3. část

     „Dovolenou?“ O čem to mluví?

„Ano, však víš, když někam jedeš a nepracuješ tam,“ začne mi vysvětlovat klidným, ležérním hlasem.

„Vím, co je dovolená.“ Napomenu ho. „Ale já musím pracovat.“ Musím? Sakra. To mám od Sana. Samozřejmě, že musím.

„Nemusíš.“

Nadechuji se, abych předložil všechny logické i méně logické argumenty, proč musím. Pravda, zrovna mě žádné nenapadají. San mě však nenechá promluvit. Vzhledem k absenci myšlenek jsem mu docela vděčný. Ještě, že to nemůže vědět.

„Takovou odpověď jsem čekal, proto jsem ti volno už vyjednal.“

„Cože jsi?“ Na víc se nevzmůžu.

Z druhé strany se ozve povzdech. „Vyjednal jsem ti dovolenou v práci.“

„Já rozumím, ale…“

„Už to ´ale´ nech být.“

Tentokrát si dlouze povzdechnu já. Rezignuju. „Kam jedeme?“

„Do Kalábrie, což je v Itálii. A nejedeme…“ San mi dá čas na vstřebání informace. Dobře ví o mém strachu z létání.

„To ne,“ vyhrknu. Vyšší část nervové soustavy ještě potřebuje chvíli, aby se vyděsila, ale ta nižší už křičí hrůzou, samozřejmě bych to nepřiznal, ale mám pocit, že můj hlas zní ustrašeně. Třeba to přes telefon není slyšet. 

„Ale, jsou to jen dvě hodiny. Nic se nestane,“ řekne konejšivě.

Bylo to slyšet. „Dvě hodiny úplně stačí,“ poznamenám tentokrát už normálním hlasem.

„Je to chvíle.“

„Pro někoho, komu létání nevadí.“

„Tak jinak. Chtěl bys, abych letěl sám? Co kdyby se mi něco stalo?“

„To je vydírání.“

„Je.“

„No… dobře.“

„Uvidíš, že všechno dobře dopadne.“

„Já raději nic nevidím, navíc si právě před okamžikem připustil, že by se něco stát mohlo.“

„To bylo jen vydírání. Čeho se vlastně bojíš? Letadla často nepadají. A teď čekám odpověď a ne krčení ramen jako obvykle, když se tě na to zeptám.“

„To bys neviděl.“

„To jsem neslyšel. Takže…?“

„Prostě mám pocit, že tam nemůžu dýchat.“ Je to trochu dětinské, proto jsem mu nikdy neodpověděl. Nechtěl jsem, aby si ze mě utahoval.

„Bude to dobré.“

Povzdychnu si. „Snad.“

„Dáš mi vědět, kdy zítra přijedeš?“ zeptá se náhle.

„Dám.“ Uslyším mamku ze zdola volat mé jméno. „Musím jít,“ řeknu mu.

„To jsi celý ty. S tím návratem se neloudej.“

Zasměju se. „ Nebudu. Zatím se měj.“

„Ty taky.“

     Co já budu dělat na dovolené? Nic. Právě. Budu se nudit. Nebudu. Ne se Sanem. O to se postará. Usměju se sám pro sebe. Tuším, co stojí za jeho nápadem. Myslí si, že pro mě bude dobré dostat se na chvíli pryč od překvapených tváří. Nejspíš má pravdu. Ale jak přežiju let? Napadají mě tři možnosti. Opít se. Raději ne. Požití omamných látek. Nepříliš lákavá představa. Léky na zklidnění. Které nemám. Hrdost se bouří. Prekérní situace. A já mu chtěl po příjezdu něco vynahradit. Ne, ne a ne. Na druhou stranu, sám jsem přemýšlel, že bych někam jel, ještě než… Prostě před Sanem. Jenom jsem se nedostal dál než na prodloužený víkend někde v Čechách. Místo toho vyrazím k moři. Tedy poletím… Ještě když scházím ze schodů, mám husinu.

