4. část

     Probudí mě zvonění mobilu.

„Ano?“ zamumlám rozespale, aniž bych se podíval, kdo volá.

„Ty ještě spíš?“ Podle hlasu poznám Petra. Budík ukazuje krátce po dvanácté.

„Ne ještě, ale už zase. V noci jsem toho moc nenaspal.“

„Aha. Mám pro tebe novinky ohledně práce. Nechceš zajít na oběd?“

„Chci. Tak za hodinu jako obvykle?“

„Platí.“

    

     „Tak co mám čekat? Špatné nebo dobré zprávy? Ty špatné nechci,“ řeknu Petrovi, když si sednu proti němu. Po telefonické poradě s Petrem jsem i do jeho firmy minulý víkend posílal životopis.

Zasměje se. „Dobré. Můžeš k nám nastoupit, jestli chceš.“

„To chci. Děkuju.“

„Nemáš zač.“

„Podařilo se ti zjistit, odkud o mně tvůj šéf věděl?“

„Ne, to bych ti býval dal vědět. Hádám ale, že na tom teď zase tolik nezáleží, ne? Mimochodem, už to není jen můj šéf, ale taky tvůj.“

„Asi máš pravdu. Povíš mi víc o mém novém místě?“

„Jasně.“

     Po cestě domů přemýšlím o vrtkavosti života. Někdy člověk neví kudy kam a z ničeho nic se vynoří řešení, zatímco jindy může marně doufat a zdá se, že vše stojí proti němu. Kdyby se podobně chtěla vyřešit záležitost s Reiem, ale tam nejspíš nepomůže nic jiného než čas.

 

     Nejsem ve své kanceláři snad ani deset minut, když se ozve firemní telefon. Šéfova sekretářka s pokynem k dostavení se do jeho kanceláře.

     Po zbytek včerejšího dne jsem řešil dilema, co mám v pondělí dělat nebo přesněji, jak svoje současné závazky ukončit. Došel jsem k závěru, že nejsem schopen se znovu podívat na Reie. Nutně za tím musím udělat černou čáru a pokračovat dál, jako bychom se nikdy nepotkali. Proto jsem se rozhodl využít možnosti dát okamžitou výpověď, kdo by řekl, že se nakonec tato doložka ve smlouvě bude hodit mně a ne šéfovi, ale chtěl jsem si před tím ještě sbalit věci.

     Teď se zdá, že mě šéf přeci jen předběhne. 

 

     Nina, šéfova sekretářka, kývne hlavou, ať jdu dál. Šéf se jako obvykle se mračí a má studený pohled. Na pozdrav ani neodpoví.

     „Asi vám už řekli, že odteď pracujete zase pouze tady,“ řekne. Přeložím si to tak, že by mě od vily bývali poslali pryč, kdybych se tam ukázal. „Doufám, že jste neudělal nic, za co bych vás musel vyhodit.“

„Ne, ale já dávám výpověď s platností od dnešního dne. V písemné podobě ji odnesu na personální oddělení. Na shledanou.“ Odejdu z jeho kanceláře dřív, než stačí cokoli říct. Jak dlouho jsem o tomhle snil a živě si to představila, ale nečekal jsem, že budu mít příležitost představu uskutečnit. Po tom jeho arogantním výrazu a dvojité bradě se mi stýskat opravdu nebude. Usměju se na Ninu, když kolem ní procházím. Zatváří se překvapeně. Bytelné dveře nepropouští žádný zvuk, takže neví, o čem jsme mluvili, a šéf nikomu důvod k úsměvu obvykle nedává.

     Stavím se na personálním oddělení, kde vyřídím nezbytné věci. Sbalím si své věci, rozloučím se s kolegy, kteří jsou vesměs z mého odchodu překvapeni. Těm, s nimiž jsem se příliš neznal, to nijak nevadí, aspoň si mohou pracovní dobu zpestřit klepy na téma důvodu mého odchodu, nepochybně vymyslí zajímavé možnosti, zvláště jakmile se ještě roznese informace o mé vlastní výpovědi. Upřímně mi na tom vůbec nezáleží. Ta druhá část, která na mě leckdy úspěšně přehazovala vlastní práci, tak nadšená není, protože nejen že svou práci si budou muset dělat sami, ale navrch jim šéf přerozdělí ještě tu mou. Lituji je, ale zase ne tolik. Nikdo z nich se nestal mým přítelem či aspoň kamarádem. Jako kolegové jsme spolu vycházeli, ale nic víc.

     Asi za tři hodiny od rozmluvy se šéfem, stojím před budovou, v níž jsem několik let pracoval. Něco končí, jiné začíná. Musím se jít představit do nové práce a pak mám před sebou týden volna.

 

     Po návratu domů najdu v poštovní schránce bílou obálku a v ní papír se slovy: „Úterý v osm večer“ a název nějakého podniku, který mi nic neříká. Následuje podpis. I bez něho bych poznal autora, už jsem viděl Reiovo písmo. Položím vzkaz na stůl. Na tohle budu potřebovat hodně velký hrnek kávy.

     O chvíli později napíšu do internetového prohlížeče název z lístku. Vstup na stránky až po vložení hesla. Nečekal jsem, že by navštěvoval podobná místa jako my ostatní. Nic se tedy nedozvím, vyjma adresy, ale na tom nezáleží. Co s tím? Nechat to být? Promluvit s ním? Po rozumové stránce vítězí první možnost.

 

     Po večeři se chystám na malou čtecí siestu v altánu a zrovna hledám vhodnou knihu, když někdo zazvoní. Nemívám moc neohlášených návštěv. Možná měl někdo cestu kolem. Podívám se z okna. U branky stojí nějaká žena. Buď se jedná o omyl, nebo další nabídku levnější energie, plynu či něčeho jiného. Mám chuť předstírat, že nejsem doma, ale nakonec přeci jen otevřu. 

     „Omlouvám se, že ruším, ale potřebovala bych s vámi mluvit.“ Poznal jsem ji, až když promluvila. Žaneta.

„Jistě, pojďte dál.“ Co může chtít?

 

     Hezký večer vybízí k posezení venku, a proto ji zavedu do altánu. Kávu odmítne. Zdá se nesvá, což mě trochu zaskočí, protože obvykle představuje ztělesnění klidu. Pochybuju, že by ji za mnou někdo poslal, musela se rozhodnout sama.

     „Ještě jednou se omlouvám, že jsem sem tak vpadla, zavolala bych, ale našla jsem ve vaší složce jen adresu, telefonní číslo ne,“ začne trochu nejistě. Mám u nich složku? Že se divím. „Neruším?“

„Ne, nic se neděje, povídejte.“

„Chci s vámi mluvit o Reiovi, nevím, co se mezi vámi stalo, ale hodně se ho to dotklo a vy jste dnes nepřišel. Víte, bývala jsem jeho chůva. Beru ho jako své dítě, proto se pletu do věcí, do kterých mi zdánlivě nic není. Dali mi ho na starosti prakticky od okamžiku, kdy se narodil. Jeho matka nikdy nebyla mateřský typ a jeho otec se shlédl v jeho starší sestře. Rei nezájem rodičů zdánlivě nesl dobře, ale v raném mládí si prošel divokým obdobím a domnívám se, že si tak právě tento nezájem kompenzoval. Možná si tím omlouvám určité selhání v jeho výchově, ale neselhala jsem úplně, protože ta divoká léta nakonec překonal a teď je úspěšný.“ Povzdechne si. „Ale také velice uzavřený a osamělý. Na venek nedá nic znát, ale přesto se během těch pár dnů strávených s vámi změnil. Nikdy před tím jsem ho neviděla tak spokojeného.“

„Co chcete ode mě?“

„Neodmítejte ho. Věřím, že toho nebudete litovat.“

„Žaneto, vážně věříte, že dva lidé, kteří pocházejí z rozdílného prostředí, navíc oba muži, mají budoucnost? Co na to jeho rodina?“

„Nebudete to mít jednoduché, to přiznávám, přesto si myslím, že pokud byste chtěli, cestu si najdete. Prosím, přemýšlejte o tom.“ Zvedne se. „Nebudu vás dál rušit.“

     Vyprovodím ji a ještě dlouho sedím v altánu a přemýšlím o tom, co mi řekla. Na jedné straně stojí racionální důvody, které jasně svědčí pro to, abych Reie už nevyhledával. Na druhé Žanetina slova, city a asi i chuť ho vidět. Povzdechnu si a nakonec se rozhodnu na schůzku jít. Možná nedělám dobře, ale potřebuju mít jistotu, že jsem si nenechal mezi prsty uniknout něco, čeho bych hodně dlouho litoval.

 

     Zastavím se na chodníku uprostřed klidné ulice. Podnik uvedený na lístku nikde nevidím, ať se rozhlížím, jak chci. Co teď? Mohl bych se někoho zeptat, ale žádný jiný chodec tu není, jen občas kolem projede auto, což mi moc nepomůže. Zkusím dojít až nakonec ulice a pak uvidím.

     O kousek dál míjím zaparkovaná krásná, drahá auta. Obdivuju je a lehce závidím majitelům. Proč asi stojí zrovna tady? To mě mohlo taky napadnout. No jistě. V jednom zdobeném průčelí se skrývají masivní dveře a malý nápis s názvem podniku. Že by se mi tam chtělo… Nicméně jednou jsem dospělý, ke své smůle, a musím se podle toho chovat. Za mnou bouchnou dveře od auta. Otočím se. Z mercedesu s tmavými skly právě vystoupil Rei. Šedý oblek mu sluší, ale zdá se mi unavený a trochu bledý.

     „Jsem rád, že jsi přišel,“ řekne.

„Nechce se mi dovnitř, promluvme si v autě.“

Přikývne.

 

     „Co mi chceš?“ zeptám se.

„Řekl jsem ti, kde jsem tě viděl poprvé, ale neřekl jsem ti všechno. Nevím přesně, co mě na tobě tehdy tolik zaujalo, možná to, že jsi šel sám jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, nebo tvůj zamyšlený a lehce melancholický výraz nebo možná pohled, který se neobtěžoval vidět ostatní, nevím, ale chtěl jsem tě poznat. Nejprve jsem to bral jako chvilkový nápad, kterému jsem nevěnoval pozornost, ale vzpomínka na tebe se mi vracela a mě napadlo, proč ne? Několikrát jsem v ten samý čas stál ve stejné ulici, ale nedočkal jsem se tě. Řekl jsem si, že toho bláznivého nápadu nechám. Asi o týden později mě otec poslal do jedné malé firmy, která s námi občas spolupracuje, probrat nějaké záležitosti a jeden z jejich zaměstnanců měl na stole fotku, na které si byl i ty. Během jednání jsem přemýšlel, jestli to mám nechat být nebo zkusit ještě jeden pokus a jak případně na tu fotku zavést řeč. Když mě pak majitel firmy vyprovázel a šli jsme okolo stolu s tou fotkou, zeptal jsem se, jestli na ní jsou zaměstnanci jeho firmy, že jsem se s tebou setkal a navíc jsem slyšel, že jsi schopný, ale nepamatuji si tvé jméno. Odpověděl, že tě nezná, ale slyšela nás jedna žena a řekla tvé jméno, i kde pracuješ.“ To musela být Kamila, jednou s námi šla na večírek, prolétne mi hlavou. „Věděl jsem, že otec už delší dobu přemýšlím nad tím, že najme někoho, kdo by se staral o naše účetnictví a další administrativu, a tak jsem tě doporučil. Jemu vyhovovalo, že pracuješ pro firmu, kde zná jednoho z ředitelů, jak se ukázalo, tak právě pod ním jsi pracoval. A tak si se k nám dostal. Nevím přesně, co jsem od našeho setkání očekával, každopádně si to překonal. Ty chvíle s tebou byly jedny z nejlepších v mém životě.“

„Než jsem dal dnes ráno výpověď, ředitel mi řekl, že opět pracuji jen pro jeho firmu. Za tím stojíš ty?“

„Ne. Moje sestra. Někomu to místo slíbila, proto za mnou tehdy přišla. Odmítl jsem tě propustit, tak mě obešla a přemluvila otce, aby tě propustil. On na ni sice slyší, ale tvoje práce se mu líbila, takže kdybych proti tomu zasáhl, nevyhodil by tě, ale sám jsem nevěděl, jak se k tobě chovat po tom, co jsi mě odmítl, a bylo mi jasné, že u nás dál nebudeš chtít pracovat, tak jsem to nechal být.“

„Proč jsi mi to chtěl všechno říct?“

„Chybíš mi.“

„Co by se stalo, kdybych tě tu noc neodmítl?“

„Nevím, tehdy jsem o tom nepřemýšlel, chtěl jsem tě a žil jsem okamžikem. Předpokládám, že by šlo vše stále stejně.“

„Jak dlouho? Co bychom byli? Tajní milenci?“

„Proč tajní?“

„Tvé rodině by to nevadilo? A co firma? Hodně lidí na gaye zahlíží.“

„Moje odpověď se ti nebude líbit, ale já nevím. Mohu ti říct jen tolik, že kvůli rodině bych se nevzdal člověka, na kterém mi záleží. Mohlo by se ale stát, že by mi nedovolili zůstat ve firmě a v tom případě bych si musel hledat práci a přišel bych o své příjmy.“

„A jsi ochotný to podstoupit?“

„Ano, ale ne hned. Nechci případně přetrhat svazky s rodinou, vydědit se a přijít o místo kvůli něčemu, co by trvalo chvíli. Musel bys mi věřit, že to udělám, jakmile uvidím, že spolu máme budoucnost.“

„A co když neuděláš?“

„A co když ty mi za měsíc řekneš, že se mnou žádný vztah nechceš?“

Usměju se. „Dobře. V podstatě ti rozumím, jsem sice ochotný si nechat nalepit nálepku toho, který chodí s mužem, ale ani mně se to nechce podstupovat kvůli něčemu, co by trvalo jen chvíli. Nebudu ale také riskovat, že tohle všechno nakonec udělám a ty mi řekneš, že raději zůstaneš s rodinou, najdeš si manželku a pro mě zbyde místo milence, až ti manželská postel nebude stačit. Nic takového nepřijmu.“

„Tomu zase rozumím já. Zkusíme to?“

„Dej mi pár dní na rozmyšlenou.“

„Zítra odjíždím do Japonska, vrátím se za týden. Sejdeme se příští středu?“
„Ano.“ Otevřu dveře. „Šťastnou cestu.“

„Dávej na sebe pozor.“

 

     Rád bych kývnul na Reiovu nabídku, ale také se toho bojím. Dny utíkají a já se zmítám mezi optimismem a pesimismem. Chvíli věřím, že vše dobře dopadne a jsem rozhodnutý dát nám šanci. Pak přijde nával pesimismu či realismu a vzpomínám na své předešlé vztahy, opakuji si, co všechno stojí mezi námi, a celé se mi to zdá nereálné. Co jiného by z toho mohlo být než zraněné city? Něco ve mně, nejspíš právě city, tomu ale nechce uvěřit, sám sobě připadám příliš skeptický a přesvědčím se, že vše dopadne dobře. Tak se to stále opakuje.

 

     Na sobotní odpoledne se nahlásila na návštěvu má sestra. Lenka je starší a vždy jsme spolu dobře vycházeli, ale nikdy jsem se jí nesvěřoval. To vlastně nikomu. Těším se na její návštěvu, ve svém současném rozpoložení mám radost z každého rozptýlení od svých myšlenek.

 

     Lenka přijede přesně jako vždycky, a protože ji znám dobře, vím, že jí něco leží v hlavě. Neptám se, až bude chtít, zmíní se o tom sama.

     Nemluvíme o ničem podstatném. Lenka sáhne po šálku s kávou, který jsem před ni postavil, a chvíli mlčí. „Pamatuješ si, jak jsem ti vypravovala o Monice?“ řekne.

„Ano, tvoje kamarádka ze školy, ještě si ji matně pamatuju, párkrát u nás byla. Hodně jste si rozuměly. Naposled si o ni měla starost, protože se s ní rozešel přítel, ne?“

„Přesně tak. Je to slušný chlap, má práci, byt, umí se chovat.“

„Dobře, ale proč ti to tak leží v hlavě? Určitě ji rozchod bolí, ale dostane se z toho.“

