2. část

     Další tři dny utekly v klidu. San a Jana mě od fiaska s kávou nechodí zasvěcovat do svých plánů a já se na nic neptám, naše komunikace se omezila na krátké rozhovory u oběda. Šéfa jsem viděl pouze z dálky a tu ženu vůbec. San a Jana se o ní snažili něco zjistit, ale nikdo nic neví. V celé firmě vládne nervózní nálada. Nakonec se vše srovná, až si lidé zvyknou na změny, a do té doby je nutné vydržet.  

     Odložím prázdný hrnek od čaje a vezmu do ruky tužku, abych pokračoval v rozdělané práci. Dřív než stihnu udělat jedinou čárku, někdo zaťuká.

„Můžu dál?“ San.

„Odkdy klepeš a ptáš se?“

„Ale… kdybys náhodou byl ještě trochu naštvaný kvůli té nešťastné náhodě. Něco jako zbytkový stres.“

„Cože? Co znamená zbytkový stres? Měl bych na vás být naštvaný, protože se nejednalo o žádnou nešťastnou náhodu, ale nedokážu se zlobit moc dlouho.“ San se kaje jen na oko, ví moc dobře, že se na ně už nezlobím.

„Víš, že ani nevím, co znamená zbytkový stres? Zrovna mě to napadlo,“ zamyslí se.

„Nevím, jestli jsi nemocný, nebo ti leze na mozek svádění šéfa.“

San se celý rozzáří. „No a vidíš, kvůli tomu jsem tady. Napadlo mě, že mu dám malý dárek. Můžu si ho u tebe nechat?“ Dárek? A nechat? Nikdy jsem nebyl příliš důvěřivý, ale tohle by muselo být podezřelé i věčnému optimistovi, který nezná Sana.

„Jaký dárek?“

„To máš jedno. Mám ho v tašce, jen si ji sem položím.“ řekne nenuceně. Úmyslně zdůrazňuje, že o nic nejde. Já nejsem optimista a znám Sana. Moje podezření zesílí. Podívám se na něho pozorněji, a až teď si všimnu nenápadné černé tašky v jeho ruce.

„A proč si ho nenecháš ve své kanceláři?“

„No, nechci, aby ho viděla Jana.“ Moc mu nevěřím. Přemýšlím, co mu odpovědět. Nagy propustil ještě další lidi a přibylo mi dost práce. Pokud nebudu chtít zůstat přes čas, mám do konce pracovní doby co dělat a další dohady ohledně Sanova dárku mě jenom zdrží. Navíc on se snadno nevzdá. Dárek, ať už se jedná o cokoliv, je v tašce. O nic nejde, nikdo ho neuvidí. Pokrčím rameny. „Nech to za tím černým šanonem,“ ukážu na jednu polici. Spokojeně tašku na určené místo odloží. „Díky, během dne si pro ni přijdu.“ Kývnu a vrátím se k práci, ještě mi bleskne hlavou myšlenka, že i on by se po tom, co se stalo minule, mohl poučit. Jak mu to vůbec chce dát? Sám pro sebe pokrčím rameny. Jeho starost.

     O hodinu později se znovu ozve zaklepání. Že by už San? Řeknu: „Dále,“ a čekám Sanovu tvář. Vstoupí Nagy. Nemůžu si pomoct a připomenu si naše poslední setkání. Znervózním. On vypadá jako vždycky. Netečně. Kývne mi na pozdrav.

„Potřeboval bych dokumentaci k jedné zakázce.“ Řekne číslo. Vstanu a sáhnu pro příslušné desky. V momentě, kdy na ně položím ruku, mi dojde, že se jedná o ty, za kterými je Sanův dárek. Nevím, co mám dělat, tak na pár vteřin zůstanu nerozhodně stát s rukou na šanonu. Jiné řešení stejně není, nemůžu mu ty desky odmítnout dát. Třeba si tašky ani nevšimne. Pomalu desky vytáhnu a podám mu je. Vezme si je, ale pohled má upřený na místo, kde ještě před chvilkou stály. S nepříjemnou předtuchou se tam také podívám. Dárek je v tašce, to ano. Taška je celá černá. Ovšem jenom z jedné strany. Z té druhé, kterou jsem před tím neviděl, je na tašce reklama na obchod. Konkrétně na obchod s erotickými pomůckami. Během chvilky můj obličej změní několikrát barvu. Od té normální po červenou, která přejde v rudou a ta je vystřídána mrtvolně bledou. Zoufale vymýšlím odůvodnění přítomnosti tohoto předmětu v mé kanceláři, ale jak něco takového vysvětlit? Postrádám Sanovu fantazii. Nagymu se na rtech objeví malý úsměv, díky kterému si připadám trapně a směšně zároveň. Byl bych raději, kdyby se zlobil. Vím, že je taková myšlenka hloupá. Dokud se baví, pravděpodobně mě nevyhodí. Pocit ponížení bych měl rychle hodit za hlavu, pro dospělého člověka je to v dnešní době luxus, na který většina z nás nemá nárok. Jenomže nemůžu. 

„Myslel jsem si, že máte teď více práce, ale vidím, že nezanedbáváte ani svůj soukromý život.“

„To není moje!“

„A čí tedy?“

Zarazím se. Nemůžu přece udat Sana. „Je mi líto, ale nemohu odpovědět.“

„Zaměstnanci, který odvádí precizní a nápaditou práci, podobný výstřelek odpustím, ale příště si nákupy nechte doma.“ Otočí se k odchodu. S rukou na klice se zastaví a dodá: „Fakt, že nechcete udat své kolegy sice ctí váš charakter, ale v první řadě byste měl být loajální ke svému nadřízenému.“ Až dosud tón jeho hlasu nikdy neprozrazoval žádnou emoci, ale tentokrát je v něm něco nepříjemně důvěrného. Jednou mi expřítelkyně vypravovala, že ji cestou na rande svlékal očima jakýsi pobuda. Řekla, že si přišla ´pošpiněná´. Moc jsem jí tehdy nerozuměl. Proč by si měla něco dělat z nějakého pobudy? Protože přílišná důvěrnost ať v pohledu, tónu nebo ve slovech, je, když o ni nestojíte, určitý vpád do vašeho životního prostoru, které chcete, aby okolí respektovalo. Je to stejné, jako když vás vykradou a vy víte, že se věcí, které považujete za ryze osobní, dotýkal někdo cizí.

