Zimní můra

 

     Před delším časem jsem měla napsat povídku na téma sněžného muže. Ale… Uvízla jsem se svou představou sněžného muže u kreslené pohádky zhlédnuté v dávném dětství. Tedy v podobě tlustého, bílého pidimužíka a s touto představou odmítla moje fantazie pracovat. Z čirého zoufalství nad otázkou o čem tedy vlastně budu psát, jsem začala psát a čekala, co z toho bude. A bylo. Dodnes si myslím, že nejbláznivější povídka, kterou jsem kdy napsala, ale zpětně se u ní sama ještě zasměju, takže jsem se rozhodla, že ji vytáhnu „ze zásuvky“ a třeba někoho z vás též pobaví. 

 

     Zítra odjíždím a nemám nic sbaleno. To by nevadilo, jenomže mně navíc spousta věcí chybí. Včera jsem zjistil, že sice mám lyže, ale na jedné chybí vázání a na druhé nefunguje. Naneštěstí jsem našel servis, kde byli ochotni dát lyže do pořádku do druhého dne. Slovo naneštěstí je v mém případě použito naprosto správně. Stejně nevím, jestli je vůbec budu potřebovat. Naposled jsem na lyžích stál během povinného lyžařského kurzu na základce, protože mi rodiče nevěřili, že mám angínu, což je čtrnáct let zpátky. Tehdy jsem angínu neměl, zato od návratu z kurzu mám hrůzu z lyžování. Nešťastnou náhodou jsem se o tom zmínil během večírku před kamarádem a jeho přítelkyní. Nechápu, kde se v lidech bere to samaritánství. Rozhodli se mě přesvědčit o kladech a krásách lyžování. Dali dohromady partu lidí, zaplatili chatu na horách a donutili mě jet taky. Odolával jsem dlouho, ale ti vyděrači mi vyhrožovali. Prý pokud nepojedu, napíšou anonymně jednomu našemu společnému kamarádovi, co jsem o něm řekl. Nevím, co přesně to bylo, protože jsem byl v mírně podroušeném stavu, ale tuším, že cosi nelichotivého o stylu jeho oblékání, kterým připomíná gaye, což je sice pravda, ale rozhodně nechci, aby se to dozvěděl. Ne, že bychom byli tak dobří přátelé. Vlastně přesně naopak. Znám ho jen od vidění, ale… má trochu prudkou povahu, černý pásek v karate a je homofobní. Došel jsem k závěru, že celá záležitost by mohla mít větší neblahý vliv na můj zdravotní stav než lyžování a souhlasil jsem.

     Situace je následovná… pokud se rovnou nezabiju, ztrapním se před blíže neurčeným počtem lidí, z nichž některé vůbec neznám. A ty co znám, mi ten nezapomenutelný zážitek budou ještě dlouho připomínat.

  

     Musím se stavit v servisu pro lyže, a pak v obchodu dokoupit věci, které mi chybí. Napadlo mě, že bych úmyslně mohl něco zapomenout, abych měl výmluvu, proč nemůžu na sjezdovku. Třeba lyžáky by byly k tomu účelu zvlášť vhodné. Jenomže se ukázalo, že mě z takových myšlenek rádoby kamarádi podezřívají, zvláště ten, který všechno spískal. Pravidelně mi volá, abych nezapomněl to či ono. Mám vážnou obavu, že je schopný mi věci překontrolovat.     

     Lyže k mé nevýslovné lítosti opravdu stihli opravit a i v obchodu měli všechno, co jsem sháněl. Všechno se proti mně spiklo. A aby měl den svoji třešničku na dortu, sotva za mnou zapadly dveře od bytu, začal zvonit mobil. Odhodím tašky a lovím tu šílenou věc, co se nikdy neozve, když se nudím, ale zásadně jen tehdy, když mám plné ruce, z batohu. Podívám se na volajícího. Dan. To je ten neřád, co za všechno může.

