9. část

     Další měsíc utekl strašně rychle. Bylo pozdní babí léto, o kterém se často píše v knihách, a já si jako v románu připadal. Občas při zvědavém pohledu z okolí jsem si uvědomil, že v trochu nezvyklém, a někdy se vracela neodbytná myšlenku, jaký konec náš román bude mít. Odháněl jsem ji. Štěstí je věc vrtkavá a mívá svou cenu, proto jsem se ho snažil užívat naplno. Felix mi rozuměl, dokázal mi naslouchat a stále mě udivoval novými stránkami své osobnosti. Věděl jsem, že se moje city časem dostanou dále, ale sám nedokážu říct, kdy přesně se to stalo. Možná mi jen déle trvalo, než jsem si uvědomil jejich sílu. Lekaly mě a zároveň mi naplnily život, vnitřní prázdno, které jsem občas cítil, zmizelo.

 

     Většinu času mimo školu jsme trávili spolu. Brzy jsem poznal většinu jeho oblíbených míst ve městě. Seznámil mě s některými svými přáteli, ale vesměs jsme se spolu toulali sami. Vrtalo mi hlavou, jestli mu nechybí společnost, kterou před tím tolik vyhledával. A proč se jí straní. Kvůli mně? Neptal jsem se. Nechtěl jsem vědět a líbilo se mi být s ním sám. Ale tušil jsem a malou nápovědu jsem získal při návštěvě jednoho baru, kam jsme se vypravili asi v polovině října. Do té doby jsem Felixe neviděl nervózního. Ať jsme šli kamkoliv, vždycky působil uvolněně. Tentokrát ne. Netrpělivě procházel bytem a popoháněl mě, ale na můj dotaz, jestli nás někdo čeká, tvrdil, že ne. Nejprve jsem byl zvědavý na důvod jeho chování, ale brzy se Felixova nervozita přenesla i na mě. Zvenčí mi nepřišlo, že by se bar lišil od jiných, kde jsme spolu navštívili, a vlastně ani uvnitř. Felix evidentně někoho nebo něco hledal. Rozhlížel se, až nakonec jeho pohled našel skupinu tří lidí, která seděla dál od baru. Všichni jeho přátelé, se kterými mě až dosud seznámil, byli našeho věku nebo jen o trochu starší. Tihle ne. Oběma mužům mohlo být kolem čtyřiceti, žena byla o málo mladší. Felix vypadal, jakoby si oddychl, ale zároveň vzrostla jeho nejistota. Zrovna, když jsem přemýšlel proč, šlehl po mně rychlým pohledem. Zřejmě nepočítal s tím, že se na něj ve stejný moment také podívám, takže se trochu omluvně usmál. Přál jsem si zmizet. Nadechoval jsem se, abych mu řekl, že raději počkám někde jinde, když na nás zamávala žena ze skupinky. Felix se na mě znovu podíval a najednou se zdálo, že z něj nejistota spadla. Usmál se svým obvyklým způsobem, chytl mě za ruku a vydal se k nim. V ten okamžik mi došlo, že on sám nemá jasno, jaký postoj ke mně chce nebo by měl zaujmout ve společnosti lidí, na kterých mu záleží. Připadalo mi, že se v něm sváří část, která by se ke mně raději nepřiznávala, s další, která říká něco jiného. Vůbec jsem si netroufl odhadnout, jestli tím něčím jiným je fakt, že není třeba se mnou tolik zabývat, nebo ho trochu tíží svědomí.

     Všichni ve skupince měli cosi společného s uměním, ve víru vlastních emocí jsem si nezapamatoval jejich jména a jsem si jistý, že ani oni si nezapamatovali moje, ale Felixovo chování jasně naznačovalo, že jsou pro něj důležití. Později mi řekl, že díky jednomu z těch mužů se dostal k malování. Víc o tom mluvit nechtěl. Ten večer jsem jim naslouchal a připadal jsem si jako v jiném světě. Nejspíš bych se brzy rozloučil a odešel, nebýt Felixových pohledů, které naznačovaly, že i moje reakce na ně ho zajímá. Zpětně jsem si řekl, že člověku často stačí jen málo.

     Nicméně tohle byla jediná příhoda, která lehce potvrzovala moje obavy z našeho vztahu, jinak jsem si nemohl na nic stěžovat. Pocit, že k němu patřím a někdo patří ke mně, dlouhé rozhovory, malé pozornosti a škádlení, to vše se stalo součástí mého života a těšil jsem se na ně. Mám rád způsob, jakým se na mě usměje, když za ním přijdu. Ale přes všechnu jeho obvyklou pozornost a zájem nedokážu uhodnout, jestli ke mně něco cítí.

 

     Občas, když maluje v ateliéru, má zamyšlený výraz, lehce se mračí, a potom se zadívá někam do prázdna. Nikdy se tak nechová, když ví, že se na něho dívám. A já vím, že se mu hlavou honí něco jiného než obraz. Jako každý šťastný člověk, který si chce štěstí udržet co nejdéle, si opakuju, že o tomhle nesmím přemýšlet. Ale moje realistické já křičí pozor. A to pesimistické čeká a hledá na jeho tváři první známky nudy, zatím je však nalézt nedokázalo, a tak se netrápím, a proti všemu očekávání, je to snadné, zvláště když zvedne hlavu a usměje se, jakoby ho potěšilo, že mě vidí. Krásná iluze, ale proč jí nevěřit?

 

     Poslední sobotu v říjnu se touláme městským parkem. Felix je od rána tichý, zahloubaný sám do sebe. Připomíná mi Štěpána několik dnů před tím, než zmizel. Začíná se otvírat další pomyslná propast?  Co s tím? Můžu něco dělat? Myslím, že ne. Jako jsem neudržel a nemohl udržet Štěpána, neudržím Felixe. Na lidskou historii se prý nikdo neptá, ale jí to může být jedno, protože se stále opakuje a tak zadním východem odchází a předním vchodem vchází, a proto se i já zeptám úplně stejně jako zhruba před měsícem Štěpána: „Co se děje?“

„Nic, chéri.“ Stejná odpověď, ale tentokrát se nenechám tak snadno odbít, nemůžu ho zadržet, ale nechci se vzdát.

„Proč jsi zticha?“

„Zamyslel jsem se.“

„Už ráno a pořád s tím pokračuješ. To musí být něco důležitého.“

„Možná.“

„Nechceš o tom mluvit?“

„Není o čem. Potřebuju si utřídit myšlenky, možná později.“

Jasně jsem byl odkázán do příslušných mezí. A co teď? Je lepší dožadovat se odpovědi? Čekat? Nebo udělat něco úplně jiného? Já nevím. Na některé věci, může být člověk připravený, jak chce, ale stejně nejsou o nic lehčí. 

 

     Od toho dne se začal Felix chovat jinak. Už jsme spolu netrávili tolik času, buď se učil, nebo maloval. To mi aspoň tvrdil. Nevím, jestli mu věřit, ale něco mě varovalo, abych si pochybnosti nechal pro sebe. Čekal jsem a hlodavý hlásek kdesi uvnitř pořád šeptal: „Vždyť si to věděl od začátku.“ Právě. Věděl jsem. Teď si nemůžu na nic ztěžovat. Dostal jsem, co jsem si vybral. Několikrát jsem se ho ptal, co se děje, ale Felix mi vždycky jasně naznačil, že se na toto téma bavit nechce. Den po dni se mi pomalu vzdaloval. I dříve bylo mezi námi občas ticho, ale brzy ho někdo prolomil otázkou, poznámkou, a pokud ne, tak nikdy nebylo tíživé, zůstával pocit vzájemné blízkosti. Teď se chvíle ticha prodlužovaly a začalo se zdát, že si nemáme, co říct. Když jsem byl sám, často jsem o tom přemýšlel. Hlavu jsem měl plnou otázek a věcí, o kterých jsem s ním chtěl mluvit, ale on nechtěl slyšet a odpovídat. Kdybychom si neměli co říct, bylo by lehčí nechat všechno být. Štěstí vystřídala nejistota a po ní přišla rezignace s melancholickou náladou. Začal jsem být unavený tím, že pravidelně končím stejně. Ať už se jednalo o přátelství nebo vztahy. Občas jsem si přál, abych měl povahu, která by mi dovolovala beze slova a hlavně rychle odejít. Ale nemám, a tak den po dni sleduju, jak něco, co možná nikdy nemělo být, končí. A bolí to.

