2. část

     Poslední pochybnosti o upřímnosti Sebastiánovy proměny jsem definitivně ztratila během úterní večerní cesty do baru. Byl tak nervózní, až jsem na malý okamžik podlehla výčitkám, jestli jsem z něho fakt gaye neudělala, ale rychle se mi je podařilo zahnat.

 

     V poloprázdném baru se marně rozhlížíme po našem objektu zájmu. Sebastián chce hned zmizet, ale rozmluvím mu to. Posadíme se ke stejnému stolu jako minule a vydržíme čekat dvě hodiny, které vesměs strávím přesvědčováním Sebastiána, aby ještě zůstal. Jeho odvaha k seznamování vytrvale klesá od chvíle, kdy jsme do baru vstoupili.

     Nakonec v pochmurné náladě svolím k odchodu, ale když míjíme bar, něco mě napadne. Stojí za ním totiž stejný kluk jako minule. Nemám paměť na tváře, ale jeho si pamatuji díky obrovskému množství náušnic. Vypadá znuděně. Třeba si pamatuje zákazníky. Malá naděje jak získat informace, ale lepší než žádná. Sebastián na tuhle akci nemá nervy, ani se svými si nejsem úplně jistá, ale připomenu si cíl. Pošeptám Sebastiánovi, aby počkal venku, a sama si sednu k baru. Doufám, že se dočkám nějaké romantické BL scény, po tomhle si ji rozhodně zasloužím. Rozhovor se mi podaří navázat celkem snadno. Od poznámky, že je tu dnes dost prázdno, se dostaneme k pravidelným hostům. Kluk si vypravuje evidentně rád, ale tímto tempem bych tu zůstala do rána. Když se nadechuje, aby líčil další zážitky s hosty, které z hlediska yaoi fanynky, nejsou vůbec zajímavé, ačkoli bych čekala opak, zeptám se, jestli mezi stálé hosty patří hezký kluk s hnědými vlasy po ramena. Prý ne, ale pamatuje si ho. Vůbec se nedivím, jediný pěkný kluk široko daleko. Moc o něm ale neví, jen že přichází občas v sobotu. No, aspoň tady nemusíme vysedávat v jiné dny. Ještě chvíli ho nechám povídat o dalších hostech, aby mu nedošlo, že jsem jenom vyzvídala, a pak se rozloučím. Venku všechno přetlumočit Sebastiánovi, který čeká kousek dál od baru.      

„Takže v sobotu,“ zakončím své vyprávění.

„Ano,“ odpoví s těžkým povzdychem.

 

     Čekání do soboty se ukázalo jako dosti úmorné. Já se nudím a Sebastián šílí. Chvíli tvrdí, že se spletl a rozhodně do baru nepůjde a krátce nato zase vzdychá, už aby byla sobota.

 

     V sobotu se opakuje scéna z minulého týdne. Sedíme u stolku mimo hlavní oblast dění a hnědovlasý kluk se zase baví ve skupince u baru. Čekala jsem, že Sebastián něco udělá. Ale kdepak. Prostě jen sedí a nešťastně se kouká. Po dvaceti minutách mi dojde trpělivost. „Sebastiáne, musíš něco udělat, jinak se s ním neseznámíš.“

„A co jako? Nemůžu tam napochodovat a vnutit se.“

„Aha, takže budeme čekat, až se něco stane? Aspoň sis mohl vybrat stůl poblíž něho.“

„Nechci být moc nápadný.“

„Super. Dělat nechceš nic a jediná tvoje starost je, aby si tě nevšiml.“ Další rozčílený výklad mi přeruší hudba. Co se děje? Obsluha rychle uklidí pár stolků uprostřed a vytvoří tak malý parket. Pár lidí se hned zvedne, aby příležitosti využilo. Podívám se, co na to Sebastián. No, samozřejmě nic.

„Dojdi pro něj,“ řeknu mu.