„No, slyším.“

„Máš všechno?“

„Jo, jo.“

„Hlavně lyžáky, lyže a oblečení?“

„Copak nevím, co si mám vzít s sebou?“

„Právě že víš, a proto ti to připomínám, abys náhodou, jak jinak, nic nezapomněl.“ Měl jsem pravdu, určitě mi ty věci překontroluje.

„Mám všechno, hlavně se sám nezapomeň sbalit. Ale kdybys náhodu zapomněl se pro mě zítra stavit, tak se zlobit nebudu.“

„Bez obav nebo teda spíš s obavami, protože se určitě stavit nezapomenu. Bude se ti tam líbit. Lyžování si zamiluješ.“

„To nehrozí. Mým jediným cílem je přežít s co nejmenší újmou na zdraví.“

„Tvůj optimismus mám rád.“

„Vůbec nechápu, jak si můžeš říkat kamarád. Zkus mi do zítra nevolat.“ Na druhé straně se ozve smích. Dana a zpovzdálí i jeho přítelkyně. Katky. Hezké jméno, ona je také hezká a dlouho jsem si myslel, že i fajn, ale lví podíl na Danově hrozném nápadu jí nezapomenu.

„No dobře, tak se sbal a dobře se vyspi.“

„To mi díky vašemu šílenému nápadu nehrozí. Mějte se.“ Rychle zmáčknu červené tlačítko, aby mi nekázal dál. Je nezmar. Tak jo, začnu balit, stejně tomu neujdu.

 

     Následující hodiny strávím hledáním. Nejdříve hledám kufr nebo aspoň cestovní tašku. Ani u jednoho si nemůžu vybavit, jestli jsem je kdy vlastnil. Jsem městské dítě. Ne jen, že si vystačím s městem a venkov a příroda mě nikdy nelákaly, já si dokonce vystačím s jedním městem. S tím, ve kterém žiju. Netoužím ho opouštět, a tudíž žádné takové zbytečnosti, které právě teď hledám, nepotřebuji. Naposled jsem někam jel s rodiči jako neplnoletý povinně. Ale co já vím, v čem jsem měl věci? Nakonec jsem jakousi velkou tašku našel vzadu ve skříni. Určitě mi ji tam strčila mamka, když mi před třemi roky pomáhala se stěhováním do bytu. Na rozdíl ode mě cestuje ráda a zřejmě nemohla uvěřit, že jsem se od ní tak naprosto zvrtnul, a v návalu optimismu mi sem tašku dala, kdybych si to jednou rozmyslel. Nerozmyslel, byl jsem přinucen a to je rozdíl. Pak začnu hledat úplně všechno, co s sebou potřebuji, dokonce i lyže se, přes svoji velikost a fakt, že jsem je hned po příchodu postavil vedle vchodových dveří, dokázaly ztratit. Nějak zapadly za skříň.

     Nakonec jsem se nějak sbalil a šel si lehnout.

 

     Nezapomněli se stavit. Dokonce mi ochotně všechny věci naložili do auta. Málem naložili do auta i mě. Musel jsem jim připomenout, že zatím mi můj zdravotní stav umožňuje dojít k autu a posadit se do něho, a že jejich laskavá pomoc bude nutná až při návratu, pokud tedy nebude nutná rovnou rakev, ale i ta se musí naložit. Vynadali mi, že jsem pesimista.

     Naposledy jsem byl nucen cestovat delší čas autem během již zmiňované dovolené s rodiči. Nepamatuji si, jak jsem tehdy cestu zvládal, ovšem tentokrát to byl očistec. Žaludek se rozhodl protestovat už při průjezdu první zatáčky. Na chvilku mi svitla naděje, že dostanu milost a vyloží mě, avšak Katka pohotově vytáhla z kabelky Kinedryl a vrazila mi ho do pusy v momentě, kdy jsem ji neopatrně otevřel, abych protestoval proti další jízdě. Lekl jsem se a spolkl ho. Potom se mi zase chtělo na malou a Dan mi odmítl zastavit, protože prý máme zpoždění. Určitě lhal. Jenom se bál, abych jim neutekl. Nakonec jsem mu musel vyhrožovat vším, co mě napadlo, a stejně by nezastavil, kdyby se nepřimluvila Katka. Tak jsem nakonec jízdu do hor přežil.

