořád nedostupné. Na zprávu jsem odpověď nedostal. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi jeho společnost nechyběla. Felixe jsem moc nevídal, měl napilno v obou školách a jen občas přišel na oběd. Přesto jsem ho podezříval, že má své vlastní plány. Mě po víkendu opustila odvaha a stále nevím, co mám dělat. S Felixem podléhám jeho vlivu a faktu, že se s ním cítím dobře a přitahuje mě, ale jakmile jsem sám, hlavou mi krouží tisíc otázek. Felix využil i krátký čas u oběda a pokoušel se ze mě dostat jasnější vyjádření ohledně nás dvou, musím ovšem uznat, že si přitom počínal taktně, nikdy mě nezahnal do kouta, přesto jsem se úspěšně vykrucoval z odpovědi jen proto, že jeho limitoval čas. Na konci týdne bylo jasné, že se brzy budu muset nějak rozhodnout.

     V pátek dopoledne mi přišlo esemeskou hezké pozvání na dnešní večer. Nenechal jsem se zmýlit slovy a rozšifroval jsem ho následovně: „Přijď nebo uvidíš.“ Mám neodbytný pocit, že uvidím i tak, ale netroufl jsem si to napsat do odpovědi.

 

     Proti další skleničce rumu protestuju. „Nechci se tady pokaždé opít.“

„Neboj, tahle je poslední, taky nechci, abys byl nepoužitelný.“

„Jsi drzý! Navíc už jsem. Motá se mi hlava a nevím, co ode mě v tomhle stavu čekáš.“

„Nech se překvapit,“ usměje se vyloženě zákeřně.

„Jen to ne,“ zasténám. „Stačí, že mě zítra zase bude strašně bolet hlava. Takhle si představuju romantický večer,“ dodám ironickým tónem a s úšklebkem.

Felix mi úšklebek vrátí i s odpovědí: „Ten teprve bude.“    

Vypiju další skleničku. „To těžko, jdu spát,“ svalím se na pohovku a přivřu oči tak, abych viděl na Felixe. Nesouhlasně stáhne rty do tenké linky, pak vstane a sedne si ke mně.

„Chéri, čeho se bojíš? Pořád máš strach mě pustit blíž, viď?“

Ještě jsem ve stavu, kdy dokážu dát dohromady srozumitelnou větu, jen mi to déle trvá. „Neříkal jsi zrovna ty, že si nemusíš pouštět někoho k tělu, aby ses pobavil?“

„Říkal, ale ty to tak nebereš, a tím pádem je tohle jiný případ.“

„No, právě,“ zamumlám.

„Přestaň přemýšlet, co špatného se stane.“

„Takový rozhovor se mnou neveď, když jsem opilý.“

„Opilost ti trochu rozvazuje jazyk. Tak mi konečně řekni, čeho se bojíš, jinak nemám možnost s tím cokoliv udělat.“

„Žádný vztah nemusí vyjít, ale tenhle se mi zdá ještě méně jistý,“ na chvíli se zamyslím. „Dřív jsem se nebál, že mě někdo opustí, nevím, proč jsem se změnil.“ Felixova tvář se nade mnou sklání, v modrých očích je zájem, který mi v tolika pohledech chyběl. Natáhnu ruku, abych ho pohladil po tváři. Jako kočka trošku přivře pod dotykem oči. Natáhne se vedle mě a položí mi hlavu na hruď. Oba víme, že se musím rozhodnout sám.

„Nechci ti něco slibovat, nemůžu a ty bys mi nevěřil.“

„Ne, nemůžeš. City a budoucnost se nedají slibovat.“ Co bude zítra? A bude něco? Budou věci, které mají význam dnes, mít význam i zítra? A můžeme s tím něco dělat? Ne. „Felixi, podej mi svoji skleničku.“

„Proč?“ Zvedne hlavu a se zájmem se na mě zadívá.

„Protože v ní ještě něco zbylo a já potřebuju zahnat poslední zbytky rozumu a svědomí.“

 

     Zbytek té noci si nepamatuju jasně, přesto si stále dokážu vybavit horké dotyky, touhu a její ukojení. Jestli jsem cítil i výčitky svědomí a obavy z budoucnosti, tak si je nepamatuju.