 

     V polovině listopadu mi přišla esemeska se stručným oznámením, že jede na týden pryč. Nejprve jsem se chtěl zeptat kam, kdy se vrátí a napadaly mě další otázky. A pak mi najednou připadaly všechny dotazy zbytečné. Napsal jsem do esemesky jediné slovo: „Dobře.“ Byl pátek a já se rozjel domů, kde jsem už téměř měsíc nebyl. Z našeho vztahu se stal jen další boj, který nemůžu vyhrát. Nepřesvědčím lidi, aby neodcházeli, že stojí za to zůstat. Kamarády, přítelkyně, přítele.  

 

     Za oknem mého pokoje prší. Vystačím si s tím, že do deště upřeně zírám.

„Andy?“ Za mnou stojí mamka, přinesla mi do skříně prádlo.

„Ano?“

„Děje se něco? Stalo se něco ve škole?“

„Ne, nic se neděje, mám z toho počasí blbou náladu.“ Uvědomuju si, že je štěstí mít ve své rodině zázemí, kam se můžu vrátit, ale některé moje problémy už jdou mimo ni. 

„Během podzimu nic moc lepšího čekat nemůžeme.“ Rovná mi oblečení ve skříni.

„Já vím.“ Od počasí ani od života. Před rozhovorem během naší říjnové procházky jsem několikrát přemýšlel, jak jim o Felixovi říct. Potom už ne. Ale ne vědomě. Opravdu jsem si to uvědomil až teď. Možná nějaké tušení věcí příštích, nebo přišlo něco, na co jsem podvědomě celou dobu čekal?

„Hezké počasí vydrželo dlouho.“

Pokývu hlavou, dál ztracený ve svých myšlenkách.

„Máš starosti se zkouškami? To zvládneš.“

„Jo.“ Jak jinak. Nemám ta dvě slova rád. Někdo v nich vidí povzbuzení, já za nimi vidím nekonečné sezení nad knihami a skripty, nervy a nakonec stejně spoléhání na štěstí. Možná jsem si štěstí už vybral. Stálo to za to? Rád bych řekl, že ne, ale ano. Mamka dál rovná věci, něčemu se trochu pousmála. Když člověk odroste věku, kdy měl slepou důvěru ve své rodiče, udělá první krok do samoty. Aspoň jsem měl někoho, komu jsem mohl slepě důvěřovat, na rozdíl od mnoha jiných.

 

     Večer zamířím do místní hospody, abych se podíval na kamarády, kteří se tu pravidelně v sobotu scházejí. Ne, že by mi moc scházeli. Doba, kdy jsme si rozuměli, už pomalu utekla. Ale potřebuju přijít na jiné myšlenky. Zatím co ostatní nadávají na nezaměstnanost, drahotu, politiky, počasí a spoustu dalších věcí, já se nudím. Ani jednu věc neovlivním, proč se tedy o nich neustále bavit? Škoda, že nejde vrátit čas, rád bych seděl s Felixem v jednom z jeho oblíbených barů. Kam zmizel? Minule byl u moře s hezkou hnědovláskou, kdo ví, s kým a kde je teď. A pak mi to dojde. Proč přemýšlet o něčem, co nemůžu ovlivnit? Začínám chápat logiku hospodských debat. Zapojím se do rozhovoru o počasí.

 

     Týden pomalu uteče a Felix se neozve. Další víkend. Domů se mi nechce. Raději zůstanu v samotě svého pokoje na kolejích. Je jenom moje. A leze mi na nervy, takže část pátečního odpoledne a večera prochodím po městě. Když míjím bar, kde jsme jednou byli s Felixem, rozhodnu se podívat dovnitř, ale vzpomínky mě zase rychle vypudí. Někdo tady chybí. Do postele zalezu s rozhodnutím, nevylézt dřív než na oběd. Kdyby ho tak chtěl někdo uvařit. Měl jsem si najít hezkou, milou přítelkyni, co umí vařit. Možná už můžu začít hledat. Nechci. V hlavě a srdci mám jediného člověka, ač si to nejspíše ani nezaslouží.  

 

     V sobotu mě už v deset probudí zvonění mobilu. Rozhodnu se, že zvonění zaspím. Otočím se na bok a přetáhnu si deku přes hlavu. Měl jsem si vypnout zvuk. Nebo rovnou mobil a byl by klid. Zvonění nepřestává. Vztekle ho popadnu. „Ano?“

„Jak se máš?“ Felixův hlas.

„Kdybys mě nebudil, měl bych se líp.“

„Jsi naštvaný?“

„Felixi, zkrať to. Co chceš?“

„Vidět tě.“

„Chci spát. Podívej se třeba na můj obraz.“

„S tím si nepromluvím.“

„O čem chceš mluvit?“

„Uvidíš. Nechceš ani vědět, kde jsem byl?“

„A věříš mi, že jsou věci, které snad ani vědět nechci?“ Aspoň ne, hned po ránu. 

„Bude to lepší, když řeknu, že jsem byl sám a doma? Zbytek ti povím, až se uvidíme. Přijeď, seženu něco k snídani.“

„Hm. Hlavně něco jiného než co máš v zásobách.“

„Nemám nic v zásobách, možná něco, co jsem někde zapomněl.“

„No právě.“

Ukončím hovor a začnu litovat, že jsem nekuřák, a nemám si jak uklidnit nervy. Co kafe? Kdyby se mi chtělo vstávat… Chvíli se dívám na strop, kde někdo lovil komáry, a potom se přesunu do koupelny.

 

     Za Felixem moc nepospíchám. Nemyslím si, že mi řekne něco, co bych chtěl slyšet, a právě proto tramvaj přijede hned, jak se postavím na zastávku. Vycházím schody a srdce mi začne bít rychleji. Škoda, že ne od fyzické námahy. Ruka se mi trochu chvěje, když šahám po zvonku a nedokážu s tím nic udělat, i když mi to vadí.

     „O čem se mnou chceš mluvit?“ zeptám se Felixe hned po pozdravu. Chci mít rozhovor co nejdříve za sebou.

„Nejdřív si sedni, nemusíme mluvit za dveřmi a navíc jsem ti slíbil snídani.“

Kdyby nic, tak o snídani se opravdu postaral, nemám hlad, ale něco málo si vezmu, abych zakryl nervozitu, jenomže jsem zapomněl, jak obtížně se s vyschlým hrdlem polyká. Raději si naliju čaj, a zatímco upíjím ze svého hrnku, Felix začne mluvit: „Pamatuješ si, jak ses mě ptal v parku, co se děje? Řekl jsem ti, že si potřebuju urovnat myšlenky.“

„Ano.“

„Ze začátku jsem nic neřešil, ale pak jsem začal mít vůči tobě výčitky svědomí. Kdybychom spolu předtím nemluvili o důvěře, odchodech a dalších věcech, asi bych nad tím vůbec nepřemýšlel.  Víš, tvrdil jsem sice, že nevím, jak náš vztah dopadne, ale nikdy jsem neuvažoval, že s tebou budu dlouho. Neměl jsem ani představu, jestli s někým vydržím být v delším vztahu. Přišlo mi, že to tušíš, a snažil jsem se přesvědčit, že si s tím nemusím dělat hlavu, ale…“ nerozhodně se na mě podívá, „vím, jak tě mrzel Štěpánův odchod.“ Nadechne se. „Prostě jsem asi začal mít výčitky svědomí.“

„Aha, a proč jsem teď tady?“ Nepotřebuju jeho lítost. Možná jsem před měsícem potřeboval více rozumu, ale neměl jsem ho, a teď se s tím nedá nic dělat.

„Je toho víc. Nebude se ti to líbit.“

„Tak spusť, ať to mám za sebou.“ Čaj jsem dopil, takže se nemusíme zdržovat.

„Nechceš jít do pokoje?“

„Ani ne, ale můžeme, jestli potřebuješ nabrat dech.“

Potichu se přemístíme. Felix možná přemýšlí o správných slovech, já tentokrát dokážu nemyslet na nic. V pokoji Felix pokračuje: „Zaujal si mě, ano, ale jediným důvodem, proč jsem si s tebou začal, bylo, že si byl jiný než ostatní. Nic jsem k tobě necítil, ale bylo mi s tebou fajn. S těmi před tebou jsem vydržel měsíc, tomu, co jsem k nim cítil, se nedá říkat láska, ale trochu se to k ní blížilo, u tebe ne. Aspoň jsem si to myslel. Tlačil jsem tě do vztahu jenom proto, že jsem chtěl někoho, pro koho nebudu pouhým rozptýlením, ale sám jsem tě jako rozptýlení bral.“ Odmlčí se.

