13. část

     Nad hrnkem čaje koukám do prázdna. Včera jsem šel nakonec celou cestu domů pěšky. Většinu času jsem se snažil sebrat odvahu k prozkoumání vlastních citů k Sanovi. Odvahy jsem moc nesebral, ale přiznal jsem si, že se moje city k Sanovi změnily. Neumím říct proč a kdy. Jak se stalo, že mě po tolika společně strávených letech přitahuje a žárlím na něho? Nejspíš na tom zase tolik nezáleží. Ta důležitá otázka zní jinak. Je to láska? Nebo jen poblouznění možností? Něco mě k němu přitahuje, něco hlubšího než k ženám, se kterými jsem chodil. Je možné, že tohle jsem celou dobu hledal? Povzdychnu si. Čaj mi skoro vystydl. Rychle ho dopiju. Potřebuju se hýbat. Ranní plavání by mi mohlo udělat dobře.

 

      Hodina plavání mi sice nepomohla nalézt odpovědi, ale cítím se klidněji. Když vyjdu z areálu plaveckého bazénu, skoro se srazím s vysokým, štíhlým mužem v elegantním obleku. Blonďaté vlasy, hnědé oči a namyšlený výraz mi někoho připomínají. Ano, je to sedm let, co jsem ho neviděl, ale moc se na něm nezměnilo. Robert byl náš spolužák na střední. Mě si na začátku moc nevšímal, na Sana zahlížel, ale později, když ho okolí přijalo, začal se k němu hlásit v naději, že bude zajímavější. Protože v té době jsme se se Sanem už přátelili, zahrnul do svého zájmu i mě. Nemám takové typy rád, takže jsem se mu vždycky vyhýbal, ale San se s ním bavil. Tvrdil, že je to sice bezcharakterní hňup, ale dá se mu napovídat spousta nesmyslů, kterým pak bezmezně věří, což Sana náramně bavilo.

     Možná si mě nepamatuje. Rozhodnu se dělat mrtvého brouka a pokračovat v cestě.  „Alaire.“

Zatvářím se překvapeně. „Ahoj, já jsem tě nepoznal,“ zalžu. V jeho případě s tím nemám problém.

„Už je to pár let. Slyšel jsem, že děláš návrháře.“

Kéž by to bylo déle. „Ano, něco v tom smyslu a co ty?“ Ptám se pouze ze zdvořilosti. Jeho děda a otec jsou právníci a nepřicházelo v úvahu, aby byl Robert něčím jiným. Kde chyběla inteligence, nastoupila plná peněženka. Nepochybuju, že se akce zdařila.

„Právníka.“ Ubráním se ušklíbnutí. „Ještě se přátelíš se Sanem?“ pokračuje.

„Ano.“

„Nechcete oba někam zajít?“

Já rozhodně nechci. „No, já nevím. Mám teď hodně práce, musím pracovat i po večerech.“ Možná mám na lhaní skryté nadání, a právě jsem ho objevil.

„Škoda. Dal bys mi číslo na Sana?“

San nebude nadšený, ale nenapadá mě žádná kloudná výmluva, proč mu ho nedat, takže si San bude muset nějak poradit. „Jistě.“ Nadiktuju mu číslo. „Tak se měj, musím běžet.“ rozloučím se a rychle pokračuju dál. Asi bych měl varovat Sana. Jakmile jsem z dohledu, zavolám mu.

„Ano?“ ozve se rozespalý hlas.

Přistihnu se, že se usmívám. „A pak kdo si přispává.“

„To jsem chytil od tebe, musel jsem uznat, že si měl pravdu. Děje se něco? Nebo mě chceš jen slyšet po ránu?“

„Už je skoro poledne,“ poznamenám. „Právě jsem potkal Roberta, pamatuješ si ho ze střední?“

„Matně.“

„Chtěl tvoje číslo. Nenapadla mě žádná výmluva, proč mu ho nedat. Promiň. Nejspíš tě bude chtít někam vytáhnout.“

„Kde vůbec jsi?“

„Jdu z plavečáku.“

„No, mohl si potkat někoho lepšího.“

„Taky jsem si říkal.“

„Myslím, že to vydržím, ale určitou kompenzaci bych mohl dostat.“

„Už musím končit, chci se stavit v obchodu.“

„To jsi celý ty. Zrovna když se dostáváme k něčemu zajímavému, musíš končit.“

Zasměju se. „Zatím.“

    

     S nakoupenými zásobami si pomalu vykračuju domů. V duchu lituju, že nemám auto jako vždy, když potřebuju obstarat větší nákupy. Při pohledu na dům si úlevně povzdychnu a nepohrdnu ani výtahem. Začnu si připravovat oběd, když zazvoní mobil.

