14. část

     V pondělí mě probudí budík a připomene mi, že doba vyspávání skončila. Ale užil jsem si ji. Vyhrabu se z postele dřív, než sám sebe přesvědčím, že bych ještě na chvíli mohl zavřít oči a malátně se začnu chystat do práce.

     Ranní svěží vzduch mě probere. Pojedu tramvají, nerad bych hned první den přišel pozdě, ale zpátky půjdu pěšky a zjistím, kolik času budu potřebovat. Ranní tramvaje budou volnější o jedno místo. Ne, že by to někdo poznal, když počet cestujících převyšuje kapacitu vozu odhadem dvakrát až třikrát.

     San mi včera večer poslal esemesku ve znění: „Malování hrůza. Sejdeme se v osm před firmou.“

Když dorazím, už čeká. Zkoumavě si ho prohlédnu.

„Co je?“ zeptá se.

„Dívám se, jestli na sobě nemáš nějakou růžovou barvu.“

„Neprovokuj mě s tou růžovou nebo uvidíš.“

S odpovědí se nenamáhám a jen se přezíravě usměju, tuto taktiku jsem už před lety odkoukal od něho. Taky ho štve.

 

     Firma není velká a nemá personální oddělení. Naše pracovní smlouvy s námi vyřídí tatáž žena, Hana, která nás uváděla k řediteli, a zároveň nám ukáže naše kanceláře a předá projekty, na kterých bychom měli pracovat. Sotva odejde společně se Sanem do jeho kanceláře, posadím se za stůl a začnu si zvědavě prohlížet první projekt. Zdá se, že tady budu ve větším kontaktu se zákazníkem, což má své klady i zápory. Prohlížím si fotografie budovy a zapomenu na své okolí, když si všimnu pohybu, trhnu sebou.
„Promiň, byl si tak soustředěný, že jsem byl zvědavý, na co se díváš. Hele, nejsi workoholik? Každý normální člověk si nejdřív prohlédne kancelář, podívá se, jaký má výhled z okna, informuje se, kde je kuchyňka a zásoby kávy, ale ty ne. Už sedíš nad prací.“

„Jenom se dívám, co mě čeká.“ odporuju.

San přejde ke stolu a podle svého zvyku se na něj posadí, dřív jsem mu za to nadával, ale když jsem sám sebe přistihl, jak doma sedím na stole, a marně jsem se toho zvyku snažil zbavit, přestal jsem. Samozřejmě jsem se k důvodu nikdy nepřiznal a San se neptal, zřejmě si myslí, že jsem rezignoval.

„Tohle se ti bude líbit, že? “ řekne San, který si mezitím prohlíží podklady.

Usměju se. „Ano, však znáš moji vášeň pro staré domy. A co ty?“

„Pojedu na pár dní pryč,“ oznámí.

„Co?“

„Roman včera v noci volal a nabídl mi práci na jednom projektu v zahraničí. Přijal jsem ji.“

„Aha.“ Bez velkého přemýšlení vyhrknu otázku, která mě napadla ihned po jeho sdělení: „Souvisí to nějak se mnou?“

„Možná.“

„Možná? Mohl bys být konkrétnější.“

„Myslím, že nám oběma ten týden, co budu pryč, prospěje.“

Sleduji ho zamračeným pohledem a s pocitem, že mě opouští. Vím, že je to nesmysl, ale nemůžu si pomoct. Jenom přikývnu. Vrací mi pohled a zeptá se: „Nic neřekneš?“

„Co bych měl říkat? Možná máš pravdu, navíc ses už rozhodl. Když nic jiného, získáš novou zkušenost.“ Vrátím se pohledem zpět k fotkám.

„Ale…“ znovu se k němu otočím, na tváři má úsměv, se kterým mě obvykle škádlí.

„Co je?“

„Tváříš se jako zhrzený milenec,“ řekne evidentně pobaveně a spokojeně.

„Nemluv…“ nedořeknu. Chtěl jsem říct nesmysly, ale vzhledem k tomu, jak jsem se před chvílí cítil, bych nemluvil pravdu. Můžu nanejvýš protestovat proti slovu milenec, ale zhrzenost úplně popřít nemůžu. „Nikdy jsem nebyl zhrzený milenec,“ řeknu místo toho.

„Myslel jsem, že se s tebou pár holek rozešlo, tak co si byl? A co si chtěl původně říct?“

„Nic. Rozešlo, ale to ze mě nedělá zhrzeného milence.“

„Hm, zhrzeně jsi nikdy nevypadal, to je fakt. Spíš otráveně, že budeš muset hledat někoho jiného.“

„Sane! To není pravda. Měl jsem je rád a bylo mi to líto.“ Jen se usmívá. „Svým způsobem,“ dodám po chvíli.

