15. část

     Během středečního dopoledne dodělám návrh a zavolám zákazníkům. Navrhnou schůzku na druhou hodinu. Jsou stejně přátelští jako minule. Měl jsem štěstí. Nemůžu počítat s tím, že budu mít vždy tak vstřícné zákazníky, ale potkat někoho nepříjemného hned napoprvé bych nechtěl. Schválený návrh předám po svém návratu Haně, o další věci se bude starat už někdo jiný.

    Ve své kanceláři se podívám na hodinky. Za deset minut mi skončí pracovní doba. Nemá cenu něco začínat. Je krásný slunečný den, takže do bytu nijak nepospíchám a zamířím na malou procházku po parku. Stejně mě asi dnes už nic nečeká. Hezké počasí sem vylákalo nejen maminky s kočárky, ale hlavně mnoho zamilovaných dvojic. Zvláštní. Nikdy dřív jsem si jich moc nevšímal. Teď si je nenápadně prohlížím a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby některý pár tvořili dva muži nebo ženy. Také by je kolemjdoucí a jiné páry míjeli bez povšimnutí, nebo by se zvědavě otáčeli? Možná by měli v pohledu i něco jiného než zvědavost. A co ten pár? Jak by se měl chovat? Nechat si svou lásku jen na chvíle soukromí nebo se dožadovat stejných práv jako smíšené páry a nestarat se o zvědavé, případně odsuzující pohledy? Co je lepší? Co je správné? Zřejmě pro každého něco jiného. San si zvolil svou cestu. Jak bych se choval já, kdybychom, čistě hypoteticky, byli spolu? Nejsem si jistý. Nejsem rád ve středu zájmu okolí, ať už pozitivním nebo negativním. A přesto se ve mně něco bouří při myšlence, že bych měl skrývat své city. Hm… zajímavá věc, když přemýšlím jen hypoteticky, nebo taky ne… Vydám se do bytu a začnu přemýšlet o večeři, je to podstatně jednodušší.

 

     Večer najdu ve své emailové schránce nový mail. Je od kamaráda z výšky. Pracuje na druhém konci republiky, ale dva krát do roka jezdí k rodičům na několikadenní návštěvu, a v té době si jdeme někam sednout. Navrhuje setkání na pátek. Proč ne.

 

     Vzbudím se na pohovce a rychle si sednu. Někdo mluví. Sakra. Televize. Očima hledám hodiny. Je teprve šest. Oddychnu si, že jsem nezaspal, a zase se natáhnu. Zbytek včerejšího večera jsem strávil u televize a přemýšlel, proč se cítím tak nespokojeně. Když jsem se několikrát přistihl, jak se dívám po mobilu, došlo mi, že čekám, jestli se ozve San. Po tom zjištění jsem se snažil soustředit na film, ale nakonec jsem usnul.

     Vstanu z pohovky, a když procházím kolem stolku, na kterém leží mobil, neodolám, abych se na něj nepodíval. Nikdo nevolal. Znechucený svým chováním zamířím do koupelny.

     O hodinu později už sedím v kanceláři a probírám se novým projektem, na kterém začínám pracovat.

 

     V poledne se objeví Hana s dotazem, jestli chci objednat něco k jídlu. Můžu si vybrat z několika jídel na denním menu. Vyberu si rýži s masem a poděkuju Haně. Nevím, na co je zvyklá, ale zatváří se překvapeně a vzápětí potěšeně. Za půl hodiny přijde znovu s tím, že jídlo je připravené. Najíme se v malé kuchyňce.

„Chceš kávu?“ nabídne mi, když dojíme.

„Ano, díky.“ Zatímco připravuje kávu, srovnávám svou novou práci se starou. Najednou mi dojde, jaké je okolo ticho. Při práci jsem si to neuvědomil. „Hanko, kolik tady pracuje lidí?“ Navrhla nám tykání hned první den, kdy jsme nastoupili.

„Myslíš v celé budově nebo pro naši firmu?“ Už vím, že firma zabírá druhé a třetí patro, v prvním sídlí jiná společnost.

„V naší firmě.“

„Tady v tom patře máme kanceláře jen ředitel, já, ty a San. Další čtyři kanceláře jsou pod námi, no a pak sem docházejí tři externisti zhruba třikrát do týdne. Celkem máme osm stálých pracovníků i s ředitelem a ty tři externisti, když nepočítám stavební pobočku. Ta má mnohem více zaměstnanců, ale já jednám jenom s vedoucími stavby a ty jsou čtyři. Proč se ptáš?“

„Je tady docela ticho.“

„Ano, jsem ráda, že jste přišli, ředitel je často pryč, a pak je tady ticho až moc. Mám lepší pocit, když vím, že na patře ještě někdo je.“

„V tom ti rozumím,“ přikývnu.

„Znáte se se Sanem dlouho?“ změní téma.

„Ano, proč?“

„Přišli jste spolu,“ řekne s rozpačitým úsměvem.