Vyděšeně se na mě podívá, co to po něm chci, a zavrtí hlavou. Možná by bylo jednoduší si prostě nalézt jiného koníčka. Co nadělám…

Vstanu, Sebastiánovi nic neřeknu, stejně bych mu musela vynadat, troubovi jednomu. Udiveně mě sleduje, ale než stačí cokoliv říct, odejdu. Postavím se k baru a tiše doufám, že přijde vhodná příležitost. Naštěstí dneska obsluhuje jiný barman. Dobu se neděje nic, začínám si zoufat. Mohla bych tam jít a pozvat ho na parket i tak, ale před všemi se stydím i já. Bojuje ve mně stud s angažovaností. Zatímco sbírám odvahu, hnědovlasý si přijde k baru pro pití. Stoupne si kousek ode mě a objedná si.  Nechce se mi za ním, ale nedá se nic dělat, teď si šanci uniknout nenechám.

     „Ahoj, nechceš tančit?“ zeptám se.

„Ahoj,“ otočí se nedůvěřivě, „s tebou?“

„Ne. S ním,“ ukážu k našemu stolku.

Pobaveně se na mě podívá. „Tu nabídku myslíš vážně?“

To si teda piš. Nemysli si, že utečeš. Navenek se jen mile usměju a odpovím: „Kamarád se strašně stydí, ale prospělo by mu, kdyby se s někým seznámil, víš, aby se trochu rozkoukal. Ty působíš sympaticky, tak mě napadlo, že bys mi s ním mohl trochu pomoct.“

Chvilku se rozmýšlí. „Proč ne. Jak se jmenuje?“

Hurá. „Sebastián,“ řeknu s vděčným úsměvem.

     Zatímco se dívám, jak míří k našemu stolu, někdo do mě šťouchne. Překvapeně se ohlédnu. Za mnou stojí ošklivá ženská. Ne, chlap v ženském oblečení. Sakra! Doufám, že mu jenom překážím. Na tváři se mu objeví škleb, který měl být nejspíš úsměvem. Určitě mu nepřekážím. Jsem v ….

„Snad tady nejsi sama? Budu ti dělat společnost.“

„To je od vás hezké, ale já už musím jít.“ Běžet. Uáá. Až před barem se nadechnu. Uf. Chlap jeden. Prožila jsem šok a co hůř, vůbec nevím, co se děje mezi Sebastiánem a hnědovlasým. Tolik práce a k ničemu. Ne a ne. Nakouknu dovnitř, a když toho chlapa nikde blízko neuvidím, tak se vrátím. Zatraceně! Uvelebil se u stolku kousek ode dveří a odchytává lidi, kteří chodí kolem. To nemůže být pravda. Co okno? Za rohem jedno najdu. Nechápu, že lidi nemůžou házet odpadky do košů, navíc člověk musí opatrně našlapovat, aby si něco nepřinesl na botě. Kdo udělal okno tak vysoko a proč? Aby do nich nikdo nenakukoval? Nepočítali se mnou. Jediná použitelná věc v blízkosti je popelnice. Mám chvilkové dilema mezi odporem k popelnici a zvědavostí. Odpor musí ustoupit. Přitáhnu popelnici pod okno. Nikdy bych neřekla, kolik dá práce se na ni vyškrábat. A taky je nějak vratká. Balancuju opatrně na popelnici a snažím se nahlídnout do okna. Musím na špičky. Kuchyň! Vzteky zapomenu držet rovnováhu. Když se potupně belhám ke vchodu do baru, abych počkala na Sebastiána, nadávám jako pohan. Mám mu napsat, že čekám venku, nebo ho tam nechat co nejdéle? Těžké rozhodování, ale myslím, že budu ještě chvíli dobrovolně trpět. Musím z něho pak dostat všechny detaily.

     Za půl hodiny mi přijde esemeska od Sebastiána: „Kde jsi?“ Odepíšu: „Venku.“ Během chvilky se objeví se šťastným výrazem na tváři. „Co děláš venku?“

„Ale… Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Aha.“

„Tak co?“

„Dobrý.“ Ranní mě infarkt. Já vymýšlím všechno možné i nemožné, abych ho dala dohromady s hezkým klukem, a za odměnu dostanu slovo „dobrý.“ Možná už mě ranil, protože se na mě Sebastián starostlivě podívá a zeptá se: „Je ti dobře?“

„Bude mi podstatně líp, až mi řekneš, co se tam dělo,“ zaskuhrám.

