8. část

     V Sanově bytě mě vždycky překvapí jedna věc. Zatímco jeho kancelář byla často přeplněná a stůl pokryt papíry, které se mu nechtěly zařadit, v bytě má vždycky pořádek. Kdyby se mě někdo zeptal, jaký byt očekávám u osoby se Sanovu povahou, řekl bych, že moderně zařízený s mírnou dávkou nepořádku. Možná mi některé stránky jeho osobnosti unikly a měl bych se na něho podívat jinak.

   Sundám si sako a sednu si do křesla v obývacím pokoji, abych si trochu odpočinul po cestě. Jsem zvyklý chodit, ale nějak se pořád necítím úplně ve své kůži.

„Chceš něco k pití?“ zeptá se San z ložnice, kde se převléká.

„Ne, díky,“ odpovím. „Co chceš vařit?“

„Přijde na to, co najdu v kuchyni.“ Slyším, jak se směje. I mně zacukají rty. Rozhlédnu se kolem, ačkoli jeho byt znám dobře. Kolik jiných lidí tady bylo? No, asi ne o mnoho víc, než je počet jeho milenců, o kterých mi vyprávěl. Zdaleka si je všechny nepamatuju, přicházejí a odcházejí ze Sanova života poměrně rychle. Vždycky jsem si myslel, že se jenom baví. Znovu si v hlavě přehrávám jeho slova a uvědomím si, že cítím spokojenost nad tím, že mám v jeho životě jedinečnou roli, ve které mě zatím nikdo nedokázal zastoupit. Kde se ten pocit ve mně vzal? Může za něj lidská potřeba mít na světě své místo a vědomí, že tu k něčemu jsme nebo je v tom ještě něco více? Ušklíbnu se. Teď už by jen stačilo, abych začal na Sanovi bývalé a budoucí milence žárlit. Ta myšlenka mě znervózní a přiměje rychle pátrat ve vlastních citech. Ale ne. Žárlivost necítím. Trochu se uklidním. Vstanu a přejdu k polici, kde má San vyrovnány své oblíbené knihy. Většinu z nich jsem četl. Co se týká knih, máme podobný vkus.

   San mezitím začne štrachat v kuchyni. Přesunu se za ním. „Tak co kuchaři? Dočkáme se oběda?“

„Budu muset trochu improvizovat, ale něco zvládnu.“

„Pomůžu ti, jenom si vypůjčím koupelnu.“

„Pospěš si, abys nepřišel ani o kousek mého kuchařského umění.“

Ušklíbnu se a zajdu si umýt ruce, opatrně si opláchnu obličej. Studená voda na chvíli zmírní bolest. Když se vrátím zpět, San si právě uvazuje zástěru.

„Přišel jsi právě v čas, abys mě mohl obdivovat.“

„Úžasné, nic lepšího jsem už dlouho neviděl.“

„A před tím?“

Zamyslím se. „Tebe v páté třídě na maškarním bále.“

„Za co jsem šel?“

„Za zelenou neidentifikovatelnou věc.“ řeknu vážným hlasem.

Hodí po mně utěrku. „Vtipálku.“

Začnu se smát. „Tak co mám dělat?“

„Nakrájej zeleninu.“

 

   O hodinu později připravuju talíře na stůl. Poznamenám: „Fakt jsem netušil, že umíš až tak vařit.“

Vytočí oči v sloup. „Možná o mně netušíš ještě spoustu dalších věcí.“ ušklíbne se. „Pojď se radši najíst.“ Sednu si ke stolu. Třeba má pravdu.

   Mlčky jíme. Po jídle San odnese nádobí a zeptá se: „Co chceš dělat odpoledne?“

„Asi bych měl jít domů.“

„Na to jsem se neptal, chci vědět, co budeš dělat.“

„Natáhnu se, budu koukat do zdi a snažit se na nic nemyslet.“

„Fajn, to můžeš dělat i tady. Pustím k tomu nějaký film.“

Pokrčím rameny a přesunu se na pohovku. San probírá svoji sbírku dvdček. „Tohle není špatné.“ Snažím se dávat pozor na film, ale po chvíli se přistihnu, jak zírám z okna. San, který sedí vedle v křesle, se natáhne a plácne mě po noze. „Dávej pozor, tenhle film si to zaslouží.“ Vrátím se pohledem k obrazovce.  San se po mně občas ostražitě ohlédne.

„Nekontroluj mě, připadám si jako děcko,“ protestuju.