„Slyším.“

„Tak jo. Musel jsem mu slíbit, že s ním v sobotu někam zajdu a ty jdeš taky.“

„Já? Proč?“

„Protože si to spískal.“  

„Ale tohle je příliš velký trest. Navíc jsem mu tvrdil, že musím pracovat.“

„Ty si stěžuj. Co mám říkat já? Zítra Robert a na dnešek se nahlásili rodiče. Myslím, že je úplně jedno, co si mu říkal, stejně si to nebude pamatovat.“

„Jak dlouho si je neviděl?“ změním téma.

„Nevím, ale ne dost dlouho, abych je chtěl už zase vidět.“

„Nemluv tak o nich,“ napomenu ho. Sanův vztah s rodiči je složitý. 

„Mám je rád, ale vždyť je znáš.“

„Znám. A oba víme, že ani oni to s tebou nemají lehké.“ Vlastně si myslím, že měl na rodiče docela štěstí, ale nechci ho s tím teď provokovat.

„Uznávám, proto bychom se měli navštěvovat jen jednou za rok na Vánoce, jinak stačí telefon.“

Zasměju se. „Uvidíme se zítra, vyzvednu tě v sedm,“ řekne, a ještě dodá, „za předpokladu, že přežiju dnešek.“

„Snaž se, Robertovi by to bylo líto,“ uchechtnu se.

„A tobě taky, až bys tam s ním byl sám.“

„Máš pravdu.“

„Už zvoní, tak já letím, zatím se měj.“

„Ty taky.“

 

     Odpoledne si čtu, brouzdám po internetu a k večeru mě napadne, že už jsem strašně dlouho nebyl v kině. Najdu si na netu program kina, které je nejblíže k mému bytu. Výběr není velký, ale nakonec zvolím jednu ze severských komedií. Jsem zvědavý, jak tentokrát dopadnu. Severské filmy se mi buď líbí hodně, nebo vůbec. Nic mezi tím není. Dopředu nikdy nedokážu uhodnout, do které skupiny bude film patřit.    

 

     Zapomněl jsem, jak je popcornová kultura stresující. Víc než film jsem slyšel nekonečné šustění pytlíků, srkání koly a pubertální hihňání. Příště si podobné zážitky odpustím. Večerní procházka mi pomůže „kulturní“ zážitek trochu rozdýchat. Asi už stárnu. Do mysli se mi zase vkrade San. Kdo ví, jak přežil návštěvu. A co dělá? Měl bych mu zavolat? Neměl. Mluvili jsme spolu dnes už dvakrát. Jaké by to bylo, kdybychom spolu chodili? Leknu se svých myšlenek a rychle je zaženu. No, ale jenom hypoteticky. Nezačal by se nudit? Teď se mu může zdát, že by se mnou byl šťastný, ale jsme jenom přátelé. I když spolu trávíme hodně času, pořád je tu i prostor pro naše soukromí a ten by se v případném vztahu zúžil. Potom by mě mohlo začít vnímat jako přítěž. A kdyby náš vztah skončil, znamenalo by to, že s ním skončí i přátelství? Mohlo by neskončit? I kdyby pokračovalo, už by to nebylo stejné jako dosud. Některé věci by se nedaly vymazat. Měli bychom vůbec naše přátelství riskovat? Co nám vztah může přinést více? Kromě sexu. Na to raději myslet nebudu. Pořád si nějak nedokážu představit sám sebe v posteli se Sanem. No, nic. Tak zpět k otázkám. Budeme si bližší? Těžko říct, ale vidina vztahu mezi námi je podivně lákavá, je to jako vstoupit na rozbitý most. Možná se zřítíte do hlubin, ale možná se dostanete na druhou stranu, a najdete něco, o čem se vám nikdy ani nesnilo.  