„Dobře. Přišel ke mně, ale to víš, protože si ho poslala.“ Má tu drzost se na mě vyčítavě podívat. „Kdybych ho za tebou neposlala, tak tam pořád sedíš jako tvrdý y. Navěky.“

„No, asi jo. Bavili jsme se spolu. Jmenuje se Jonatán. Zítra spolu někam zajdeme. Asi.“

„Jak asi?“          

„Pozval mě ven. Můžu si vybrat kam.“

Jde na mě posmrtná ztuhlost při představě, že ho vezme ke Dvěma rybám nebo rovnou rybařit, ačkoli u vody aspoň bývá klid a splávky také není třeba pořád hlídat, takže by mohla nastat vhodná příležitost… to předbíhám. „A kam půjdete?“

„Proč se ptáš?“ zase se na mě podezřívavě zadívá. Co si o mně vůbec myslí? Že by odhalil pravdu? Nejspíš ano. „No, všechna místa nejsou vhodná a nečekej, že ti ho budu pomáhat nahánět podruhé,“ řeknu přísně.

„Ještě jsem o tom nepřemýšlel,“ přizná smířlivým tónem.

„Sebastiáne, zapomeň na Dvě ryby a neber ho rybařit, aspoň ne na prvním rande,“ nakážu mu přísně.

„Asi máš pravdu. Kam ho mám vzít?“

„Podíváme se na net a vybereme nějaké pěkné místo.“ Vděčně kýve hlavou. Aby ne, takové služby.

 

     V neděli večer nervózně chodím po svém pokoji. Nakázala jsem Sebastiánovi, aby mi hned po rande zavolal. Vím, že čím déle to trvá, tím větší naději na úspěch mám, ale to čekání mě ubíjí.

     Ozve se až na desátou a moc se nedozvím kromě vět typu, že všechno probíhalo dobře. Jediná vyloženě optimistická informace na závěr je, že se uvidí znovu.

 

     V následujících dnech se ze mě stane páté kolo u vozu. Sebastián září štěstím, chodí si na rande a neřekne mi jedinou kloudnou informaci. Jsem psychicky vyčerpaná. Tohle jsem si nezasloužila. Ničí mě pomyšlení, že téměř o ničem nevím. Prý BL naživo. Naposled jsem je viděla spolu v baru. Beru zpět. Neviděla, utíkala jsem před ženomužem. Podle informací, které jsem dostala ze Sebastiána pomocí psychického nátlaku, vypadají jejich rande tak, že někam jdou a povídají si. Chtěla jsem vědět, jestli si dali aspoň pusu, ale Sebastián se o ničem takovém nezmiňoval a já se nechtěla přímo ptát. Postupně ve mně roste podezření, že Sebastiánovi zatím ani nedošlo, že by mohli dělat i něco jiného, než si povídat. Jestli ho Jonatán neznásilní, tak se nestane vůbec nic. No nazdar. Ale to mu radit nemůžu, nebo mě zavřou za kuplířství, i když nevýdělečné.

 

     To se mi zdá! Měsíc pryč a nic. Jak dlouho spolu chtějí chodit, než se bude něco dít? Asi dřív umřu na čekání. Chlapi jsou přece… Do všeho hr, ne? Třeba nevědí, co v té posteli mají dělat. I když u Jonatána dost pochybuju. Možná bych mohla půjčit Sebastiánovi nějakou mangu. Ale spíš by se vyděsil, než poučil. Popravdě, tentokrát musím uznat, že na jeho místě bych se taky vyděsila. Zítra jdeme se Sebastiánem nakupovat, zkusím zjistit, co si myslí. Případně, jestli mu nebylo druhou stranou něco navrženo, přece nemůžou být tak zdrženlivý oba dva, ne?

 

     Něco se děje. Sebastián se sice tváří spokojeně, ale o něčem přemýšlí. Mám se ho zeptat? Ještě počkám. Třeba dojde sám k přesvědčení, že nejlepší co může udělat, je se mi svěřit. No, a když ne, tak se zeptám později, aspoň se mu nebude zdát, že vyzvídám.

     Procházíme obchody a Sebastián se po mně čas od času tázavě podívá. Ha! Nevydrží a poví mi, co se děje. Určitě. Znám ho dobře. Musím vydržet.

     V poledne navrhnu, abychom se šli někam najíst. U „rychlostánku“ si vybereme pizzu, kterou si dáme na půl. Po jídle si Sebastián nervózně poposedne. Že by konečně?

„Charloto, ty čteš… no víš co.“

„Myslíš yaoi mangu?“ Sebastián o mé zálibě samozřejmě ví, ale léta se tomuto tématu vyhýbá. Jednou, když ještě nevěděl, o co jde, zvědavě rozklikl jednu složku v mém počítači. Vytřeštil oči, složku rychle zavřel a od té doby předstírá, že yaoi manga neexistuje.

„Jo. Víš, on Jonatán tak nějak naznačuje… a já nevím… co vlastně… no prostě rozumíš mi, viď?“

„Zkusím si to přeložit. Jonatán ti naznačuje, že byste se spolu mohli vyspat a ty nevíš, co máš v posteli dělat.“

„Neříkej to takhle,“ zaúpí a rozhlédne se okolo, nikdo v naší blízkosti nesedí, takže si viditelně oddychne a zase se obrátí na mě, „ale jo, něco takového jsem chtěl říct.“

„Co chceš ode mě?“ Jasně, že vím co, ale musím se mu lehce pomstít za ta žalostná hlášení, která podává po rande.

„Poradit. Ty určitě představu máš.“

„No… mám.“

„Co mám dělat?“

„Chceš po mně přesný popis činnosti?“

„Ale ne, něco tuším, jen nějak… napovědět?“ zamumlá.

„Co přesně ti Jonatán řekl?“ konečně získám přesnější informace.

Pokrčí rameny. „Nic konkrétního. Jen naznačoval.“

Mám geniální nápad. Když se všechno odehraje u Sebastiána nebo Jonatána, nic z toho nebudu mít, což mi došlo až teď. Ale když mu šikovně poradím, tak se třeba konečně dočkám!

„Víš, v první řadě by to chtělo nějaké klidné prostředí, kde by nikdo nerušil.“ Kromě mě.

„Myslíš někam odjet? Ale kam?“

„Co chata?“

„Já žádnou nemám a Jonatán asi taky ne.“

„Ale my ano. Chci se tam jet o víkendu podívat a večer bych ti mohla vyklidit prostor.“ Zase ne moc.

„Fakt? To bys udělala?“

„Pomáhám ti snad celou dobu, ne?“ Z jeho nadšení mám lehké výčitky svědomí, které mi však rozhodně ve špionážní akci nezabrání.

„To je pravda.“

„Fajn, takže máme místo. A teď k věci. Co vlastně víš?“

„Skoro nic.“

„Hm, asi by sis měl rozmyslet, kde chceš být.“

„Jak jako kde chci být?“ zeptá se.

„Nahoře nebo dole.“ Chtěla jsem mu nejdřív říct, jestli chce být seme nebo uke, ale včas mi došlo, že by nevěděl, o čem mluvím. Když o tom přemýšlím, neumím si představit Sebastiána v jakékoliv vůdčí úloze, a jak jsem viděla Jonatána, tak si myslím, že si Sebastián ani moc vybírat nebude moct. Ale s tím ho nebudu trápit.

„To jako… ne to nemůžu,“ řekne Sebastián vyděšeně. „Musím si vybrat?“ dodá se rezignovaně.

„Nemusíš, stejně to nějak dopadne.“

„Co tím chceš říct?“

„Že v jedné z těch dvou možností stejně skončíš,“ ubezpečím ho. Dole. Nechápu, že mu to už nedošlo.