 „Asi jako Janu, viď.“

„O trochu víc.“

„Míra není důležitá, podstatné je, že jsi je nemiloval.“

„To nemůžeš vědět.“

„Nevím, ale myslím si to už dlouho.“

„Třeba miloval,“ řeknu nepříliš přesvědčivě, „s…“

Skočí mi do řeči. „Ano, svým způsobem, já vím.“

„Co ode mě chceš slyšet?“

„Popravdě si myslím, že tušíš, co od tebe chci slyšet, nebo bys aspoň měl. Přemýšlej o tom.“

Odevzdaně přikývnu. „Kdy odjíždíš?“

„Dnes odpoledne. Pokud půjde všechno dobře, měl bych se vrátit příští pondělí. Mám sbaleno, jen si dojedu pro věci, a potom rovnou na letiště.“ Znovu přikývnu. „Napíšu ti, až dorazím,“ dodá.

„Dobře, dávej na sebe pozor.“

„V jakém smyslu?“ zeptá se rozpustile.

Káravě se na něho zadívám, ale odpovím mu stejně škádlivým tónem: „V jakémkoliv tě napadne.“

„Budu to mít na paměti.“ Rychle se nakloní a políbí mě na tvář a najednou je pryč. Zůstane pocit prázdnoty. Týden je na některé věci bezesporu krátká doba, ale na jiné zase příliš dlouhá. Za léta, během kterých se známe, uplynulo jen velmi málo týdnů, kdy bychom se neviděli. A i přes zmatek, který v sobě mám, nevítám jeho nepřítomnost. Vrátím se ke svému projektu, ale teď s pocitem rozmrzelosti.

 

     Celý den jsem se věnoval návrhům a domluvil si na zítřek schůzku s klientem. Odpoledne jsem vyrazil domů. Na cestu do práce budu potřebovat dvacet minut. 

 

     Udělám si večeři, a zatímco se v ní bez chuti přehrabuji, přemýšlím o tom, co řekl San. Někde hluboko ve mně uzrává myšlenka, kterou zatím nejsem ochoten říct ani v duchu. Těžce si povzdychnu a pustím si televizi, aby mě rozptylovala od mých myšlenek. Dojím večeři a bloumám po bytě. Nevím, čím bych se zaměstnal. Chvíli se pokouším číst, pak knihu odložím a dívám se do prázdna, aniž bych na něco myslel… 

     Probudím se a honem nevím, kde jsem. Dojde mi, že jsem usnul v křesle. Hodiny ukazují čtyři hodiny ráno. Vstanu. Bolí mě celé tělo. Přesunu se do ložnice, kde se svalím na postel, a ještě než usnu, stihnu zapnout budík, abych nezaspal.  

 

     Ráno se stavím v kanceláři, vezmu si návrhy, na kterých jsem včera pracoval, a vyrazím na schůzku. Zadavatelem projektu je starší manželský pár a dohodli jsme se, že se sejdeme u nich doma.  Nikdy jsem úplně sám se zákazníky nejednal a jsem trochu nervózní, ale také zvědavý, jak se mi podaří propojit své a jejich představy. Chovají se přátelsky a se zájmem mi naslouchají. Někdy mezi vysvětlováním, jak bych upravil dolní a horní patro, si uvědomím, že moje nervozita zmizela. Nakonec se ukáže, že domluva problém nebude. Jediný jejich požadavek je, aby byl zachován klidný, starobylý dojem, kterým dům působí, s čímž jsem počítal. Probereme všechny návrhy a rychle se dohodneme. Když se s nimi rozloučím, je skoro poledne, mohl bych si dojít na oběd, než se vrátím do kanceláře. Chybí mi San. Obědy v restauracích jsou už po léta naší společnou záležitostí. Jeho esemesku jsem včera zaspal, četl jsem ji až ráno. Byla stručná, prý dnes zavolá.

     Vyberu si jednu restauraci, kterou mi kdysi ukázal, nedaleko od místa, kde se konala schůzka. Zatímco sedím a čekám na jídlo, těkám pohledem po místnosti. Vážně jsem si odvykl chodit někam sám. Během studia na vysoké jsem občas někam vyrazil, později ale už jen výjimečně. Doprovázeli mě buď přítelkyně, nebo kamarádi, a nejčastěji San. Obsluha přinese oběd, rychle ho sním, zaplatím a vrátím se do kanceláře. Tam se vrhnu na úpravy návrhu, zítra bych s ním mohl být hotový a začít další.

    

     Cestou domů se přistihnu, že přemýšlím o Sanovi. Vlastně ani nevím, kam letěl. Nějak jsem se ho zapomněl zeptat. Hm. Ne nějak. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, že odjíždí. Nechtěl jsem, aby odjel, chci… Co chci? Tiše zaúpím. Myslím, že už nějakou dobu vím, co chci, jenom jsem si to bál přiznat.

     Odemknu dveře do bytu a z tašky se ozve zvonění mobilu. Pocítím rozladěnost následovanou bodnutím viny, když se jako volající na displeji ukáže Jana.

„Ahoj.“ Za dobu, co se známe, mi volala možná třikrát? Jednou chtěla číslo na Sana, které si omylem smazala, podruhé vytočila špatné číslo a potřetí potřebovala něco do práce. Jsem docela zvědavý, proč volá tentokrát.

„Ahoj, jak se máš?“ Má trochu nejistý hlas.

