12. část

     Během dopoledne jsem se snažil zabavit drobnými úklidovými pracemi v bytě. Vydržel jsem u nich asi hodinu, z toho doba věnovaná úklidu byla zhruba dvacet minut, zbytek představovalo zírání z okna nebo do zdi podle toho, kde jsem zrovna zamrzl. Nízká pracovní výkonnost by mi příliš nevadila, ale myšlenky, které se mi honily hlavou, byly zneklidňující a zanechávaly mě zmateného. Potom jsem si pustil televizi. Zpravodajský kanál jsem zamítl, na politickou debatu nemám náladu, na sportovních dávali jen fotbal, jeden z mála sportů, který nedokážu vysledovat. Ostatní stanice vysílaly seriály a ty nesnesu ani jako zvukovou kulisu. A tentokrát potřebuji více. Nechci se soustředit na své myšlenky. Tolik let se kolem mě nedělo vůbec nic a teď se toho děje až příliš.

     Po obědě bloudím bytem. Co budu dělat? Mohl bych zavolat domů. Mamčin lehce udivený hlas mi připomene, že jsem se jim sám od sebe už dlouho neozval. Nějak jsem si zvykl, že oni volají mně. Zmíním se o novém zaměstnání, protože jsem zapomněl, že jsem jim ještě nic neřekl o své výpovědi. Odpovědí mi je příval francouzských slov. Moje matka vždycky mluví svou mateřštinou, když je dotčená nebo rozzlobená. Jako obvykle se trochu ztrácím. Vždycky jsem poměrně dobře sabotoval mamčinu snahu naučit mě francouzsky, když mluví pomalu, rozumím jí docela dobře, ale při vodopádu slov, který se na mě momentálně snáší, nemám šanci. Pak je ticho. Trpělivě vyčkávám. Po chvíli poznamená, že když už se neobtěžuju aspoň jednou za čas přijet domů, mohl bych jim zavolat, když se něco děje. Kajícně přislíbím, že se polepším, a přemýšlím, co by mi odpověděla, kdybych jí řekl o všem, co se děje. Asi raději ne. Rozloučím se.

     Je mi jasné, že už se dál nemůžu vyhýbat myšlenkám na včerejšek. Je pravda, že žádný můj vztah se ženou nevydržel dlouho. Mohlo by to být proto, že hledám něco nebo spíše někoho jiného? Jak to tehdy řekla Katka? „Ještě nevíš, co opravdu chceš.“ Odporoval jsem jí. Přeci jsem jasně věděl, co chci. A ona se jen záhadně usmála a neřekla už nic. Třeba jsem ji vůbec nepochopil. Možná nemyslela to, co od vztahu očekávám, ale s kým chci ve vztahu být. Ona byla jediná moje přítelkyně, kterou jsem představil Sanovi. Byli jsme společně na večeři. Mohla vidět něco, co mě ještě hodně dlouho ani nenapadlo, a teď to pod vlivem okolností vyplývá na povrch? A co když jen fantazíruju? Mám za sebou nepříjemnosti s Nagym, San mě při nich podržel, rozumí mi, vždycky měl své osobité kouzlo, navíc mi poodkryl stránku své osobnosti, která mi dlouho zůstávala skrytá, možná jsem jen poblázněný… Třeba kdybych si našel přítelkyni, kouzlo by se přetrhlo. Hm, myslím, že ne. A co on? Nikdy se nezdálo, že bych ho nějak přitahoval. I když popravdě mě nikdy nic takového nenapadlo, takže jsem si nemusel všimnout, nebo jsem si jeho chování vyložil jinak. On sám přiznal, že se ke mně v podstatě chová jako k partnerovi. Ale to nemusí znamenat, že… Co? Je do mě zamilovaný? Mimoděk se otřesu. Ta slova znějí zvláštně, byť jsou pronesená jen v duchu. Ale mají i svou přitažlivost. Tuhle záhadu teď nerozluštím. Zbývá snad jen otázka, jestli bych se s ním neměl vídat méně. Nechci. Nejsem si jistý, co mezi námi je, ale chci být v jeho společnosti.

