10. část

     Tentokrát San zvolil větší restauraci zařízenou ve stylu první republiky. Je po jedenácté hodině a lidé teprve začínají přicházet, takže je ještě pořád dost volných míst. Vyberu stůl u stěny a posadíme se. Obsluha nám přinese menu. Objednáme si pití, já džus, San pouze vodu a číšník odejde. San letmo nahlédne do jídelního lístku a odloží ho, což mě překvapí. Většinou mu výběr trvá déle než mně. Podívám se na něj a pozvednu obočí. Pochopí němou otázku. „Vím, na co mám chuť,“ odpoví a podepře si bradu rukou. Klidně mě pozoruje. Pokrčím rameny, vrátím se pohledem ke svému lístku a přemýšlím, na co mám chuť já. Nakonec se rozhodnu pro lososa.  Odložím lístek. San mě pořád sleduje a trochu se ušklíbne.

„Co je?“ zeptám se.

„Nic, jen tak přemýšlím…“ odmlčí se.

„Nad čím? Leze to z tebe jako z chlupaté deky.“ Někdy si tak s oblibou hraje. Obvykle na jeho hru rád přistoupím a trápím ho podobně, ale dnes nemám náladu.

„Jestli ti došlo, co jsem odpověděl.“

„Co mi mělo dojít?“

„Zkus o tom přemýšlet.“

„Nechce se mi,“ odseknu. Další rozmluvu přeruší příchod číšníka. Jakmile si objednáme, znovu se zadívám na Sana. Jeho tvář je teď bez výrazu a já vím, že jsem se ho dotkl.

„Promiň, nechci další záhadný rozhovor. Mám pořád nepříjemný pocit z toho, jak jsem byl opilý, a potřebuji mít mezi námi jasno. Kdyby v ničem, tak s tebou ano.“

Maličko se usměje a přikývne. „Já vím. Budu se snažit, aby jasno zůstalo, ale to víš počasí…“ Mám pocit, že spíš než o žert se jednalo o dvojsmyslnou větu. Zazvoní Sanův mobil. Otočím hlavu stranou, abych mu dopřál aspoň pomyslné soukromí. Prohlížím si staré fotografie. San po pozdravu nějakou chvíli jen poslouchá, a pak se zeptá: „Dnes?“ Opět ticho. „Dobře.“ Slyším, jak San odložil mobil a otočím se zpět. Zrovna přinášejí náš oběd. Po jídle promluví San. „Budu muset jít. Volal jeden známý, máme ve dvě sraz ve fitku. Nepůjdeš taky?“

„Ne, díky. Upřednostním bazén. Klidně už jdi. Zaplatím.“

Přikývne. „Zatím se měj, večer zavolám.“

„Dobře. Ty taky.“

Objednám si ještě kávu, pak zaplatím a vydám se ke svému bytu. Přemýšlím o našem rozhovoru. Jasno mezi námi není a oba to víme.

 

     Po hodinové siestě si vezmu věci a vyrazím do bazénu. Není to špatné být chvíli nezaměstnaný. Bazén je poloprázdný. Vlastně kromě mě je tady jen jeden starší manželský pár a další muž kolem padesátky. Ve městě je několik plaveckých bazénů a většina modernějších a větších. A právě proto chodím sem. Nejsou tady žádné vodní atrakce a tím pádem ani řvoucí děti. Zdejší návštěvníci si sem chodí jen zaplavat a relaxovat. Často se jedná o starší generaci. Mám rád zdejší klidnou atmosféru. Hodina, kterou v bazénu obvykle trávím, rychle uběhne. Dnes zůstanu déle, nemusím spěchat. Mám čipovou kartu předplacenou na celý rok, takže je jen na mně, kolik času tady strávím. Lehnu si na znak, na stropě tancují záblesky světla odražené od vody, vychutnávám si klid, a pak se mě něco dotkne. Málem vyskočím nad vodu. Uslyším smích a vedle sebe uvidím Sanovu blonďatou hlavu.

„Tohle mi nedělej, budu z tebe mít infarkt,“ napomenu ho.

„Neboj, dám ti první pomoc,“ odpoví a pořád se směje.

„Než bys mi ty mohl dát první pomoc, musel by sis najít, co to vůbec je,“ poznamenám.

„Náhodou vím, že tam patří umělé dýchání.“

„No tak to jsem zachráněn,“ řeknu ironicky.

„Chceš tím naznačit, že by se ti první pomoc ode mě nelíbila?“

Jeho dotaz ignoruju a položím vlastní: „Co tady děláš? Neměl si být ve fitku?“

„Taky jsem byl, a pak jsem si řekl, že se půjdu podívat na tebe. Naštěstí si konzerva, co nemění zvyky, takže jsem správně uhodl, že budeš tady.“

Hodím po něm uražený pohled. „A co ta první pomoc,“ pokračuje.

„Bez komentáře.“

Povzdechne si. „Hm, dobře, zeptám se příště.“ Chvíli vedle sebe plaveme mlčky. „Chodí sem taky někdo pod padesát?“ zeptá se.

„Někdy.“

„Málokdy, že? Teď se můžu dívat jenom na tebe.“

„No to mám radost. Zkus se dívat před sebe. Dávej pozor!“ Moje varování přišlo pozdě. San, který byl otočený ke mně, nezpozoroval blížící se konec bazénu a rukou se uhodil o dlaždice. Přes obličej mu přeběhne tak udivený a nevěřícný pohled, že se musím smát, ale přestanu, když se mu vzápětí tvář zkroutí do grimasy bolesti. „Stalo se ti něco?“ zeptám se.

