1. část

     Probudím se za pronikavého zvonění budíku, Sanova ruka mě hřeje na boku. Rychle zaklapnu budík. San má stále zavřené oči. Odložím vstávání a prohlížím se jeho tvář s pravidelnými rysy, je… hledám vhodné slovo. Pohledný. A zvláštně blízký. Opravdu jsem nikdy neměl takový pocit blízkosti se žádnou ze svých přítelkyň. Ušklíbnu se. Musím do práce, ne dumat nad svým… zarazím se. No ano, vztahem. A stejně se mi z něho nedaří spustit oči. Je mi trochu záhadou, jak zvládl zaspat budík.  Dlouhé řasy na očních víčkách se trochu zachvějí a vzápětí hledím do modrých hlubin.

„Kdybych náhodou zapomněl, připomeň mi, ať ti koupím nový budík, tenhle zvuk se nadá vydržet. Myslel jsem, že dokážu zaspat každý budík, ale ten tvůj by vzbudil i mrtvolu,“ řekne se svým charakteristickým úšklebkem.

„Aspoň tě nemusím budit, spíš jako dřevo a je s tím moc práce. Možná bych ti ten budík mohl dát, ne? Určitě by prospěl tvé dochvilnosti.“ Přemýšlím, jestli ví, že jsem na něho zíral, ale myslím, že teď už je to stejně jedno.

„Počkej, ukážu ti dochvilnost.“ Začne mě lechtat. Nejsem moc lechtivý, ale přeci jen trochu ano. „Přestaň. Pleteš si mučení s dochvilností a přijdeme pozdě do práce,“ podaří se mi ze sebe dostat.

„To mě mrzet nebude,“ řekne a přestane. Nakloní se ke mně a políbí mě. Ochotně mu polibek opětuji a na práci také zapomenu. Jeho prsty se mi rozjedou po těle. Nerad se od něho odtáhnu. „Musíme vsávat,“ připomenu mu tiše.

„Miluju na tobě všechno, ale někdy bys mohl být trochu míň zodpovědný. Třeba při docházce do práce,“ odpoví. Hravě do něho šťouchnu a rychle se vyhrabu z postele, modré oči byly nebezpečně blízko a nejsem až tak zodpovědný. Trochu mi pomohl fakt, že na své včerejší noční vystoupení moc pyšný nejsem.

 

     Vysprchuju se a přenechám koupelnu Sanovi. Zatímco si připravuju čaj, sednu si na stůl a zasněně koukám do prázdna. Včera to bylo hezké, ale ne díky mně. Překvapuje mě, že to je jediná věc, která mě trápí, nějak jsem pořád čekal, že budu mít výčitky, když spolu skončíme v posteli. Přeci jen riskujeme dost. A přesto jsem rád, že se z našeho přátelství stalo něco více. Mám pocit, že jsem opravdu našel to, co jsem hledat, o čem jsem snil. San vejde do dveří a přimhouří oči. Trvá mi jen okamžik, než přijdu na důvod, a rychle seskočím ze stolu.

„Chceš čaj nebo kafe?“ zeptám se jakoby nic. Sakra. Úspěšně jsem to tajil takovou dobu.

„Ty sedíš na stole.“

„No a?“

„Mně si za to nadával.“

„Ano, správně. Nadával. Teď už ne, takže je to jedno, ne?“ snažím se napodobit samozřejmý tón, který tak často od něho slýchám při podobných situacích, když jsou naše role obrácené.

„Myslel jsem si, že si to prostě vzdal, a místo toho… vlastně je to podvod.“

„V jakém smyslu?“

„Měl si přijít a přiznat se.“ Založí si ruce na prsou.

„Ha, ha, něco takového mě ani nenapadne.“

„Tichá voda břehy mele, že?“ Přistoupí ke mně a položí mi ruce kolem pasu. „Jen počkej, já ti na všechny tajnosti stejně přijdu.“

„To se teprve uvidí. Nech toho!“ Zakřičím a snažím se vykroutit z jeho náruče, když rukou zajede do mých kalhot.

„Pšt. Mohli by tě slyšet sousedi.“

„Dal jsem si pozor, abych si vybral byt v domě, kde není slyšet každé slovo ze sousedního bytu.“ Bydlím ve starém domě se silnými zdmi a ze sousedních bytů není slyšet vůbec nic. Chytnu Sanovu ruku, aby nemohl pokračovat dál.

„To je dobře. Tušil si věci budoucí?“ zeptá se.

„Jak to myslíš?“

„No co všechno s tebou budu chtít vyzkoušet… au.“ Nešetrně ho šťouchnu loktem do žeber, až mě pustí. „Jsi na mě zlý,“ dodá s úšklebkem.

„Nejsem,“ a pak dodám, „jen když mě zlobíš. Tak co chceš?“

Nevinně se usměje. „Zřejmě nemá cenu říkat, že tebe, tak čaj.“

 

     Po snídani pospícháme na tramvaj. Tentokrát neodmlouvám, protože pěšky bych se do práce včas nedostal.

 

     „Co máš dnes v plánu?“ zeptá se San, když vystoupíme.

„Mám rozpracovaný návrh pro firmu. Nic náročného. Co ty?“

„Nevím, musím se podívat, co mi připravili.“

„Ahoj,“ pozdraví nás ženský hlas. Hanka. Oba jí odpovíme. Neujde mi, že se San ušklíbl, ale pochybuju, že by si toho všimla Hanka. Společně dojdeme do práce, mluvíme jen o firemních projektech a San se drží stranou, což je u něho neobvyklé.

 

     Nejsem ve své kanceláři ani deset minut, když se ozve zaťukání a vstoupí Roman. „Ahoj, jdu tě o něco poprosit. Vím, že máš rozdělaný návrh pro firmu, ale potřebuju, jestli by ses na něco nepodíval. Známý chce koupit starý dům a renovovat ho v původním stylu a potřeboval by vědět, jestli to půjde. Myslíš, že bys ses na to mohl dnes zajet podívat?“ Už jsem pochopil, že jeho zvyk jít bez úvodu přímo k věci, není neomalenost, ale nutnost, aby stihl všechny své povinnosti a záliby. Při obědě, na který nás s Hankou pozval, jsem nabyl dojmu, že ani jednoho není málo. Nijak mi nevadí, že se zase dostanu na chvíli z kanceláře. „Dobře, jen mi řekni kdy a kam.“

„Tady,“ položí mi na stůl papírek s adresou. „Na desátou. A díky.“ Dodá a odejde. Podívám se na adresu. Je to dál, takže budu potřebovat aspoň hodinu, než se tam dostanu.

„Co to máš?“ Cuknu sebou při zvuku Sanova hlasu. „Při něčem jsem tě přistihl?“

Usměju se. „Ani ne, ale neslyšel jsem tě. Roman chce, abych se podíval na jeden dům, který chce koupit jeho známý. Zrovna jsem se díval na adresu.“

„Kdy se vrátíš?“

„Asi na dvanáctou.“

„Zajdeme si potom na oběd? Hned tady za rohem je restaurace.“

„Dobře.“

Odchází a ještě se otočí. „Vezmi si taxi, proplatí ti to.“

 

     Přemýšlím, jestli tam nebudu moc brzy, když pojedu taxíkem, ale nakonec se ukáže, že je cesta jen o málo kratší než tramvají, ovšem mnohem pohodlnější. Na uvedené adrese na mě čeká asi čtyřicetiletý muž a realitní makléř. Společně si projdeme dům. Jeho renovace možná je, ale byla by nákladná. Řeknu Romanovu známému svůj odhad, co vše by bylo nutné udělat, zanechám ho jeho úvahám, jestli dům koupit či ne, a vydám se za Sanem na oběd. Opět taxíkem.

     Před firmou vystoupím. Restauraci „za rohem“ najdu celkem snadno. San už čeká. Objednáme si a já se vrátím k dnešnímu ránu. „Co se ti nelíbí na Hance?“

„Nic. Vlastně teď už ano. Nenabídla mi oběd jako tobě, evidentně tě má raději.“

„Nejsem si jistý, jestli je oběd objektivním kritériem její přízně.“

„Láska prochází žaludkem, ne?“

„Chceš, aby tě měla ráda, až tak…?“

„Ne, stačí mi, když nebude mít ´až tak´ ráda tebe.“

„Předpokládám, že tohle přání by se ti mohlo splnit.“

„Doufám.“

Další rozhovor přeruší příchod číšníka.

 

     Na chodbě před našimi kancelářemi se na mě San otočí. „Dojdu připravit kafe a přijdu.“

„Dobře.“ Ani jeden z nás nemá rád přeplněné restaurace, a než jsme se najedli, restaurace doslova praskala ve švech, proto jsme se rozhodli, že polední kávu si dáme až ve firmě.

     Vejdu do kanceláře, když mi zazvoní mobil. Jana. Tak to jsem zvědavý.

„Ahoj.“

„Ahoj, neruším? Myslela jsem si, že bys mohl mít polední přestávku.“

„Nespletla ses, ale za chvíli má přijít San.“

„Tak se raději zeptám rovnou. Ta jeho proměna nějak souvisí s tebou?“

„Proměna?“

„Ano, nikam skoro nechodí, často vypadá zasněně a neodsekává a je hodně s tebou, navíc se pěkně rozčílil, když se dozvěděl, že jsem ti dohazovala Moniku. Jestli není zamilovaný, tak pak fakt netuším, co s ním je. Přemýšlela jsem do koho a vyšly mi jen dvě možnosti. Buď je to nešťastná láska a utekl k tobě jako vždycky, když potřebuje podporu, nebo je zamilovaný do tebe.“

„Jsi lepší než detektivní kancelář,“ poznamenám. Chvíli zvažuju odpověď. Teď už nemá cenu nic tajit.

„Je to ta druhá možnost.“

„Ale ty…“ větu nedořekne, jen se zprudka nadechne. Ani se jí nedivím. Na jejím místě bych se nejspíše nezmohl ani na první dvě slova.

„No, nejspíš ano,“ zodpovím nevyřčenou, ale celkem jasnou otázku.

„Promiň, bylo to trochu… překvapující.“

„Neomlouvej se, rozumím ti.“ Z chodby zaslechnu Sanovy kroky. „Musím končit.“

„Jasně, tak zatím.“

„Měj se.“ Odložím mobil. První podobný hovor, ale zdaleka ne poslední. A obávám se, že ostatní proběhnou hůř, přeci jen Jana není úzkoprsý typ a neodsoudí nás, zatímco u jiných lidí si tolik jistý nejsem.

     Přejdu ke dveřím a otevřu je Sanovi.  

„Nemluvil si s někým?“ Sedne si na stůl a významně se na mě podívá, aby mi připomněl dnešní ráno.

„S Janou.“ Jeho pohled ignoruju.

„Co chtěla?“ zeptá se zvědavě.

„Můžeš třikrát.“

„Znám ji dost, aby mi stačil jeden pokus. Zvětřila nás, že?“

„Trefa.“

„Co říkala?“

„Nic moc, ještě nevydýchala překvapení.“

„Aha, no to se celkem dá pochopit. Taky bych byl překvapený, kdybyste spolu začali chodit vy dva.“

„Počkej, sám si nás dával dohromady, navíc mi to nepřijde porovnavatelné. Žila v domnění, že mě zajímají ženy.“

„Nechtěl jsem tě vehnat do náruče Janě, jenom jsem tě s tím zlobil, líbilo se mi, jak protestuješ. A podle mě to porovnavatelné je. Je stejná pravděpodobnost, že se z tebe stane gay, jako že začneš chodit se ženou, která představuje všechno, co nechceš.“ Odpoví přesvědčivě.

„Ty jsi dobrák od kosti.“

Spokojeně se usměje. „Já vím.“

„Aspoň že tak.“

Zvážní. „Jana je jen první, teď přijdou další. Co na to řeknou tví rodiče?“

„No tak to netuším. Už mě ta myšlenka napadala, ale rychle jsem ji zahnal pryč.“

„Měl bys jim to říct. Sice jsme hodně z ruky, ale náhoda je blbec, jak se říká. Ničemu by neprospělo, kdyby se to dozvěděli od někoho známého, který nás někde potká.“

„Máš pravdu. Ale po telefonu bych to s nimi řešit nechtěl. Nejspíš za nimi budu muset zajet.“

„S tím souhlasím, jenom nevím, jestli mám jet s tebou a podívat se na svoje rodiče nebo raději ne. V obou případech bys měl vzít tu návštěvu rychle.“

„Proč?“

„Protože v prvním případě s rodiči dlouho nevydržím a v druhém bez tebe nechci být moc dlouho.“

Na oko se zamyslím. „Možná bys neměl jezdit, většinou tvrdíš, že ti s rodiči stačí se pouze pozdravit, mám obavu, že bys byl za našimi dveřmi dřív, než bych si sednul.“

„Ha, ha. V podstatě máš pravdu, ale za dveřmi bych nebyl.“ Tázavě se na něho podívám. „Nebudu riskovat, abych lezl tvým rodičům do rány, až si budou myslet, že jsem jim svedl syna.“

„Hrdino.“

Ušklíbne se. „Vím, kdy bojovat a kdy se schovat.“

„Připomenu ti to.“

„Co plánuješ na odpoledne?“

„Chci jít do bazénu.“

„Fajn, měl bys mě vzít s sebou.“

„To si rozmyslím.“

„Proč?“

„Protože tam chceš jít jen kvůli striptýzovému vystoupení.“

„Ale ne… možná trochu.“

„Možná jsem měl opravdu začít chodit s Janou, dámské šatny jsou aspoň oddělené.“

„No dovol. Vracím se k práci, přijdu, až padne, takže si neplánuj přesčasy.“ S tím odpluje ze dveří. S úsměvem se za ním dívám.

 

     Z práce jsme jeli také tramvají, abychom měli více času na bazén, a dohodli jsme se, že se sejdeme před plaveckým stadionem.

 

     Připravím si věci do bazénu. Podívám se na hodinky. Ještě mám čas. San to má přeci jen dál. Možná bych mohl zavolat domů, přeci jen si mamka stěžovala, že se moc neozývám, a hádám, že bych si je teď měl předcházet, když jim chystám menší šok.

     Mamka vezme mobil po třetím zazvonění. Po pozdravu se zeptám, jak se mají. Na druhé straně se rozhostí ticho. „Děje se něco?“ zeptám se s narůstající obavou.

„Nic vážného. Nechtěla jsem ti volat, abych tě nezneklidňovala. Táta je v nemocnici na nějakých vyšetřeních. Mají podezření, že má cukrovku.“

„Měla jsi mi zavolat. Jste moji rodiče, chci vědět, co s vámi je.“

Povzdechne si. „Asi ano, zavolala bych ti, až bude všechno jasné.“

„Mám přijet?“

„Ne, to je zbytečné, máš novou práci, nedělej si tam zbytečné problémy. A hlavně, tady stejně nebudeš nic platný. Tátovi je dobře, musela jsem mu domluvit, aby nepodepsal revers, protože se v nemocnici nudí a nadává, že se nemůže starat o zahrádku.“

Vždycky má starost o moji práci, nemá cenu se s ní dohadovat. Nejlepší bude se poradit se Sanem, jestli mi dá Roman volno, a dojet tam. „Dobře, kdyby se něco dělo, tak mi zavolej, ano?“

„Ano. Neboj se a dávej na sebe pozor.“

„Vy taky.“

     Zamyslím se nad svými rodiči. Vždycky jsme spolu dobře vycházeli, ale když jsem dokončil školu a zůstal jsem natrvalo ve městě, dálka nás prostě trochu odcizila. Zajedu za nimi několikrát do roka a trávíme spolu svátky. Možná bych je měl brát méně automaticky. Ne možná, ale určitě. Otázka je, jak přijmou můj vztah se Sanem. Nejraději bych jim o tom řekl co nejdříve, ale nemůžu dřív, než se ujistím, že je táta v pořádku. Povzdychnu si a vydám se za Sanem.