4. část

     Ráno o čtvrt hodiny zaspím. Pod vlivem včerejších událostí jsem zapomněl zapnout budík, navíc obvykle chodím spát dříve. Spěchám na zastávku a tramvaj zrovna přijíždí. Štěstí. Není ani tolik přeplněná. Nastoupím. Snad pod vlivem pohledu na plastové sedačky, špinavá skla a celkový stav interiéru vozu svědčícím o dávném roku výroby si vzpomenu na noblesní hotely. Bez ohledu na lesk a přitažlivost toho světa, jsem rád, že se zrovna drkotám ve staré tramvaji mezi obyčejnými lidmi spěchajícími do práce. Vztek už ustoupil, ale nepříjemný pocit z Nagyho chování zůstal. Pošpinění. Tak se tehdy vyjádřila a měla pravdu. Nakonec Katka byla chytrá ženská, občas mi v hlavě ještě zní její slova na rozloučenou. Jak je myslela? Zaženu vzpomínky. Teď mám jiné problémy.

     Od zastávky popoběhnu. Až Sanova dychtivá tvář, kterou spatřím ve vstupní hale, mi připomene, kolik hlášení o včerejšku mám podat. No nazdar. Co jim řeknu? Že mě sexuálně obtěžoval? San by byl nadšený. Pokud bych zemřel dříve než on, určitě bych to měl vytesané i na náhrobním kameni.

„Tak co, jaké to bylo?“

„Ale jo, šlo to.“ Nešlo. Ani trochu. Ale já zatím nejsem připravený říct mu pravdu. Vím, že by mě i přes úšklebky pochopil. Ačkoli jsme každý jiný, z nějaké pro mě neznámé příčiny, mi ze všech lidí vždycky rozuměl nejlépe. A bez ohledu na jeho momentální zájmy, ať už s někým chodil a měl svých problémů plnou hlavu, kdykoliv jsem s ním o něčem chtěl mluvit, hned všechno odsunul a začal se mi věnovat.

„Počkej a víc mi neřekneš?“

„A co bys chtěl vědět?“

Vytočí oči vzhůru. „Přece něco o něm, ne?“

Zamyslím se. „Nic moc jsem o něm nezjistil, jenom že zná hodně významných lidí a má s nimi dobré vztahy.“

San mě nevěřícně sleduje. „Já čekám kompletní hlášení a ty mě odbydeš nic neříkající větou?“

„Já opravdu nevím, co bych ti řekl. Prostě jsem tam byl jen do počtu. Jednalo se o schůzku se zástupci stavební firmy.“

„Aha, no dobře.“ Mlčky jdeme k výtahu a v našem patře se rozejdeme. San se dal odbýt nečekaně snadno. Trápí mě svědomí, že jsem mu neřekl celou pravdu.

 

     Celé dopoledne jsem čekal, jestli si mě nenechá zavolat Nagy. Nechce se mi věřit, že by si ten kopanec nechal líbit. Popravdě sám nevím, jak se zachovat, a kdyby mě vyhodil, nevadilo by mi to. Práci najdu snadno, jen San by mi v ní chyběl. Při vzpomínce na Sana si uvědomím, že dnes nepřišel na „čajovou pauzu“, tak si pojmenoval čas okolo desáté hodiny, kdy si dělám malou pauzu na čaj. Obvykle se ukáže. Dnes ne. Divné. Předpokládal jsem, že budu muset podstoupit další výslech.        

     

     Čas na oběd. A Ritu. Nechce se mi s ní mluvit, jenomže nakonec ji stejně někde potkám. Zastavím se u Sana v kanceláři. V modrých očích má pátravý pohled, který je pro něho typický, když o něčem důležitém přemýšlí nebo něco tuší.

„Půjdeš na oběd?“ zeptám se ho.

„Ne, nestíhám.“

„Dobře, tak zatím.“

     Rita už čeká. Nějak zařídila, aby v přecpané jídelně seděla sama u stolu. Kývne na mě. S pocitem rezignovanosti si přisednu. Ani nečeká, až se najím a hned se zeptá: „Co se dělo včera?“ Zopakuji větu o obchodním jednání se stavební firmou, kterou jsem řekl i Sanovi. 

