11. část

     Člověk by měl na všem hledat pozitiva, takže využiju luxusu nezaměstnanosti, abych si přispal. V jedenáct mě probudí zvonění mobilu.

„Slyším.“

„Ty ještě spíš?“

„Proč by ne?“ odpovím otázkou.

„To je fakt,“ uzná San. „Volal jsem Romanovi, od pondělka jsme zase zaměstnaní.“

„To je dobře a o důvod víc poležet si,“ odpovím.

Z druhé strany se ozve smích. „Včera volala Jana. Trochu se zlobí.“

„No, asi jsme jí dali důvod,“ poznamenám.

„Jo, ono ji to stejně brzy přejde, ale někam bychom ji měli pozvat.“

„Asi ano,“ souhlasím.

„Něco vymyslím, počítej s tím.“

„Dobře, budu.“

„Ani neprotestuješ?“ v hlase má plno zájmu.

„Nejsem sice moc společenský, ale Jana je moje kamarádka.“

„Rozumím.“

„Co děláš?“ zeptám se, aniž bych nad otázkou příliš přemýšlel.

„Zase se staráš o moje aktivity?“ zasměje se. „Ležím ti na srdci?“ pokračuje škádlivě.

Má pravdu, abych to zamluvil, rychle vyhrknu: „Čekám, jestli od tebe nedostanu nějaký dobrý tip.“ Sakra. Tohle znělo divně i mně. Na druhé straně je chvíli ticho a já přemýšlím, jak všechno převést do lehčí roviny. Marně.  

„Ale, myslím, že docela dobře tušíš, jaký tip ode mě můžeš očekávat,“ konečně odpoví a vyřeší problém za mě.

„Netvrď mi, že neděláš nic jiného.“

„Chceš slyšet pravdu?“

„Raději ne.“

„No, ale když už si začal o plánech na dnešní den, tak kvůli tomu taky volám.“

„Hm, já ti s nimi neporadím.“ 

Zasměje se. „Vlastně od tebe nechci radu, stačí mi svolení, že můžu naplánovat i něco pro tebe, když jsi chtěl slyšet nějaký zajímavý tip…“ významně se odmlčí. „Někam tě vezmu.“

„Kam?“ zeptám se tentokrát nedůvěřivě.

„Nebuď tak úzkoprsý a prostě mi věř.“ 

„Dobře.“ Mám obavy, kam mě zavede, ale zase s ním rád trávím čas.

„Po osmé se pro tebe zastavím.“ Zavěsí.  

Vyhrabu se z postele a připravím si oběd.

 

     Odpoledne se vydám na nutné nákupy, a ještě mi zbyde dost času na příjemné lenošení s knížkou. Krátce po sedmé zazvoní zvonek. Za dveřmi stojí San.

„Co tu děláš? Říkal si až po osmé.“

„Nudil jsem se.“

„Fajn, aspoň mi poradíš, co si mám vzít na sebe.“ On je oblečený do černých džín, košile a v uchu má náušnici. „Zrovna jsem chtěl jít do sprchy,“ pokračuju.

„Jdi, podívám se ti mezitím do šatníku, jo?“ Přikývnu a zmizím do koupelny, rád, že mu můžu přenechat výběr oblečení. Sprcha mě příjemně osvěží, zamotaný v osušce vyjdu z koupelny. San po mně mrkne. „Dnes žádná přehlídka?“

„Nebudu tě rozmazlovat,“ řeknu na oko vážně.

Povzdychne si a podá mi oblečení, načež zmizí do kuchyně. Rychle se oblékám a mezitím se ho zeptám: „Chceš vyrazit dřív?“

„Ne, otvírají v osm. Máme čas. Vypiju ti čaj.“

„Posluž si.“

     Když za ním přijdu do kuchyně, podívá se na mě a řekne: „Víš co, rozmyslel jsem se. Mohli bychom jít kousek pěšky, a pak si vezmeme taxi. Venku je hezky.“

„Jasně.“ Tváří se zamyšleně, proto se rozhodnu nekomentovat jeho náhlou a naprosto výjimečnou ochotu k procházce.

     San měl pravdu. Je krásný večer. Pomalu procházíme ulicemi. Ani jeden z nás nemá potřebu mluvit. Výhoda dlouholetého přátelství. Mlčení není trapné. Asi po dvaceti minutách míjíme stanoviště taxi. San se na mě tázavě zadívá a já přikývnu.

     Taxi nás veze večerním městem. Vzpomenu si na jinou noční jízdu a znovu vidím hotelový pokoj… Mimoděk se zachvěju. San položí svou ruku na mou v přátelském gestu podpory, jeho oči prozrazují, že ví, co se mi honilo hlavou. Často zapomínám, jak dobře mě zná. Pohled plný porozumění a teplo jeho ruky mě uklidňují. Nejsem sám.