 

     Nevím, jestli mě zmohlo kino nebo procházka nejspíš obojí, ale vstal jsem až na poledne a po obědě jsem usnul nad knížkou. Večer jsem si vlezl pod studenou sprchu, abych se aspoň trochu probral. Napadlo mě, že možná dělám chybu. Polospánek by mohl být ideální stav pro trávení večera v Robertově společnosti.

     Jen co vylezu a začnu se strojit, zazvoní zvonek.

„Ty si mě čekal?“ zeptá se San, jakmile otevřu.

„Až za chvíli. Proč?“

Přejede po mně pohledem. Mám na sobě jen kalhoty. „Nezlob. Stačí, že kvůli tobě budu muset trávit večer v Robertově společnosti.“ napomenu ho.

„Já jsem se nešel po ránu cachtat do bazénku a nenarazil na něj.“ ušklíbne se a má co dělat, aby se nerozesmál.

„Kvůli tomu si mě do toho nemusel zatahovat. To není omluva.“

„Ne?“ řekne vyzývavým tónem, udělá krok vpřed a chytne mě kolem pasu. „Pořád mi dlužíš kompenzaci.“

„To teda ne.“

„To teda ano.“ napodobí mě a evidentně se výborně baví.

„Pusť mě, musím se ustrojit.“

„Nespěchej, sluší ti to a navíc do Robertovy společnosti není nutné spěchat.“

„V tom případě by bylo nejlepší se někdo zapomenout.“

„Třeba v ložnici?“

„To jsem jako neslyšel.“ Jemně ho odstrčím a vrátím se do ložnice, abych se dooblékl. San se opře o futra a pozoruje mě.

„Ví, že tam budu i já?“ zeptám se ho.

„Ano.“ Zase mi přijde, že je myšlenkami daleko. I když podle soustředěného pohledu zase tak daleko ne. Raději se neptám, na co myslí. Už při zmínce o ložnici jsem málem zčervenal a bojím se, že tentokrát bych zrudnul určitě. Místo toho se zeptám: „Co rodiče?“

„Měl jsem jim říct, že jsem v karanténě nebo něco podobného. Donutili mě slíbit, že k nim zítra přijedu a pomůžu jim s malováním.“

„Chudáci. Doufám, že nebudou mít celý dům růžový.“ Provokativně se zašklebím.

„No, dovol. To, že jsem gay, ještě neznamená, že mám slabost pro růžovou barvu. A navíc mám soudnost.“ Naoko se rozčiluje.
Zasměju se a další poznámky si nechám pro sebe, ale představa Sana s válečkem v ruce je celkem zábavná. Manuální práce k němu nikdy nešla a vždycky se jí stranil, jak jen mohl.

„Co si dělal včera ty?“ zeptá se.

„Byl jsem v kině na jedné švédské komedii.“

„Jaká byla?“

„Netuším, slyšel jsem každé druhé slovo, ale vím jistě, že v kině mě zase nějakou dobu nikdo neuvidí.“

Tentokrát se zasměje on. „Můžeme jít,“ řeknu mu.

 

     Oba si současně povzdechneme při pohledu na blikající ohavnost, kde se máme setkat s Robertem. Podíváme se na sebe. „Čekal jsi něco jiného?“ zeptám se.

„Ne. Nikdy jsem nepředpokládal, že by se Robertův vkus v průběhu let zlepšil.“

Na moderní budově připomínající krychli blikají barevné neony. Neony mi vždycky připadaly jako kýč, ale tady někdo výsledný odpuzující dojem podtrhl tím, že zvolil různé barvy a navíc takové, které se k sobě vůbec nehodí. „Co myslíš, že nás čeká uvnitř?“

„Snobské prostředí pro snobské lidi bez špetky vkusu jako je Robert.“ odpoví San.