„Aha, takže si byl jen do počtu. Ale proč zrovna ty?“

„Neptal jsem se a oni mi nic neřekli.“ řeknu možná trochu ostřeji, než jsem zamýšlel, ale už mám její zvědavosti akorát dost.

„Záhada. A docela zajímavá.“ Usměje se. Podrážděného tónu v mém hlasu si buď nevšimla, nebo ho ignoruje. Řekl bych, že to druhé.

„Určitě se ještě uvidíme.“ odpluje do davu. Osobně doufám, že se uvidíme pouze z dálky.

     V klidu se najím. Dojdu si pro kávu a uvařím i pro Sana. Možná mám potřebu omluvit se za svou nesdílnost. Vycházím s oběma hrnky z kuchyňky, když se na konci chodby, otevřou dveře Sanovy kanceláře. San se opatrně se rozhlédne a vydá se chodbou vpravo. Mě si nevšiml, protože jsem od něho daleko a stojím ve stínu. Kam jde? Nerad někomu zasahuju do soukromí, ale po těch dvou trapasech a poněkud choulostivé situaci bude lépe mít přehled. Rychle skočím odložit hrnky do své kanceláře a vrátím se do chodby, kterou šel San. Vedou z ní dvoje dveře. Oboje do skladů. Na konci je schodiště do dalšího patra. Nikdo ho nepoužívá, všichni jezdí výtahem. Do skladů chodíme obvykle odkládat různé dokumenty, výjimečně pak něco hledat. San nic nenesl a druhá možnost se mi nezdá příliš pravděpodobná. Předpokládám, že mířil ke schodišti, proto mě překvapí hlasy, které se ozývají z jednoho skladu. Jeden patří Sanovi, ten poznám bezpečně a druhý je také povědomí. Kde jen jsem ho slyšel? Nagy. Rozhlédnu se stejně jako před chvílí San a přistoupím co nejblíže k pootevřeným dveřím. Co si ti dva můžou povídat? Že by nakonec San slavil úspěch? Nagy zřejmě proti mužům nic nemá. Opatrně nakouknu dovnitř. Jestli mě uvidí, tak mám na krku další trapas. Nagy stojí u jednoho regálu a s pohledem plným nezájmu si měří Sana. Naopak San se na něho dívá více než drze. Spíše vyzývavě. Vzpomenu si na svou nervozitu. Některé věci bych se od Sana měl naučit. Ne, že bych se chystal svádět Nagyho, ale mohl bych se chovat více sebevědomě. 

„Sledoval si mě sem?“ zeptá se Nagy Sana.

„A proč by ne?“ odpoví klidně San.

„Neměl by si pracovat?“ v Nagyho hlasu není ani vztek ani pobavení. Je bezbarvý a neprozrazuje nic o tom, co by se mu mohlo honit hlavou.

„Mám pauzu na oběd, kterou věnuji svému řediteli,“ usměje se San. Z ničeho nic mě napadne, že si jeho úsměv Nagy se svým chováním ani nezaslouží. Zvláštní myšlenka, znovu se soustředím na dění v místnosti.

„Ty pro mě můžeš jedině dobře pracovat, nic jiného se od tebe neočekává.“

„Možná. A Al?“ Já? Lehce ve mně zatrne.

„Al?“

„Alaire.“

„Aha, ten hnědovlasý. Co je s ním?“

„Proč jste ho vzal včera s sebou?“

„Měl něco zajímavého v kanceláři, myslela jsem si, že by mohl být zábavný, ale k tomu má daleko.“ Nemůžu říct, že by se mě jeho prohlášení jakkoliv dotklo.

„Myslíte můj dárek pro vás?“

Nagy se zatváří nechápavě. Pocítím záblesk spokojenosti a ještě něčeho jiného. Možná hrdosti. Jsem rád, že je to San, kdo začíná mít v rozhovoru navrch, ale svým pocitům tak docela nerozumím. San pokračuje: „Černou tašku?“

Nagy přikývne.

