Pověst o Lorelei a žena v čase

 

        Pověst o Lorelei. Četla jsem ji tolikrát. Malou holčičku přijala za svou rodina rybáře. Plavovlasá dívka vyrostla v krásnou a obdivovanou ženu, ona však měla oči jen pro mladého rytíře. Ten její lásku opětoval, ale jeho rodina považovala jejich sňatek za nevhodný. Lorelei truchlila pro svou lásku a chodila ulevit svému žalu s loutnou na blízký kopec. Tam sedávala a hrála smutnou píseň, která dolehla až k plavcům dole na řece. Ti se zaposlouchali, přestali dávat pozor na nebezpečný úsek vodní cesty a stalo se neštěstí. Když Lorelei viděla, co se stalo, vrhla se sama do vod Rýna.

     Jak moc musela být nešťastná. Představuji si zlatovlasou dívku, jak náhodou spatří mladého rytíře a už nemůže zapomenout. Od té doby ho tajně sleduje, když projíždí okolo, ale jednou si nedá dost pozor a on si jí všimne. Jediný pohled stačí, aby se do ní zamiloval. Plachá dívka se mu vyhýbá, až jednou ji konečná potká samotnou, jak sedí na břehu Rýna a smutně se dívá do vod řeky. Dlouho si povídají. Od toho dne se schází téměř denně. Rád by si ji vzal za ženu a ona souhlasí. Pak přijede na jejich schůzku a ve tváři má smutný výraz. Lorelei pochopí. Nikdy nebudou spolu. Zpívá svou smutnou píseň, a když vidí, že její trápení přineslo neštěstí jiným, nemůže dál. Skáče do vody a myslí na svou lásku.

     Rozhlédnu se po svém pokoji, jehož stěny zdobí plakáty z mých oblíbených fantasy filmů a knih. Více prostoru jsem dala těm, na kterých jsou mí oblíbení mužští hrdinové. Chtěla bych prožít romantickou lásku, ale ne s nešťastným koncem. S jedním z těch hezkých mužů, kteří se ničeho nebojí, udělali by pro mě všechno a ještě by mi dlouho naslouchali a povídali si se mnou, aby mi nakonec vyznali lásku.

     Z kuchyně se ozve křik. Musím jít umýt nádobí. Ach jo. Proč nemůže někdo přijet a odvést mě? Konec romantického snění.

 

O čtyři roky později, v pokoji plném polic s knihami a všude se povalujícími učebnicemi, skripty a papíry…

 

     Sakra! Co si o sobě zatraceně myslí! Že já husa se tenkrát nechala přesvědčit. Na romantickou lásku jsem stejně už dávno nevěřila. Taková blbost. Když si na to vzpomenu…

     Dnes někoho tajně sledovat. To ano. Klidně můžete. Až do stáří. Všimnou si akorát velkého nebo průsvitného výstřihu. Ty nenosím, tak jsem musela Adama pozvat do kina, aby věděl, že existuju. Jeden pohled mu řekl jedině to, že by se mnou mohl jít, když ho teda zvu. Po filmu mi před kinem řekl: „Tak ahoj,“ a šel. Nikdy bych se k ničemu podobnému nesnížila, kdyby do mě nešila má nejlepší kamarádka Eva. Řekla jsem si, že to bylo sice trapné, ale aspoň od ní budu mít pokoj. Kdepak. Prý kde to žiju. Na plachost ať rychle zapomenu a plaším si jedině v koupelně a ještě k tomu tajně. Jestli se mu budu vyhýbat, zůstanu sama. Vzdorovala jsem dlouho, ale nakonec mě vytáhla na večírek, kde nás Adam přišel pozdravit. Nebo spíš všechen ten alkohol, který vypil. Muži a jejich hrdinství. Známe. Na chvíli jsem si pomyslela, že prostě potřeboval čas. Eva ho pozvala k našemu stolu a udělala mu místo vedle mě. Moc toho nenamluvil, táhlo z něho jako z flašky s vodkou, ale za chvíli už měl ruku na mém stehnu. Řekla jsem si, že čas to chtělo, ne ovšem pro hlavu, ale rozkrok. Vstala jsem a odešla domů. Tam jsem si lehla na postel a zamrzelo mě, že jsem už před lety strhla všechny plakáty, mohla jsem se na ně dívat a vymýšlet si příběhy, které s realitou nemají nic společného. Nakonec jsem si řekla, že ty plakáty k tomu nepotřebuji.