„Známe se od střední školy.“

 „Aha.“

„Musím se vrátit k práci, děkuju za oběd,“ řeknu.

„Nemáš zač, byla jsem ráda, že mám společnost.“

 

     Cestou domů se stavím na nákupu. Po večeři si sednu k oknu s knížkou, ale spíš než do knížky se dívám ven. Na chvíli mě napadne, jestli bych neměl jít na večerní procházku nebo do bazénu. Zazvoní mobil. San.

„Ahoj,“ divná, rozmrzelá nálada z včerejšího večera se mi vrátila a dostala se do mého hlasu. Jsem horší než ženská. Vlastně ne. Žádná z mých přítelkyň se takhle nechovala, jestli se někdy cítily podobně, nedaly nic najevo.

„Ahoj, co se děje?“ zeptá se ustaraně. Trochu se za své chování stydím.

„Nic. Promiň,“ řeknu už normálním tónem a rychle pokračuji v naději, že se nabude dál ptát, „jak se máš?“

„Dobře. Strávil jsem celý včerejší den u návrhů, ale večer mě Roman vytáhl na večeři. Potkali jsme tam nějaké jeho známé a vrátili se až v noci. Dnes jsem dokončoval návrhy a za chvíli máme jít na obchodní večeři. Proč si byl před chvílí tak nabroušený?“

Večeře a známí. Vážně bych měl přehodnotit životní styl. Kdyby se naše role obrátily, seděl by San doma? Dobrá otázka. „Nevšímej si toho.“

„Chci to vědět,“ řekne nesmlouvavým tónem.

Ani náhodou mu nemíním říct, že jediným důvodem moji protivné nálady bylo, že včera nezavolal. „Každý je občas protivný, ne?“ 

„Zlobíš se?“

„Na koho nebo kvůli čemu bych se měl zlobit?“

„Na mě? A kvůli čemu, to mi řekni ty.“

„Nezlobím se.“

„No dobře, až se vrátím, tak to probereme,“ odpoví nekompromisně.

Hraně si povzdychnu. „Je mi to jasné. Co tě čeká zítra?“ změním téma.

„Další kolo jednání tentokrát s mými návrhy.“ Povzdychne si. „Nijak zvlášť se na to netěším. Jak ses měl ty?“

„Včera jsem byl na schůzce s klienty a dnes celý den v kanceláři. Poobědval jsem s Hankou a to je vše.“

„Aha. A co ses dozvěděl?“ Zdálo se mi to, nebo byl v jeho hlasu kromě zvědavosti i jiný podtón? Spíš fantazíruju.

 „Kolik má firma zaměstnanců.“

„Je hezká, že?“

„Cože? Aha. No ano, je. Co to má společného s počtem zaměstnanců?“ Možná nefantazíruju. A možná bych se měl cítit méně spokojeně.

„Ten je mi ukradený, když zrovna přemýšlím, jestli jsem tě tam s ní měl nechávat,“ řekne na oko vážně, ale s náznakem škádlení.

„Nesvádím ženy na potkání, takže jsem oba v bezpečí, na rozdíl od Finů, kteří tam mají tebe.“

„Rozhodl jsem se nedělat národnostní průzkum,“ řekne vážně, ale je mi jasné, že se baví.

„To je dobře. Pro Finy.“ Poznamenám vážně, ale chce se mi smát. Chvilku je ticho.

„Ale?“

„Ano?“

„Vyspal by ses se mnou?“

„Cože?“

„No tak, řekni mi to,“ směje se.

„Ne!“ odseknu.

„Proč ne? Líbilo by se ti to,“ pošeptá.

Po zádech mi přejede mráz. „Změň téma nebo končím.“ Sex po telefonu mě nikdy nelákal. Navíc jsem se ve svých myšlenkách k fyzické lásce ještě nedostal. Vzbuzuje ve mně různé emoce. Je to něco, co si neumím představit, ale zároveň je v tom něco dráždivého a smyslného. Myslím, že toto téma ještě odsunu.

„Ach jo. No, zítra se dozvíme, jestli se vrátíme v pondělí. Po schůzce máme jít na večeři, takže se do hotelu vrátíme až v noci, ale jestli chceš, napíšu ti.“

„Dobře. Proč vlastně až v pondělí? Přes víkend stejně nic nevyřešíte, ne?“

„Prý si budou přes víkend rozmýšlet, jestli návrh přijmou nebo ne. Zítra se jenom dozvíme, jestli ho nebudu muset celý předělat, v tom případě by se všechno protáhlo.“

„Aha.“ Uslyším cinkavý zvuk.

„To je zvonek, budu muset jít.“

„Dobře, nech si chutnat.“

„Dík. Měj se.“

„Ty taky.“

„Ale?“

„Co?“

„Fakt ne?“

„Možná.“ Rychle mobil položím. Tak nevím. Možná? Hm, možná ano.