 „Al viděl jenom tu černou stranu, když jsem ji tam nechával. Nic takového by si do práce nikdy nevzal.“ Asi bych měl být rád, že se celé nedorozumění vysvětlilo, ale po včerejšku je mi úplně jedno, co si o mně Nagy myslí.

„Potom chápu jeho zděšený pohled. Proč jsi tady?“ Málem jsem si oddychnul nahlas z radosti nad změnou tématu.

„Chci se s tebou lépe poznat.“ San začne bez ostychu Nagymu tykat.

„Je nějaký důvod, proč bych měl já chtít lépe poznat tebe?“ slovo „já“ Nagy zdůrazní.

„Třeba tě o nějakém přesvědčím.“ San se ušklíbne.

„Možná ano. Pokud vezmeš svého hnědovlasého přítele, můžeš přijít v sobotu večer do hotelu Kian.“ Otočí se zpět k regálu a vytáhne desky. Sana si už nevšímá a já raději rychle mizím do své kanceláře. Proč má vzít mě?

„Ahoj. Jé, to kafe je pro mě?“ Trhnu sebou, neslyšel jsem Sana přicházet.

„Jo, nebyl si v kanceláři.“

„Musel jsem odběhnout.“

„Aha.“ Výborně. Známe se roky, jsme nejlepší přátelé a teď proti sobě sedíme, on mi nechce říct o své schůzce a já se nechci přiznat ke šmírování. Ticho. San se připravuje k útoku. Ví, že do hotelu na party nebo co tam má být, mě snadno nedostane. Já si chystám obranu a výmluvy. Začne oklikou.

„Ještě se zlobíš kvůli tomu dárku?“

Nic mu neulehčím. „Nezlobím.“

„Aha.“ Přemýšlí o dalším postupu. Chtěl mě uchlácholit prohlášením, že Nagymu řekl pravdu.

Zadívám se z okna a řeknu: „Dnes je hezky, když vydrží počasí do víkendu, asi pojedu k našim.“ Zbledne. Ha. Malá pomsta za ty dva trapasy.

„Nechceš radši zůstat ve městě,“ řekne poněkud přiškrceně.

„Ani ne, “ odpovím.

„Chtěl jsem ti říct, že jsem mu to vysvětlil.“ Čin zoufalství. „Co kdybychom na všechno zapomněli a v sobotu někam vyrazili?“ Dobrý pokus.

„Mně se nikam nechce. Navíc jsem ti řekl, že se nezlobím. Můžeme někam vyrazit až tu další.“

Na tváři se mu objeví zamyšlený výraz. Chvíli mlčí. „No, mně by se to hodilo spíš tuhle.“ Prohlíží si mě pátravým pohledem. Jeho chování mě překvapí. Čekal jsem přemlouvání. Zadívám se mu do očí. Když odmítnu, nejspíš stejně půjde. Mám ho nechat samotného proti Nagymu? Potřebuje vůbec mou pomoc? Kdo ví, ale je to můj přítel, a nebyl jsem k němu tak docela upřímný. Nemůžu s jistotou říct, čeho všeho je Nagy schopný, nicméně zůstává fakt, že jsem Sana nijak nevaroval.

„Dobře, půjdu.“

„Díky.“

„Teď mě nech pracovat.“

„Jasně.“ Dívám se, jak za sebou zavírá dveře, a přemýšlím, jak bychom nejlépe mohli přežít sobotu, což je pozítří. Ale ve skutečnosti mi větší starosti dělá jiná otázka. Vážně San o Nagyho tolik stojí? Ve skladu se zdálo, že má o Nagyho docela zájem, nicméně mě moc nepřesvědčoval, abych šel v sobotu s ním. San občas mluví a chová se trochu naivně, ale jedná se pouze o pózu. K naivitě má daleko, ale moc dobře ví, jak ji využít. Je možné, že by neprokoukl Nagyho povahu? Nebo se jeho myšlenky ubírají úplně jiným směrem? A co čeká pozítří mě? Jak si kdo ustele…