     Toho úchyláka, jak jsem mu v duchu začala říkat, jsem si úplně přestala všímat. Dokud nepřišla esemeska z neznámého čísla podepsaná jeho jménem, kde mě zval do kina. Jak originální. Kdyby se raději choval slušně, když tam se mnou byl na mé pozvání. A kde zatraceně vzal moje číslo? Ptala jsem se sama sebe a věděla jsem přesně, komu mám jít vynadat. Ta potvora, co si říká moje nejlepší kamarádka, se ani nestyděla přiznat. Samozřejmě mu dala mé číslo, když ho chtěl. Tedy ne. Dala ho svému klukovi a ten ho předal svému kamarádovi a až ten ho předal Adamovi, protože se s ním zná. Aspoň si myslí, že už ten. Proč muselo moje číslo putovat přes půl ročníku, aby mě někdo, kdo nezná ani moje celé jméno a nic o mně neví, ale moji figuru má obhlédnutou, mohl pozvat do kina? Protože muži občas pátrají. V překladu, ptají se kamarádů. Na esemesku jsem vůbec nereagovala. Pár dní se nedělo nic, pak na mě počkal s kytkou u vlaku. Romantické gesto? Možná ve filmech, v realitě pěkný trapas. A nejhorší na tom bylo, že jsme ho nemohla poslat doprčic, a to se mi náramně chtělo, protože bych před ostatními vypadala jako mrcha. Jenomže za nějaký čas jsem se stejně nechala přesvědčit a vzala ho na milost. Když chtějí, tak mluvit dokáží. Ne oprava, když něco chtějí.

     Z úchyla se stal zase Adam. Na schůzkách jsem mluvila hlavně já, osahával mě hlavně on. První pusa se mi líbila, po prvním sexu jsem měla pocit, že mě přejela parní lokomotiva. Než jsem se nadála, byli jsme spolu půl roku a on se pořád nemohl rozhodnout, jestli spolu chodíme, natož jestli mě miluje a tak to trvá dodnes, kdy máme roční výročí.

     Připravuju se na zkoušku, ale dohodli jsme se, že si zajdeme na večeři. Měl tu být před půl hodinou. Právě jsem se rozhodla. Dnes budu slavit sama. Rozchod.

 

Za dalších deset let, jedena třicátnice znavená životem…

 

     „Ahoj miláčku, nevíš, kde mám dres na kolo?“

Tam, kde sis ho odložil. „Nevím, právě jsem dorazila domů z práce a mám v ruce ještě nákupy.“     

„Jé, vidíš, ukaž, něco ti vezmu. Koupila jsi mi to víno?“

To se divím, že tě to napadlo. „Ano. Tady. Dík.“

„Tak nevíš, kde by mohl být ten dres?“

Od určitého věku začínají muži mluvit až moc. Obvykle v době, kdy my ženy naopak doufáme, že budou hodně dlouho zticha. „Ne,“ mírně výhružným tónem, který stejně nepochopí.

„A nemohla by ses podívat?“

A nafouknout kolo nepotřebuješ a co zatlačit? Muž, který pro mě udělá vše. Ha. Takových je málo, pokud vůbec nějaký existuje. Většina jen předstírá, aby našli ženu, která pro ně udělá vše. „Podívej se do prádelny.“

 

Za chvíli, během vybalování a uklízení nákupu…

„Je ve špinavém prádle.“

Zapomněl sis ho asi vyprat. Navenek výhružné ticho, které taky nepochopí.

„Co si mám vzít místo toho?“ ozve se za mnou. Ohlédnu se na něj. No, že bys vypadal jako ty z plakátů… možná kdyby… Ne. Na co si lhát. Ani při vší fantazii.

 „Dnes bych si dal něco teplého k večeři. Budeš vařit?“ Pokračuje, když se nedočká odpovědi. „A co si mám teda vzít?“

Ano, naklepu tě, zamotám do drátů a pošlu z kopce zpět k mamince. Dres dojde poštou.  Vztekle bouchnu dveřmi od ložnice.

     Kdepak by ta holka skákala do vody z nešťastné lásky. Chytrá byla a skočila tam preventivně.

 

Konec.

 

 

 

 

Komentáře: Pověst o Lorelei a žena v čase

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek