5. část

     Po zbytek dne a celé páteční dopoledne jsem Sana neviděl. Objeví se až v poledne, aby se mnou šel na oběd. Podezřívám ho, že si nutně potřebuje popovídat o sobotním večeru. Naneštěstí pro něho se k nám na chodbě přidá Jana. Vyzvedneme si oběd a najdeme volný stůl. Jana začne vypravovat nejnovější drby o Nagym. Příliš ji neposlouchám, ale překvapí mě, že i San, který si jindy nenechá ujít ani slovo, moc nevnímá, zato po mně občas vrhne pátravý pohled. Ví, že jsem mu neřekl všechno? Nebo mají jeho pohledy jiný důvod? Jaký?

„Co máte v plánu v sobotu?“ zeptá se Jana. San se zatváří neurčitě. Já začnu rychle přemýšlet, jestli by pro mě nebylo lepší, kdyby šla Jana s námi.

„Nic moc. San chce večer někam vyrazit a pozval mě.“ odpovím. Vysloužím si nejen vyčítavý, ale zároveň i trochu vzteklý pohled modrých očí. Ignoruju ho.

„Jéé, můžu jít s vámi?“

Pokrčím rameny. Klidně bych přikývl, ale San mi zrovna pod stolem šlápl na nohu. Stejně to bude mít těžké. Jana mu v neústupnosti zdatně konkuruje a on navíc nesmí prozradit, že ho někdo pozval, protože bych se mohl zeptat kdo. Pohodlně se opřu a čekám, co vymyslí.

„Víš, já myslím, že by ses tam nudila. Mohli bychom někam společně vyrazit další sobotu.“ Na tohle ti Jana určitě nepřistoupí.

„Určitě nenudila. Vezměte mě s sebou.“ Jestli někdo umí prosit celým obličejem tak Jana. San po mně vrhne pohled „dělej něco“. Vyhovím mu. Ovšem po svém.

„Klidně s námi pojď, San tvrdí, že se budeme bavit a navíc říkal něco o tom, že se mu příští týden moc nehodí.“ Nechybí příliš, aby se na mě San nevrhl přes stůl.

„Opravdu? Skvěle. Díky.“ Aspoň někdo mě má rád.

San si rezignovaně povzdychne. „Vezměte si na sebe něco, co se hodí do společnosti,“ prohodí.

„Proč?“ chce vědět Jana.

„Nech se překvapit.“ odpoví jí.

Nechci Sana více dráždit, tak raději stočím řeč na pracovní povinnosti, a Jana pochopí, že bude lepší se dále nevyptávat.

 

     Sedím za svým stolem, ani jsem nezačal pracovat. Před chvilkou jsem se na chodbě rozešel se Sanem a Janou a tuším, že San čeká jenom na okamžik, až Jana zajde do dvé kanceláře, než mi přijde vynadat. Nemusím čekat dlouho.

„Proč si ji pozval?“

„Proč ne? Vadí ti? Přece spolu občas někam zajdete.“

„Nevadí, ale… nemohl bys jí to ještě vymluvit?“

„Nemohl, ať klidně jde.“

Vzdychne a odkráčí. Po celý den se pak už neukáže.

 

     V sobotu jsem si chtěl přispat. Vstát mě donutí zvonění mobilu. San.

„Co se děje?“

„Je to strašný!“

„Co?“ Ještě jsem se pořádně neprobudil, a nechce se mi přemýšlet o tom, co může být v sobotu ráno strašného. Mě děsí sobotní večer, myslím, že se mi o něm dokonce i zdálo, naštěstí si nemůžu vzpomenout co.

„Nemám co na sebe!“

„Aha.“ Nedokážu dát do svého hlasu patřičnou lítost. Sanův šatník mě nijak neinteresuje, zvlášť ne v sobotu ráno, když chci spát.