Povzdechne si. „Je to trochu zamotaný příběh. Možná jim prostě nerozumím, a proto si dělám starosti. Víš, jak o věcech ohledně vztahu přemýšlím, většinou si přizvukujeme.“ Přikývnu. „Vždycky jsem si myslela, že aby vztah mohl fungovat, tak k sobě oba musí něco cítit a vztah chtít. Ten její přítel měl přítelkyni, která se s ním těsně před svatbou rozešla, to by vzalo každého. S Monikou se znali už docela dlouho a byli kamarádi. Nevím, jestli se jí líbil celou tu dobu nebo to bylo tím, že k sobě dlouho nemohla nikoho najít, ale vzala si do hlavy, že se o něj bude starat. Chodila za ním a povídali si, zkrátka to, co by přátelé měli dělat, když se jeden z nich dostane do takové situace. Za čas se přes to dostal a začal chodit mezi lidi a ona se změnila, jakoby začala mít strach, že ho ztratí, i když mezi nimi nikdy nic nebylo. Začala mu volat každý den, pořád ho někam zvala, ačkoli o ni jako o ženu neměl vůbec zájem. Snažila jsem se jí to rozmluvit, přišlo mi to nedůstojné, ale vůbec mě neposlouchala. Nakonec ho fakt uhnala, ale já se o ni bála, protože se na něj zafixovala. Měla jsem strach, co by s ní udělalo, kdyby ji nakonec opustil.“  Znovu si vzdychne. „Asi za půl roku ji vážně nechal. Byla zralá na prášky. Další půl rok trvalo, než se z toho vzpamatovala. Podle mě to jinak dopadnout nemohlo, tak jsem se jí to snažila vysvětlit a dodat jí odvahy, aby si začala hledat někoho, kdo by o ni stál. Už jsem si říkala, že bude v pohodě, ale včera mi zavolala, že prý se k ní vrátil a chce si ji vzít. Nevydržela jsem a řekla jsem jí, že je to bláznovství a on nemá charakter, když si s ní pohrává. Samozřejmě se urazila. Víš, já to nechápu. Byla mu ze začátku úplně ukradená a teď svatba a já si říkám, jak tohle může dopadnout, ale co když to skončí dobře? A já místo abych u ní stála jako přítelkyně, jí to rozmlouvám? Nikdy bych ji v tom nepodporovala, ale možná jsem neměla soudit, protože nevím, jak to dopadne. To asi nikdy člověk neví, dokud to nezkusí. No a tak si připadám jako špatná přítelkyně a pořád mi to leží v hlavě.“ 

„Tak s ní promluv a vysvětli jí to.“

„A co si myslíš ty?“

„Souhlasím s tebou ve všem. Ve tvých výhradách, ale také v tom, že nikdo nemůže vědět, jak to dopadne, dokud to ti dva nezkusí.“

Přikývne. „Díky.“

„Nemáš zač.“

Ano, nikdy člověk nemůže vědět, jak co dopadne, dokud to nezkusí.

 

     Na první den v nové práci jsem se netěšil, ale všichni mě přijali přátelsky. Až teprve tehdy mi v plném rozsahu došlo, jak mě ubíjelo to věčné napětí v minulém zaměstnání. Stále jsme žili v nejistotě, kdy budeme bez práce, protože se něčím znelíbíme. Někoho to vybídlo k větším výkonům, někoho k tomu, aby se snažil donášet vedení, což vše jen zhoršovalo. Nebude se mi stýskat. Tohle je pro mě nový začátek a možná ne jen po pracovní stránce.

 

     V úterý navečer se vydám na procházku. U starého dětského hřiště, které už před časem zavřeli, se zastavím. Za deště působí hřiště dojmem tísnivé opuštěnosti, ale za jasného slunečného počasí má trochu melancholickou a velmi klidnou atmosféru. Rád okolo něho chodívám a někdy vejdu dovnitř brankou, kterou někdo vylomil, a sednu si na jednu z laviček pod vysokými stromy. Odnikud na ně není vidět. Kdybych žil v bytě, bral bych si sem knížku, ale vlastní malá zahrada s altánem poskytuje přeci jen větší pohodlí. V kapse mi zavibruje mobil. Esemeska. Chvíli přemýšlím, jestli se mi ji chce číst. S největší pravděpodobností se jedná o vyúčtování za telefon. Nakonec po mobilu přeci jen sáhnu. Rei. „Kde jsi?“ Ušklíbnu se a odpovím: „Na dětském hřišti,“ připojím ještě název ulice. Chtěl jsem původně pokračovat dál, ale protože předpokládám, že se ještě ozve a za chůze se špatně odepisuje, vejdu na hřiště a posadím se na lavičku. Rei nezklame. Mobil znovu zavibruje. „Hraješ si?“

„Ano, rád.“ Usmívám se.