 

     Ti další lidé, kteří měli chatu obývat s námi, dorazili dříve. S nechutí jsem zjistil, že všichni jsou zapálení lyžaři a milovníci hor. Ovšem nejhorší chvíle jsem zažil večer. Sotva dojedli večeři, mně po cestě moc nechutnalo, začali se nějací borci bavit o něčem, čemu říkali „extrémní lyžování“. Málem jsem z toho zešedivěl a překřtil jsem to na „extrémně drahou sebevraždu“, ale přiznám se… netroufl jsem si se s novým názvem pochlubit ostatním, nepochopili by to. Naštěstí všichni chtěli jít brzy spát, aby se mohlo další den vyrazit co nejdříve (z toho jsem zase tolik nadšený nebyl), takže jsem se naprosto psychicky vyčerpán odšoural do svého pokoje, kde bylo krásné ticho. Sotva jsem zavřel oči, začaly mi před vnitřním zrakem defilovat lyže, lanovka, sjezdovky… Usnul jsem až pozdě v noci.

 

     Stojím na svahu. Nikdy se nedostanu dolů, je to naprosto vyloučené! Mám za sebou peklo. Nejdřív se mě pokoušeli dostat na svah nějakou lanovkou, co vypadá jako talíř, který si máte strčit pod zadek a nechat se vyvést. No, po mnoha a mnoha pádech, kdy nejdelší mnou uražená vzdálenost lanovkou činila dva metry, se Dan smiloval (pohrozil jsem mu sebevraždou a nechtěl mě mít na svědomí) a odvezl nás k jiné lanovce, kde si stačí sednout do vozíčku a v klidu dojedete až nahoru. Ta se mi líbila. Dokonce jsem na malý okamžik naprosto idealisticky přemýšlel, že by se mi hory mohly trochu zalíbit. Jenomže nás to nahoře vyklopilo, vozíček si odjel dolů a mě tady zcela neprofesionálně nechal. A ti dva (ostatní z party zůstali na tom prvním svahu)… nemám pro ně jmen… řekli, že se sejdeme dole a zmizeli kdesi pode mnou v mlze.

     Nešťastně se rozhlédnu kolem. Už jsem se skoro rozhodl, že tady raději umrznu, než bych riskoval sjezd dolů, ale šílení lyžaři, z nichž někteří kolem mě prosvištěli celkem třikrát za dobu, kterou tu stojím, na mě vrhají čím dál divnější pohledy. Někteří se mi zdáli docela malí, namlouval jsem si, že se jen přikrčili, ale pak jeden „mrňous“ projel blízko mě a nemohl jsem si déle lhát. Dítě a mrňavé! Můj komplex méněcennosti začal narůstat.

     Nějací nevychování výrostci na mě zahulákají, ať nepřekážím. To je dnes doba. Ani nenechají člověka v klidu umrznout. Nějak se mi zdá, že ta strana, kde není sjezdovka, je pro sestup příhodnější. Sice tam jsou nějaké cedule s divnými obrázky, ale dneska si stejně každý dá cokoliv kamkoliv, jak se mu zlíbí a nemá cenu se tím zabývat. Vezměte si například reklamní letáčky, napíšete, že je do schránky nechcete a stejně je tam nacpou. Nebo billboardy. Vystaví se na ně kde kdo a člověk se akorát lekne, když se na ně omylem zadívá. Navíc mě při sestupu nebudou otravovat lyžaři. Začnu se pomalým řízeným pádem spouštět dolů. Vždycky od jednoho stromku ke druhému. Jehličí mám už úplně všude, ale nevadí. Myslím, že jsem urazil minimálně padesát metrů, určitě budu brzy dole. I když nahoru jsme jeli docela dlouho. V dálce jakoby hřmělo. No, ještě že je zima a nejsou bouřky. Dívám se po dalším vhodném stromu, ke kterému bych se vydal a zabrzdil o něj. Ten nejbližší je dost daleko. Vůbec se mi to nechce líbit. Pomaličku se pustím mého posledního zachránce a vydám se ke vzdálenému stromu. Ale lyže se nějak rychle rozjíždějí. Do toho stromu narazím příliš rychle. Bude ze mě placka. Už tam budu. Hřmí čím dál hlasitěji. Něco bílého prolítlo kolem a vzalo mě to sebou. Tak ono to hřmění bylo od laviny. A sakra…