„Jak ´aha´? Je to vážné. Musím mít večer něco na sebe.“

„Tak si dojdi něco koupit. Proč voláš mně?“

„Za prvé potřebuju někoho, kdo mě okoukne, jak v tom vypadám a za druhé, v čem jdeš ty?“ 

„V tom obleku, co mám.“

„Nebyl jsi v něm na jednání s Nagym?“

„No byl, ale co to s tím má společného?“

„Nic, jenom by bylo lepší, kdyby sis šel taky něco koupit. Stavím se pro tebe za hodinu.“

„Poč…“ Pípací tón oznamuje marnost další diskuze. Jako obyčejnému člověku je mi úplně jedno, že mě Nagy uvidí ve stejném obleku. Vztekle odhodím mobil na postel a jdu do koupelny.

 

     Zrovna dojídám snídani, když se ozve zvonek. Vztek mě mezitím trochu přešel, ale nakupovat se mi pořád nechce. Otevřu dveře. „Nikam nejdu.“ Vyhrknu na Sana dřív, než stihne otevřít pusu.

„Co ti to udělá?“ řekne vyčítavým hlasem.

„Hodně. Můžu utratit peníze za něco lepšího, než je oblek, který pověsím do skříně a kdo ví, jestli ho zase někdy vytáhnu.“

„Uznávám, že jsi extrémně nespolečenský, ale i ty občas společenské oblečení potřebuješ, a jedno provedení nestačí.“ Někdy je docela rafinovaný. Pravda, ne jen někdy.

„Jak víš o jednom provedení?“

„A kdo tě zná líp?“

„No dovol. Ostatně je rozdíl mezi mnou a mým oblečením.“

„Ale na každou akci přijdeš ve stejném obleku.“ odpoví s vítězoslavným úsměvem. Rezignuju. Mohl by mít pravdu.

„Dobře.“

 

     Nesnáším přeplněná nákupní centra. Následuju Sana, který se zkušeně prodírá davem a evidentně přesně ví, kam se chce dostat, na rozdíl ode mě. Přestal jsem se orientovat několik metrů od vchodu. Konečně se dostaneme k cíli. Vejdeme dovnitř, a protože jsme jedinými zákazníky, ihned upoutáme pozornost prodavaček. Ochotně mi ukáží, co potřebuji, já ale netuším, co si vybrat. San zaregistruje můj nešťastný pohled a rozhodne se mi být pro jednou nápomocný a tak během chvilky skončím ve zkušební kabince s několika kusy oblečení. Vyzkouším si oblek, který se mi nejvíce líbí, a bezradně se na sebe dívám do zrcadla. Vzpomenu si na Sanovo zdůvodnění, proč potřebuje můj doprovod, a rozhodnu se ho využít. Vykouknu z kabinky, jestli tam někde je. Sana nevidím a prodavačky postávají u vchodu. Zacouvám zpět do kabiny. Nebudu z toho dělat vědu. Když si koupím tenhle, nemusím si zkoušet ostatní. Ozve se Sanův hlas: „Jsi tam?“

„A kde bych byl?“ otevřu kabinku.

Prohlédne si mě. „Vypadáš v tom dobře.“

„Dík.“

„A já?“ Sám má na sobě tmavomodrý oblek. V kombinaci s jeho blonďatými vlasy a pohlednou tváří, by mohl soutěžit s modely na fotkách, které visí na stěnách obchodu.

„Dobrý.“

„Co ty ostatní?“ zeptá se.

„Musím?“ zeptám se nešťastně.

Povytáhne obočí a trochu se usměje. „Jediný důvod, proč bys nemusel být gay, je tvoje absolutní nechuť k nakupování a zkoušení oblečení.“ Když jeho slova nijak nekomentuju, pokračuje: „Myslím, že nemusíš, tenhle ti opravdu sluší.“ Ušklíbnu se a zavřu mu kabinku před nosem, aby nestihl vymyslet něco dalšího, s čím by mě mohl zlobit. Rychle se převléknu a jsem rád, že mám nákupy za s sebou.

     Před obchodem se zrovna chci Sana zeptat, kde je nejbližší východ, když se na mě podívá s neústupným pohledem, a řekne jediné slovo: „Boty.“

„Cože! Ne, už nikam nejdu.“

„Neprotestuj, boty a doplňky jsou stejně důležité jako oblek.“ poučí mě a vyrazí do davu. Pomalu se za ním loudám. Nesouhlasně se po mně několikrát podívá, až nevydrží: „Pomaleji by to už nešlo, že?“ Chytne mě za zápěstí a táhne davem.

