1. část

     „Ale, Aaaleee!“

„Co je?“ odseknu a zase jednou v duchu spílám rodičům, jak mi mohli dát takové jméno. Dostal jsem trest hned po narození. A když ho San protahuje, zní ještě hůř. Nejmenuji se Al, ale Alaire a zkrácenina mého jména mi byla v podstatě vnucena. Moje matka pochází z Francie a v návalu nostalgie si prosadila, že budu mít francouzské jméno. Protloukat se v českém prostředí s cizím jménem není moc příjemné, takže jí tu nostalgii občas v duchu vyčítám.

     San právě vtrhl do mé kanceláře. Blonďák s ofinou spadající do blankytně modrých očí a pohlednou tváří. Na rtech klukovský úsměv, který mu obvykle rychle zajistí sympatie okolí. Já jsem jeho opak povahou i vzhledem. Mám hnědé vlasy po ramena, zelené oči a obvykle vážný výraz. Společné máme střední výšku, štíhlou postavu a věk. Pětadvacet let. Tím podobnost končí. Když San jedná, já přemýšlím, kde se baví, já trnu hrůzou, co se stane… a tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. Známe se od střední, byli jsme spolu na vysoké a dostali místo ve stejné firmě, kanceláře máme kousek od sebe. Naštěstí aspoň bydlíme každý jinde. Na první pohled nemá naše přátelství žádnou logiku, přesto nebo právě proto si rozumíme. A ještě jedna věc nás spojuje. Původ. San vděčí za svůj vzhled a jméno otci, který pochází z Norska. Oficiálně se nejmenuje San ale Sander, jenomže už v dětství se mu jeho jméno nelíbilo, a zatímco já se se svým jménem smířil, protože mě nic jiného nenapadlo, on se rozhodl jednat. Ve svých šesti letech přišel za rodiči a oznámil jim, že odteď si bude říkat San. Jeho rodiče zpočátku brali prohlášení jako roztomilý výrok malého dítěte, stejně jméno různě zkracovali, takže byli ochotni hru hrát. Když se později ukázalo, že San naprosto ignoruje jakékoliv jiné oslovení, už o roztomilosti nemluvili, a snažili se mu jeho rozhodnutí vymluvit i zakázat. Bezúspěšně. San zůstal Sanem. No, a když už si San zkrátil svoje jméno, rozhodl se při našem prvním setkání zkrátit i to mé. Námitky nebyly brány v potaz, ale v podstatě jsem moc neprotestoval. Ve zkrácené podobě bylo mé jméno pro okolí přijatelnější.

     Stejně jako ke svému jménu, přistoupil San i ke své sexuální orientaci. Klidně všem oznámil, že je gay a nikdy se s tím netajil. Ani když nastoupil na střední školu. Jeho otevřenost ho dostala do určité počáteční izolace, která poměrně brzy zmizela, ale stačila k tomu, aby se z nás stali přátelé. Jestliže Sana izolovala diskriminace okolí, mně stejnou službu prokázala moje uzavřená povaha. Oba jsme se při nástupu na střední školu odlišovali od ostatních a v podstatě na sebe vyzbyli. Později jsme do kolektivu zapadli, ale přátelství zůstalo a naopak se prohloubilo. Většinou si výborně rozumíme až na pár věcí, díky kterým ho mám chuť vystřelit na jinou planetu. Například se mě občas snaží přesvědčit, že i já jsem gay. Nahrává mu fakt, že si nemůžu najít přítelkyni. S poslední jsem se rozešel před půl rokem.

     „Máme nového šéfa.“

„To není zrovna neočekáváné. Pokud vím, už měsíc se nemluví o ničem jiném než o jeho dnešním příchodu.“

„No jo, ale není to důchodce a dobře vypadá.“ Zatímco se všichni obávají změn ve firmě, které nový ředitel udělá, a kvůli kterým vlastně přichází, Sanovou jedinou obavou bylo, že místo bývalého šéfa v důchodovém věku dostaneme jiného těsně v předdůchodovém věku.

 „Ano, úplně chápu, jak moc se ti ulevilo, ale mám strašně moc práce… víš.“ Stejně nečekám, že by mě snad nechal pracovat.

„Svedu ho.“

„Cože!!“ Klid, znáš ho dlouho, něco takového se dalo očekávat. Domlouvám sám sobě. Už klidněji se mu pokusím nápad rozmluvit: „Tuším, že to nebude nejlepší nápad, podívej se raději po někom jiném. Nic o něm nevíš, dokonce ani netušíš, jestli je na… však víš.“

„I kdyby nebyl, třeba jen potřebuje k tomu poznání dospět. A já mu můžu pomoct.“

„Podle tvé teorie by lidstvo za chvíli vymřelo. Ještě že nemůžeš pomáhat každému.“  Vůbec mě neposlouchá, rty má pevně sevřené a v očích nepřítomný výraz, jak usilovně vymýšlí válečný plán. No, snažil jsem se. Nechám ho a pokračuji v práci. Občas se po něm podívám. Doufám, že nový šéf nepůjde na prohlídku firmy. Už jsem o něm ledacos slyšel a nijak netoužím, aby viděl Sana sedět na mém pracovním stolu, jak houpe nohama a nepřítomně se usmívá.

„Mám to!“ zařve a já nadskočím na židli a shodím ze stolu kupu papírů. Začnu je lovit pod stolem. Čekal jsem, že mi San hned sdělí svůj skvělý plán, ale je ticho.

„Co je?“ zeptám se a vystrčím hlavu nad stůl. San upřeně zírá na dveře, a pak uctivě pozdraví. Pokusím se podívat stejným směrem, jenomže jsem se pod stolem trochu zasekl. Nakloním hlavu do zvláštního úhlu hodně na stranu a zašilhám očima. San nezíral na dveře, což bylo díky pozdravu jasné už před tím, a můj nový šéf mě nevidí za stolem, na kterém sedí San, ale pod stolem s výrazem obyvatele ústavu pro duševně choré. Pozdravím ho. Nevypadá překvapeně. Na tváři má kamennou masku. Třicátník s přísnou tváří, černými krátkými vlasy, hnědýma očima, štíhlý, vysoký, široký v ramenou. Kývne nám oběma a se svým doprovodem pokračuje dál. Upřu vraždící pohled na Sana, který se samozřejmě začne smát, a ponořím se zpět pod stůl, abych sebral zbytek papírů. Vzdalující se smích naznačuje, že San šel sledovat svou oběť. Dobrá. Aspoň budu mít chvíli klid. Jen doufám, že si všechny akce ještě rozmyslí, aby nás třeba nevyhodili oba. Sana za svádění šéfa a mě za podporu záškodníka.

     Klid vydrží přesně třicet minut. Potom mi do kanceláře opět vpadne San.

„Vypadá trochu nedostupně, ale nevadí,“ oznámí mi.

„Co si vymyslel?“ zeptám se, ale nejsem si jistý, jestli chci znát jeho plány.

„Už mě s tím předběhla Jana.“ Zasměje se. „Zrovna moc nepochodila.“

Jana je naše kolegyně, se kterou se mě San kdysi snažil dát dohromady, aby mi dokázal, že jsem také na kluky. Mám Janu rád jako kamarádku, ale nikdy jsem netoužil po životě s někým tak ztřeštěným, takže jeho dohazovačství nevyšlo, ale právě s tím počítal. Mělo se jednat o důkaz mé menšinové sexuální orientace. Jeho úvahy se občas ubírají podivnými směry. Ujistil jsem ho, že žádný takový důkaz neberu v potaz. Jeden výsledek však jeho úsilí přeci jen přineslo. Díky podobným cílům při návštěvě nočních podniků se spřátelili. Osobně cítím nejhlubší soustrast se všemi jejich oběťmi. San mi vždycky chodil vypravovat o svých nočních dobrodružstvích a Jana jeho zvyk převzala, takže byť se jejich akcí neúčastním přímo, mám je z první ruky. Ani bych se nezlobil, kdyby na mě občas pozapomněli, i ve svém věku se dokážu červenat. Myslím, že právě proto od nich tato hlášení dostávám.

„Půjdeme na oběd?“ vytrhne mě z úvah San.

Protože na oběd jindy nijak nespěchá, tuším, že zrovna tam má namířeno náš nový šéf. „No jo.“ Raději bych šel až později, ale nemá cenu se hádat, stejně by nedal pokoj. Sotva vyjdeme z mojí kanceláře, připojí se k nám Jana. Začnou se Sanem rozebírat, co se komu na šéfovi líbí. Tiše poslouchám a jsem rád, že se mě na nic neptají. Netuším, co by se mi mohlo na šéfovi líbit, ale rozhodně vím, že se mi nelíbilo naše první setkání. Kdo by taky chtěl vypadat při prvním setkání s novým šéfem jako idiot.

     V jídelně je nával, zdá se, že většina zaměstnanců si nového ředitele nutně potřebuje prohlédnout. Vlastně se jim moc nedivím. Majitelé společnosti dlouho hledali, komu tuto pozici svěřit. Všeobecně se ví, že aby společnost mohla nadále obstát na trhu, je nutné provést reorganizaci firmy a zavést další změny. Předchozí společnost, ve které náš nový ředitel působil, byla v podobné situaci, než nastoupil, a on ji dostal na úplnou špičku v oboru, proto o něj majitelé tolik stáli. Byli dlouho odmítáni. Hledali nejrůznější náhrady, ale nakonec se opět vrátili k němu a přemluvili ho. Myslím si, že spíš uplatili, ale to je v podstatě totéž. Říká se o něm, že je perfekcionista, který má vysoké požadavky na sebe i ostatní. Padají i taková slova jako bezohlednost a arogance. Co je a není pravda, nikdo z našich zaručených zdrojů informací neví, ale právě kvůli těmto řečem má hodně zaměstnanců obavy, tedy až na Sana, který je měl sice také ovšem jiného rázu. Ať už je na řečech více nebo méně pravdy, domnívám se, že nebude dobrým objektem ke svádění. Podobné úvahy jsou však Sanovi a Janě zřejmě vzdálené.

     Vystojíme frontu na oběd. Mezitím nový ředitel odešel a s ním zmizela i velká část ostatních kolegů, kteří dosud blokovali stoly jenom proto, aby mohli sledovat, co se děje. Já jsem si oddychnul, bál jsem se, co by San s Janou mohli vyvést. Sedneme si ke stolu, a abych se také zapojil do jejich rozhovoru, řeknu: „Má nejspíš maďarské předky.“

„Myslíš, podle příjmení?“ zeptá se San.

„Ano, Nagy je maďarské příjmení, ne?“ opáčím.

„Myslím, že je,“ přisvědčí Jana.

„Já nikoho nediskriminuju, takže si může být, odkud chce,“ řekne San s přezíravým úsměvem.

 

 

     Před návratem k pracovním povinnostem se obvykle zastavíme v malé kuchyňce pro kávu. Ani dnešek není výjimkou. Cestou míjíme zasedací místnost. Na stole, který zabírá větší část místnosti, jsou rozložené plány budov a nad nimi stojí nový ředitel. Pokračujeme dál, já první a San s Janou kousek za mnou. O něčem si šeptají. Něco plánují, ale neptám se. V kuchyňce si své hrnky připravují kousek dál ode mě, očividně nechtějí, abych je slyšel. Znají mě a vědí, že bych se jim pokoušel jejich nápad rozmlouvat. Ale co. Oba jsou dospělí, ať si dělají, co chtějí. S kávou se vydáme do svých kanceláří. San a Jana opět vzadu. Zaslechnu:

„Dáš mu to?“ 

„Proč já? Ty jsi to vymyslela.“ Brání se San.

„Když se bojíš, tak já mu to klidně dám sama.“

„Kdo se tady bojí? Ledaže by se on leknul tebe.“

„Tyyy drzoune jeden!“

No, nazdar. Podezříval bych je, že jim nemůže být tolik let, kolik uvádí, ale oba jsou ješitní a záměrně by si roky nepřidali, spíše naopak. Podívám se směrem k blížící se zasedačce. Nagy není sám. Mluví s naším kolegou z jiného oddělení, nerozumím co, ale podle nešťastného výrazu na kolegově tváři se nejedná o příjemný rozhovor. Oba vyjdou ven před zasedačku, šéf zůstane stát na chodbě a druhý muž pokračuje směrem k nám. Jeho výraz přešel z nešťastného na zoufalý. V momentě, kdy mě míjí, zašeptám: „Co je?“

„Vyhodil mě.“ tiše odpoví. San a Jana, kteří scénu též pozorovali, a došli mě, aby jim nic neušlo, také slyšeli jeho tichou odpověď. Jana mi podá hrnek. „Podrž to.“ řekne. Vezmu ho. Už jsme téměř u šéfa a stojíme mu v cestě. Jana do mě jemně šťouchne. Co chce? Počkat. Jana má svůj hrnek. Čí tedy držím? V tu chvíli mi dojde jejich dětinský plán na vetření se do přísně šéfa. Jenomže po tom, co viděli před chvílí, ztratili oba odvahu. Zatímco mně dochází jejich plán, Nagy si nás netrpělivě prohlíží. Jana si zřejmě uvědomí, že mu sám kávu nenabídnu, a situaci je třeba řešit.

„Dobrý den, nechcete kávu?“ řekne a rádoby nenápadně mě popostrčí směrem k němu, jenomže se do mě opřela trochu více, než měla. Dalo by se čekat, že se káva se ocitne na Nagyho obleku od Armaniho. Oblek od Armaniho opravdu má. Ne, že bych to sám poznal, ale Jana se Sanem už stihli jeho oblečení a styl důkladně probrat u oběda se mnou jako posluchačem.

     V posledním okamžiku vyjde ze zasedačky neznámá žena, které jsem si před tím nevšiml, a káva skončí na jejích šatech. „Omlouvám se,“ zadrmolím. Jana vykvikne, odněkud vytáhne papírový kapesník a chce jít zachraňovat situaci. Místo toho, aby šla na pomoc ženě, vrhne se na Nagyho, aby odstranila pár zbloudilých kapek, které se dostali na jeho oblek. Nagy ji pohybem ruky zastavil. Jeho výraz žádné emoce nenaznačuje.

„Vraťte se ke své práci.“ řekne nám, nabídne rámě ženě a společně odcházejí. Hezký pár. Oba pohlední se stejně chladným výrazem a nezájmem o bezvýznamné lidi kolem sebe. Bez jediného pohledu na Sana a Janu rovnou zamířím do své kanceláře. Jeden z „povedených“ dnů. Zabouchnu za sebou dveře. Snad na celou příhodu Nagy časem zapomene a nebudu si muset hledat novou práci.

„Promiň.“ Ve dveřích se objeví Sanova hlava.

„Na ′promiň′ je dost pozdě, když chcete vyvádět hlouposti, proč do nich zatahujete mě?“

„My jsme se potom, co vyhodil toho kluka, báli a ty vypadáš klidně a zodpovědně, tak si Jana myslela, že bude lepší, když mu kávu dáš ty.“

„Jakou to má logiku, když mu ji stejně nabídla ona?“

„Nevím. Ale neboj se. Kdyby tě chtěl vyhodit, tak se s Janou přiznáme, že jsme všechno spískali my.“

„Vy určitě. Jste vrchol zodpovědnosti, akorát že od konce. Nech mě pracovat a přijď, až mě vztek přejde.“ Hlava zmizí.

Za všechno si můžu sám. Nemám se přátelit s nezodpovědnými osobami, jatými po každých kalhotách, které jdou kolem. Zbytek dne jsem strávil o samotě v kanceláři nad nikdy nekončící prací, kterou mám však opravdu rád.