„Dobře a ty? Děje se něco?“

„Taky dobře. Ne, vlastně neděje, volám kvůli Sanovi.“

Začne mi svítat, proč ten nejistý hlas. Stejně jsem si nemyslel, že by volala kvůli mně, a necítím se kvůli tomu nijak uraženě. „Aha, tak povídej,“ vybídnu ji přátelsky.

„Volala jsem mu na mobil, ale neberete to, nevíš, co s ním je? Minule se choval tak zvláštně.“ Minule? To bylo při našem setkání. Hm. Nebudu se na nic ptát. Ale zase… „Proč myslíš?“

„No, když si odešel, řekl, že si musí něco zařídit, a taky odešel, a když se vrátil, tvářil se zamyšleně a tak… já nevím. Nikdy jsem ho v takové náladě nezažila.“

„V jaké náladě?“

„Nevím, nedokážu ji popsat.“

„Byla dobrá nebo špatná?“ vyzvídám dál a snažím se, abych nezněl příliš zvědavě.

„No, byl spokojený, skoro mi chvílemi přišel mimo, nesoustředěný. Dokonce mi ani neodsekl, když jsem si ho dobírala. Nemá někoho?“

„Nevím.“ Vrátím se k její původní otázce. „Je teď na služební cestě, proto ti asi nebere mobil, měl by se vrátit v pondělí.“

„Ach jo, doufala jsem, že spolu v sobotu někam vyrazíme, a něco z něho vytáhnu.“

„Tak v tom ti nepomůžu.“

„Ale trochu bys mohl. Pojď se mnou. Slibuju, že vyberu nějaké klidnější místo.“

„Já nevím.“

„Ale, prosím…“

Chvíli o tom přemýšlím. Možná by mi prospělo strávit večer jinde než doma. „Tak dobře.“

„Výborně. Napíšu ti, kde se sejdeme a v kolik, jo?“

„Dobře.“

„Zatím se měj.“

„Ty taky.“

 

     Odložím mobil, převléknu se a jdu si do kuchyně připravit večeři, na kterou, pro změnu, nemám chuť. Během jídla si v hlavě znovu přehrávám Janiny slova. A zjistím, že se usmívám. Po večeři si lehnu na pohovku s knížkou. Chvíli si čtu, když zazvoní mobil podruhé. Tentokrát je to San.

„Ahoj, jak se tam máš?“

„No konečně. Volal jsem ti asi před půl hodinou, ale bylo pořád obsazeno. Celkem dobře, prostě práce, jenomže v jiné zemi.“

„Volala Jana, bylo jí divné, že nebereš mobil.“

„Aha, proto ti nemusí tak dlouho blokovat mobil. Co jsi jí řekl, a co vlastně chtěla?“

„Že jsi na služební cestě a chtěla, abys s ní někam šel v sobotu večer.“

„Tak to má smůlu, i když jsem sám zvědavý, co tady budu dělat v sobotu večer.“

„Hm,“ zamumlám. Možností bude mít určitě dost. Až moc. Sakra! Nikdy jsem nebyl žárlivý, přece s tím nebudu začínat teď.

„Ale? Co se děje?“

„Ale nic. Slíbil jsem jí, že s ní někam půjdu.“

„Ty?“ ozve se nedůvěřivě.

„Přesvědčila mě, vlastně za to můžeš ty, protože si odjel, a já tě teď musím zastoupit,“ vyčtu mu žertem.

„Nepřeháněj to s tím zastupováním, ano?“ má v hlase starost a ještě něco jiného.

„Neboj se, nemíním s ní soutěžit o přízeň přítomných,“ odpovím se smíchem.

„To doufám,“ i on se směje.

„Kde vlastně jsi?“

„Ve Finsku.“

„Jaké to tam je? Vždycky jsem se tam chtěl jet podívat.“

„Vím, ale moc ti toho neřeknu. Popravdě včera jsem dorazil v noci, dnes jsem seděl celý den na jednání a jsem rád, že jsem konečně na hotelu. Zítra budu sedět nad návrhem, potom znovu jednání a tak dokola. S trochou štěstí se budu moc o víkendu trochu porozhlédnout, a pak ti podám hlášení. A jak ses měl ty?“

„Nic moc zajímavého. Dělám na návrhu a byl jsem na schůzce se zákazníky. Zítra návrh dokončím, a když ho schválí, vrhnu se na něco dalšího.“

„Ano, jak jinak.“ Jeho hlas zní unaveně.

„Jsi unavený, že? Měl by sis odpočinout.“

„Asi máš pravdu. Zase zavolám a nezlob s Janou, ano?“

„Dohlédnu na sebe, hlavně jestli na sebe dohlédneš ty,“ zasměju se, ale ne příliš upřímně. Vlastně mi z toho do smíchu vůbec není, spíš mě něco svírá na hrudi.

„Určitě. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Odložím mobil a také si připadám unavený. Mám takový pocit, že se Sanovi moje schůzka s Janou líbila zrovna tak málo, jako mně jeho poznámka o trávení sobotního večeru. Mohl bych mít radost, jenomže vím, že já nic nevyvedu, ale Sanem si tak jistý nejsem. Raději půjdu spát.