„Pusť mě.“ protestuju.

„S tvou rychlostí bychom se tam dostali až zítra.“  

Vtáhne mě do dalšího obchodu. S botami si umím poradit sám. Netrpělivě pak podupávám Sanovi za zády, protože on si samozřejmě musí vyzkoušet snad všechny páry, které v prodejně mají. Konečně si vybere. „Ještě potřebuju kravatu,“ oznámí mi. Zoufale pokrčím rameny. „Je to hned vedle,“ snaží se mě utěšit. Zatímco se San probírá obrovským množstvím kravat, sleduju proudící dav před obchodem. Hodně lidí se jen spokojeně bezcílně prochází a občas se zastaví u nějaké výlohy. Obchodní kulturu jsem nikdy nepochopil, když obchodní centrum, tak pouze z nutné potřeby něco koupit. „Tahle by ti slušela,“ San mi poklepe na rameno. Otočím se k němu. „Myslíš?“ zeptám se skepticky.

„Ano, a možná ještě taky…“ Dostanu se do role figuríny ve výloze. San spokojeně zkouší, která kravata se ke mně nejvíce hodí, a na můj názor se neptá. Za ta léta ví, že bych stejně nic nechtěl. Jakmile propadne nákupní horečce, nemá cenu se s ním hádat. Trpělivě čekám stejně jako mnohokrát před tím. Nakonec se obrátí k prodavačce. „Vezmeme si tyhle dvě.“ Dřív než stihnu protestovat, že kravatu nepotřebuju, je obě zaplatí. Před obchodem se zeptá: „Nenajíme se tady?“ Podívám se na hodinky. Je skoro poledne. „Pojďme raději někam jinam, je tady moc lidí,“ navrhnu.

S vědoucím a pobaveným pohledem přikývne. Mou odpověď čekal. Vede nás nejkratší cestou k východu.

„Chtěl jsem ti ukázat jednu restauraci nedaleko odsud.“ řekne venku. Vlastně se jedná pouze o řečnickou otázku, už léta máme zvyk, že on vybírá podnik a já stůl. To je důvod, proč bych se nedivil poznámce o společenském oblečení při včerejším obědě s Janou, ani kdybych neslyšel jeho rozhovor s Nagym.

„Dobře.“

Chvíli se proplétáme ulicemi, až zůstaneme stát před nenápadně vyhlížející budovou s malým štítkem, který ji označuje jako restauraci. San na svých častých toulkách městem narazí na různá místa, a pokud ho některé zaujme, obvykle mi ho chce ukázat. Má dobrý vkus, takže se vždycky těším, kam mě zavede. Tady ocením příjemný chládek oproti venkovním třiceti stupňům a příjemné, nevtíravé prostředí. Většina stolů je obsazených, ale jeden volný se nám podaří nalézt. Objednáme si.   

„Ale?“ Překvapeně k němu vzhlédnu. Má zamyšlený, trochu ustaraný výraz.

„Copak?“

„Stalo se něco?“

„Proč se ptáš?“

„Připadá mi, že o něčem nechceš mluvit, a jsi nesvůj.“

„Nic důležitého, mám jen hodně práce a Nagy na mě nepůsobí zrovna příjemně, takže možná proto jsem nesvůj,“ odpovím vyhýbavě. Ještě nepřišla správná chvíle se svěřit. Po chvilce dodám: „Sane, buď s ním opatrný, ano?“

Zase čelím jeho zkoumavému pohledu. Ví, že jsem mu neřekl všechno, ale jako už několikrát před tím, i tentokrát pochopil, že potřebuju čas. „Budu, a ty na sebe dej taky pozor.“ Vypadá, že chce ještě něco dodat, ale přijde obsluha s naším obědem a po něm se už bavíme jen o běžných věcech. Rozloučíme se s tím, že se uvidíme večer.