2. část

     Kancelář a stůl vypadají na první pohled stejně, přesto mám pocit, že tu někdo byl, ale možná se mýlím, nepamatuju si, kde přesně ležel jaký papír. Stejně na tom nezáleží, jedná se o jejich dokumenty, mají právo nahlížet do mé práce. Tentokrát jsem si s sebou přinesl kromě vody i termosku s kávou a svačinu. Den začnu tak, jak jsem zvyklý. S hrnkem kávy.

     Za celé dopoledne nezaslechnu jiný zvuk, než ten který zapříčiním sám. Možná někdo prošel chodbou, ale bytelné dveře spolehlivě brání, abych o tom věděl. Až v poledne se ozve zaťukání a objeví se stejná žena jako ve středu. Zatímco ji následuju chodbou, napadne mě, že by nemuselo být od věci pokusit se s ní promluvit. Navíc ty naše tiché pochody nepůsobí zrovna příjemně. Žádný rafinovaný způsob, jak začít rozhovor, mě nenapadne, takže použiju to, co se nabízí. „Dům mi připomíná bludiště, zabloudil bych a už bych se nenašel.“

Podívá se na mě s chápajícím pohledem, jen si nejsem jistý, jestli se mnou souhlasí nebo má jen soucit s mým mizerným orientačním smyslem. Raději netipovat. Mohl by mi zhořknout oběd a minule jsem si pochutnat, takže by mě to mrzelo.

„Člověk si zvykne, chodby mají svůj systém a například do jídelny se dostane tak, že se pokaždé, když se chodby rozdělí, dáte vpravo.“

„Šikovaná poučka. Děkuju. Máte tu hodně zaměstnanců, kteří sem jen občas dochází jako já?“

„Ne, vy jste jediný. Tady se zaměstnanci přijímají většinou jen na doporučení a příliš se nemění.“ No, já bych se vyměnil docela rád, ale zdá se mi, že je pyšná na místo, kde pracuje, a pravdou bych si jí mohl dotknout, což nechci. Procházíme kolem oken s výhledem na terasu, která ani tentokrát není prázdná. Stojí na ní žena, která minule volala na Reie.

„Mohu se zeptat, kdo je ta žena?“

„Dcera našeho zaměstnavatele.“ Pobaveně se na mě podívá. „Je krásná, ale neměl byste na ni myslet.“

Žádný strach. „Nebudu.“ Do výrazu se jí vloudí zvědavost, ale nezeptá se.

 

     Najím se, ale tentokrát se žena nevrací. Taky jsem se jí mohl zeptat na jméno. No nic. Příště. Chvíli počkám, ale potom začnu litovat času. Návod, jak se dostat zpět, mám, třeba čeká, že se vrátím sám. Jakže to říkala? Z kanceláře pořád vpravo, takže teď vlevo? Hm. Určitě trefím. Doufám.

     Projdu první chodbou, zatočím vlevo a tak pořád dál. Oddechnu si, když poznám známou chodbu s mou kanceláří. Dělí mě od ní ještě pár kroků. Na druhém konci se otevřou dveře a někdo vyjde. Štíhlá, mužská postava. Raději na nic nečekám a zmizím v místnosti. Netoužím nikoho potkat. Sednu si za stůl, naleju si další hrnek kávy a pokračuju v práci.

     Za chvíli se otevřou dveře. Můj zaměstnavatel. Na jednu stranu jsem rád, nevím proč, že nepřišel jeho syn, ale nadšený z něho ovšem nejsem. V Japonsku se možná neklepe, ale tady by se to naučit mohl. A nic na tom nemění fakt, že mě platí. Slušnost je slušnost. Pozdravím. Odpoví jen kývnutím, to tady zřejmě pochytil. Zkousnu poznámku, kterou mám na jazyku, s vidinou částky, kterou musím každý měsíc dát dohromady na hypotéku a běžné účty.

     „Jak vám jde práce?“ zeptá se.

„Dobře.“ 

„Všiml jsem si. Díval jsem se na některé změny, které jste provedl, a líbí se mi. Velmi praktické.“

Takže papíry opravdu někdo procházel. „Děkuji.“

„Jsem s vámi spokojen.“

To se nedivím. Na venek jen kývnu. „Pokračujte tak dál,“ dodá a odejde. To určitě. Ale jedno pravidlo jsem se za léta v pracovním procesu naučil. Čím méně řekneš, tím lépe.    

 

     Po dalších dvou hodinách mi před očima kmitají čísla a musím si na chvíli odpočinout. Do konce pracovní doby zbývá hodina. Aspoň že tak. Promnu si oči a dívám se přímo na Reie. Sakra. Návštěvní den nebo zlý sen? Vůbec jsem neslyšel dveře. No, svého otce nezapře. Taky neumí klepat. Mlčky mě pozoruje a tak dělám totéž. Tvář, která by mohla shlížet z módních fotografií. Ve světě módy by se jistě snadno prosadil, kdyby chtěl, ale hrdý výraz jasně naznačuje, že by nikdy nic takového neudělal. Co má tohle divné jednání znamenat? Vypadá to, jako kdyby zkoušel, jak zareaguji. Jak chceš.

     „Myslel jsem si, že nevydržíte a promluvíte první,“ řekne po chvíli vyplněné jen oboustranným intenzivním zíráním.

„Nemám proč mluvit, vy jste přišel za mnou.“

„Můžeme si tykat?“ zeptá se.

Pokrčím rameny. „Proč ne.“

Koutky úst se mu trochu zvednou. „Jak se ti tu líbí?“ Zavře dveře a jde pomalu mým směrem.

Oceňuju, že se na rozdíl od svého otce ptá na mě nikoli na práci, ale nedám mu proto o moc vřelejší odpověď. „Nijak zvlášť. Tuhle práci jsem si nevybral.“ Byla hloupost přiznávat pravdu, ale nemohl jsem si pomoct. Něco na něm mě vyloženě vybízí k dětinskému předvádění. Hlavně, že jsem sám sebe chválil, jak jsem se naučil mlčet. Už si dám pozor.

„To mě mrzí. Možná se to zlepší.“ Vůbec nezní překvapeně, naopak se tváří, jako by takovou odpověď očekával, o to víc lituju, že jsem se neovládl.

„Možná.“ Mezitím obejde stůl, za kterým sedím, a zmizí z mého zorného pole. „Nerad mluvím na někoho, koho nevidím, přestaň s tou hrou, kdo z nás má navrch.“ To, že se mě tím snaží znervóznit, jsem tipnul, protože navzdory docela přátelským slovům má v očích tvrdý a soustředěný pohled. A také doufám, že bych ho přímostí mohl vyvést trochu z míry. Pokud jsem se trefil. Kupodivu poslechne, přejde k židli postavené před stolem a posadí se. Vypadá stále stejně klidně, možná i pobaveně. Škoda. Chvíli mě pozorně sleduje a pak se k mému překvapení jeho pohled změní, ztratí tvrdost a objeví se v něm zájem.

     „Tebe jen tak něco z klidu nevyvede, že?“ zeptá se.

„Proč myslíš?“

„Napadlo mě to už při našem prvním setkání.“ Takže si mě všiml. No vida. „Ani teď ses nenechal znervóznit.“ Usměje se. „Navíc si bez mrknutí oka přiznal, že hledáš toalety. Já bych se nepřiznal.“

„Co bys řekl na mém místě?“

„Netuším.“

„Raději povím pravdu, než bych si vymýšlel cokoli nedůvěryhodného a vzbudil podezření, protože se potloukám po cizím domě.“

„Chápu, na tvém místě to bylo nejlepší řešení, ale stejně bych ho nezvolil.“

„Proč?“

„Ty sis nechtěl přidělávat problémy. Mně by šlo o něco jiného.“

Mám dojem, že bych se neměl ptát o co, a protože se už kolikrát podobný pocit ukázal jako správný, řídím se jím. „Proč si přišel? Zkontrolovat mě?“

„Mohl bych tvrdit, že kontrol nedobrovolných zaměstnanců,“ trochu se usměje, „není nikdy dost, ale nepřišel jsem tě kontrolovat. Myslím, že patříš mezi ty, kteří vždy odvedou dobrou práci. V tomto směru jsme na tebe také dostali reference. Jsem tu kvůli něčemu jinému. Máš odpoledne čas?“

„Proč?“

„Potřebuji někoho, kdo by se se mnou jel podívat na jednu nemovitost a řekl mi něco o čtvrti, ve které se nachází, a další věci.“

„Nevím, jestli ti dokážu poskytnout dostatečné informace.“

„Nepotřebuji žádné odborné reference. Léta jsem strávil v zahraničí, přijel jsem do Čech před dvěma roky a celou dobu se pohybuji mezi domem, firmou, letištěm a pracovními návštěvami. O městě nevím vůbec nic a tím pádem ani o místních poměrech. Nechci koupit dům v místě, kde mi k ničemu nebude.“

„Rozumím. Na to, že tu nejsi tak dlouho, mluvíš česky velmi dobře.“

„Děkuji. Nikdy mi nedělalo problém naučit se cizí jazyk. Tak pojedeš?“

Nevím proč, ale chce se mi. „Dobře.“

Usměje se. „Takže tě vyzvednu za hodinu?“

„Ano.“

 

     Rei mě zavede ke garážím s působivou sbírkou luxusních vozů. Zálibně si je prohlížím. On si mého pohledu všimne a pousměje se. „Kterým chceš jet?“ zeptá se.  

Jsem víc než ochotný svést se jakýmkoli z nich, proto odpovím: „Vyber, jaký chceš.“ Nikdy bych se přiznal, že ať zvolí jakýkoli, tak lepším jsem nikdy nejel a nejspíš ani nepojedu.

 

     Rei řídí dobře. Nerad to uznávám, ale lépe než já, protože mé auto obvykle stojí v garáži. Má to dva důvody. V místech, kam se potřebuji dostat, se obvykle nedá zaparkovat a když už, tak při zpáteční cestě jsou po městě takové kolony, že vlakem i přes častá zpoždění ušetřím čas.

     Brzy se dostaneme do staré, mně dobře známé, zástavby. Tady jsem se nedávno procházel v dešti a vzpomínal. Zastavíme před velkým domem se zdobenou fasádou. Už na nás čeká realitní makléř.

 

     Zatímco makléř vykládá Reiovi o domě a zodpovídá jeho otázky, já se rozhlížím po velkých místnostech a širokých chodbách. Připadám si, jako bych se ocitl v jiné době. Klenuté a zdobené stropy, starý nábytek. Kdo by řekl, že za okny pulzuje uspěchaným životem velkoměsto. Představuju si, co všechno tyto zdi viděly, a přistihnu se, že při tom poslouchám Reiův příjemný, melodický hlas. Nejprve to přisuzuji lidské přirozenosti poslouchat, když někdo mluví, ale pak si musím přiznat, že makléře vůbec nevnímám. Rozhodl jsem se o tom nepřemýšlet.

 

     „Tak co myslíš?“ obrátí se na mě Rei, když vyjdeme ven a rozloučíme se s makléřem.

„Pokud myslíš čtvrť, tak nepřizpůsobivé obyvatelé a bezdomovce tady nenajdeš. S tím si nemusíš dělat starosti. Občas tudy chodím na procházku.“

„Já vím. Viděl jsem tě, když jsem se byl poprvé podívat na dům jen z auta.“

„Takže proto víš, že chodím na procházky.“

Přikývne. „Jak se ti líbí dům?“

„Mně moc, mám rád takové domy, ale záleží na tom, k čemu ho chceš.“

„To ještě nevím, prozatím se mi prostě jen líbí a vypadá na dobrou investici. Jaké je tu dopravní spojení?“

„Nedaleko je stanice metra a tramvajová zastávka.“

„Ale obytné domy v okolí nejsou, že?“

„Ne, mám za to, že tu sídlí jen několik státních institucí a různé firmy.“

Zamyšleně přikývne. „Dobře. Hodím tě domů.“

„Stačí na nádraží.“

„Nebydlíš ve městě?“

„Ne, kousek za ním.“

„Zavezu tě tam, nevadí mi to.“

„Tak dobře.“

 

     „Tady žiješ?“ Rei si se zájmem prohlíží malý domek.

„Ano. Když jsem ve městě po škole našel práci, přestěhoval jsem se k babičce. Měl jsem tak vyřešené bydlení a mohl jsem se o ni postarat. Před rokem zemřela a dům mi odkázala. Opravil jsem ho a žiju v něm.“

„Je malý.“

Zasměju se. „Na tvé poměry. Tady v takových domech žijí celé rodiny, pro jednoho úplně stačí. Mohl bych mít i menší. Chceš se podívat dovnitř?“

„Ano. Rád.“

      

     „Říkal jsi, že bys mohl mít i menší. Neplánuješ rodinu?“ zeptá se, když odemykám dveře.

Občas takovou otázku dostanu a už dávno jsem si vymyslel odpověď. „Nejsem rodinný typ.“

„Aha.“

Otevřu dveře a dám mu přednost.

 

     „Líbí se mi,“ řekne, když ho provedu domem.

„To bude tím, že ho více zařizovala má sestra než já. Dáš si kafe?“

„Ano, pokud si dáš se mnou.“

     Nechám Reie v obývacím pokoji, kde si prohlíží mou malou knihovnu, a v kuchyni připravuju kávu. Kdo by řekl, že zrovna jeho tady budu jednou hostit? Já ne, ale už jsem se naučil, že se málo očekávané věci občas stávají. Proto mě ani nepřekvapilo, že se s ním cítím docela dobře. Ovšem pořád nemůžu pochopit, proč se mnou tráví čas. Určitě s sebou mohl vzít na prohlídku i někoho jiného. Proč já? Představuju pro něho exkurzi do obyčejného světa za zdí jejich sídla? Jinak si to neumím vysvětlit a způsob, jakým se dívá na můj dům, tomu nasvědčuje. No, proč ne. Trocha společnosti mi prospěje.

     „Proč nejsi rodinný typ?“ ozve se blízko za mnou, nejspíš jsem si už zvykl na jeho tiché příchody, protože se ani moc neleknu.

„Každý se nevidí v rodině a dětech.“

„Myslel jsem si, že se ti třeba nelíbí ženy.“

Překvapeně se na něho otočím. „Jak si…“ rychle ke mně přikročí a přitiskne své rty na mé. Samozřejmě jsem chtěl říct: „Jak si na to přišel?“ Oblíbenou větu, kterou se obvykle získává čas, aby člověk rozdýchal šok. Místo toho jsem utrpěl další, ale za několik vteřin se vzpamatuju. Někoho jiného, ať už ženu či muže, bych odstrčil, ale s Reiem od první chvíle hrajeme hru kdo z koho a já nechci prohrát. Neznám důvod a momentálně mě ani nezajímá. Jazykem pronikne do mých úst. Líbal jsem dost dívek bez citu jen proto, že se to ode mě čekalo. Teď to není o nic složitější, právě naopak. Prsty mu zajedu do vlasů a začnu mu polibek vracet. Počkám, až se jeho tělo zachvěje, a odtáhnu se od něj. Zrovna se dovařila voda na kávu, takže ji sleju, jakoby se nic nestalo a podám hrnek Reiovi. Pozorně mě sleduje, když si vezme šálek. „Je to jenom divadlo,“ řekne.

„Co myslíš?“

„Tvá vášeň v polibku. Nechtěl si mě líbat, jen si nechtěl prohrát. Líbáš s vášní, kterou necítíš.“

Dobrý postřeh. „A ty jsi mě líbat chtěl?“ odpovím otázkou a vedu ho zpět do obývacího pokoje, kde se usadíme do křesel.

„Ano, také jsem zkoušel tvou reakci, ale kdybych tě líbat nechtěl, tak bych to neudělal.“

„Proč mě chceš líbat?“

„Líbíš se mi. Já muže před ženami preferuji.“

„A ty máš problém se přiznat, že hledáš toaletu?“

Zasměje se. „Ne každému. U většiny lidí mi to nevadí, ale přiznej někomu, kdo by mohl být objektem tvého zájmu, že jsi jen člověk. Není to imponující.“

„Tak o to by ti šlo?“

„Ano.“

„Nejspíš máš pravdu. Nic to ale nemění na tom, že by ses měl poohlédnout po jiném objektu zájmu.“

„Proč? Protože jsi striktně na ženy? To ti stejně neuvěřím, v takovém případě by si mě hned odstrčil. Navíc bych se to stejně pokusil změnit.“

„Takže vlastně nezáleží na tom, co řeknu.“

„Ne.“

„Co hledáš? Zábavu?“

„Jen zábavu dostanu jinde snadno a rychle.“

„Mně připadá, že tě vyloženě baví zkoušet, jestli mě dokážeš vytočit.“

Ušklíbne se. „Možná trochu. Musím jet. Děkuji za kávu, brzy se uvidíme.“

     Vyprovodím ho ke dveřím a pak si znovu sednu do křesla a zamyslím se nad tím, co se stalo. Rei měl a neměl pravdu. Možná jsem necítil přímo vášeň, ale tělem mi projíždělo příjemné mrazení, které jsem nikdy nezažil. Těžko říct, jestli za to mohla ta hra nebo Rei. Možná mě prostě přitahují muži a ne ženy, proto jsem po nich netoužil. No co. Jestli asexuál nebo gay, to je prašť jako uhoď, i když při vzpomínce na nepříliš lichotivé články o asexuálech, které se občas objevují na internetu, bych se určitě spíše mohl přiznat k homosexualitě, ta je aspoň v módě, zatímco na asexualitu se většina lidí dívá jako na nemoc.  

     Pustím si televizi a usnu při ní. Ráno si za to nadávám, když si pracně rozcvičuju krk.

 

     Na úterek se mi nahromadilo tolik práce, že jsem o Reiovi neměl čas přemýšlet, ani kdybych chtěl. Připomene se mi sám ve středu, kdy ho ve společnosti jeho otce a cizího asi čtyřicetiletého muže potkám hned po svém příchodu ve velké vstupní hale. Mimo přítomnosti dalších dvou osob se to neliší od našeho minulého setkání. Muži mi nevěnují pozornost, abych učinil slušnosti za dost, pozdravím je a dále si jich také nevšímám. Možná ho zájem o mou osobu už přešel. Než vstoupíme do chodby, neodolám pokušení se ohlédnout. Ani nevím, proč mě to tak láká. Rei se za mnou dívá. A možná nepřešel. Nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo.

 

     Den probíhá stejně jako ty předchozí. Na oběd si ani tentokrát nemohu stěžovat. Sám se vracím do kanceláře a s myšlenkami na kávu otevřu dveře. Málem sebou cuknu leknutím, když uvidím Reie postávat u okna. Neujde mu to a usměje se. Škoda.

     „Jaký byl oběd?“ zeptá se.

„Výborný, pochval kuchařku či kuchaře.“

„Díval jsem se, že máš práci skoro hotovou, pojď se mnou.“

„Kam?“

„Do bludiště.“ Ušklíbne se.

„Necháš mě někde cestou a já budu bloudit, dokud nezemřu hladem a žízní?“

„Ne, slibuji, že tě zase vyvedu.“

„Musím pracovat.“

„Ber to jako součást práce, jsem tvůj šéf stejně jako můj otec.“

„Dobře, ale nejdřív dodělám, co potřebuji.“

Povzdechne si a znovu se otočí k oknu.

     Rychle dodělám práci a podívám se jeho směrem, abych mu řekl, že můžeme jít. Pohled mi sklouzne po jeho štíhlé postavě, má na sobě dobře padnoucí džíny a triko. Vypadá dobře i zezadu. „Hotovo,“ řeknu, abych přerušil své myšlenky.