„Asi ne, jenom jsem se uhodil.“

„Ukaž.“ Chytnu ho za ruku, abych se podíval na následky jeho kuriózní srážky. Trochu si odřel hřbet ruky a klouby u prstů. „To máš z toho, že mě tak rád provokuješ,“ poznamenám.

„Hm.“

Odpověď zahrnující pouze jedno citoslovce mě donutí zvednout oči. Modř vody vystřídá jiná. I San se naklonil, aby viděl, co má s rukou a jeho oči jsou jen kousek od mých. Mám pocit, že se vůbec nesoustředí na svou ruku, ani neposlouchá, co mu říkám. Jakoby si uvědomoval pouze jedinou věc a nic jiného ho nezajímalo. Nedokážu si jeho výraz vysvětlit.

„Sane, co se děje?“

Trhne sebou. „Nic, promiň.“

Nepřesvědčeně přikývnu. „Měli bychom už jít.“

„Proč? Už to nebolí, ještě chvíli zůstaneme.“ Do očí se mu vrátil normální výraz.

Během plavání není na další rozhovor čas.

 

      „Víš, že jsem tě už strašně dlouho neviděl nahého?“ řekne San, když vyrazíme od bazénu ke sprchám.

„Cože? Hele, drž svoji představivost na uzdě.“

„Neboj, držím. Raději počkám, co mi zprostředkují oči.“

„Opovaž se na mě dívat.“

„Od kdy jsi taková citlivka?“

„Od teď.“ Nikdy jsem se před ním nestyděl, tak s tím nebudu začínat teď. Rozumově dobře zdůvodněné, ale nedokážu se podle toho řídit. Najednou se trochu stydím. Sundám si plavky až pod sprchou a než z ní vylezu, zabalím se do ručníku. San žádné problémy se stydlivostí nemá. Ušklíbne se, když mě uvidí, ale nic neřekne. Snažím se na něho nedívat, ale přesto si nedokážu nevšimnout jeho štíhlé, šlachovité postavy. Najednou je ticho mezi námi tíživé. Prolomí ho San. „Za co se stydíš?“

„Nevím. Můžeš za to ty. Kdybys nic neříkal, vůbec by mě nenapadlo se stydět.“ Nezastavím se a pokračuju do šatny.

„Plavání ti svědčí, takže bys ten ručník mohl klidně odložit,“ ozve se za mnou. „Stejně nevím, jak se s ním chceš obléct.“

Nijak nereaguju. Vím, že se chovám hloupě.

„Ale?“

„Co je?“

„Kdybych byl na ženský, taky by ses styděl?“

„Nevím. Ty jsi prostě ty.“ Zastavím se u skříňky se svými věcmi. Otevřu ji. San provokativně zůstal stát opodál. Jsem otrávený sám sebou. „Tak jo, užij si to,“ řeknu mu a odložím ručník. Začnu se oblékat. Když mám na sobě triko a kalhoty, San řekne: „Bylo to dobrý, zase si to někdy zopakujeme.“ Hodím po něm ručník. Chytí ho a hodí mi ho nazpátek. Pak se smíchem odejde k vlastní skříňce.

„Počkám u východu,“ křiknu na něj.

 

     Dívám se prosklenými dveřmi ven. San se objeví za chvíli, usměje se, otevře dveře a s mírným úklonem čeká, až projdu. „Komediante,“ řeknu a zasměju se taky.

     Na ulici si všimnu šipky ukazující směrem ke zmrzlinovému stánku. „Skočím si pro zmrzlinu,“ řeknu Sanovi.

„Jasně, podívám se do jednoho obchodu támhle za rohem,“ ukáže rukou.

Nejsem jediný, koho chytila mlsná, takže musím chvíli čekat. Se zmrzlinou se pak vydám za Sanem. Bazén je v klidné čtvrti, kolem je docela ticho, auto projede jen výjimečně. Blížím se k rohu, na který San ukazoval.  Zahnu a uvidím výlohu jakéhosi obchodu o kus dál. To bude nejspíš ono. Už jsem téměř u obchodu, když uslyším dva rozčílené mužské hlasy, jeden z nich patří Sanovi, druhý neznám. Vycházejí z průčelí, které bych měl právě míjet. Významu slov nerozumím. Nechci jejich rozhovor poslouchat. Přejdu na druhou stranu ulice, a ještě se ohlédnu. Spatřím Sana a hnědovlasého muže. Otočím se a poodejdu k rohu ulice, kde se rozhodnu počkat na Sana. Asi po deseti minutách se za mnou ozve: „Můžeme jít.“ Přikývnu. Podívám se na něj. Má ve tváři ještě rozzlobený výraz, ale usměje se na mě. „Trochu jsem s ním flirtoval v jednom baru. Ani jsme spolu nespali. Odchytl mě, když jsem šel z obchodu a choval se jako žárlivá manželka. Takové typy mě štvou.“

„Nic se nemá přehánět, ale trocha žárlivosti svědčí o zájmu, ne?“ odpovím.

„Ano, ale on to přehání a navíc jsem mu dal jasně najevo, že o něj nemám zájem.“ Nic neříkám, slyšel jsem od Sana mnoho příběhů s jeho milenci, ale vidět ho s jiným mužem je jiné. Ne, že bych žárlil, ale najednou si uvědomuju, že do určitých oblastí jeho života nemám přístup. San změní téma. „Zítra zavolám Romanovi kvůli práci.“

„Dobře.“ Oba nás upoutá hluk přijíždějící tramvaje. San popoběhne, nastoupí a ještě mi zamává. Odpovím mu stejně a pokračuju v cestě domů.