Znovu si povzdechnu. „Tak snad abychom měli počáteční šok už za sebou.“ řeknu a vykročím ke dveřím. San přikývne a následuje mě. Na popis interiéru baru stačí dvě slova: kýčovitý přepych.

„Vidíš ho někde?“ zeptá se San a rozhlíží se kolem. Spatříme ho současně. Ani jeden to neřekl nahlas, ale tuším, že jsme si oba tajně přáli, abychom ho nenašli.

     Přisedneme si. Rozhovor začne u práce a stočí se na bývalé spolužáky. Robert si zvědavě prohlíží Sana. Mě celkem ignoruje. Gayové budou nejspíš v módě. Kdyby ne, nikdy by Sana nepozval. Sám je heterosexuál, tedy byl by, kdyby se našla žena, která by s ním chtěla chodit. Ale co já můžu říkat. Robert se zrovna zmínil o jednom spolužákovi, který má rodinu, a využije téma k další otázce.

„A co vy? Sane, pořád tě zajímají muži?“

San se ušklíbne. „Sexuální orientace se s věkem nemění.“

„Teď někoho máš?“

„Pracuju na tom.“ Významně se usměje. Na Robertovi je vidět, že by rád věděl více, ale neví, jestli se může zeptat. Ne, že by byl taktní, jen si zřejmě dobře pamatuje, jakým způsobem ho San dříve dokázal odbýt. Raději se obrátí na mě. „A ty, Ale?“

„Nemám rodinu,“ odpovím vyhýbavě.

„Má mě,“ řekne klidně San a dá mi ruku kolem ramen. V prvním okamžiku chci protestovat, ale když uvidím, jak se Robertovi rozšířily oči údivem, rozmyslím si to. Malé zpestření nudného večera nemůže být na škodu.

„Tak nějak,“ usměju se.

„Ale…,“ Robert trochu koktá, „ty jsi na holky, ne?“

Pokrčím rameny a nechám ho, ať si myslí, co chce. Napadne mě, že kdybych opravdu začal chodit se Sanem, slyšel bych tento dotaz častěji. Robert je natolik vyveden z míry, že chvíli neví, co má říct. Nezávislý divák by viděl tři muže, jednoho topícího se v rozpacích a dva, kteří se těmi rozpaky kochají. Nejsem si jistý, jestli se mně i Sanovi v jednu chvíli neobjevily na tvářích lehce škodolibé úsměvy.

„Vy spolu chodíte?“ řekne nakonec trochu přiškrceně.

V podstatě spolu nechodíme, aspoň prozatím ne, takže bych mohl odpovědět ne, ale přišel bych o další divadlo. Nechci ovšem ani lhát. Tak mlčím. San možná čeká, co odpovím, nebo uvažuje stejně jako já. Když se délka ticha blíží ke společensky neúnosné mezi, pokrčí San rameny. Tahle odpověď podnítila Robertovu představivost. „To jako… se vším všudy?“

Asi by bylo vhodné vyvézt ho z omylu, než si vyfantazíruje, kdo ví co. Anebo možná ne. Na Robertovi a jeho názorech mi nezáleží, tak proč něco vysvětlovat? Nechám rozhodnutí i odpověď na Sanovi.

„Co myslíš tím ´se vším všudy´?“ zeptá se San.

„No, však víš,“ Robert hoří zvědavostí. Sanovy přivřené oči značí, že má vztek. Není výbušný, ale některé věci ho vytáčí. Nikdy neměl se svou homosexualitou problém a vždycky mu vadili lidi, kteří v tom hledali něco kuriózního. Kdyby proti Robertovi seděli muž a žena, nikdy by podobnou otázku nepoložil, což víme oba.

„Promiň, ale vážně nevím.“

Robert se neklidně ošije. Samozřejmě ho zajímá, jestli spolu spíme, ale nechce se zeptat přímo. „No, jestli spolu bydlíte.“ Vypadne z něho.

„Ne, každý máme svůj byt.“ odpoví klidně San.

„Aha,“ usilovně přemýšlí, jak se dozvědět něco konkrétnějšího. Ale San ho předběhne se svou vlastní otázkou: „A co ty?“

„Já?“

„Máš někoho?“

„Vlastně ne, zrovna jsem se rozešel s přítelkyní,“ mávne pohrdavě rukou. Určitě lže. Jestli nějakou měl, tak jsem si skoro jistý, že on by se s ní nerozešel.