     Připadám si proti Nagymu čím dál méně jistý. „Jsem loajální.“ Na jinou odpověď se nezmůžu.

„Dobře, brzy se přesvědčíme.“ Zůstanu civět na dveře. Jediný, kdo se měl od minula poučit, jsem byl já! Zbývá udělat jediná věc. Zabít Sana. Vztekle vrazím do jeho kanceláře. „Tyyy… jak jsi mi mohl dát něco takového do kanceláře?!“

„Kdo to viděl?“

„Nagy!“

„Cože!“

„Slyšíš dobře, málem mě kvůli tomu vyhodil.“

„Ale všechno dobře dopadlo, takže o nic nejde.“

„Jak to, že o nic nejde? Můj šéf si myslí, že si nosím do práce erotické pomůcky a ty mi řekneš, že o nic nejde?“

„Nesmíš být tak úzkoprsý.“ Poučuje mě s vážnou tváří a zvednutým prstem. Kdo ví, z jakého filmu to odkoukal. „Neštvi mě nebo mu řeknu, že ty věci jsou tvoje.“ Nic takového bych neudělal, ale tím vševědoucím výrazem mi jde na nervy.

„Jak bys mi mohl něco takového udělat!“  Zatváří se pohoršeně. Jsou momenty, kdy mi připomíná malé děcko. Podezřívám ho, že se velmi často jedná o pózu, a možná i o obranu před světem. „Aha, takže o mně si šéf může myslet… kdo ví co, ale o tobě ne?“

„No dobře, uznávám, byla to nepříjemná situace.“

„Díky za solidaritu.“ Něco mě napadne.

„Ten dárek mu nedáš.“

„Proč ne?“

„Protože si sakra bude myslet, že je ode mě!“

„Vidíš, vztekáš se tady a přitom si mi zkazil plán. Měl si myslet, že má tajného ctitele a teď nejsi tajný.“

„Já nejsem jeho ctitel!“

„Ne, ale musíš uznat, že vypadá dobře.“

„A dost. Tyhle debaty s tebou vést nebudu. Okamžitě si to odnes z mé kanceláře. Nemůžu ani uvěřit, že si tu tašku nesl z bytu až sem.“ Firma sídlí uprostřed města, San jezdí stejně jako já tramvají a naše kanceláře jsou v pátém patře.

„Ty s tím naděláš…“

„Sane!“

„No tak jo, přehodil jsem přes tašku sako.“

Došla mi všechna slova, proto se otočím, a se Sanem v patách zamířím zpět do své kanceláře. Čekám, až si tu příšernou tašku odnese. Co je uvnitř, rozhodně vědět nechci. Při odchodu se ve dveřích mine s Nagyho sekretářkou, a zvědavě se po mně otočí. Naštval mě, takže dveře zabouchnu, a nechám ho napospas vlastní zvědavosti. Sekretářka mi vyřídí vzkaz. Zítra večer se musím zúčastnit obchodní schůzky v nedalekém hotelu.

„Moje práce je navrhovat projekty, ne účast na obchodních jednáních, navíc mám s komunikací se zákazníky jen malé zkušenosti.“ řeknu překvapeně.

„Mě se neptej, jenom tlumočím vzkaz. Buď tam přesně v sedmnáct hodin.“ odpoví.

„Bude tam od nás ještě někdo?“

„Ano, Nagy a ředitel ekonomického úseku.“

„Aha, dobře. Díky.“

„Nemáš zač.“

Schůzka mi dělá starost. Nikdy jsem žádnou takovou neabsolvoval, a pokud zákazník objekt nekoupí nebo nepronajme, Nagy bude neúspěch pravděpodobně přičítat mně. Říkal něco o tom, že vyzkouší mou loajalitu, ale takhle? Nedává to smysl.

 

     Dnes jsme skončili se Sanem stejně a kousek cesty domů máme společný. Svěřím se mu se svými obavami.

„Taky netuším, proč tam chce mít zrovna tebe. Ale musíš hledat i kladné stránky věci.“

„Jaké?“ zeptám se s obavou.

„Budeš u něho blízko, a tak…“

„Co je na tom kladného?“

„Příležitosti. Uvědom si, jak dlouho jsi sám.“

„Nejsem na chlapy.“

„Dokud to nezkusíš, nemáš jistotu.“

„O tomhle jsme už mluvili. Nevyčítám ti tvůj způsob života, ale nehodlám spát s muži jenom proto, abych zjistil, jestli se mi náhodou nelíbí.“

„Proto měl vzít na tu schůzku mě.“

„Souhlasím. Jdi mu to navrhnout, aspoň s ním budeš moc mluvit a těch příležitostí…“ řeknu rafinovaně, leč marně.

„Ani mě nenapadne, ještě by mě vyhodil a nemohl bych se na něho dívat ani z dálky. Pořádně poslouchej, kdyby náhodou mluvil o sobě, a všechno si zapamatuj, pak mi to řekneš.“ nakáže mi. Dojdeme do ulice, kde San odbočuje. „Tak se měj, zítra se uvidíme a nelam si s tím moc hlavu.“ řekne.

„Budu se snažit, měj se.“