O smutné sově

 
     Můj první pokus o pohádku inspirovaný kresbou.

     Byl jednou jeden strom, v mohutném kmenu měl velkou dutinu a v té žila s rodiči malá sova. Přes den odpočívali, ale za večera se společně vydávali ven a létali nocí.

     Jak malá sova rostla, vydávala se už občas na noční lety sama. Jednou prolétávala mezi stromy, tu slétla níž, aby lépe viděla, co se děje na zemi pod ní, pak zase vystoupala až nad koruny stromů a radovala se ze záře měsíce a hvězd. Zapomněla na čas a najednou noc začala ztrácet svůj černý samet a na východě se objevilo světlo. Malá sova věděla, že svítá a domů se nedostane včas. Pod sebou uprostřed lesa spatřila veliký dub, který jí připomněl rodný strom, a rozhodla se, že v jeho skrytu přečká část dne, kdy vládne slunce. Přistála v jeho rozložité koruně a našla místo, kam se sluneční paprsky nedostanou. Všude okolo panovalo ještě noční ticho a malá sova usnula dřív, než ho přerušil zpěv ptáků.

     Co to? Podivný praskavý zvuk pronikl malé sově do snu a ona otevřela oči. Kousek od ní seděla na větvi rezavá veverka a v tlapkách svírala rozlousknutý lískový oříšek. Zvědavě si sovu prohlížela a pak řekla: „Ty máš ale veliké oči, nikdy jsem takové neviděla.“

„A to je špatné?“ zeptala se s údivem malá sova.

„Nevím. Možná. My máme menší oči,“ odpověděla veverka a odběhla se svým oříškem pryč. Malá sova se zamyslela. Nikdy dřív jí nepřišlo na mysl, že by její oči měly být jiné.

     Za chvilku zaslechla slabé šustění křídel. Do koruny stromu vlétl vrabec. Překvapeně se na sovu podíval a potom se posadil na větev.

„Vrabčáku, mám velké oči?“ zeptala se ho malá sova.

„Máš. A taky velký zakřivený zobák. Podívej se na můj. Je rovný,“ odpověděl vrabec.

„A je to špatné?“ zeptala se malá sova.

„Nevím. Možná. My máme oči malé a zobáky rovné,“ řekl vrabec a odlétl.

     Malá sova dál seděla ve svém úkrytu, dívala se, jak slunce měnilo stíny na své cestě po modré obloze, a přemýšlela. Do srdce dříve plného radosti se vkradly první pochyby a vzaly z něho malé sově štěstí náležící pouze dětství. Proč mají vrabci rovné zobáky a veverky menší oči? Proč ne ona? A je to špatné? Malá sova se cítila zmatená. Rozhlédla se okolo a spatřila, jak po větvi chvátá mravenec.

„Mravenečku, mám velké oči a zakřivený zobák?“

„Máš a taky velké uši.“

„A je to špatné?“

„Nevím. My uši nemáme,“ kvapně odpověděl mravenec a spěchal dál.

     Odlišuji se od ostatních, a proto mohu létat jen v noci, pomyslela si malá sova. Nikdy nebudu jiná. Na malou sovu dolehl veliký smutek. V očích se jí objevil nešťastný pohled a křídla složila před sebe.

     Slunce zapadlo a pomalu se snesl soumrak. Malá sova se vydala domů. Ve velké dutině nikoho nenašla a tak se nešťastně usadila a hleděla do noci. Už jí nepřinášelo radost neslyšně prolétat mezi stromy, poslouchat nejtišší zvuky lesa a stoupat ke hvězdám. K čemu to, když jsem tolik jiná než ostatní, řekla si.

     Vchod do dutiny zakryl stín a vstoupil její otec.

„Tady si,“ řekl. „Copak tě trápí?“ zeptal se, když si všiml nešťastného pohledu malé sovy.

„Jsem jiná než ostatní. Veverka nemá tak velké oči, vrabčák nemá zakřivený zobák a mravenec nemá velké uši.“

„Jsi jiná než ostatní. Vypadá snad veverka jako vrabčák, vrabčák jako mravenec a mravenec jako veverka? Ani oni nejsou stejní. Každý strom v lese roste trochu odlišně a každá květina má jinak uspořádané květiny. V odlišnosti spočívá krása. Naše velké uši mnoho slyší a velké oči hodně vidí, proto jsou sovy moudré. Nepotřebujeme mnoho mluvit, a proto nám příroda dala zakřivené zobáky, nešvitoříme jako vrabci. Tak jako některá zvířata patří dnu, my náležíme noci. Známe krásu měsíce a hvězd. Nikdy nebudeš stejná jako veverka, vrabec či mravenec, jinak bys nemohla být sovou. Každý den buď ráda za svou odlišnost, která tě činí jedinečnou, a važ si jí. Ostatní mohou pochybovat, ale ty si vždy pamatuj, že příroda učinila každého tvora takového, jaké má být a žádné není horší ani lepší.“

     Malá sova ztratila nešťastný pohled a do srdce zapadla první zrnka moudrosti. Roztáhla křídla a vznesla se k noční obloze.

„Je krásné být sovou,“ řekla si šťastně.

 

Konec.