„Však se tak občas chováš.“

„No dovol. Navíc to říká ten pravý.“ Na oko se urazím.

„Dovolím, proč by ne, ale dávej pozor na film. Navíc já na rozdíl od tebe uznávám, že se občas chovám dětinsky.“ směje se.

„Tsss.“

„Nevypůjčuj si moje oblíbené citoslovce.“

„Můžu ještě vůbec něco dělat a říkat?“

„Něco by se našlo.“

„Dík.“ Dál sledujeme film, až se mi podaří usnout.

   Probudím se v pět. „No, to je dost,“ ozve se vedle, „ já vyberu takový pěkný film a ty si usneš. Kdybych s tebou chodil, po tomhle bychom se rozešli.“ řekne San a pobaveně se šklebí.

„Už chápu, proč tvé vztahy končí tak brzy,“ zamumlám ospale. Bleskurychle se natáhne, chytne mě za ruku a stáhne z pohovky. Zahučím na podlahu.

„Au. Násilníku.“

„Provokante,“ směje se.

Vyštrachám se na nohy. „Platí ten večer?“

„Jistě.“

„Dobře, tak se jdu domů převléct.“

„Počkej na mě, půjdu rovnou s tebou.“

„Bude ti to trvat věčnost, než se nastrojíš,“ předstírám znuděnost.

„A že ty tak pospícháš.“ Ušklíbne se.

Zase si sednu na pohovku. „Tak jo, čekám.“

Kupodivu si docela pospíší.

 

   „Kam jdeme?“ zeptám se, když se převlečený vrátím k Sanovi do obývacího pokoje. Je pohodlně natažený na pohovce a čte knížku, kterou jsem měl položenou na stolku.

„Do jednoho baru.“

„Normálního?“

„Jo, i když za tvoje pošťuchování bych tě měl vzít někam jinam a dívat se, jak se budeš tvářit. A kdybych byl hodně zákeřný, mohl bych navést někoho známého, aby tě šel poškádlit.“

„To je podlá myšlenka.“

„Je. Asi nebudu mít to srce ti něco takového provést.“

„Po příhodě s černou taškou nevím, jestli se můžu na tvoje dobré srdce spolehnout.“

„Tu mi jen tak neodpustíš. Jestli umřu první, necháš mi to vytesat i na náhrobek.“

„Nebuď morbidní. I když musím přiznat, že něco podobného mě nedávno napadlo v souvislosti s tebou. A navíc…třeba ti ji odpustím, když se budeš snažit…“

„Snažím se. Vezmu tě ven, abys přišel na jiné myšlenky. V jaké souvislosti?“

„Ohledně chování Nagyho během té obchodní schůzky. Myslel jsem, že by tě to pobavilo.“

„Za jiných okolností ano. Tak jdeme.“

    

   Musím uznat, že San vždycky ví, kam mě zavést. Tentokrát dorazíme do malého baru s tlumenými barevnými světly a živou hudbou. Světla tvoří příjemné, nevtíravé prostředí, do kterého krásně zapadá melodický ženský hlas doprovázený pouze kytarou. Zajímalo by mě, jak tenhle podnik našel.

San mě však předběhne se svou otázkou. „Kdy jsme se naposled opili?“

„Já… no možná na vysoké, ty nevím.“

„Myslím společně.“

„Někdy na vysoké?“

„Ne, na vysoké si už trpěl přehnanou zodpovědností, opilého jsem tě naposledy viděl ve třeťáku na střední. Nejvyšší čas si to zopakovat.“

„Ne díky, nadměrná konzumace alkoholu mi nikdy nepřinesla ten správný požitek, zato ráno je hrozné. Navíc hlava mě už bolí. Jak to, že si pamatuješ, kdy si mě viděl naposled opilého?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Prostě si to pamatuju. Dobře, tak budeme pít jen s mírou.“ Zavolá na obsluhu nějaký neznámý název. Během chvilky jsou před námi dvě skleničky. „Zkus to,“ pobídne mě San. Nejdřív mám pocit, že mi něco propálilo v krku díru, ale pálivý pocit rychle ustoupí a v ústech zůstane příjemná chuť.

„Tak co?“

„Nechutná to špatně.“

„Čím víc jich vypiješ, tím je chuť lepší.“

„Nelži.“

„Fakt.“ Objedná další. Nepiju často, ale dvě – tři skleničky by měly být v pořádku. Po druhé skleničce se mi zdá, že by San mohl mít pravdu. Opravdu, chuť je ještě příjemnější než napoprvé. Souhlasím i se třetí skleničkou. Ano, měl pravdu.