 

     Žiju! Nebo ne? Ale jo. Vzpomínám si na lavinu. Kde jsem teď? Vypadá to jako vnitřek srubu. Tedy můj byt to není (je tu moc velký pořádek), ale zase lepší než být zasypaný sněhem. Je tu něco jako postel, na tom ležím, prostě vyvýšené místo, pak krb, nevím, jestli se tomu ve srubu neříká jinak, za předpokladu, že ve srubu skutečně jsem. Na stěnách visí kožešiny, kdo ví z čeho, jsou i na zemi a na nějakých ležím. Uprostřed místnosti je stůl a dvě židle. Pro městské dítě jiný svět. Ty kožešiny na stěnách mi připomenou zámek. Pak ještě dveře, které vedou do další místnosti. Jak tak zírám nevěřícně kolem, objeví se ve dveřích muž.

„Aaaaaa.“ Trapné ticho. Není dobré vítat svého pravděpodobného zachránce zděšeným řevem, ačkoli je k němu důvod. Ten muž nemůže být o moc starší než já, takže něco kolem osmadvaceti, ale má dlouhé bílé vlasy a strašně světlé modré oči. Co když jsem narazil na sněžného muže? Ale vždycky jsem si ho představoval většího, tenhle má jenom kolem 180 cm, a taky… no porostlého srstí… teda chlupatého, ale kdo ví, co má pod oblečením. Tak jo. Přiznávám se, naposled jsem si sněžného muže představoval u nějaké knížky, kterou nám četla učitelka ve školce, a zřejmě jsem tou představou stále deformován. Přestanu si vymýšlet nesmysly. Nějak musím napravit ten trapas před chvílí.

„Pardon. To bylo kvůli místnímu přesunu z města do přírody.“ No co, když je časový posun, může být i místní přesun, ne? Dívá se na mě s podezřením, že jsem blázen. 

„Trpím lekavostí.“ Vylepším situaci. Existuje něco takového? Navíc není slušné někomu naznačovat, že jste se ho lekli. Podezření v pohledu se změní v jistotu.

„To ze šoku z té laviny.“ Konečně mě napadne lepší vysvětlení. Tentokrát má v pohledu pochopení. Jenom si nejsem úplně jistý, čeho se týká. Jestli mé poslední výmluvy nebo utvrzení v jistotě o mém duševním stavu.

„Co jsi tam dělal?“ Dovtípím se, že myslí místo, kde mě našel.

„Měl jsem tam lyžovat.“

„Sjezdovka je na druhé straně.“ Ruce si složí přes prsa a mluví přísně.

„A proč by to nešlo i na této straně?“ zeptám se drze. Třeba pro nebezpečí lavin? Každý se může splést.

Můj zachránce výmluvně zvedne obočí. „Ty cedule varující před utrhnutím laviny ti nebyly podezřelé?“ Jestli myslí ty směšné obrázky, tak ani ne. Ale uznávám, že mě mohlo něco podobného napadnout.