     Taxi zastaví před nenápadným podnikem, o kterém nedokážu říct, co vlastně je. Vejdu za Sanem dovnitř. Na první pohled se zdá, že jsme v drahém baru, ale nikdy jsem nic podobného neviděl. Místnost je kruhová a z obvodové stěny vybíhají přepážky, které ji rozdělují na menší prostory, v každém je pak stolek a okolo něho sedačka do tvaru písmene U. Výhled z těchto prostor je omezen pouze na ostře osvícený bar, u kterého je několik vyvýšených židlí. Většina sedaček je již obsazená, ačkoli San říkal, že otvírají po osmé, a teď není ještě ani půl deváté. Některé skupinky sedí při tlumeném světle, jiné preferují intimnější šero. Není tu úplně ticho, ale nehraje žádná hudba, je slyšet jen šumění lidských hlasů a občas tichý smích. To vše vyvolává zvláštní atmosféru. Něco tu příjemně voní, ale zdroj vůně nenajdu. Neobvyklé uspořádání baru mě zaujme natolik, že nejprve nevěnuji pozornost společnosti. Ale potom mi to dojde… všichni návštěvníci jsou muži. Dřív než se stihnu na cokoli zeptat, pokyne muž za barem Sanovi způsobem, který naznačuje, že je tady častým hostem, a mě si se zájmem prohlíží. Myslí si, že jsem Sanův nejnovější milenec? Kupodivu mi ta myšlenka nevadí a nechám se zavést k jednomu volnému stolku. Mohl jsem protestovat, ale zmocnila se mě zvědavost. Cestou se nenápadně rozhlížím. Nezahlédnu nic než hovor a občasné dotyky, ačkoli někteří muži jsou oblečeni jen do půl pasu.

     San odejde k baru. Místo rozpaků a nervozity, které bych čekal, kdybych věděl, kam jedeme, cítím zvědavost a jakýsi pocit očekávání. Nevím čeho, ale příliš nad tím nepřemýšlím. Okolo prochází pár. Jeden z mužů je oblečen, druhý má pouze kalhoty, oba vypadají dobře. Něžně se políbí. Pohled na jejich polibek ve mně vyvolá zvláštní pocit, který nedokážu rozluštit. San se vrátí a podá mi pití.

„Ještě neprotestuješ?“ zeptá se se smíchem.

„Jsem moc překvapený, dej mi čas, až se vzpamatuju.“

„Čekal jsem, že se pokusíš utéct už ode dveří.“

Pokrčím rameny. Nemám žádnou odpověď. Sám nevím, proč jsem to neudělal, ale pravda je, že mě taková myšlenka ani nenapadla. Okolo projde další muž, o trochu starší než my, má rozepjatou košili, pokyne Sanovi a já opět sklidím zvědavý pohled, potom se na mě usměje.

„Je to jenom gay bar?“ vyslovím podezření, které ve mně narůstá už hodnou chvíli.

San se zasměje. „Ne, je to tak trochu i něco jiného ovšem pouze neoficiálně.“

„Proč si mě sem vzal?“ zeptám se zvědavě.

„Aby sis rozšířil obzory. Přichází naše společnost.“ Společnost?! Leknu se. Směřují k nám dva muži, zhruba v našem věku. Naštěstí oblečení. A také velmi pohlední. Kdybych je potkal na ulici a měl bych hádat, čím se živí, dlouho bych váhal a stejně bych neuhodl ani vzdáleně, ale sem skvěle zapadají. Občas je někdo osloví a oni pohotově odpoví. Jejich chování nenechá nikoho na pochybách, že jsou zvyklí pohybovat se ve společnosti, mimoděk je musím obdivovat. Ale i tak… Rychle se otočím na Sana. „A tohle má znamenat co?“