„Dobře, uznávám, že si měl pravdu, ale už končím. Tři stačily.“

„Souhlasím.“ Mile se usmívá. Jeho rychlý souhlas je podezřelý. Čekal jsem, že mě bude přemlouvat ještě na jednu, určitě se plánu „Opít Ala“ nevzdal tak snadno. Ale třeba ano.

„Co chceš pít teď?“ zeptá se.

„Něco nealko?“

„Nealko ne, tak aspoň víno, ano?“

Zkontroluju svůj stav, hlava se mi nemotá, dokonce přestala bolet, nešlapu si na jazyk, sklenici vína bych měl vydržet. „Dobře.“ San rychle objedná, asi abych se nerozmyslel. Rozhlédne se kolem a začne vyprávět: „Mám tenhle bar rád, našel jsem ho náhodou. Byl jsem v jednom gay baru a objevil se tam můj bývalý a ztropil scénu. Trapas. Musel jsem vypadnout.“ Musel to být velký trapas, když Sana vyhnal z baru, obvykle si takové situace příliš nepřipouští. „Nechtělo se mi domů, tak jsem chodil po městě a přemýšlel, kam ještě zapadnu a zrovna někdo otevřel dveře a na ulici probliklo tohle zvláštní světlo. Musel jsem se sem podívat. Seděl jsem u baru a najednou začal vzpomínat. Dodnes přesně nevím proč. Opilý jsem nebyl. Víš, na co jsem vzpomínal?“

„Ne.“

„Na nás během střední. Když jsem odsud odcházel, řekl jsem si, že tě sem jednou musím vzít.“ Zadívá se někam za mě, nemyslím, že by skutečně něco viděl, jen se nad něčím zamyslel. Zůstanu potichu a nechám ho. Po několika minutách znovu promluví: „Vlastně vždycky když najdu zajímavé místo, chci tě tam vzít. I když zrovna s někým chodím… ne jeho, tebe. Není to divný?“ Směr jeho úvah mě zaskočí.

„Kam míříš?“

Pokrčí rameny. „Sám nevím. Jen mě tak napadlo…“

„Co?“

„Nic.“

Napiju se trošku vína. San mě sleduje. „Chtěl jsem se tě zeptat, jak si tohle místo našel.“ V odpověď se jen usměje a dál mě hypnotizuje pohledem.

„Co je? Proč se na mě tak díváš?“

„Musíš chvilku počkat.“

„Na co…“ Zarazím se uprostřed věty. Začne se mi točit hlava a cítím se zvláštně lehce. Já to věděl! Jak jsem si jen na chvilku mohl myslet, že se vzdá…

„Na tohle.“ Nechápavě se na něho podívám. „Tři skleničky úplně stačí, když nejsi zvyklý,“ vysvětluje

„Ale mně po nich nic nebylo,“ řeknu nevěřícně.

„Působí trochu se zpožděním, kdyby ses nenapil toho vína, ještě teď bys nic necítil.“ Směje se.

„Prevíte! Jdu domů. Jasně jsem ti řekl, že se opíjet nechci!“

„Ale já jsem neřekl, že s tvým názorem souhlasím.“

Krátká doba našeho rozhovoru stačila k tomu, abych si začal šlapat na jazyk a měl pocit, že můžu létat. Marně se snažím srovnat si myšlenky. Všechno mi přijde tak vzdálené. Je mi dobře. Něco jsem chtěl udělat, ale co? Vedle mého ucha se ozve hlas: „Jdeme.“ San mi pomůže vstát. Vyvede mě z baru a jdeme pomalu ulicí. Opírám se o něho. Světla lamp se mu odráží od vlasů a modrých očí. Připomíná mi jednu pohádku.

„Takhle jsem si vždycky představoval elfa,“ sdělím mu svůj poznatek.

„Cože? Jakého elfa?“

„Toho s lukem co běhá po lese. Vypadáš přesně jako on.“

„Jsi sladký, když se opiješ. Přesně takový si byl, když ses opil na střední. Mohl bys být ještě…“ poslední slova zašeptá, takže je neslyším, vlastě jsem moc nepochopil ani ta předchozí.

„Cooo?“

„Nic, nedělej si s tím hlavu,“ usměje se. Vypadá tak mile. Mám nutkavý pocit, že bych mu to měl říct, a také to udělám. Zastaví se. Dívám se na jeho jemně vykrojená ústa. Pohybují se, něco říká, ale nic neslyším. Asi omdlím.