„Kde jsem?“

„V mé chatě.“

„A ty jsi kdo?“

„Pracuji pro správu parku.“

„Takže jsi správce parku?“

„Ne, to ne. Nejsem jejich zaměstnanec, jen pro ně pracuju.“

Ulevilo se mi. Proč? V momentě, kdy řekl, že pracuje pro správu parku, jsem začal přemýšlet, jestli existují pokuty za uvolnění laviny. No, asi ne, nicméně záchranné akce vynucené vlastní iniciativou určitě zpoplatněné jsou, takže jsem začal počítat, jakou částku by po mně mohli chtít. Vyšlo mi nechutně vysoké číslo, přemýšlení, jestli bych tolik peněz měl, nebylo nutné. Neměl. Ani úvahy o tom, kdo by mi půjčil, netrvaly dlouho. Nikdo. A ještě jedna věc… netrpím ješitností, ale přeci jen, že by všichni museli vědět, jak jsem při své druhé návštěvě hor strhl lavinu… No nemuseli. Proto jsem začal sondovat, jak to s mým zachráncem vůbec je. Pokud pro ně jen pracuje, ale není správce, nemusel by mě udat. Musím ho přesvědčit.

„A co tedy přesně děláš?“

„Většinou se zabývám sledováním pohybu zvěře. Občas zachraňuji turisty.“ Podívá se na mě takovým vyzývavým pohledem. V kombinaci s jeho vzhledem mi z toho pohledu vstávají hrůzou vlasy na hlavě. „A vybírám poplatky.“ Chvilka ticha, kdy já začínám mít opravdu strach, on… kdo ví. „Od některých… třeba těch, co nechtějí být udáni horské službě a správě.“ Zákeřně se usměje. Jak mohl vědět, na co myslím? Uááá. Kolik peněz jsem si vzal s sebou na sjezdovku? Co když mi je už vzal? Nebo vypadly během důvěrného sbližování se s velkou masou sněhu? Hm, myslím, že jsem je zapomněl na pokoji. Za lanovku platil Dan. A reptal. Nevím proč. To se přece stane každému, že zapomene peníze, obzvlášť ve stresu z výletu, na který nechtěl jet, a kdo jiný by za to měl trpět než tvůrce všeho neštěstí? Dan. Jen kvůli němu jsem v této nezávidění hodné situaci. Třeba bere šeky. Jenomže já jsem nikdy neměl šekovou knížku.

„A kolik peněz bys vlastně chtěl?“ začnu vyzvídat.

„Kdo řekl, že chci peníze.“

Je to dobrý, nechce peníze, které nemám! Počkat. Co teda vlastně chce?

„Co teda?“

„A co máš s sebou? Zkus mi něco nabídnout.“ Řekne důvěrným tónem, který je mi podezřelý. Jednou jsem četl jeden článek… To teď vůbec není důležité, on jde blíž! Posadí se na okraj postele.

„Pomůžu ti s přemýšlením. Vlastně nic nemáš. Až na svoje tělo.“

„Moje tělo? To jako chceš prodat moje orgány?“ Mluvili o tom v televizi ve zprávách. Prý si tak vybírá poplatky mafie. No on sice nevypadá, že by k ní patřil, ale… Budu vykuchán sněžným mužem! Zlý sen! Můj společník vyprskne smíchy. „Ty jsi legrační. Správa parku moc neplatí, ale tak špatně na tom nejsem, abych musel obchodovat s lidskými orgány, a i kdybych byl, nikdy bych takovou věc neudělal. Jak si na něco takového vůbec mohl přijít?“ Jsem městské dítě odkojené hrůzou večerního zpravodajství. Naproti tomu on, který si tu žije jako sněžný muž, nemůže mít o takových věcech přehled, a tudíž se jich neobává. Zatvářím se uraženě. „Tak co teda chceš?“ K čemu asi tak moje tělo?

„Schválně jestli na to přijdeš.“

No, co jako… Otroctví? Asi ne. Stejně jsem strašně nešikovný. Počkat! To ne! V žádném případě. Trapas s lavinou je jedna věc, jistě, nechci, aby o tom někdo věděl, ale pořád lepší, než si… jeho mlčení. Já nejsem… Ne, nic takového nepřichází v úvahu.