„Jak jsem říkal společnost.“ Usměje se. Mezitím k nám muži dojdou, pozdraví nás, představí se a přisednou si. V šoku jejich jména okamžitě zapomenu. Nevím, co jsem čekal, ale rozhodně ne klidný rozhovor na nejrůznější téma. Vždycky jsem si představoval prostituty jinak nebo jsem prostě nepředpokládal, že mají takový rozhled, vychování… já nevím. Zrovna začnu přemýšlet, jestli se opravdu jedná o prostituty nebo jen společníky, kteří mají zákazníky bavit, když jeden z nich dá Sanovi ruku kolem ramen a usměje se na něj. Spal s ním? Na co to sakra myslím. Přinutím se věnovat pozornost rozhovoru, ale ruka toho muže na Sanových ramenou mě dráždí. Žárlím? Nemůže to být žárlivost, jenom si sobecky nárokuju přítele. Ale jistý si nejsem. Vezmu svou sklenici a rychle ji dopiju, jako by mi alkohol mohl poskytnout útěchu. Druhý muž se ke mně nakloní a zeptá se: „Chceš přinést ještě něco?“ Bez rozmyšlení přikývnu. Zvedne se a jde k baru. Za chvilku se vrátí s něčím jiným, než co jsem pil před tím. Vlastně je mi to jedno. Jediné, co chci, je nemyslet na vnitřní zmatek, který mám v sobě. Konverzace pokračuje, po chvíli přijde číšník a přinese nám opět něco k pití. Dopil jsem už druhou sklenici a cítím, jak se mi začíná motat hlava. Navíc ta vůně je nějaká zvláštní, jakoby všechno prožitky byly intenzivnější. Zaváhám, jestli mám pít dál, ale tentýž muž, který mi šel pro pití, se ke mně znovu nakloní a zašeptá: „To je specialita podniku, měl bys ochutnat.“ Mlčky přikývnu a matně mě napadne, jestli v té větě nebyl dvojsmysl. Všichni vyprázdníme sklenky. San se nakloní ke svému společníkovi a něco mu říká. Ten s úsměvem přikývne, významně se podívá na druhého muže, a pak se oba omluví a odejdou. Dívám se za nimi. „Jak se ti líbili?“ zeptá se San, který se mezitím posadil vedle mě.
„Překvapili mě.“

„Opravdu? A co si čekal?“ 

„Nevím,“ přiznám se. Stále v zajetí svého vnitřního zmatku z pocitů, které si neumím vysvětlit.

„Co se děje?“ Natáhne ruku a odhrne mu pramen vlasů z tváře. Skoro vyděšeně ucuknu. Nebojím se jeho dotyku, ale své reakce na něj nebo spíše dalších pocitů, které by mohl vyvolat.

„Nevím. Jsem opilý nebo je to ta vůně…“ zašeptám.

„Opilí si trochu a vůně v tom má svou roli,“ usměje se. Pohledem neklidně bloudím kolem, až se dostanu k baru, kde se jeden pár líbá. Tentokrát svým pocitům rozumím. Lehké mrazení v zádech se jinak ani chápat nedá. Zmateně se obrátím na Sana. Setkám se s úsměvem plným pochopení. Zajede mi rukou do vlasů. Tentokrát neuhnu. Nakloní se ke mně, a pak ucítím teplo jeho rtů na svých. Špička jeho jazyka mi zajede mezi rty. Jemně proniká hlouběji. Úměrně s tím nabírá na intenzitě i mrazení v zádech. Druhou rukou mě obejme a něžně pohladí po zádech. Uvolním se mu v náruči. Opře mě o sedadlo sedačky a dál mě líbá a hladí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když přestane, cítím rozmrzelost. „Měli bychom jít,“ zašeptá. Hlava se mi motá a cítím se trochu mimo. Pomůže mi vstát a s rukou stále kolem mého pasu mě zavede ven. Kývne na jednoho z taxíkářů a nastoupíme. Během cesty nemluvíme a já se o něho opírám. Před mým bytem San řekne taxikáři, ať počká a zavede mě do bytu. „Zvládneš to?“

Přikývnu.

„Hezky se vyspi,“ usměje se a odejde.

Dívám se za ním. Vrátí se tam? Do náruče toho muže. Osten žárlivosti. Tentokrát vím, co to je. Zmateně se posadím na sedačku, a schoulím se na ni. Cítím ještě Sanovu vůni, která mě uspí.

 

     Ráno mě proti všemu očekávání nebolí hlava a na všechno si dobře pamatuji. Co jsem vyváděl? Promítám si včerejší večer a snažím se rozluštit záhadu, jestli za to, co se stalo se Sanem, mohla opilost a omámení, anebo to má něco společného s mými vnitřními touhami, kterým pití a zvláštní vůně dovolily proniknout na povrch. Pravda je, že mi z toho polibku ještě teď běhá mráz po zádech.

Jsem zmatený. Zazvoní telefon a já po něm bez rozmyšlení sáhnu.

„Ahoj, nebudím tě?“ ozve se San.

„Ahoj, ne, už jsem vzhůru,“ snažím se znít normálně stejně jako San, ale nervózně se na posteli posadím.

„Domluvili jsme se s Janou na dnešní večer, vyhovuje ti to?“

„Jo, jasně.“

„Ale?“

„Hm.“

„Zníš divně. Je to kvůli tomu včerejšku?“

„Asi jsem se ještě úplně neprobudil.“ Vyhnu se odpovědi.

„Sejdeme se v osm, ještě nevím kde, ale během dne ti dám vědět.“

Trochu mě překvapí, že moji odpověď jen tak přešel. „Dobře.“

„Tak večer.“

Zavěsí. Napadne mě, že je to poprvé, co jsem rád, že s ním nebudu sám.