„Co si mám vybrat?“

„Proč se ptáš mě? Ty bys měl vědět, co chceš, ne?“

„Nemám žádnou zkušenost. Nemůžu ještě vědět, co chci,“ hájí se.

„A chceš být raději nahoře nebo dole?“

„Já vážně nevím.“

„Zeptám se jinak. Co bude chtít Jonatán?“
„No… nahoru?“

„Taky si myslím, takže máš vybráno.“

„Ale já nechci, aby… Víš, co.“

„Vezmi to z té lepší stránky, zase nemusíš nic moc dělat, všechno za tebe odře Jonatán.“

„Tomu říkáš útěcha?!“

„Ano.“ Uraženě se odmlčím, protože si neváží mé poradenské činnosti.

„Promiň.“

To je lepší. „Půjčím ti nějakou mangu a budeš mít lepší představu.“ Pravda, nechtěla jsem mu nic takového ukazovat, ale když vyberu něco „decentního“… a navíc si nějak neumím představit, že budu uprostřed obchodního centra popisovat takové věci.

     Vrátíme se zpět k nákupům.

 

     Rozhlédnu se po chatě. Teoreticky moc možností na výběr nemají. Jenomže já mám ke šmírování možností ještě méně. Na koupelnu můžu rovnou zapomenout. Malé okénko a vysoko. Nemyslím, že by si ji vybrali, ale stejně bych měla tuto možnost zlikvidovat. Jak? Ve studené vodě dlouho nevydrží. Kluci, omlouvám se. Vypnu bojler. Má poruchu. Kuchyň by mi nevadila, ale tam se dva lidé nevejdou. Pak zbývá obývací pokoj a ložnice. Obývací pokoj se nachází v přízemí, dá se z něho vyjít hned do zahrady. Tady by se šmírovalo krásně. Ložnice je v prvním patře a má malý balkón. Pominu fakt, že se bojím výšek, a soustředím se na problém, jak se na balkón dostat. Hm, určitě máme někde žebřík, táta z něho stříhá živý plot. Bude to hodně nápadné, když si přistavím k balkónu žebřík? Asi bych rovnou mohla vyvěsit ceduli s nápisem: „BL show dnes v noci“. Sebastiánovi by to hned došlo. Myslím, že si žebřík ani nebudu moc připravit nikam poblíž. Takže ho budu muset přinést v noci za tmy. No, jo, ale co když zatáhnou? Vlítnu do ložnice. Jako první věc sundám závěsy. Co dál? Nejlepší bude obhlídnout situaci z balkónu. Na poslední chvíli, než se dveře na balkón zabouchnou, mi dojde, že se nedostanu dovnitř a skočím po nich. Rychlé pohyby mi nedělaly nikdy dobře, ani dnešek není výjimkou. Natáhla jsem si sval v lýtku. Vbelhám zpět do ložnice, najdu něco, čím mohu zapřít dveře, a vrátím se na balkón. Co by mi mohlo vadit ve výhledu? Zkusím všechny možné pohledy dovnitř, člověk nikdy neví, jak se vyvine situace. V kleče u balkónových dveří mi ve výhledu brání roh komody, kousek ji odšoupnu. Přirazím si prsty ke zdi a následujících pět minut nadávám. Při špionáži u okna mi vadí váza. Chvíli s ní pajdám po ložnici a přemýšlím kam ji dát. Moc nábytku tady není, což mě těší, protože nepřekáží ve výhledu, ale, sakra, co s tou vázou? Pohledem zavadím o skříň na oblečení. To by šlo. Doufám, že ji nikdo neotevře, asi by se divil. Když se tak dívám po místnosti, ty noční stolky bych mohla trochu šoupnout a ta postel by mohla jít maličko doprava. Ano, teď bych měla krásný výhled. Hm, ale rozestavění nábytku vypadá, jako by ho zrovna někdo naházel do místnosti. Divného uspořádání si nelze nevšimnout, a kdyby si to Sebastián propojil… Někdy je Sebastián docela bystrý a hlavně mě zná. No dobře, zase takový výhled nepotřebuju. Po další manipulaci s nábytkem si začínám připadat jako stěhovák, všechno mě bolí, nejvíc natažený sval a přiražené prsty, ale místnost zase nabrala normální vzhled ložnice. Provedu ještě jednu kontrolu z balkónu a jdu si léčit zranění a fantazírovat o večeru.

 

     Okolo sedmé hodiny večer se připravím na odchod. Se Sebastiánem jsme se domluvili, že přijedou v osm a zůstanou do půlnoci. Nemíním celou noc strávit v autě. Uvařila jsem jim večeři. Ne, že bych byla tak hodná. Mám praktický důvod. Nemůžu se plížit kolem chaty za světla. Potřebuju, aby se zabavili jinak, aspoň než se setmí. Naházím si pár věcí, které bych mohla potřebovat včetně termosky s kávou, do auta a v půl osmé odjedu. Ne daleko. Okolo chaty se rozprostírá les. S autem zaparkuju na jedné blízké lesní cestě ovšem z opačné strany, než přijedou. Najdu si pěkné místo s výhledem na chatu. Nikde nikdo. Ještě půl hodiny se neděje nic a pak se objeví auto. Mezitím jsem objevila pohodlně vyhlížející pařez, na kterém sedím. Škoda, že nemám dalekohled. Vystoupí dvě postavy a zajdou dovnitř. Ach jo. Nic nevidím a blíž za světla nemůžu. Za chvíli se zase ukážou. Zdá se, že nepohrdli večeří a budou jíst venku. Dobrý, aspoň budu vědět, že o nic nepřicházím. Tetelím se blahem.

     Za další hodinu už mě začíná bolet zadek od pařezu a dostávám strach, aby se vůbec něco dělo. Hodinky ukazují krátce po deváté a pomalu se začíná smrákat. Ještě že jsem si vzala kafe.

     Uteče další půl hodina a v lese začíná být nehostino. Teda hodně šero. A do boty mi vlezli mravenci! Mrňaví prevíti. Rychle botu zuju a vyklepávám je. Když znovu zkontroluju dění na zahradě chaty, nikoho nevidím. Aááá kvůli mravencům všechno propásnu! Vyřítím se nejkratší cestou k chatě. Zase moc rychle ne, protože po dlouhém sezení mě natažený sval bolí ještě víc a také stačí několik zakopnutí o větve, abych značně zkorigovala rychlost. Jakmile se dostanu k chatě, začnu belhat ještě pomaleji. Všude je ticho. Opatrně se vkradu do zahrady. Nikde nikdo. Přikrčím se za jeden rozložitější keř. V obyváku nikoho nevidím. Takže ložnice. No s tím jsem počítala, jenom mě napadá, jestli jsem neměla najít žebřík za světla.

     Měla. V malé kůlně je totální tma. Po pár krocích si o něco narazím holeň, takže belhám na obě nohy. Strašně ráda bych nahlas sprostě nadávala, ale v noci se zvuk rozléhá a už jsem vydržela natažený sval, přiskřípnuté prsty, tvrdý pařez a mravence, musím teda vydržet i naraženou holeň. Ovšem zůstává problém, jak v té tmě najdu žebřík. Zkusím si svítit mobilem. Zřejmě ho k tomuto účelu nekonstruovali. Nic nevidím. Začnu kolem sebe tápat rukama. Ozve se cvak a já vykviknu, dřív než si vzpomenu, že mám být zticha. Sakra! Někdo tady od podzimu nechal nataženou pastičku na myši. Naštěstí to nebolí. Setřesu pastičku z prstu a šmátrám dál. Značně opatrněji. Právě jsem šáhla do něčeho tekutého a smrdí to. Fuj. Benzín do sekačky. Pokusím se otřít o nejbližší předmět, kdo ví, o co se jedná, ale jako utěrka to k ničemu není. Zbývá vlastní oblečení.