„Tak tam na mě počkej.“

„OK.“ Musel se vrátit dřív. Samotného mě překvapí, jak moc se na něj těším. Spokojeně zavřu oči a čekám.

     Po chvíli na mě padne stín. „Měl sis hrát, ne odpočívat.“

„Hraní mě naprosto vyčerpalo. Kdy ses vrátil?“

Sedne si vedle mě. „Kdo si hraje, nezlobí. Před chvílí.“

„Já nikdy nezlobím.“

Rei se pobaveně ušklíbne a rozhlédne se. „Je to zajímavé místo.“

„To ano, ale za deště je smutné, jen za hezkého počasí má své klidné kouzlo.“

Položí ruku na mou. „Jak ses rozhodl?“ zeptá se tiše.

Podívám se na něho. V očích má napjatý výraz. „Zkusíme to.“

Usměje se. „Víš, že ty dny, které utekly od našeho minulého setkání, byly jedny z nejdelších, které jsem zažil? Moc mi na tobě záleží a to jsem ještě nikomu neřekl.“

„Mně na tobě taky,“ stisknu mu ruku, „a jsi první, mimo mou rodinu, na kom mi tolik záleží.“ Celý svůj život jsem se držel hesla, že čím méně o mně lidé vědí, tím lépe. Ale jemu o sobě chci říct, mám pocit, že by to měl vědět. Vyprávím mu o svém životě. Poslouchá a nespouští ze mě oči.

„Muselo to být pro tebe těžké, když jsem tě začal zajímat,“ řekne, když skončím.

„To bylo.“

„Jsem rád, že sis vybral mě, ale kdybych to věděl dřív, tak bych se bál ještě víc.“

„Ty?“

„Ano, co si o mně vůbec myslíš?“ zasměje se.

„Temperamentní, sebejistý, trochu arogantní a velmi neústupný.“

„Opravdu?“

„Ano. Tohle jsem si myslel, když jsem tě viděl poprvé, ale je toho na tobě mnohem více. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty mi budeš pozorně naslouchat, ale děláš to od první chvíle, kdy jsme se spolu bavili, a já se s tebou cítím dobře a jsi mi blízký.“

„Rád tě poslouchám a povídám si s tebou, tak se o tobě dozvím nejvíce. Ale taky bych s tebou dělal rád i jiné věci.“

Pozvednu obočí. „Nepovídej?“

„Povídání jsem zrovna nemyslel,“ ušklíbne se.

„To jsem uhodl.“

 

 

Po půl roce

 

     Dlouho nám utajení nevydrželo. Oba máme přes pracovní týden volno jen po večerech, a proto u mě Rei brzy začal zůstávat na celé dny. Domů se vrací sporadicky. Reiova rodina si jeho časté nepřítomnosti všimla a tak jim po dvou měsících o mně řekl a dal jim na výběr. Buď dál zůstane ve firmě a oni budou akceptovat jeho vztah se mnou, nebo mu vyplatí jeho podíl a on odejde, tím jsem se stal rázem přijatelný. Nemohu tvrdit, že bych se nebál, jak zareagují, ale už před tím jsem pochopil, že úspěch rodinné firmy hodně stojí právě na Reiovi, takže jsem tušil, jak se rozhodnou, přesto jsem si oddychl. Celá věc se tak aspoň na čas vyřešila. 

     Moje rodina si už dávno odvykla ptát se na mé soukromí, protože by se stejně nic nedozvěděla. Asi po třech měsících se Lenka u mě setkala s Reiem. Ženským instinktem neomylně pochopila, jak se věci mají. Pomohla mi pak připravit na tu novinu rodiče. Ti ji však přijali nečekaně dobře. Podezřívám je, že se jim dokonce ulevilo, protože syn, který chodí s mužem, je přeci jen pro okolí normálnější než pohledný mladý muž, který žije sám, aspoň tak mi to naznačila Lenka. Ale možná že se prostě jen vyřešila jejich starost, že jsem sám. Vím, že je to trápilo a ani mé ujišťování, že jsem spokojený, na tom nemohlo nic změnit.

     Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna mně přinese vztah do života tolik klidu a spokojenosti. Myslel jsem si, že bude těžké po tolika letech někoho vpustit do svého soukromí, ale Rei mi vklouzl do života rychle a velmi snadno možná proto, že jsme si tolik podobní a mnoho věcí sdílíme. Občas vrtím hlavou a usmívám se, když si promítnu, jak se mi život během tak krátké chvíle změnil. Jsem za to ale vděčný.     

 

     Soumrak se pomalu vkrádá do zahrady. V altánu piju čaj a čekám na Reie, který by měl dorazit každou chvilku. Přemýšlím o nás dvou. Nebyly to jen naše rodiny, kdo si nás všiml, ale také moji sousedé. Nenápadně se vyptávali. Když pominu fakt, že většina lidí je do přírody zvědavých, tak se na ně v tomto případě ani nemohu zlobit, protože Rei nepatří mezi nenápadné typy nejen díky vzhledu, ale navíc má v sobě něco, co poutá pohled a vzbuzuje zvědavost. Až doposud jsem jejich otázky vždy zamluvil, ale občas těžko odolávám pokušení odpovědět, že jsme milenci, abych se mohl dívat na jejich reakci. Nicméně stěhovat se mi nechce a nemohu si na sousedy moc stěžovat, tak je zřejmě i do budoucna nechám napospas vlastní fantazii.

     „Nad čím přemýšlíš?“ Neslyšel jsem ho přijít. Už před nějakou dobou jsem mu dal klíče. Skloní se nade mnou a něžně mě políbí. Povím mu, na co jsem myslel.

„Kdyby ses odhodlal, určitě to řekni té tlusté ženě odnaproti.“

„Proč?“

„Protože pokaždé, když jdu ráno k autu, tak si mě prohlíží z okna, pak si uvědomí, že ji asi vidím, tak strhne záclonu a dívá se za ní. Připadám si jako zoo.“

„Nediv se. Žena v domácnosti. Navíc si nedělej iluze. Figuruješ v mnoha představách žen z našeho okolí.“

Sedne si vedle a pohrává si s mými prsty. „Jaké konkrétní máš na mysli?“

„Hádej.“

„Mám určitou představu, ale ty je zajímáš úplně stejně. Víš, že už je to nějaká doba, co jsme se věnovali v praxi věcem, které si ony představují.“

„Nepřeháněj, zase tak dlouho to není.“

„Už celé dva dny.“

„To není hodně dlouhá doba.“

„Je.“

„Není.“

„A máš něco proti tomu, aby se ty dva dny neprodlužovaly?“

„Ne.“

„Tak proč se se mnou dohaduješ?“

„Jen tak. Abych nevyšel ze cviku.“

Povzdechne si, ale usmívá se. „Nemám to s tebou jednoduché.“

„Aspoň se nenudíš.“

„S tebou nikdy.“

     Znovu mě lehce políbí. Přitisknu mu dlaně na skráně a přitáhnu si ho blíž. Rei na to odpoví tím, že mě vytáhne na nohy. Naše těla se k sobě tisknou, cítím jeho nedočkavost, která se mísí s mou. Letmo mě napadne, že do zahrady je vidět. Trochu se odtáhne, rozepne mi košili a dotkne se mého těla přímo, zatímco pokrývá můj krk polibky. Nerad ho od sebe odstrčím.

„Proč?“ zaprotestuje. Miluju jeho pohled plný vášně, těžko mu pak odolávám, ale naštěstí pro mě o tom neví.

„Protože to křeslo se k tomu nehodí.“

„Nějak by to šlo.“

Místo odpovědi projdu kolem něho a vstoupím do domu. Slyším ho za sebou. V ložnici se zastavím. Obejme mě a rozepne můj pásek.

     „Tomu se říká netrpělivost.“

„Aspoň že si neřekl něco jiného.“

„Ale myslel jsem si to.“

„Tak si to nemysli a pomoz mi s tím.“

„Rád.“

 

Konec.