 

     Jak se den blíží k večeru, jsem stále nervóznější, až přijde pátá hodina. Nemám hlad, ale asi bych si měl udělat něco k večeři. Když nic jiného, aspoň se přípravou večeře na chvilku zabavím. Jídlo si odnesu k televizi, kterou stejně nevnímám, a pomalu se snažím něco sníst. Měl bych se začít vypravovat. Ozve se pípnutí oznamující příchod esemesky. Slíbená informace od Sana, kde se sejdeme.

 

     Taxi nebo tramvaj? Další taxi mé peněžence neprospěje, ale tramvají se mi jet nechce. Zatímco projíždíme městem, cítím sevření kolem žaludku spolu s napětím v celém mém těle. Znovu se vrátím myšlenkami k Sanovi. Je možné, aby naše přátelství přerostlo v něco víc. Proč? Proč teď? Protože nás to ani jednoho dřív vůbec nenapadlo? Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl milovat muže a San zřejmě něco takového o mně také nikdy nepředpokládal. Jenomže rozumem se city neřídí, ne? A my jsme přeci nebyli zamilovaní. Žili jsme vedle sebe a možná i… pro sebe? Vybavím si Sanovy věty: „Vždycky ti to chci ukázat. Komu jinému bych to měl říct…“ A já? Čekám, až se objeví, co řekne, že zavolá. Mám o něj strach. Ale to je přece u přátel normální, ne? Samozřejmě, že chci vědět, jestli je v pořádku. A on se ke mně po léta vrací. Stejně jako jsem se já nakonec vždy celkem spokojeně vrátil do jeho blízkosti po všech nepodařených vztazích se ženami. Jsme jako nevěrný pár, který se k sobě vždycky vrací ale bez sexu, ačkoli vrací… nikdy se neopouštíme. Žijeme si tak spokojeně tolik let a pak nám Nagy nevědomky ukáže jinou možnost. Co když přijdu o přítele? Moje myšlenky přeruší zastavení auta. Je skoro osm hodin. Vystoupím před barem, kde se máme sejít. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Ze vzdáleného rohu na mě mává Jana. Sana není nikde vidět. Zamířím k ní.

„Ahoj, jak se máš?“ přisednu si.

„No, už jsem trochu vydýchala ten šok, který jste mi přichystali.“

„Promiň. Šlo to rychle, nepohodl jsem se s Nagym. San tu ještě není?“ zeptám se opatrně.

„Ne, ještě nedorazil.“

Co když se cítí trapně? Třeba mu to včera prostě ujelo, mohl na něj taky zapůsobit alkohol a ta divná vůně. A možná neví, co mi má říct. Proto mě dnes nenutil v telefonu k odpovědi.

„Ale, víš jistě, že se to s Nagym nesrovná a nezůstanete?“

„Nesrovná, už máme jiná místa.“

Zatváří se smutně. „Budeš mi chybět.“

„Ty mně taky, ale můžeme se vídat dál, mění se jenom pracoviště,“ usměju se na ni. Myslím, že mi naše společné obědy budou chybět.

„Doufám, že tě občas uvidím. Se Sanem je to jednodušší, toho vím, kde zastihnout.“ Uchichtne se.

„Třeba tě překvapím,“ ozve se za námi známý hlas. Já sebou trnu a Jana se usměje a řekne: „To je dost, že jdeš.“

„Aspoň jste měli čas si trochu popovídat,“ odpoví jí. Přiměju se na něj pořádně podívat. Vypadá úplně klidně. Žádné uhýbavé pohledy. Ani v telefonu nezněl jinak. Ale někdy je těžké se v něm vyznat. I přes svou otevřenou a přátelskou povahu dokáže své city dobře skrýt, jen mu to obvykle nestojí za námahu. Přisedne si k Janě z druhé strany a začne jí povídat o naší nové práci. Tiše jim naslouchám a občas něco dodám. Rozhovor klidně plyne. Není v tom žádný rozdíl od jiných večerů, které jsme my tři strávili společně, až na moji vnitřní nejistotu. Pak najednou Jana do Sana rozverně dloubne loktem. „Podívej, kdo přišel,“ ukazuje ke dveřím, kde stojí hnědovlasý muž s modrýma očima a pohlednou tváří. Mohl by to být ten, se kterým se San hádal? Neviděl jsem mu do tváře, takže nevím. Jana se ke mně nakloní: „Trošku se o něj se Sanem přetahujeme, naneštěstí pro mě se zdá, že má větší slabost pro muže,“ povzdychne si.

