Vyznání

 
     Krátká povídka o nešťastné lásce a novém začátku.

     Jmenuji se Luke. Příjmení prozrazovat nebudu. Vlastně vám zamlčím většinu podstatných informací a věřte mi, mám důvod.

     Narodil jsem se ve Velké Británii, ale na svou vlast si nepamatuji. Moji rodiče opustili Evropu, když mi bylo pět let. Léta utíkala a jednoho krásného slunečního dne jsem s čerstvým diplomem v ruce, vyrazil hledat svou první práci. Pohovor za pohovorem jsem ztrácel naději na získání dobrého místa. Nakonec jsem si řekl, že zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Přihlásil jsem se na pozici mluvčího ředitele jedné významné mezinárodní firmy. Vzdělání mě k tomu opravňovalo, jinak jsem ovšem nesplňoval jediný požadavek, který byl u popisu pozice uveden. Snad nikoho nepřekvapí, že jsem byl spíš více než méně udiven, když mě pozvali na konkurzní řízení. Ničím se nelišilo od předchozích. Jen v jedné maličkosti. V mém přístupu. Bravurně jsem si vymýšlel odpovědi na zákeřné otázky personalisty. Během půl hodiny jsem dokázal stvořit zcela novou osobnost, která se mnou měla jen málo společného. A pánové v drahých oblecích si s vážnými tvářemi zapisovali mé chytré odpovědi. Jednu chvíli jsem měl těžko potlačitelnou chuť se rozesmát. Naštěstí jsem se ovládl a nakonec jim podal ruku s vědomím, že je už nikdy neuvidím. Když mi o pár dní později zavolali, že jsem byl přijat, myslel jsem si, že se jedná o omyl. Dokázal jsem ze sebe dostat pouze: „Proč?“ Odpověď mi vyrazila dech: „Zeptejte se pana ředitele.“ O pár dní později jsem se dozvěděl nejen odpověď na svou otázku, ale naneštěstí i pár věcí, které jsem vědět rozhodně nechtěl. Šarmantní pětatřicátník mi s úsměvem sdělil, že ho zaujala poznámka personalisty u mého životopisu o mém britském přízvuku. Britové prý na něho vždy působí velmi seriózně, tak se mě rozhodl přijmout. Popravdě řečeno byl jsem mírně zdrcen, že mi k novému místu pomohl pouze přízvuk, kterého jsem se léta marně snažil zbavit. Ale rychle zapomenout na skleslost mi pomohla jiná zjištění. Láska na první pohled zřejmě opravdu existuje a navíc se mi líbí muži. Vlastně ne všichni muži. Jenom můj nový šéf. A tak se začala psát nová kapitola mého života. Stal se ze mě výborný tiskový mluvčí platonicky zamilovaný do svého šéfa.  

     Tato kapitola právě končí, a proto místo psaní vhodného prohlášení, které můj šéf pronese na slavnostním otevření nové továrny, vzpomínám. Už utekly dva roky a na mých citech se nic nezměnilo. Napadlo vás někdy udělat něco bláznivého? Třeba napsat šéfovi místo projevu vyznání? Mě zrovna teď. Proč ne. Ale nejdřív práce. Jdeme na to.

 

Vážení přátelé,

 

     sešli jsme se zde u příležitosti otevření nové továrny. Někdo se může ptát, co je na takové události významné. Chcete vědět co? Neotvíráme jen novou továrnu, ale nabízíme nezaměstnaným lidem v okolí začít nový život. Nejedná se jen o zaměstnání, ale i o možnost být částí kolektivu a svým úsilím přispívat k dalšímu rozvoji a úspěchu naší společnosti…

 

     To jsou nesmysly, co? Může se pak někdo divit, že se podobných akcí všichni účastní jen kvůli občerstvení nebo z povinnosti? Pomalu skládám slova do zítřejšího projevu a současně s nimi se mi v mysli rodí jiná. Slova vyznání. Která z nich napíšu?

 

Drahý,

 

     uplynuly téměř dva roky od chvíle, kdy jsem Tě poprvé potkal. Srdce mi rychle tlouklo vzrušením, když jsem poprvé přicházel do nového zaměstnání, a jeho rytmus se ještě zrychlil, když jsem se vydal do Tvé kanceláře. Tolik jsem o Tobě slyšel a četl. Otevřel jsem dveře a uviděl Tě stát před stolem, v ruce si držel dopis a na tváři měl zamyšlený výraz. Věděl jsem, že si ten pohled zapamatuji na celý život. Potkal jsem svoji první velkou lásku. Někde jsem četl, že velkou lásku člověk potká jednou, nanejvýš dvakrát za život. Zvedl si hlavu a usmál si se. Já jsem se ztratil ve Tvém pohledu a uvědomil si, že můj první a možná poslední pokus nikdy nebude úspěšný. Přesto bych se nedokázal vzdát možnosti být Ti po boku. Dny plynuly, měnily se na týdny, ty v měsíce až uběhl rok a brzy uteče další. Dívám se, jak každý Tvůj pohled na fotografii Tvé ženy je doprovázen šťastným úsměvem, slyším Tvůj hlas plný něhy, když s ní hovoříš po telefonu, a obojí se mění v dýku, která se noří do mého srdce. Na svou obhajobu mohu jen říct, že cítím zároveň i radost z Tvého štěstí. Mnohokrát jsem si říkal, že bych měl odejít a vymanit se ze zajetí závislosti na Tvé přítomnosti. Často mě napadlo, že žiju jen pro pohled na Tebe. Proč jsem neodešel? Protože když jsem sám, cítím jen pustou prázdnotu ve svém srdci, která je mnohem horší než bolest. Na lásku musí být dva. Klišé staré jako láska sama. My nejsme dva, vlastně není ani slovo my. K lásce nikoho nedonutíš a neutečeš jí. Dává ti křídla nebo tě svrhne do propasti. Vím, že svá křídla nedostanu. Stojím na okraji propasti a čekám, jestli do mě někdo strčí, nebo získám odvahu ke skoku, který mě osvobodí. Po něm snad přijde nový počátek.

     Proč Ti tohle všechno píšu? Konečně jsem získal odvahu skočit. Dala mi ji novina, která Ti vykouzlila na rtech jeden z nejkrásnějších úsměvů, které jsem kdy u Tebe viděl. Pochopil jsem, že dělat Ti stín, je závažím nejen pro mě, ale i pro Tebe, ačkoli nic nevíš. Ale jednou by někdo mohl pochopit… Doufám, že Ti Tvůj syn nebo dcera budou vždy dělat jen radost.

     Jednou z největších věcí, které člověk pro ty, které miluje, může udělat, je, že si nechá některé věci pro sebe. Nechá své milované být šťastnými a smíří se sám se svým žalem. Proto zítra, až bude čas předstoupit před dav, doručí Ti obálku, která bude obsahovat dva dokumenty. Tvůj projev a mojí výpověď. Já tou dobou budu sedět v letadle do své vlasti a toto vyznání zůstane navždy jen v mé hlavě, kde, jak doufám, časem vybledne, a jednou se přerodí v jiné vyznání, které bude moct být vysloveno nahlas. Buď tedy šťastný, moje první velká lásko.

 

     Na křídle letadla se odráží poslední sluneční paprsky. Poslední slova mého vyznání mi ještě zní v mysli a loučím se jimi se zemí, která mi byla domovem. Byl jsem někým jiným, teď budu zase jen sám sebou. Tam v dálce mě čeká něco nového, a tak to má být.

 

Konec.