1. část

     Lidé kolem mě spěchají, aby se skryli před blížícím se deštěm. Z domů, dlažby a asfaltu sálá teplo, ale slunce už skryly šedé mraky. Rád se toulám městem a chvíle, kdy po horkých dnech přichází déšť, má v sobě napjaté očekávání, které se mi líbí, proto se neúčastním všeobecného spěchu. Odbočím do ulice, ve které nestojí žádné obytné domy, lidé z firem a institucí, které tu sídlí, už odešli a teď je tu klid. Staré domy vypadají na pozadí temných mračen ještě impozantněji. Lidé, kteří je postavili, už dávno zmizeli v propadlišti dějin, ale oni tu stále vzdorují počasí a hlavně lidskému rozmaru. Ale přes jejich relativní stálost jim význam dávají právě lidé. Ta myšlenka mě přivede ke vzpomínkám na můj vlastní domov v dětství.

     Upínal jsem se k němu, představoval pro mě bezpečí a zázemí. Už dávno jsem pochopil, že domov nedělají čtyři stěny, ale lidé v něm, a nemohl bych si přát lepší rodinu. Dnes v mých šestadvaceti mám vlastní dům, dobrou práci, ale nikdo na mě nečeká.

     Vytrvalá chůze mi dává pocit spokojenosti. Často se toulám, buď cestou z práce jako teď, nebo na večerních procházkách. Velké město má své výhody. Nikdo si mě a mojí samoty nevšímá, aspoň ne tolik. Bez otázek, zvídavých pohledů jsem se snadněji smířil s realitou a nakonec našel aspoň zdánlivý klid. S prvními kapkami deště, které mi dopadnou na tvář, zabloudím v myšlenkách do časů, na které jsem dlouho nerad vzpomínal, dnes už mi to nevadí, a přesto z nich stále cítím zmatek a smutek, které jsem tehdy prožíval.

 

     Na základce si kluci začali hledat holky ze dvou důvodů. V první polovině se začaly bouřit hormony a ta druhá polovina propadla představě, že když nebudou s nikým chodit, ztratí klukovskou image. Mně to přišlo legrační. Nestranil jsem se ostatních, a když se mě ptali, proč nemám holku, řekl jsem jim, že se mi žádná ze třídy nelíbí a vyhlídnu si lepší. Myslím, že jsem se tehdy ani nechtěl vytahovat, prostě jsem tak sám sobě vysvětloval svůj nezájem o druhé pohlaví. Aniž bych to jakkoliv plánoval, na ostatní to zapůsobilo a i bez holky mě brali.

     Předpokládal jsem, že na střední poznám jiné holky a některé se mi určitě budou líbit. Nemohu tvrdit, že bych na gymplu neměl hezké spolužačky, ale že bych se do některé zamiloval to ne. A nedoháněly mě ani fyzické potřeby. Přešel prvák, druhák, díval jsem se na páry kolem sebe a stále častěji se sám sebe ptal, co je se mnou špatně. Nakonec mě nedohnal pocit samoty, ale přesně to, co se mi zdálo na základce tak směšné. Odlišnost. Nikdo mě neodsuzoval, ale zároveň se čekalo, že s někým začnu chodit. Namluvil jsem si, že prostě v sobě možná potřebuji překonat určitý blok a přijdu tomu na chuť. Najít si holku mi s mým vzhledem nedalo příliš práce. Stačil k tomu jeden večírek. Eva byla skvělá holka. Hezká a chytrá. Rád jsem si s ní povídal, ale neměl jsem žádnou potřebu se jí dotýkat. Věděl jsem, že ji věčně nemůžu vodit za ruku, ale když mi jednou řekla: „Dej mi pusu.“ Podíval jsem se na ni… no víc než trochu vyděšeně. Kromě nechuti se začalo bolestivě ozývat mé ego, že se dokonale ztrapním. Při zpětném pohledu si myslím, že jsem tehdy svým výkonem nejvíc trpěl já.

     Postupem času a nečastým tréninkem jsem to zvládl docela dobře, zůstal jen nepříjemný pocit něčeho, co dělat nechci. Nedokázal jsem si přestavit, že bych měl s Evou spát. Pro zapadnutí do davu bych to udělal, ale nevzrušovala mě, jediné, co jsem při představě našeho milování cítil, byla nervozita a docela dobře jsem si uměl představit, jak by to dopadlo. Nakonec mi přišlo jako nejlepší řešení se s ní rozejít.