 

     Nechápu, proč jsem si myslel, že sobotní vlak bude méně obsazený. Není. Když konečně ohlásí mou stanici, vezmu své věci a jsem rád, že mám cestu za sebou. S davem vystoupím, zamířím k východu z nádraží a hledám pohledem Sana. Z vlaku jsem mu napsal, kdy dorazím. Zamává na mě od východu. Jak se k němu přibližuji, uvědomím si, že se usmívám. 

„Ahoj, mám se ptát, jaká byla cesta?“ řekne s významným pohledem na okolní dav.

„Ahoj, pokud mě nechceš zlobit, tak ne.“

„Nechci nebo vlastně chci, ale ne tady.“

„Ty jsi dobrák.“

„Viď. Vezmeme si taxi.“ Mezitím jsme se dostali ven z nádraží. San nečeká na mou odpověď a rovnou zamíří k jednomu volnému. Neprotestuju, těším se na svůj byt.

     „Jsem rád, že jsi zpět,“ řekne tiše, když si nastoupíme do auta.

Usměju se a pouze přikývnu. Chtěl bych udělat víc, ale přítomnost cizího člověka mi brání. Nikdy bych neřekl, jak těžké bude vyjadřovat city mimo soukromí. Přesto bych své zábrany měl překonat, protože dřív nebo později mi je San vyčte jako odtažitost či stud za něj. V tom jsme každý jiný. Do určité míry mě chápe a dá mi čas, nebude však čekat dlouho.

„Musíme jít nakupovat,“ prohlásí jakoby nic San a probere mě tak ze zamyšlení.

„Máš pocit, že u mě umřeme hlady?“ zeptám se.

„Ne, nebudeme kupovat jídlo a nepůjdeme dnes,“ řekne klidně.

„S tím nepočítej,“ ihned mi dojde, kam míří.

„Nemůžeme jet na dovolenou bez věcí.“

„Já něco najdu, tobě praskají skříně ve švech a u moře není potřeba tolik věcí.“ Aspoň si to myslím. Moje mlhavé vzpomínky na pobyt u moře v dětství velkou nápovědu neposkytují. Taxi mezitím zastaví kousek od bytu. Než vystoupíme, San rozhovor přeruší, nepochybuji však, že jen dočasně.

„Tobě by stačili jen plavky,“ pokračuje, jakmile zaplatí taxi.  

„A pyžamo. Mezi pláží a hotelem můžu chodit nahý,“ poznamenám s úšklebkem.

San se rozesměje. „Hezká představa, ale víš, jak to myslím. Nikdy nepotřebuješ moc věcí.“

„Ano a ty jich potřebuješ o to více. Nic proti tomu, ale proč chceš, abych se šel trápit do obchodu i já?“

„Za prvé to není trápení a za druhé ty bys mě nechal jít samotného?“

„To už tady bylo. Vymysli něco nového. A k odpovědi, spoléhám na to, že v kabince nic nevyvedeš.“

„Jestli tam budou jen prodavačky…“ Slova protahuje a pokukuje po mně.

„To jsem vůbec neslyšel.“

„Mám to zopakovat?“

„Klidně, ale spíš na gauči.“

„Koukám, že se z tebe stal taky pěkný vyděrač. Jsem zticha.“

„Myslel jsem si,“ poznamenám.

„Hej, ty mě provokuješ.“

„Tebe nikdy. Jestli chceš jít dovnitř, tak zatoč,“ řeknu s úsměvem, protože v zápalu rozhovoru málem minul vchod do domu.

„Aspoň že mě upozorníš.“

„To víš, že jo,“ řeknu blahosklonným tónem, který mě u něho vždy provokuje. Vzápětí, když se ocitnu přitisknutý u zdi v chodbě za vchodovými dveřmi, toho lituji.

„Ty jsi na mě tak hodný, to chce odměnu,“ odpoví San a v modrých očích se objeví něco víc než jiskřičky smíchu.

„To je v naprostém pořádku. Možná bychom měli pokračovat v chůzi, nemyslíš?“

„Ne, mně se tady líbí.“

„Ty jsi exibionista.“

„Ale ty ne, proto jsme tady.“

„Takže to je trest?“

S povzdechem mě pustí. „Zkazíš mi každou legraci.“

„Jak to?“

„Nechci, aby sis to spojoval s trestem.“
„Takovou starostlivost bych od tebe nečekal,“ lehce ho popíchnu a sám si nejsem jistý, jestli jsem rád, že mě pustil, nebo bych si přál pokračování, ačkoli představa, že někdo půjde kolem, má k lákavosti daleko.

Do pohledu se mu vrátí hravost. „Dělám to pro sebe, víš? Nezapomněl si na slib?“

Dlouze povzdychnu a jen z poloviny hraně. „Ne.“

„Ještě o trochu méně nadšení a budu si myslet, že se chystáš na pohřeb.“

Na oko se nad tím zamyslím.

„A nepřemýšlej nad tím,“ napomene mě, ale do hlasu se mu vloudí nejistota.

„Promiň, jen jsem tě zlobil. Večer s tebou nemá s pohřbem nic společného.“

„Noc.“

„Tak večer a noc.“ Jeho nejistota ve mně probudila tu ochranitelskou a starostlivou část. Zlobím ho rád, ale trápit ho nechci. Zvednu volnou ruku, tašku s věcmi stále držím v druhé, začíná být těžká, a pohladím ho po tváři. Maličko se usměje a uvolní se. Pak poodstoupí. Vezme tašku za jedno ucho a společně se vydáme k výtahu, o kterém se pro jednou rozhodnu nediskutovat z části kvůli Sanovi a z části, spíše prakticky než romanticky, kvůli tašce.

 

     V bytě se konečně zbavím zavazadla a zamířím pod sprchu, abych se po cestování vzpamatoval. Chápu, že jsou lidé, kteří cestování vlakem vyhledávají, ale já mezi ně nikdy patřit nebudu. San se rozhodl, že se postará o něco k snědku. Vzhledem k času se nedá určit, jestli se bude jednat o hodně pozdní oběd nebo časnou večeři.

     Zrovna vyjdu z koupelny, když začne zvonit mobil. Dan. Na desetinu vteřiny si pohrávám s myšlenkou, že to nevezmu a zavolám mu později, ale pak přistoupím k nočnímu stolku v ložnici, kam jsem telefon odložil, a hovor přijmu. Během úvodních pozdravů se ve dveřích objeví San a názorně gestikuluje, co všechno se mi stane, jestli to nevyřídím rychle. Ušklíbnu se na něj a naznačím rukou směr kuchyň. Vytočí oči vzhůru a odejde.

     Nemusel mít starost, rozhovory s Danem nebývají dlouhé, většinou jde o pozvání. Stejně jako dnes. Nemá rád dlouhé telefonáty, raději mluví z očí do očí. Něco v jeho hlase mi naznačí, že tentokrát má něco na srdci. Položím telefon. Neznám nikoho méně zvědavého než Dana. Pokud něco považuje za tak důležité, aby o tom se mnou mluvil, buď mu to vadí, nebo považuje za nutné mě upozornit. Ani z jednoho případu nejsem zrovna nadšený. Tuším, jakým směrem povede náš rozhovor. Pokud mě chce varovat, dějí se věci, které se mi nebudou líbit. No a v druhém případě… Dan je dobrý přítel, nechci ho ztratit, ale San pro mě znamená víc. Vím, koho zvolím, pokud budu muset. 

     „Kdybych tam byl s tebou, tak chápu, že jsi v ložnici tak dlouho, ale co tam děláš sám?“ ozve se z kuchyně.

Usměju se. „Těším se na jídlo.“

„Aha, já už myslel…“

„Ty raději vůbec nemysli.“

„Proč ne? Jde mi to.“

„Až moc.“ Během našeho rozhovoru jsem se dooblékl a přišel za ním do kuchyně. Okatě si ho prohlédnu. „Pokud budeš řešit nedostatek oblečení k moři, můžeš si vzít k moři zástěru, sluší ti.“

„A ty že mě neprovokuješ?“

„Ne.“

„Jak to že ne?“

„Protože vůbec nevím, co to slovo znamená,“ prohlásím vítězoslavně a jdu připravit talíře. Vrátí mi to už za chvíli.