     Za další chvíli nahmatám něco, co se tvarově podobá žebříku. Opatrně ho vytáhnu. Dokonce ani nic neshodím. Úspěch. Nepočítala jsem s jeho váhou a délkou. Vrávorám s ním po zahradě. Neinformovaný spoluobčan by si mohl myslet, že jsem úplně namol. Nakonec se s ním spíše náhodou dostanu k balkónu ložnice. Hlavně potichu! Opakuju si pořád dokola. Povedlo se. Lezu nahoru! Od páté příčky na mě jde závrať. Připlácnutá co nejtěsněji k žebříku přemýšlím, jestli celou akci raději nevzdám. A pak se mi nad hlavou objeví mdlé světlo. Někdo rozsvítil v ložnici lampičku. Závrať, nezávrať lezu dál. Dostanu se k balkónu a musím přelézt zábradlí. Ale… Za prvé se bojím, že spadnu. Za druhé mám strach, že si mě všimnou. Co jim řeknu? Jdu zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku? Něco jsem si zapomněla v ložnici? Zapomněla jsem, že tady máte být a jdu domů? Něco mě třeba napadne. Přehodím přes zábradlí jednu nohu s úmyslem se lehce přehoupnout na druhou stranu. Zasekla jsem se. Nevím o co. Něco povolilo, hádám, že moje tričko, a já žuchnu na balkón. V hrůze, že mě museli slyšet všichni v okruhu několika kilometrů, zůstanu nehybně ležet rozplácnutá na břiše. Nic. Odvážím se zvednout hlavu. Pořád nic. Plížím se k balkónovým dveřím, abych nakoukla dovnitř. Až teď mi dojde, že jsem je měla zamknout, aby nikoho nenapadlo jít se vyvětrat na balkón. Jeden na balkóně stačí. Musím spoléhat na štěstí. V leže toho moc nevidím. Spíš nic. Něčí nohy jak jdou k posteli. Těžko říct kterého. Páchne tady benzín. Ve slabém světle z ložnice se zdá, že nejvíc jsem ho otřela do trička. Že bych ho svlékla a hodila z balkónu dolů? Ale co když někdo přijde na balkón? Ne jen, že tady jsem, ale ještě v podprdě. Asi ten smrad vydržím. Kleknu si a nahlížím do ložnice oknem. Sebastián sedí na posteli a tváří se nešťastně. Jonatán, do půl těla nahý, stojí nad ním a něco mu říká. Při pohledu na Jonatána absolutně nechápu Sebastiánův nešťastný pohled. Skoro mu závidím. Vybrala jsem mu víc než dobře. Trouba jeden. Nejraději bych na něj zařvala, že je ťululum, ale když tady vlastně nejsem, tak nemůžu. Co když couvne? Co budu dělat? Jonatán se k Sebastiánovi skloní a něžně ho pohladí. Pak si před něho klekne a zase mu něco řekne. Sebastián se zatváří zděšeně. Určitě mě klepne. Začnu šátrat v kapse u kalhot, až nachmatám mobil. A píšu: „Ne, abys byl srab. Dalšího takového kluka jen tak nenajdeš. Když se budeš bát, nech ho, ať udělá, co navrhne.“ Omrknu situaci uvnitř. Pořád stejná. Pošlu esemesku. Sebastiánův mobil leží na nočním stolku. Natáhne se po něm a čte. Doufám, že nepůjde prověřit balkón. Naštěstí má zřejmě jiné problémy. Odloží mobil a zdráhavě přikývne Jonatánovi. Úlevou se opřu o zeď. Ten benzín se skoro nedá vydržet. Navíc mi utíká divadlo. Zase se podívám do ložnice. Se šťastným výrazem sleduju svlékací scénu. Hm, Jonatán to jde. S očima dokořán zírám, jak se Sebastiána dotýká na krku, hrudi, je to mnohem lepší než obrázky v manze. Potom se dostane níž. V rozčílení, abych všechno viděla, zapomenu, že mám před sebou sklo, a narazím do něj nosem. Plácnu sebou na podlahu balkónu a čekám, jestli něco zaslechli. Asi ne. Z nosu mi teče krev, nemám po ruce nic, čím bych ji zastavila, tak použiju triko. Málem omdlím smrady a navíc mám pocit, že brzy budu v lehkém deliriu. Naštěstí mi krev už neteče a tak odhodlaně triko svléknu a hodím z balkónu. I kdyby na mě přišli, tak za ten čerství vzduch to stojí. Rychle se vrátím k oknu. S napětím pozoruju dění uvnitř. Myslím, že si Sebastián docela přichází na své. Fajn, teď přijde to nejlepší. Ne! Sebastián něco řekl Jonatánovi a ten přes ně přetáhl deku. Mohl by Sebastián tušit, že… ne určitě ne. Prostě se jenom styděl. Ale stejně. Nepřejícný prevít. A mám po srandě. Sebastiánovi se na tváři zase objeví zděšený výraz. Hádám, že vím proč. Dobře ti tak, to máš za tu deku. Dívám se dál, ale deka toho zakrývá moc. Když se zdá, že je po všem, připravím se na dramatický sestup po žebříku. Opatrně přelézám zábradlí. Zhluboka si oddechnu, když konečně stojím na zemi. Netroufám si uklidit žebřík do kůlny, určitě bych něco shodila. Opatrně ho položím k živému plotu. Budou odcházet za tmy, takže by si ničeho nemuseli všimnout. Ještě si vezmu triko a vyplížím se pryč.

     Problém nastane v lese. Tma jako v pytli. Vůbec netuším, kde jsem nechala auto. Díky zápachu z trika se nemusím bát, že by mě někdo přepadl. Kdybych mohla, taky bych od sebe utekla. Ale pochodovat v noci sama lesem jen v podprsence se mi nechce. Ha. Auto. Radostně se k němu vydám. Není samo. Postava stojící opodál zády k silnici v typickém postoji naznačuje, že si řidič jen odskočil. Raději neznámého obloukem obejdu a pak totální náhodu narazím na své auto. Tedy na své půjčené auto. Zalezu dovnitř, zamknu, servu triko a vezmu si mikinu. Hodiny ukazují skoro půlnoc. Ještě chvíli počkám. Dopiju kafe, už ho nemůžu ani vidět, ale na jiné pití jsem pozapomněla, a pomalu jedu nazpátek. Všechno mě bolí. Chci sprchu.

     Jejich auto je pryč. Vejdu na zahradu a překvapí mě světlo. Objeví se postava. Někdo se sem vloupal! Chci zařvat, ale jen vytřeštím oči.

„Charloto?“

Sebastián. „Co tady děláš?“ zapištím, hlas někam odešel. Tohle jsem ještě potřebovala.

„Chtěl jsem ti poděkovat a mluvit s tebou.“ No, to jsem nadšená. Přiblíží se.

„Co to máš s nosem? Jsi trochu od krve. A strašně tady páchne benzín.“

„Bloudila jsem lesem a praštila se o větev. Nic necítím.“

„Asi kvůli tomu nosu, ale cítím ho.“ Pak se vědoucně usměje. Ve mně zatrne. „Nechtěla jsi jít náhodou sem?“

„Ne, prosím tě, co bych tady dělala?“

„Co asi? Kdybys zůstala v autě, nic by se ti nestalo, stejně bys nic neviděla.“

„Hm,“ zahučím a rozbelhám se směrem k chatě a po cestě hodím triko do popelnice.

„Proč kulháš?“

„Zakopla jsem o větev.“ Šáhnu po klice a ve světle zazáří červený ukazováček.

„Co máš s prstem? Taky větev?“

„Ne, mravenci.“

„Tebe taky nechat někam jít. Ale jsem ti vděčný, že si nás tady nechala, bylo to hezké. Uvařím ti kafe.“

„Prosím čaj,“ tiše zasténám a jdu si dát ledovou sprchu. Musím nějak nenápadně uklidit ten žebřík.

 

Konec.