     Sám jsem ale zůstat nemohl. Má taktika spočívala v tom, že jsem se s každou rozešel dřív, než téma sexu přišlo na pořad dne. Za chvíli jsem měl pověst sukničkáře, dodnes tomu příliš nerozumím, ale zřejmě se žádná z nich nechlubila, že jsme spolu nic neměli. Možná prostě ženy potřebují stejně jako my udržovat určité dekórum. To mě ale netrápilo tolik jako otázka, proč se liším od ostatních. Začal jsem přemýšlet, jestli nejsem asexuál.  

     Usměju se. Sukničkář, co se bojí sexu. Kdyby to ostatní věděli. Nakonec jsem ale v posteli s jednou přeci jen skončil. Stalo se to po jednom večírku v totálním alkoholovém deliriu a druhý den jsem došel k závěru, že to stálo příliš vysokou cenu. Tak zle mi před tím a ani po tom už nikdy nebylo.

     Přišla vysoká. Měl jsem kamarády, ale žádné tak dobré, aby mi nahlédli do soukromí, takže jsem mohl být sám. A tehdy se objevil zvláštní pocit nespokojenosti. Nevěděl jsem, čemu ho přisuzovat, až jsem pochopil, že mi někdo v životě schází. Potřeboval jsem s někým být, ale ne spát. Začal jsem se považovat za asexuálovi. Pro většinu lidí má však vztah dvě složky a spíše se smíří pouze s jeho fyzickou částí než s pouhým sdílením života bez sexu. Aspoň moji vrstevníci. Připadal jsem si jako v kruhu, ze kterého nemůžu ven, a bloudil ulicemi. Myslím, že jsem tehdy utíkal od pocitu beznaděje, který mě zevnitř spaloval, ale nezáleželo na tom, kam jsem šel, sám sobě člověk utéct nemůže.

     Čas mi přinesl smíření se samotou a mou odlišností, prostě jsem si zvykl být sám a roky mi ukázaly, že jsou i horší věci než se odlišovat od ostatních a já mám za sebou stále milující rodinu. Beznaděj a smutek už dávno necítím, našel jsem klid, ale hluboko v mé duši zůstává prázdné místo, o kterém vím, že ho nedokážu zaplnit.

 

     Obvykle na svých procházkách nevzpomínám, spíše přemýšlím a ještě častěji jen pozoruji okolí nebo lidi jako tichý divák jejich příběhů. Příliš jsem si zvykl na svou samotu, někdy mě napadá, jestli bych do ní vůbec ještě dokázal někoho vpustit, kdybych měl příležitost. Možná už nechci nic změnit.

 

     Ve večerním vlaku se tísní lidé, řada z nich promočených stejně jako já. Neměl jsem chodit tak daleko, déšť přinesl ochlazení, dala se do mě zima a už se těším, až se převleču do suchého oblečení. 

     Důvěrně známá klidná atmosféra mého domova působí jako vždy příjemně, zvláště po toulce do minulosti.  

 

     V práci mě čeká jeden z mnoha hektických dnů. Pracuji jako ekonom pro zahraniční firmu. Chvilku klidu mám až během polední pauzy. Dívám se z okna kanceláře na jasně modrou oblohu a napadne mě, že bych rád vystoupil na chvíli ze stereotypu všedních dnů třeba formou dovolené. V duchu si projíždím mapu Evropy, když zazvoní telefon. Sekretářka ředitele našeho oddělení mi oznámí, že za ním mám přijít. Tak tolik k dovolené. Dopadne to jako vždy. Z větší části mi ji proplatí, protože nebudu mít možnost si ji vybrat.

 

     Můj šéf je malý, tlustý čtyřicátník s rychlým uvažováním a ostrými lokty. Pokud nejdou věci podle jeho představ, vzteká se, zaměstnance, kteří nepracují podle jeho představ nebo se mu něčím znelíbili, vyhazuje. Všichni jsme museli podepsat doložku k pracovní smlouvě, že souhlasíme s okamžitým ukončením pracovního poměru. Platná legislativa končí tam, kde začíná šikovný právník. Já jsem s ním zatím žádný problém neměl, moje představy o práci se doposud prolínaly s jeho požadavky, jsem zvědavý, proč mě volá.

     Po pozdravu přejde rovnou k věci.

„Pracujete tu dva roky a jsem s vámi spokojený. Dnes mi zavolal známý, potřebuje si na čas vypůjčit schopného ekonoma. Rozhodli jsme se pro vás. Budete pracovat pro obě firmy, časově to zkoordinujeme a finančně si polepšíte.“ Podívá se na mě s otázkou v očích. Stručný jako vždy a dostatečně sebevědomý, aby mi mohl oznámit rozšíření mého pracovního úvazku samozřejmým tónem nepředpokládajícím protesty. Teď si mohu vybrat. Buď přijmu, nebo si půjdu hledat novou práci.

     „Jistě.“ Už jen v hlavě dodám: „Idiote“. O další práci nemám zájem, už ta současná mě plně vytíží na celou pracovní dobu a mnohdy i přes a nedělám si iluze, že by mi s něčím někdo z kolegů pomohl, zatímco budu pracovat v jiné firmě. Naopak budou jen dlouze probírat, na kolik peněz navíc si přijdu a tomu bych se raději vyhnul.

„Dobře. Tady máte vizitku, buďte tam zítra v deset.“

 

     Překvapí mě, když taxi vjede do čtvrti s luxusními vilami jen pro velmi bohaté spoluobčany. Čekal jsem, že skončím v jedné z těch rychle rostoucích průmyslových zón na okraji města.

     Mimo vysokých zdí a případně korun stromů, které je přesahují, toho zde moc k vidění není. Taxi zastaví před jednou z příjezdových bran. Docela by mě zajímalo, jestli se dostanu dovnitř. Kdo by si zval zaměstnance do soukromé rezidence? Pro jistotu znovu zkontroluji adresu, ale taxikář se nespletl. Vystoupím s myšlenkou, že když už nic jiného, tak si aspoň užiju krásného dne více než jen pohledem z okna kanceláře.

     Zazvoním u interkomu. Po chvíli se ozve hlas s cizím přízvukem. Představím se a řeknu účel své návštěvy. Na druhé straně to zašramotí a všechno umlkne. Čekám. Taxík už odjel, takže si buď budu muset zavolat jiný, nebo jít pěšky, což by mi nevadilo. Dnes na mě tolik práce nečeká, malou procházku k nejbližší stanici metra či zastávce trolejbusu v pracovní době si můžu dovolit. Jak se ticho prodlužuje, začnu přemýšlet, co řeknu šéfovi a jestli mě vyhodí nebo ne. Nemám strach, že bych jinou práci nenašel, ale mohlo by to chvíli trvat, navíc mám více než slušný plat.

     Mé úvahy přeruší otevření postranní branky. Objeví se muž v černém obleku, s tmavými brýlemi a nakrátko ostříhanými černými vlasy. Asiat. Takhle si představuji mafiány. Nebo možná spíš yakuzu? Popravdě netuším, z jaké země pochází. Připadají mi všichni stejní asi jako my jim.

     Vpustí mě dovnitř, pak se beze slova otočí a vyrazí po chodníku směrem k vile velikosti menšího zámku. Nebýt skutečnosti, že se branka již zavřela, byl bych v pokušení vzít do zaječích. Nevím, co si o tom všem mám myslet a nelíbí se mi to. Nicméně i kdybych začal křičet na lesy, nikdo by mě neslyšel, proto nemůžu dělat nic jiného než muže v černém následovat.

     Po vstupu do domu si připadám jako Alenka v říši divů. Nejsem na tom s fantazií tak špatně, abych si neuměl představit život v přepychu, ten by mě z míry ještě tolik nepřivedl, ale tady se mísí evropská kultura s cizokrajnou a pro mě exotickou, stačilo by málo a mohlo by to působit kýčovitě, ale ten, kdo vilu zařizoval, věděl, co dělá. Nádhera a luxus. Jen ve vstupní hale bych mohl stát více než hodinu a stále bych se měl na co dívat. Nejedná se jen o přehlídku cenných předmětů, které mají demonstrovat návštěvám, že na ně majitel má, ačkoli tento úkol naprosto splňují. Tady patří krásné a drahé věci k životu a zpříjemňují ho.

     Můj průvodce se náhle zastaví a uctivě se ukloní, což přivede mou pozornost k velkému schodišti.

Schází po něm mladý muž asi mého věku s polodlouhými hnědými vlasy, které rámují krásnou tváře s hrdým výrazem. Jen pár rysů prozrazuje jeho částečný asijský původ a nutno přiznat, že mu tvář lehce zjemňují a dodávají mu nevšední, velmi zajímavý a pohledný vzhled. Má v sobě eleganci, ale pružnost jeho chůze dává tušit vypracované tělo a připomíná kočkovitou šelmu. V tmavých očích se skrývá inteligence a temperament, ale i okázalý nezájem. Být ženou možná by se mi rozklepaly kolena. Jen krátce se na nás zadívá, aniž by zastavil nebo dal znát, že nás zaregistroval, spíš se zdá, že jen omylem zabloudil pohledem směrem k nám.

     Můj průvodce pokračuje dál a vnoříme se do chodby vedle schodiště. Po chvíli se zastaví u dvoukřídlých, vyřezávaných dveří a zaklepe, než vstoupí. Jediný pohled stačí k pochopení, že se jedná o pracovnu. Ne velkou. Obrovskou. Někdo jako já, myšleno osoba s nulovým orientačním smyslem, by v ní mohl i zabloudit. Za velkým stolem sedí asi padesátiletý muž, taktéž Asiat. Některé jeho rysy mi připomínají muže, kterého jsem potkal před chvílí, celkově však působí přístupnějším ne však tak zajímavým dojmem.

     Zdvořile se pozdravíme.

„Na úvod vysvětlím, proč se naše schůzka odehrává právě zde,“ mluví česky opravdu dobře, jen přízvuk by ho při nevizuálním kontaktu prozradil. „Bylo vám řečeno, že máte pracovat v jedné mé firmě, což není pravda. Potřebuji spolehlivého člověka, který by se postaral o mé osobní investice a zajistil některé věci kolem rodinného majetku. Přišlo mi vhodnější vám vše vysvětlit až osobně, proto ta lež. Doufám, že ji mému dobrému příteli odpustíte.“

Strašně rád bych řekl, že ne, ale více mě teď zajímá jiná věc. Podle toho, co řekl, to nevypadá na časově omezenou práci, jak tvrdil můj šéf. 

„Připadá mi, že na takovou práci by bylo lepší zaměstnat člověka na stálo. Mně bylo sděleno, že se jedná jen o přechodnou dobu a mám pracovat nejen pro vás ale i pro svého současného zaměstnavatele.“

Trochu se pousměje a tentokrát se výrazem příliš neliší od mladíka, předpokládám, že jeho syna. Už mi nepřipadal přístupnější, jen ta šelma v něm byla lépe schovaná.

„Máte pravdu, prozatím ale platí to, co řekl můj přítel. Vy se na tu práci výborně hodíte.“

„Myslíte?“ Nechtělo se mi pro něho pracovat před tím a teď už vůbec ne, jen slušné vychování a cizí prostředí mi brání poslat ho tam, kam bych chtěl.

„Dnes je těžké sehnat dobrou práci,“ řekne místo odpovědi. Vysvětlím si to jako výhružku.

„To je pravda.“ Možná, dodám v duchu.

„Dobře, pokud se na tom shodneme, můžeme pokračovat dále. Zde budete pracovat v pondělí a ve středu, zbytek týdne ve vaší firmě. Vše ostatní vám ukážu, až přijdete příště.“

Přikývnu. Rukou ukáže ke dveřím. Audience skončila. Vstanu a pokynu mu hlavou k pozdravu, ke slovům se nedonutím, moje slušnost má své meze. Navíc by z mého tónu poznal, jak moc jsem vzteklý. Už dlouho mě nikdo arogancí tak nerozčílil a to jsem si myslel, že jsem na ni od svého šéfa zvyklý.

     Muž v černém čeká před dveřmi a vyvede mě beze slova ven. Potřebuji ze sebe dostat vztek, proto se rozhodnu jít pěšky a odchytit si taxi, až se dostanu z této čtvrti. Na domě mám hypotéku, malou, ale chci ji splatit co nejdříve a nastavil jsem si vysoké splátky, proto si nemohu dovolit přijít o příjem na delší čas, jinak bych snad podal výpověď už dnes. Nejprve si musím najít nové zaměstnání a do té doby pracovat tak, jak mi určili. Dnes je úterý, to znamená, že už zítra se sem budu muset vrátit.

 

     Zítra přišlo mnohem dříve, než by se mi líbilo. Opět stejná místnost a stejný muž. Naštěstí moc nemluví. Ukáže mi mou pracovnu, kde již mám vše připraveno. Pak odejde. Jsem rád, když za ním zapadnou dveře.

     Práce se mi nezdá složitá, když ji porovnám s mými úkoly ve firmě. Určitě by toto místo snadno obsadili důvěryhodným člověkem. Rozumím tomu čím dál tím méně. Raději to pustím z hlavy, stejně mi přemýšlení o této záhadě nijak nepomůže.

 

     V poledne se objeví starší žena a nabídne mi oběd. Rád přijmu, vodu jsem si vzal, ale na jídlo jsem zapomněl a už mi trochu kručí v břiše.

     Procházíme dlouhou chodbou s obrazy a velkými okny, za kterými se nachází terasa. Na ní stojí mladý muž, kterého jsem potkal včera, a dívá se někam do zahrady.

„Rei!“ Pronikne do chodby otevřenými okny ženský hlas a na terase se objeví mladá žena i na dálku se dá poznat, že si jsou podobní. Netuším, odkud vyšla, v tomto bludišti nemám šanci se vyznat. Děsí mě i možnost, že bych tu měl hledat toaletu a tak jsem si nedovolil se za půl dne pořádně napít.

     Mladík se na ni otočí a usměje se, hrdý výraz ustoupí něčemu něžnějšímu. Moje průvodkyně odbočí do další, tentokrát menší chodby a tím venkovní představení skončí. Kam zmizely doby, kdy mi jako malému doma říkali, že dívat se na cizí lidi je neslušné. V dnešní době facebooku to zní jako parodie a nikdo se tím neřídí. Facebook sice nemám, ale také na to často zapomínám.

     Žena otevře jedny z mnoha dveří a pustí mě napřed do malé místnosti, kde mám připraveno jídlo. Malé jen na místní poměry. Můj obyvák se s ní velikostně nemůže rovnat. Poděkuji jí a tiše doufám, že mě zavede i zpět, protože sám se určitě nedokážu vrátit, a zasednu k jídlu. Než vložím do úst první sousto, zaslechnu tiché zavření dveří. Uklidňuji se tím, že tady nechce zbytečně čekat, než se najím a určitě se vrátí.

     Tentokrát mě štěstí nezklame a žena se skutečně objeví ve chvíli, kdy dojídám. Dovede mě zpět a já opět zasednu k práci. Jenomže jsem při obědě zapomněl, že nemám pít. Moje noční můra se stala realitou.

     Nerad vyjdu do chodby. Dveří je to opravdu hodně, a jestli některé z nich skrývají toaletu, si netroufám hádat. Zkusmo jedny otevřu. Další kancelář podobná té mé. Co když tady mají kamery a někdo mě sleduje? Co si myslí? Že je vykrádám? Při vzpomínce na Muže v černém, jak jsem si ho pojmenoval, doufám, že ne.

     „Hledáte něco?“ ozve se za mnou melodický hlas. Prudce se otočím. Zase musím přiznat, že bych raději Muže v černém než jeho. Tentokrát mě zaručeně vidí.

„Ano.“

„A to?“

Z nějakého důvodu se mi nechce říct, že záchod, ačkoli s tím obvykle problémy nemám. Napomenu sám sebe. „Toaletu.“

Na tváři se mu objeví pobavený výraz. „Projděte touto chodbou, odbočte doprava a třetí dveře.“

Tak to určitě trefím.

„Trefíte?“ Buď mě prozradil výraz, nebo tu má hodně lidí problém s orientací. Ale co. Ničím se neliší od ostatních lidí. „Nemám nejlepší orientační smysl a váš dům připomíná bludiště.“

Trošku se pousměje.

„Doprovodím vás.“

     V tichosti jdu vedle něho. „Nemáte problém vracet se zpět z vašich procházek?“ řekne najednou. Jak může vědět o mých procházkách? Přemýšlet budu později, teď nesmím dát znát, že mě překvapil. Takovou radost mi neudělám.

„Nemám s tím problém.“

„Tady.“ Zastaví se před dveřmi naprosto stejnými jako mnoho dalších, které jsme míjeli. Proč to neoznačí? „Zpátky trefíte?“

„Ano. Děkuji.“

„Není zač.“ Odchází. Jsem vděčný, že tohle setkání už skončilo. Proč se zmiňoval o procházkách? Chtěl mi naznačit, že o mně hodně vědí? No, na mých procházkách a potažmo i na mně stejně není nic zajímavého ani tajného, ať si poslouží.

     Zpátky naštěstí opravdu trefím, a když uplyne má pracovní doma, opět se objeví starší paní a doprovodí mě ven před vilu, kde čeká Muž v černém.

     Když za mnou zapadne venkovní branka, cítím se hned o něco lépe. Počínaje dneškem mám necelých pět dní na to, abych vymyslel, kde bych mohl najít jiné zaměstnání. Hm. To se mi nepovede.

 

     Ráno místo budíku zazvoní mobil. Petr. Kamarád z výšky, občas spolu vyrazíme na oběd.

„Ahoj, jsi v práci?“ zeptá se. Zděšeně se podívám na budík. Ještě nikdy jsem nezaspal.

„Čau, jo.“ Co mu budu říkat?

„Máš dnes čas na oběd? Chci ti něco říct.“

„Jasně.“

„Takže ve dvanáct jako vždycky.“ Myslí tím restauraci, kam obvykle chodíme. Oba dva k ní máme z práce stejně daleko.

„Dobře. Zatím se měj.“

„Ty taky.“

     Rychle se obléknu a vyrazím do práce. Naštěstí šéf má dovolenou, a protože to ostatní od včerejška vědí, nepřišel jsem zdaleka poslední.

 

     Petr vypadá zamyšleně. „Tak co se děje?“ zeptám se, když si objednáme

„Náš šéf hledá nové lidi a já si vzpomněl, jak si říkal, že ti to u vás už leze na nervy, tak jsem se o tobě zmínil. Chytl se toho, že o tobě prý slyšel.“

„Od koho?“

„No to je mi právě taky záhadou, proto jsem ti volal.“

„Co slyšel? Máš pro to nějaké vysvětlení?“

„Nevím a netuším, samozřejmě jsem se vyptával, ale nic mi neřekl, to je vlastně taky divný. Víš, že nám obvykle řekne všechno, ale tentokrát se nějak ošíval a vymluvil se z toho.“

„Šéf mě donutil dělat ještě jednu práci a nemám z toho radost. Docela rád bych vypadl.“

„O co se jedná?“ Povím mu to. „Vím o nich. Mají poměrně velkou mezinárodní firmu, také s nimi občas spolupracujeme. Ředitel, hádám, že se jedná o toho staršího muže, se kterým jsi mluvil, je Japonec a vzal si bělošku, už nevím jaké národnosti, ale pochází z nějakého šlechtického rodu ovšem zchudlého, to ale nemění nic na tom, že to firmě přidalo trochu lesku a dobře se prosadila v Evropě. Nevím, jakou pozici ve firmě zastává jeho syn, to bude ten druhý, kterého si viděl, myslím, že se jmenuje Rei, ale prý je velmi schopný, jednou u nás byl v kanceláři a ženský z něho byly paf.“

„Raději bych si našel něco jiného a tohle nechal někomu jinému, není to zrovna příjemné prostředí.“

„To věřím, pomůžu ti u našeho šéfa, jak budu moct a zkusím zjistit, co slyšel.“

„Díky.“

„Není zač.“

      Cestou zpátky do práce přemýšlím, jak se o mně mohl Petrův šéf dozvědět. Petr dělá v malé firmě, jejich šéf své zaměstnanců bere jako součást rodiny a všichni vědí o všem, co se děje. Naprostý opak mé práce a šéfa. Ovšem s firmou, ve které pracuji já, nejsou nijak provázaní a o mně mu mohl říct jen někdo z firmy. Žiji docela samotářky, mám pár přátel jako je Petr, se kterými se občas sejdu, ale ty se s Petrovým šéfem nepotkají. Záhada.

 

     V sobotu se vydám na procházku. Od úterka každý večer pršelo, takže jsem se těšil, ale přistihnu sám sebe, jak se rozhlížím. Zatraceně! Začal jsem trpět stihomamem. Co čekám? Že uvidím za nějakým rohem vykukovat Reie? To určitě. Pokud by mě nechali sledovat, tak ať si to užijí, ale taková myšlenka mi připadá přitažená za vlasy. S žádnými opravdu tajnými a důvěrnými daty u nich nepracuji, ale odněkud Rei musí vědět o mých procházkách a on nepatří mezi ty, které člověk potká na ulici. No, ani na tuto otázku odpověď prozatím nenajdu.

     Nakonec to pustím z hlavy. Nebudu kvůli tomu sedět doma a čekat na lepší časy.