 

     Ráno mě vzbudí Felix. Už je ustrojený. „Čas vstávat, chceš čaj nebo kávu?“

„Čaj, prosím.“ Kupodivu mě ani moc nebolí hlava.

„Dobře.“

Za chvíli sedím v kuchyňce. Ve Felixových skromných zásobách jsme našli džem a pár tvrdých kusů pečiva, které jsme strčili do mikrovlnky.

Felix má zamyšlený výraz, a potom se ozve: „Chéri, řekl bys o nás svým přátelům a rodičům?“

Dobrý dotaz, kdybych nějaké přátelé měl. „Proč se ptáš? Mluvil si o chvilkové zábavě, ne o něčem, co se sděluje rodičům,“ odpovím mu mezi dvěma sousty. Mám dojem, že mu nejde o seznámení s mými přáteli nebo rodiči. Nezajímají ho. Bude za tím něco jiného.

„Řekl jsem jenom, že ani jeden z nás nemůže vědět, na jak dlouho to bude, a proto se tím nemá cenu trápit, nebo se kvůli tomu zříkat všeho, co může být. Proč se ptám? Zajímá mě, jestli se ke mně přihlásíš.“

Polovičatá odpověď, ale nechci se dohadovat. „Byl by to pro ně trochu šok, takže kdyby se mělo jednat o pár dnů, nevidím důvod k vysvětlování, ale jinak bych před nimi nechtěl tajit vztah s kýmkoliv.“

„Rozumné.“

Nejsem si jistý, jestli považuje za rozumné, že jim prozatím nic neřeknu, nebo že před nimi nechci tajit vztah. Odpověď raději slyšet nechci. Zeptám se na něco jiného. „A tví rodiče? Nevadilo by jim to?“

„Nevím. Nestarám se. Pokud bude homosexualita zrovna v módě, bude matka s mým partnerem spokojená. A otec… ten by mi samozřejmě nejraději vybral někoho sám, nejlépe tak, aby z toho něco získal.“ 

I přes lhostejné pokrčení ramen, kterým doprovodil svou odpověď a formální oslovení rodičů, jsem si celkem jistý, že mu jejich přístup vadí. „Není ti to tak jedno, jak se tváříš, že?“

Chvíli je zticha, jako kdyby si rozmýšlel, jestli odpoví, a pak řekne: „Ne, ale nemůžu s tím nic dělat. Takhle se věci mají od mého dětství. Máma byla doma, aby se o mě starala, ale já jsem ji nikdy moc nezajímal. Odložila mě k chůvě.“ Další úšklebek. „Měl bych jí být vděčný. Ta se o mě aspoň uměla postarat a měla mě raději než ona. Táta si mě nikdy moc nevšímal. Někdy mi připadá, že jsem pro něj jen splněná povinnost. Mít dědice. A největší strach má z toho, že bych mohl chtít něco, co by ho stálo čas. Tak mě zásobuje penězi a je mu jedno, co dělám, snaží se předstírat zájem pouze, když ho donutí okolnosti. Stačí mu, když při těch málo příležitostech, kdy se potkáme, nahlásím, že jsem stále na školách. Může pak na dotaz ohledně syna odpovědět, že studuje vysokou školu. Myslím, že umění raději zapře, pokud se mu vyloženě nehodí, a víc nepotřebuje. Kdybys je chtěl poznat, nebudu ti bránit, ale varoval jsem tě.“

„Myslím, že mi prozatím bude stačit, když poznám tebe.“

„Proti tomu nic nemám.“

     I když Felix postavil svou otázku šikovně tak, aby vyzněla, že chce moji rodinu poznat, ve skutečnosti si myslím, že chtěl vědět, jak vážně beru náš vztah. Slovo vztah v našem případě používám jen proto, že neznám lepší. Pouhá hypotéza. Ale jeho spokojenost při moji odpovědi, že nikomu nemíním o nás dvou vypravovat, byla nepřehlédnutelná. Co jiného taky čekat. Nechal jsem to být. Položil jsem si otázku: „Proč?“ A odpověděl si na ni: „Protože když už jednou plaveš, je zbytečné se ptát, jaká je pod tebou hloubka.“ Jednoduše už bylo pozdě.