„Nikdy!“ Zařvu pohoršeně. Zvuk se tak divně odrazí od stěn, až se sám leknu.

„Ne? Jsi na chráněném území, sešel si z vyznačené stezky respektive oblasti, ignoroval pravidla parku, strhl lavinu a způsobil značné škody na porostu, až ti sečtou účet, budeš mít do konce života na co vydělávat.“ Vypočítává s úsměvem. Prevít jeden. Že by se mi do konce života chtělo vydělávat na národní park… Chápu, že je to v podstatě národní dědictví, ale podporuji ho z daní, které odvádím, celá výplata se mi zdá trochu moc. Ale dělat s ním tamto… Na internetu nedávno psali, že část heterosexuálních mužů se někdy vyspí ze zvědavosti s mužem, ale já zvědavý v tomto směru vůbec nejsem. Ale zase tolik peněz… Jak můžu vůbec takhle přemýšlet. Kvůli vlastní hamižnosti chci prodat své tělo! Počkat. To zní strašně blbě. Trochu jsem se do toho zamotal.

„Tak co?“

„Co všechno bych musel dělat?“ Jenom zjišťuji informace, v žádném případě to neznamená, že něco takového budu dělat, ani o tom nepřemýšlím… Trochu jo.

Dlouze se na mě zadívá. „No v zájmu mé vlastní bezpečnosti, když tě tak poslouchám… dělal si to někdy jinému muži pusou? To by si mohl zvládnout.“

„No fuj! Samozřejmě, že nedělal, co si mně myslíš?“ Odporná představa. Něco mě napadne. „Podívej, nemyslíš si, že bych tě mohl omylem kousnout? Přijde mi to strašně nebezpečné.“

„Máš pravdu, ty bys mohl.“ Řekne taky s obavou. Tady mám nárok na obavy jenom já. Proč se bojí on? „Co tím chceš říct, že já bych mohl?“

„Viděl jsem tě, jak si se snažil dostat z toho svahu, díky tomu nejsi ještě pořád pod lavinou, nic podobného jsem v životě neviděl a dlouho se tak nenasmál.“ Začne se znovu smát, až mu tečou slzy z očí.

„Díky za záchranu, ale nic směšného na život ohrožujícím sestupu nevidím. Stejně na tom nezáleží. Shodli jsme se, že se k tebou navrhovaným aktivitám nehodím, a věc je vyřešená,“ řeknu vítězoslavně.

„Zpomal. Jenom jsme zavrhli… jednu praktiku. Jsou tu i jiné možnosti.“

„Ty jsou taky nebezpečné,“ prohlásím rozhodně.

„Nejsou a svlékni se.“ Prohlásí mnohem rozhodněji než já. Nehýbu se.

„Buď peníze, nebo…“ Pohrozí mi. Když se to tak vezme, není důvod mu nevyhovět. Ve společných sprchách je člověk taky nahý s více lidmi. Začnu se pomalu svlékat. Takticky pod dekou. Zrovna se v duchu chválím, jak dobře jsem si poradil, když se v oblečení nějak zašmodrchám a… no zkrátka nemůžu tam ani zpět. Svázal jsem se vlastním oblečením.

„Tak co je?“

„Nejde to.“

„Chceš raději platit?“

„Ne takhle. Zaseknul jsem se.“

„Jak zaseknul?“

„No jak? Prostě nějak!“

Odkryje deku a válí se smíchy. „Ty si opravdová perla. Tohle by musel dlouho cvičit i šašek v cirkusu a tobě se zadaří na první pokus.“ Přirovnání mě zrovna nenadchne.

„Vymotej mě.“

„Já ti nevím, jak tak na tebe koukám, jsi v podstatě zabezpečený, možná…“

„Hned!“

„No jo.“ Začne mě vymotávat z mých šatů. Jak se nade mnou sklání, bílé vlasy mám kousíček před obličejem. Nejsou ošklivé. Nezvyklé, ale ne ošklivé. Modré oči úplně září ve velmi pravidelné tváři. Když si člověk zvykne na bílé vlasy a světlou pleť, je docela pohledný a zajímavý. No stejně nic divného dělat nebudu.