„Tohle všechno si věděl, když jsi přišel navrhovat mír ke mně na pokoj, a později mě přesvědčoval, ať nemyslím na to, co špatného se stane?“

„Tehdy jsem ještě nevěděl, co přesně od tebe chci. Byl jsi zajímavá postava ve hře, která hrozila, že uteče, tak jsem pro tebe sehrál představení. A k tomu přesvědčování. Já jsem nevěděl, jak náš vztah skončí. Tušil jsem, ale jistotu jsem neměl.“

„Ale tehdy jsi odešel.“ O jeho přesvědčování nemá dál cenu diskutovat. Ve zkratce: účel světí prostředky. Oba to víme.

„Věděl jsem, že ti celá situace není příjemná a na mír pravděpodobně přistoupíš, takhle jsem ti víc ležel v hlavě.“

„No, všichni ostatní se mnou byli proto, aby nemuseli být sami. Ty kvůli mé přehnané zodpovědnosti. V podstatě je to malé zlepšení. Možná.“

„Tohle zní sarkasticky i mně,“ poznamená Felix.                                                                   

„Ale ne. Měl jsem tušení, jak se věci mají.“ Pravda, takhle na rovinu vyřčené, to vyzní úplně jinak. Reálněji. Ne, že bych něco takového přiznal. I tak se cítím trapně, za některé své myšlenky během našeho „vztahu“.

„Jak dlouho máš tušení?“ zeptá se.

„Od začátku.“

„Tak proč si na náš vztah přistoupil?“

„Nechtěl jsem, snažil jsem se od tebe držet dál, ale když odešel Štěpán, zlomilo se to.“

„Dobře, ale Štěpán zmizel až později. Proč si víc neprotestoval, když jsem se tě dotýkal? Čekal jsem, že se urazíš.“

„Jednou jsem byl opilý, a pak jsem si říkal, že nebudu ječet kvůli jedné puse, ale jenom jsem omlouval sám sebe. Na víc se neptej.“
Felix přikývne a mlčí. Nastala chvíle, kdy myšlenkově člověk ví, že je čas jít, ale emočně není na odchod připraven. Rozum mívá pravdu. Kvůli tomuhle jsem nemusel vstávat z postele, pomyslím si. „Takže je všechno vyřešeno. Měj se.“

„Počkej! Nechci, abys odešel. Když jsem přemýšlel, jak se s tebou rozejít, najednou mi z té myšlenky začalo být úzko. Nejdřív jsem si myslel, že je mi tě prostě líto. Později mi začalo docházet, že tě nechci ztratit.“

„Nech to být,“ řeknu tiše.

Felix zakloní hlavu, jakoby sbíral odvahu, a potom se na mě znovu podívá. „Některé věci jsem nikdy nechtěl říct. Připadám si hloupě a to se mi nestává. Ale dobře. Miluju tě. Potřeboval jsem být týden sám, abych si všechno přebral a přemýšlel jsem, jestli ti tohle všechno mám říkat, ale nechtěl jsem před tebou nic skrývat. Ale zrovna teď se zatraceně bojím, že tě kvůli tomu ztratím.“

Neodpovím mu. Připadám si unaveně. Chtěl bych zapadnout do postele, prospat celý den a zaspat všechno, co jsem slyšel.

„Jsi strašně bledý.“

„Všichni kráčíme ke hrobu, já už blednu.“

„Chéri, nech toho.“

„Neříkej mi tak.“ Zavrtím hlavou. „Říkal jsi, že láska je iluze a měl si pravdu. Nic netrvá věčně a zvláště ne šťastné iluze.“

Povzdechne si. „Vždycky mě bavilo hrát si s lidmi a netajil jsem to před tebou. A ty jsi chtěl svou iluzi. Měl jsi ji a já jsem měl svou hru. Teď jsi přišel o iluzi díky mně a já jsem dohrál díky tobě.“

„Já s tvou hrou nemám nic společného.“

„Ale ano, máš. Nikdo před tebou mě nenutil tolik přemýšlet o ostatních. Kdybys byl jiný, neseděli bychom tady a nemluvili spolu.“

„Felixi, mě docela mrzí, že nejsem jiný. Co vlastně chceš?“

„Další pokus?“

„A proč? Už teď se mnou možná hraješ další hru. Co uslyším příště?“

„Ne, cheri, tentokrát nehraju. Zkus o tom aspoň přemýšlet.“

„Já nevím.“ Zvednu se. Jdu ke dveřím a připadám si jako ve snu. Ta únava, která na mě dopadla po jeho slovech, způsobila, že všechny moje emoce zmizely. Necítím vztek, smutek, nic. Jen chuť zmizet někam, kde budu sám.

 

     Během soboty a neděle mi hlavou prošlo hodně myšlenek. Rozčilovalo mě, co Felix řekl, ale všechno jsem tušil už od začátku, mohl jsem se zlobit jen sám na sebe. A co dál? Věřit nebo nevěřit?  Proč věřil Štěpán, že z nás budou přátelé, byť na krátký čas, když jsem ho napoprvé odbyl? Nechtěl být sám. Musel věřit a udělat kompromis. Jeho kompromisem jsme byli my všichni. Já, který jsem nad ním ze začátku ohrnoval nos, ale nakonec jsem ho přijal, Petr, kterého nikdy moc nezajímal, a ostatní ve škole, kteří na něj zapomenou během pár dní. Nikoho z nás si nejspíš ve svém životě vysloveně nepřál a nerozuměli jsme mu tak, jak by si zasloužil. Teď možná hledá další kompromisy. A já? Vždycky jsem hledal zodpovědnost a spolehlivost. Věděl jsem, že u Felixe nic z toho nenajdu. Přesto všechno jsem udělal kompromisy a výsledkem byl jeden z nejšťastnějších měsíců v mém životě. Ano, na rozdíl do Štěpána u mě hrály velkou roli city. Ale i tak. Možná je lepší věřit a doplatit na to, než být sám s věčnou nedůvěrou. V době před Felixem jsem se pohřbil se všemi ideály, co by jak mělo být. S ním jsem je ztratil, ale život aspoň na chvíli dával smysl a měl jsem pocit, že mi neutíká skrze prsty. S ním jsem utekl samotě, kterou jsem občas cítil i během svých předchozích vztahů, což byl nejspíš i důvod, proč se mi ulevilo, když skončil ten poslední. Felix mi nikdy nevyznával lásku a nikdy mi nesliboval trvalý vztah. V tom byl upřímný. Některé jeho věty se daly pochopit různě. Já si vybral význam, který se mi více líbil. Mohl bych mu je vyčítat, nebýt jedné maličkosti. Sám jsem totéž udělal se svými přítelkyněmi. Nelhal jsem jim, ale ne všechno jsem myslel tak, jak to pochopily. A kdo něco takového ve vztahu nedělá? Ať už aby potěšil nebo se vyhnul nepříjemné pravdě. Já vlastně Felixovi můžu vyčítat pouze určitou bezohlednost, ale o této stránce jeho osobnosti jsem věděl. Může mě kdykoliv znovu zklamat, stejně jako kdokoli jiný. Nevyberu si. Záleží pouze na jediné otázce. Chci s ním zůstat? Chci. A první věc, kterou budu muset obětovat, bude iluze o vztahu, o kterém se jen čte, a zapomenout na jistoty, které jsem hledal. A co zůstane? Skutečný svět.

 

      V pondělí se snažím z oběda vybrat něco poživatelného. Nemám hlad, takže se nenamáhám příliš. Když jsem se konečně rozhodl, přemýšlel jsem, jak mu tom mám říct. A pak jsem došel k názoru, že pokud opravdu bude chtít, přijde si pro odpověď sám. Dnes nebo jindy. Možná vůbec. Nevím.

     Nehlídám dveře jídelny, takže si ho všimnu, až když stojí přede mnou. Na jeho tázavý pohled mlčky přikývnu a on si přisedne. Měl bych mu říct, jak jsem se rozhodl, ale najednou je strašně těžké mluvit o čemkoli. Felix natáhne ruku a položí ji na mou. Podívám se mu do očí. Upřeně sleduje mou tvář. Když neucuknu, napětí v jeho výrazu trochu povolí. Protože se mi stále nedaří nalézt správná slova, otočím dlaň a stisknu mu ruku. Usměje se a v té chvíli není třeba cokoliv říkat.

     Beze slov dojíme, a když odcházíme z jídelny, chytne mě na chodbě za ruku. Zástupci naší mladé tolerantní generace, kteří jdou proti nám, se nenápadně ušklíbnou. A mně je to jedno. Teď a tady je všechno v pořádku. A co bude dál? Kdo ví. A já jsem rád, že svou budoucnost neznám. Rozhodl jsem se a zbývá ještě jedna věc. Ale až později.

„Přijdeš večer?“ zeptá se Felix.

„Chceš někam jít?“

„Ne, chci si s tebou sednout na balkón a dívat se na noční město.“

„V tuhle dobu tam zmrzneme.“

„Zahřeju tě,“ uličnicky se usměje.

„To jistě.“

„Vezmu deku.“

„No dobře.“

 

     Večer, dřív než odejdu za Felixem, zavolám domů. Kdykoliv jsem přemýšlel, jak rodičům říct o Felixovi, vždycky jsem si představoval, že to bude tváří v tvář a poté, co si připravím správná slova. Ale když za mnou dnes Felix přišel, věděl jsem, že jim to řeknu dnes. Nebudu se omlouvat za to, jaký jsem a nepřipravoval jsem si žádnou řeč. Po úvodních slovech řeknu první větu, která mi přišla na mysl. „Mami, chci ti něco říct. Chodím s klukem.“ Nepochybně by to šlo i jinak. Lépe. Jenomže mě nic vhodného nenapadlo ani během dřívějších úvah, jak se v podobné situaci zachovat. Z toho důvodu jsem dnes dlouhé úvahy rovnou vzdal. Na druhé straně je chvíli ticho, možná přemýšlejí, jestli jsem opilý nebo zfetovaný nebo jsem se zrovna praštil do hlavy, pak zřejmě usoudili, že ani jedno. Mamka se pokouší zavést rozhovor na téma: „Vždyť si před tím chodil s dívkami.“ Přerušil jsem ji větou: „Nechci se o tom bavit, prostě to tak je.“ Po dalších větách řečených proto, aby se něco řeklo, jsme se rozloučili. Byl to první nikoli poslední rozhovor na toto téma, o tom nepochybuju.

 

     Lednice ve Felixově bytě nabízí k večeři pouze vajíčka. Dám je vařit. Listuju časopisem, který měl Felix položený na stole, když zazvoní zvonek.

„Někoho čekáš?“ zavolám na Felixe.

„Ne, můžeš prosím otevřít?“ odpoví z ateliéru.

Vypnu vařič a hrnec odstavím. Za dveřmi stojí starší žena. Kde jsem ji věděl? Tenkrát v baru s dvěma muži tvořila skupinku, před kterou jsem málem utekl. Už mě neznervózňuje myšlenka, jak na ni Felix zareaguje. Zřejmě i ona chvíli uvažuje, odkud mě zná, poté se jí na tváři objeví poznání následované údivem. Nakonec se však usměje, jako by si řekla: „Proč ne?“  

„Ahoj, je tady Felix?“ zeptá se.

Přikývnu. V tu chvíli se Felix objeví za mnou. Nechám je o samotě a vrátím se do kuchyně.

Na mobilu, který jsem nechal položený na stole, svítí nová esemeska. Štěpán: „Mám se dobře, nedělej si o mě starosti. Budu chodit na zemědělku. Měj se hezky.“ Šťastný konec s příchutí melancholie. Spíš jsem jen sentimentální.

„Co děláš s těmi vajíčky?“ ozve se Felix, který se vrátil, a teď zvědavě nahlíží do hrnce.

„Učím je plavat.“

„Myslíš, že to zvládnou?“ směje se.

„Možná.“ Lidi taky plavou, anebo se utopí. Já zatím plavu.

 

Konec.