„Nestěžuj si, nebyl jsem tady nějakou dobu, takže jsi měla příležitost,“ odpoví jí San.

„To ano, ale nemá o mě zájem.“ Jako by její slova chtěl muž potvrdit, podívá se směrem k nám a usměje se na Sana. Za bodnutím žárlivosti tentokrát alkohol ani omamná vůně určitě nebyly. San obratně vrátí hovor zpět k práci. Pak začne Jana vypravovat o večírku, na který se chystá o víkendu. Všimnu si, že San opět zabloudí pohledem k baru. Otočí se na nás. „Omluvte mě na okamžik.“ S tím odchvátá, hádám, že za hnědovlasým mužem. Já… mám pocit, jako bych se snažil dostat někam, kam nepatřím. Měl bych se držet života, který tak dobře znám. Jenom si nejsem jistý, jestli to ještě jde. Nevím, co mám dělat, jak se chovat a co je nejhorší, nerozumím sám sobě. A jediný člověk, kterému bych se mohl svěřit a poradit se s ním, je v centru všech mých zmatků. Myslím, že je čas jít. Nechci vědět, co bude dělat San, nebo co se stane tuhle noc. Představ se nezbavím, ale nechci mít jistotu. Tentokrát ne. Postavím se. „Už bych měl jít, rád jsem tě viděl,“ řeknu Janě.

„Taky jsem tě ráda viděla a snad si to brzy zopakujeme.“

   Na ulici se mimoděk zachvěju. Potřebuju jít kus cesty pěšky a pročistit si hlavu. Pomalu vykročím.

„Ale, počkej!“ ozve se za mnou. Zastavím se, ale neotočím se. San mě doběhne.

„Proč jsi odešel?“

„Jsem unavený.“

„Aha, proto chceš jít pěšky?“ zeptá se.

„Jenom kousek,“ odpovím.

„Půjdu s tebou, ano?“

„Neměl by ses vrátit?“

„Myslíš kvůli němu? Ne, trochu jsem Janu trápil s tím, že o něj mám zájem. Popravdě kromě vzhledu na něm není zajímavého vůbec nic.“

„Aha, já myslel, že to stačí.“

„Někdy ano.“

Přikývnu. Chvilku jdeme potichu, a pak se zeptá: „Zlobíš se kvůli včerejšku?“

Zavrtím hlavou. „Ne.“

„Tak co si myslíš?“ Jemně zavadí rukou o mou.

„O čem?“

„O nás.“

Měl bych říct něco o tom, že jsme přátelé. „Nevím, nevyznám se sám v sobě. Co si myslíš ty?“

„Během těch let mě několikrát napadlo, že by bylo nejlepší, kdybych mohl být s tebou. Jenom se mi to nikdy nezdálo reálné.“ Záhadně se usměje. „Asi mi Nagy dodal odvahu zkusit něco, čeho jsem se bál.“

„Bál?“

„Ano, bál jsem se, že ztratím přítele. Někoho, kdo je pro mě v životě jedinečný. To nechci, když řekneš, že s muži nechceš nic mít, nechám toho, ale pokud mě jasně neodmítneš…“ odmlčí se.

„Mám v sobě zmatek. Já nevím.“ Podívám se na něho a nejspíš se něco zoufalého promítlo do mého pohledu. 

„Uklidni se, nic se neděje. Asi bych byl taky zmatený, kdybych teď zjistil, že jsem možná hetero,“ zasměje se. Pak zvážní a uchopí mě za ruku a zastaví. Otočím se k němu. „Dovol mi ti pomoct své pocity pochopit. Smím?“ Přikývnu. Přistoupí ke mně, položí mi ruku na zátylek a skloní se k mým rtům. Nejprve je to jen něžný dotek rtů, ale potom jeho jazyk jemně pronikne do mých úst. Lehké zamrazení mi projede po páteři a dřív než si stihnu uvědomit, co dělám, mu na polibek odpovím. Obejme mě rukou kolem pasu a žádostivě k sobě přitáhne. I bez alkoholu a vůně, cítím ten polibek se stejnou intenzitou. Odtrhnu se od jeho rtů. „Dobrou noc,“ zašeptám a vymaním se z jeho náruče. Pospíchám ulicí pryč s pocitem, že odcházím od milence nikoli od přítele z dětství.