„Možná to nebyl ten správný člověk,“ řekne pomalu San. Jsem zvědavý, co na Roberta chystá.

„To teda určitě nebyla,“ odfrkne si Robert.

San se pohodlně opře, ruku má stále kolem mých ramen a klidně se usměje. „Přemýšlel si někdy o muži?“

„Co?“ Robert je v šoku, ale celkem rychle se vzpamatuje. „ Nic proti gayům nemám, ale s chlapem bych nemohl být.“

„Proč? Přeci hodně slavných osobností nejsou gayové, a přesto si některé požitky neodpírají. A muž na takové úrovni jako jsi ty, musí mít rozhled, ne?“ Není mi jasné, kam San směřuje. Polichocený Robert se lehce zapýří. „Při vhodné příležitosti a samozřejmě se správnými lidmi bych nad tím nejspíš popřemýšlel.“ Málem se ušklíbnu. Jsem si jistý, že určitě ne.

„Ještě ti to nikdo nenabídl? O tak atraktivního muže musí být zájem.“ Pochlebuje mu San dál s lehkou ironií v hlase, kterou si Robert neuvědomuje. Může být někdo tak domýšlivý? Zřejmě ano.

„Ále…,“ nasadí výraz, který má říkat, že se nechce chlubit, „mám hodně práce a do společnosti moc nechodím.“ Chápu, že se mu pozvání zrovna nehrnou. Mě také nikdo nepřinutí s ním ještě někdy trávit večer.

„Dám ti adresu jednoho klubu, kde bys mohl nalézt ty správné lidi.“ nabídne pohotově San.

Robert ztuhne. „To možná…, já nevím.“

„Je to nepříjemné jít sám do neznámého prostředí, že?“ zeptá se San.

„Právě,“ vděčně přikývne Robert. Tuším, že vděčnost je víc než předčasná.

„Mám kamaráda, který tam chodí, určitě tě rád vezme s sebou, zavolám mu a domluvím to.“

Robert zbledne. „Ale to nemusíš.“

„Ale prosím tě. Rád ti pomůžu, to je maličkost.“

Mám co dělat, abych se nerozesmál při pohledu na Robertův zděšený obličej. Být na jeho místě, taky bych byl vyděšený. Kousnu se do rtu. San, který mé gesto zpozoroval a pochopil jeho význam, se na mě varovně podívá, abych mu nezkazil výstup. Poté se otočí zpět k Robertovi. „Takže jsme domluveni. Dám ti co nejdříve vědět.“ A dřív než Robert stačí cokoliv říct, změní téma a zeptá se na jiného spolužáka. Nicméně je vidět, že Robert je myšlenkami úplně jinde.

     Po hodině se vymluvíme, že musíme jít a odejdeme z baru. Na ulici se zastavíme, podíváme se na sebe a oba se začneme smát.

„Viděl jsi, jak se tvářil?“ zeptá se San a slzí smíchy.

„Fakt mu něco vyjednáš?“

„To si piš. Tohle si nenechám ujít a znám správného člověka. Pozval nás tam jen proto, abych ze mě tahal detaily z mého soukromého života. Kdybych si to nechal líbit, můžeš se vsadit, že by se z nás celý večer snažil vytáhnout, co všechno a jak v posteli děláme. Jsem kuriozita jenom proto, že se mi nelíbí ženský? Jediný exot široko daleko je on.“

„Já vím.“ Položím mu ruku na rameno. „Měli bychom jít domů. Zítra si budeš muset přivstat.“

„No jo, máš pravdu.“ povzdechne si. Pak po mně mrkne. „Budu tě muset nechat v noci samotného.“

Strčím do něj a neřeknu nic. Vezmeme si taxi. První vystupuje San.

„Pozdravuj vaši.“

„Budu, zatím se měj.“

„Ty taky a snaž se, ať po tobě nemusí objednat malíře nebo rovnou bourací četu.“

Ukáže na mě neslušné gesto prstem.