1. část

     Ve vlaku se nenápadně rozhlédnu. Prázdné sedadlo vedle jsem zablokovala kabelkou. Jen si pěkně sedněte jinam. Já potřebuji aspoň relativní soukromí. Nikdo zvědavý se nedívá mým směrem. Noťas mám položený na nohou a kurzor myši připravený kliknout na správnou složku. Tak fajn. Otevřu si složku s názvem „mangy“ a vyberu jednu ze svých oblíbených. Dřív jsem s tím nedělala takové tajnosti, ale od té doby, co mi jedna zvědavá baba koukala přes rameno, a pak pohoršeně kroutila hlavou, si raději dávám pozor. Chápu, že nepatřila mezi fanynky yaoi mangy, ale můžu já za to? Sama pořád mlela o vaření a měla zadek jako almaru. Jednoznačně by jí prospělo, kdyby více četla a méně vařila. Dnes mám za sebou poslední zkoušku, což znamená, že mi začaly letní prázdniny a čeká mě nelehký úkol. Týká se mého kamaráda Sebastiána.  Vždycky jsem si přála mít za kamaráda gaye, ale kde ho vzít? Nedávno se však konečně probrala moje ženská intuice a při pohledu na mého nejlepšího kamaráda se mi propojila fakta a já zjistila, že už ho mám. Sebastián je gay. On to tedy popírá, ale některá neklamná znamení svědčí jasně pro. Nemůže si najít holku. Chodí dobře oblečený. Zajímá se o módní trendy. A… no určitě se ještě něco najde. Můj úkol na tyto prázdniny se skládá ze dvou částí. Za prvé přesvědčit Sebastiána, že je gay. Za druhé najít mu přítele. A pak budu moct pozorovat BL z první řady, ale tohle za žádných okolností nesmím říct nahlas, jinak mě Sebastián zabije a nic z toho nebude. Snažila jsem se Sebastiána nějak opatrně navést na myšlenku, že se může mýlit ve své domnělé orientaci, ale jedno se ukázalo poměrně záhy. S opatrností se nikam nedostanu. Chová se mužsky natvrdle a zarputile. Já si vždycky myslela, že gayové myslí více jako my. Nevadí. Teď zvolím frontální útok. A než dojedu domů, něco pěkného si přečtu.   

 

     Sebastián se ozve jako na zavolanou. Zrovna jsem dojedla. Psala jsem mu esemesku už po zkoušce. Gratuloval mi a slíbil, že později brnkne.

„Ahoj.“

„Ahojky, ještě jednou moc gratuluju.“ Copak takhle mluví heterosexuál? Určitě je gay. „Nepůjdeme někam slavit?“

„Jasně. Ty Sebastiáne, víš, jak jsme se bavili minule…“

„Loto!“

Evidentně si to pamatuje až příliš dobře a další útok čeká. Podcenila jsem ho. „Že mi rovnou neříkáš lopato!“ ohradím se.

„Budu, jestli nedáš pokoj.“

„No, ale možná bys o tom mohl přemýšlet. Já bych ti pomohla s hledáním!“

„To věřím,“ ozve se odměřeně.

Vůbec nejeví nadšení. Ach jo. Bude to těžké, ale nevzdávám se. Vytrvalostí k úspěchu. Nebo tak nějak. „Co kdybychom se podívali na seznamku? Víš, jen tak…“

„Neříkal jsem něco?“ zasyčí.

„Vidíš? Syčíš jako ženská. Jasný příznak.“ Snažila jsem se o neutrální tón, ale jistá míra nadšení mi utekla a vloudila se do hlasu. Na druhé straně se nic neozývá. Že by omdlel? „Sebastiáne?“

„Tvoje oběť ještě žije, buď v klidu,“ ozve se chladným tónem. Je naštvaný, hodně naštvaný. No, obvykle ho to rychle přejde. „A přestaň říkat příznak, jako kdyby šlo o chřipku!“

„Dobře, dobře, uklidni se. Mysli na něco hezkého a uvolni se,“ na chvilku se odmlčím. I na druhé straně se rozhostí ticho. Asi poslechl. „Už je ti líp? A co s tou seznamkou?“ zeptám se.

„Píp, píp, píp…“ Normálně mi to típnul. Nechápu proč? Chtěla jsem mu pomoct. Dobře, částečně i sobě, ale to na věci nic nemění. No nic. Chvilku počkám, a potom mu pošlu esemesku. Nebo že bych dělala mrtvého brouka? Za dva, tři dny nejpozději přijde sám. A neodpustím mu dřív, dokud se nepodíváme na seznamku. Ha, ha. Ale co když vážně není gay? Určitě je!

 

     Za dvě hodiny se ozve zvonek. Nenápadně se podívám z okna. Prý dva, tři dny. Kde by tak dlouho vydržel. Jen počkej. Zůstanu u okna. Mamka otevře a až na její zavolání pomalu vyjdu ven. Samozřejmě s odměřeným výrazem. Kam bychom dospěli, kdyby mi jen tak pokládal telefon?

„Jdeme?“

Drzoun. Dělá jako že nic. „Nevím, už se mi moc nechce,“ řeknu úmyslně znuděným hlasem. Musím ho donutit se omlouvat a zároveň ho dostat do svého pokoje k počítači.

„Jak nechce? Říkala si, že půjdeme.“

„To bylo před tím, než si mi položil telefon.“

„Jsi uražená?“

„Samozřejmě.“ Otočím se a jdu dovnitř.

„Počkej. Promiň. Přece nebudeme na začátku prázdnin doma.“

„Ještě nevím, rozmyslím se uvnitř.“

„Můžu dál?“

„No, tak pojď,“ možná jsem se měla nechat trochu prosit, ale bála jsem se, aby mi oběť neutekla.

    Tak. Sedí v mém pokoji. Teď nejtěžší část. Dostat ho na seznamku. Uf, dohazovačka se pěkně nadře.

„Jaká byla zkouška?“ zeptá se.

„Ale jo, dobrý.“ Dám si pozor, abych neměla v hlase ani špetku nadšení.

„Budeš trucovat dlouho?“

„To záleží na okolnostech.“

„Napadlo tě aspoň na malou chvilku, že třeba opravdu gay nejsem?“

„A napadlo tebe, že jsi?“

Bezmocně rozhodí rukama. „Dobře, tak se na tu seznamku podíváme, ale jenom podíváme a jenom jednou.“ Poslušně kývu. V duchu sice nesouhlasím, ale nemá význam ho znervózňovat dopředu. Co nejrychleji se dostanu na seznamku do příslušné kategorie, aby neměl čas se rozmyslet. Sebastián začne číst nahlas: „Hledám mladšího kluka. Jsem zajištěný, postarám se o tebe.“ Přimhouří oči a vražedně se na mě zadívá. „Charloto, tohle nemůžeš myslet vážně!“

„Neděs se, některé inzeráty jsou… horší?“

„Hledám kluka pro zábavu. Pouze atraktivní.“ Pozvedne obočí.

„Jako třeba tenhle….?“ poznamenám.

„Tohle psal nějaký neandrtálec, má v jedné větě pět chyb.“

„Hledat životního partnera není nic jednoduchého.“

„Já životního partnera nehledám!“

„Ale ano. Holku. A žádnou nemůžeš najít, protože…však víš.“

„To teda nevím. Prostě jsem měl jenom smůlu.“

„Že ses do žádné nikdy nezamiloval?“

„Prostě…“ bezmocně rozhodí rukama.

„Se do žádné zamilovat nemůžeš. No, jak říkám…“ dokončím za něj.

„Přestaň, a tohle už nečtu,“ ukáže na monitor. „Čekám venku,“ odpochoduje z pokoje.

Tenhle plán nevyšel, ale není všem dnům konec. Rozhodně se nevzdávám. Zatím co si pomalu vybírám oblečení, přemýšlím o dalším plánu. Co třeba nějaký gay bar? Třeba by tam někoho potkal a rozjasnilo se mu. Upřímně, ani já nejsem taková optimistka, ale zrovna mě nic jiného nenapadá, takže… Sednu si k počítači a podívám se, jaké možnosti nabízí nejbližší větší město. Jeden tam je. Doobleču se, trochu se nalíčím, a raději jdu za Sebastiánem, aby mu nedošla trpělivost, i když musím uznat, že trpělivějšího člověka neznám.

     Nervózně přešlapuje, ale čeká. Když mě uvidí, zeptá se: „Kam jdeme?“

Pokrčím rameny. „Kam chceš.“ To znamená, že skončíme v malé hospodě „U dvou ryb“. Nikam jinam nechodí. I kdyby byl na holky, nikdy by žádnou nenašel, ani servírka tady nemají, ale výhled na vodu je hezký. Chvíli vypravuje o škole, pak mi líčí, kam pojede na ryby. Přikyvuju a čekám na vhodný okamžik. Když ztichne, aby se napil limonády, pivo nepije, což by se dalo považovat za další příznak, nadejde moje příležitost. „Sebastiáne, co kdybychom jeli zítra do města? Někde posedíme…“

Ostražitě se po mně podívá. „Proč?“

Mám skvělý argument. „Říkal jsi, že hledáš holku, vidíš tady nějakou kromě mě?“

„No… ne.“

„Takže?“

„Mohli bychom.“

Musela jsem trochu lhát, ale vyžadovala to okolnost. Naštěstí klub má docela diskrétní název, takže při troše štěstí mi na tu lež přijde, až bude pozdě. V sobotu se tam snad sejde hodně lidé a bude větší výběr.

 

     Jsem docela napjatá. Včera jsem Sebastiánovi řekla, že se podívám po nějakém pěkném místě. Volal dopoledne a snažil se ze mě vytáhnout, co jsem vybrala. Mlžila jsem a tvrdila, že ještě úplně nevím, a že mu řeknu až ve vlaku. Začal se podezřívavě vyptávat a já se bála, že couvne, ale nakonec jsme odjeli. Ve vlaku jsem mu prozradila název baru. Nic nevytušil. Ovšem netroufám si odhadnout, jak moc bude šílet, až zjistí pravdu. Ale zatím dobrý.

     Na první pohled vypadá bar úplně normálně jako lepší podnik. Mrknu po Sebastiánovi. Tváří se spokojeně. Tiše si oddychnu, když vlezeme dovnitř, a mimo kluků spatřím i dost holek. Sebastián by ještě chvíli nemusel nic poznat. Pokud se nebude moc rozhlížet, zato já bych se rozhlížela ráda. Moje srdce yaoi fanynky jásá. Vyberu malý stolek co nejdál od baru a vedu ho k němu. Zatím se zdá v klidu. Tolik jsem se soustředila, abych ho sem dostala, že jsem úplně nedomyslela, co s ním budu dělat tady. Řeknu mu, ať si sedne, že dojdu pro pití. Kouká divně, protože normálně pro pití chodí on, ale mlčí.

     Sebastián by z toho kouta nemusel nic moc vidět a já omrknu, kdo by se k němu tak hodil. Nikdo moc vyzývavý, ale přeci jen akčnější než Sebastián, jinak to bude děsná nuda. Zatraceně, že tu nebyl nikdo hezký? Ha, támhle. V malém hloučku sedí kluk asi našeho věku, má hnědé vlasy po ramena, hnědé oči, hezkou tvář a štíhlou postavu stejně jako Sebastián. Myslím, že se k němu Sebastián se svými krátkými, černými vlasy a modrýma očima docela hodí. Oba jsou zhruba stejně vysocí. Srdce yaoi fanynky zaplesá. Napadne mě, že bych neměla vybírat potenciálního partnera svého nejlepšího kamaráda stylem, který by se hodil do mang, ale nemůžu odolat. A z hlavy se mi skoro kouří při vymýšlení plánu, jak je dát dohromady.

     S pitím se vracím zpátky. Sebastián asi něco musel vidět, protože teď vypadá nervózně. Většina hostů se baví ve skupinách, občas někdo někoho drží kolem pasu a podobně.

„Co se děje?“ zeptám se ho.

„Co je tohle za místo?“ přimhouří oči.

„Bar. Proč?“

„Jsou tady…“ nešťastně se rozhlédne. Chudák. Bojí se slovo „gay“ i použít. Nutně potřebuje mou pomoc.

„Gayové,“ doplním za něho. „Proč by neměli být?“

„Není to…? Však víš.“

„Myslíš?“

„Ty o tom nic nevíš?“ zeptá se nedůvěřivě.

Pokrčím rameny. Nemůžu mu tvrdit, že se jedná o normální bar, tak natvrdlý zase není.

„Tak víš nebo nevíš?“ trvá si na otázce.

Hmmm. „Co myslíš?“

„Nemůžeš mi prostě odpovědět?“

„Obávám se, že ano,“ pokývnu hlavou. Chovám se pokrytecky, ale co mohu dělat? Dělám to pro jeho štěstí. Aspoň myslím.

„Nemůžeme jít jinam?“

„Proč? Nic se ti tady neděje, ne?“

„No, ne.“

„Tak vidíš, můžeš mi vypravovat třeba něco o rybách.“ Jediná ryba, která mě zajímá, je ta na talíři, ale Sebastián vždycky pookřeje, když může vypravovat o svém koníčku, a myslím, že zrovna to teď potřebuje. Zatímco mluví, opustí ho vyděšený výraz a já můžu v klidu přemýšlet, jak ho seznámím s tím hnědovlasým. Chtělo by to nějakou náhodu. Sama ale přijde jen těžko a odsud hnědovlasého ani nevidím. Při současném stavu věcí z toho nic nebude. Potřebuju informace. Dopiju svou sklenici, dala jsem si jen perlivou vodu, přeruším Sebastiánovu samomluvu a vyrazím zase pro pití. Skupinka s hnědovlasým pořád sedí na svém místě, jenomže v její blízkosti není žádný volný stůl. Kdybych aspoň věděla, o čem se baví. Přesunu se kousek blíž k nim. Musím trochu natahovat uši a neslyším všechno, ale něco pochytím. Normální řeči, které mi nepomohou. Ale pak někdo navrhne, že by mohli jít jinam, a celá skupinka se začne zvedat. Co teď? Můj plán, který měl i tak dost děravých míst, se začíná bortit!

     Vrátím se k Sebastiánovi. K dovršení smůly i ten má zdejšího pobytu akorát dost a trvá si na odchodu. Nehádám se. Prodíráme se k východu. Konečně malé štěstí. Srazíme se tam se skupinkou tmavovlasého. Po očku se podívám na Sebastiána. On se normálně dívá jinam! To se mi snad zdá. Uznávám, že moje frustrace z nepodařených plánů právě dosáhla vrcholu. Zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Když procházíme kolem skupinky, strčím náhodou do Sebastiána a doufám, že si ho tmavovlasý všimne nebo že Sebastián všimne tmavovlasého nebo že se stane něco jiného, díky čemu skončí spolu. Samozřejmě tomu nevěřím, to se stává jen v mangách. Sebastián udrží rovnováhu, ale přeci jen strčí do kluka, který patří do skupinky, a upoutá tak na sebe pozornost všech. Začne se omlouvat. Já ti dám, že ho budeš ignorovat. V zájmu nenápadnosti se začnu pro jistotu omlouvat taky. Venku Sebastián s rudou tváří vyrazí závodním tempem k nádraží, ale zastaví se hned za rohem. Z čistě hlediska vlastního přežití by mě zajímalo, jestli studem nebo vzteky. Doufám, že se jedná o první variantu.

„Ty jsi mě strčila schválně!“

„Ne! Zakopla jsem.“ Ne, ale mohla jsem.

„Já nejsem gay!“

„Ale jsi!“

 

     Celou neděli se Sebastián neozval. Asi trucuje. Objeví se až v pondělí po obědě. Vypadá nějak sklesle. Hm, že by ho tak vzal ten bar?

„Ahoj, pojď dál, chceš kafé?“

„Ahoj, jo.“

Rodiče odjeli k příbuzným a dům mám pro sebe. Posadím Sebastiána v obyváku a v kuchyni dám vařit vodu. Náhodou mi padne do oka láhev rumu. No, myslím, že by Sebastiánovi prospěl. Naleju mu do kafé malého panáka. Aspoň rychle zjistím, jak na tom je. Při normálním stavu bude hned protestovat. Mlčky si hrníček vezme a neříká nic. Čekám. Upije a pořád nic. Je to vážné.

„Co se děje?“ zkusím se zeptat.

Vrhne po mě nešťastný pohled a zase upije z hrnku.

„Sebastiáne?“ 

„Tak jsem přemýšlel…“

„Ano?“

„Kdybys náhodu,“ rychle po mně střelí pohledem, „podotýkám náhodou, měla pravdu, tak…“

„Co?“

„Co bych dělal?“

Podezřívavě si ho prohlížím. Buď se stalo něco, co ho donutilo změnit názor, nebo na mě něco šije. „No, asi by sis měl někoho najít, ne? V podstatě se tvoje plány nezmění, jenom místo holky budeš hledat kluka.“

„Ale co kdyby nastala situace…“

„Ano?“ Je mi jasné, že „co kdyby“ klidně můžu škrtnout. Nechce říct, že „nastala situace.“ Jenom doufám, že se dostaneme k pointě v přijatelně dlouhé době.

„Šlo o někoho konkrétního?“

Nemůžu uvěřit vlastním uším. „Konkrétního kluka?“

„Nemůžeme se bavit hypoteticky?“

„Jako o hypotetickém, konkrétním klukovi, kterého potřebuješ sbalit?“

„Dík, takhle to zní opravdu dobře,“ ušklíbne se.

„Jak chceš problém vyřešit, když ho ani nepojmenuješ?“

Mávne rukou. „Tak co bych dělal?“

„On je na kluky?“

„Nevím. Ale byl v tom baru.“

„Fakt? Který to byl?“ ožiju.

„Ten tmavovlasý, víš, jak si do mě strčila.“ Věděla jsem, že se k sobě hodí. A teď bude BL naživo. Hurá! No, pár zádrhelů se ještě najde. „Co budu dělat?“ Sebastián si dá hlavu do dlaní a zamumlá: „Vlastně za to můžeš ty, měla bys mi něco poradit.“

„Neboj, něco vymyslím.“ Jasně, že jo, takovou šanci si nenechám ujít. Navíc, kdo by čekal, že nakonec to půjde tak snadno? Třeba mě jenom zkouší. Pozorně se podívám na Sebastiána. Ne. Tenhle zoufalý výraz by nezvládl zahrát.

„A co?“

„No, asi bychom se měli vrátit do toho baru. Musíme se o něm něco dozvědět,“ přemýšlím nahlas.

„Jo.“