„A je to. Svlékni si kalhoty a otoč se na břicho.“ Zajímalo by mě proč, ale udělám, co chce. Nenápadně se dívám, co dělá. Svlékl si triko. Chlupatý není. Podle jeho těla má asi víc sportovních aktivit než já. V podstatě jenom ráno běhám na tramvaj, protože se nestíhám včas vypravit do práce. Anebo to bude jeho zaměstnáním. Jak tak o tom přemýšlím, pohladí mě po zádech.

„Nešahej na mě!“

„A jak se se mnou chceš vyspat, když se tě nemám dotýkat?“

„Nechci. Ty chceš. Navíc jsem neřekl, že souhlasím.“

„Ale svléknul ses.“     

„No a?“

„Tak se konečně rozhodni.“

„Budu o tom přemýšlet.“

Když já nevím. Jemně mě škrábe v kříži. Ani se mi nechce protestovat. Přeci nemůžu… ale zase…  Přisune se blíž. Hezky hřeje. Vtiskne mi polibek na rameno a zuby stiskne ušní lalůček. Zavřu oči. Něčím šramotí. Nevšímám si toho. Rukou mi zajede mezi nohy. Brzy na jeho dotyky začnu reagovat. Není to zlé. Jenom tohle bych mohl přestát. Lžu. Je to mnohem lepší, než si to dělat sám. V duchu se začnu radovat, jak z ošemetné situace lehce vyjdu. Dokonce začínám chápat onen článek o heterosexuálních mužích. Něco tu nehraje. Co? No jo, kdybych já byl na straně vyděrače, chtěl bych z toho mít v první řadě něco sám…

„Áááá hned to vyndej.“ Zařvu.

„Zvykneš si.“

„Ani v krizi. Jakékoliv!“ Proč se nemohl dál věnovat jenom přední části? To se mi líbilo. Začnu sebou mlít, ale pevně mě drží. Za chvíli nejhorší bolest přejde. Vzpomenu si na dávný zážitek z nemocnice a bezodkladně ho svému trýzniteli sdělím: „Připomíná mi to endoskopické vyšetření tlustého střeva.“

Prst zmizí.

„To si řekl schválně.“

„Ne, proč?“

„Můj sexuální chtíč není podporován představou endoskopického vyšetření.“

„Nic si z toho nedělej.“ Poklepu ho po stehně. A jsem na sebe pyšný, i když trochu nezaslouženě, neboť moje konstatování bylo jen dílem vzpomínky z dětství tak strašné, že se mi v živé paměti uchovala dodnes. Asi se radost z vlastní vychytralosti musela odrazit na mé tváři, protože ten bělovlasý ďábel vztekle zasyčel: „Počkej, já ti ukážu.“ Chtěl jsem se zeptat co, ale rozepnul si kalhoty a chytnul mě za boky, tak jsem pochopil. V příštím okamžiku jsem řval jen já. Tohle bylo mnohem horší než endoskopické vyšetření. Ječel jsem a ječel…

 

     Otevřu oči do tmy ve svém pokoji. Jen sen. Naštěstí. Tělo mám zalité studeným potem. Přemýšlím o svém snu. Nevím, jestli je horší, že jsem v něm byl znásilněn a málem jsem s tím souhlasil, abych nemusel platit pokutu, ačkoli vím, že by mi žádnou nedali, nebo nepoznal značku varující před pádem laviny. Venku začíná svítat. Peklo začíná.   

 

     Stojím na vrcholu sjezdovky. Přede mnou uhlazený povrch zvoucí k rychlé jízdě, kterou za žádných okolností nemůžu zvládnout, a za mnou značky upozorňující na riziko pádu laviny… Mám životní pojistku, volím sjezdovku…

 

Konec.

 

 

Komentáře: Zimní můra (BL)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek