4. část

     Po večeři se na mě mlčky zadívá.

„Co?“ zeptám se.

„Jaký chceš večerní program?“ zeptá se.

Pokrčím rameny. „Jaký ty?“

„Mám jasnou představu, ale ty se nejprve potřebuješ uvolnit. Co masáž?“

„Ty umíš masírovat?“

„Já umím spoustu věcí,“ řekne s malým úšklebkem.

„Věřím,“ odpovím a usměju se.

„Takže?“

„Dobře.“

„Vyber si místo. Nejlepší by bylo dát na podlahu deku.“

Přikývnu a zvednu se. Ze skříně vezmu deku a rozložím ji na podlaze před pohovkou, kde je nejvíce místa. San ke mně zezadu přistoupí a obejme mě. „Jsi nervózní?“ zeptá se.

„Já nevím. Asi ano.“

„Víš, že nemáš proč?“

„Ano, ale nervozita se obvykle nedá řídit.“

Políbí mě na krk a stáhne mi triko. „Nemůžeš řídit všechno,“ řekne něžně a dodá: „Lehni si.“

Poslechnu a napadne mě, že nemám nic, co by se dalo k masáži použít. Povím o tom Sanovi.

„Vidíš, to jsem čekal. Věci potřebné k příjemným věcem obvykle nemáš, tak jsem si s sebou něco přinesl.“

„Ty jsi to plánoval.“

„Jistě, mám rozplánovaný celý den od tvého příjezdu po zítřejší snídani,“ odpoví vážně, a protože nevidím jeho výraz, nevím, jak vážně to myslí.

„Opravdu?“ zeptám se.

Zasměje se. „Ne. Jen hrubý plán. Víš?“

„Aha.“

„To znamená, že jsi v těch nejlepších rukách, nedělej si s ničím starosti. Teď se jen uvolni.“ Pokusím se řídit jeho radou. Sanovy ruce mi kloužou po zádech a z nich do mě přechází příjemné teplo, cítím, jak se mi svaly pomalu uvolňují. Má pravdu. Ať už to dnes v noci dopadne jakkoliv, měl bych nechat věci plynout. Nevěřím, že by mě San opustil kvůli posteli, ale i kdyby, lépe dříve než později. No… ale… Sakra. Právě mi došlo, že vzpomínám, kvůli čemu všemu se San rozcházel se svými bývalými. Dřív, než si to stihnu zakázat, mi dojde, že mezi příčinami se postel objevila nejednou. Co když kvůli tomu odejde?

„Co se děje?“ ozve se San.

„Nic. Proč?“

„Celý jsi ztuhnul. Takže mi netvrď, že nic.“

Mlčím. Nechci mu říct, o čem jsem přemýšlel, ale nechci mu ani lhát, a nenapadá mě nic, čím bych se z toho vymluvil.

„Ale?“

„Hm?“

„Odpověz.“

Povzdechnu si. „Rozešel by ses se mnou, kdyby ti to nevyhovovalo v posteli?“ Hrdost se ve mně vzpouzí, tak jsem se musel do odpovědi nutit.

„Tak za prvé nevím, proč přemýšlíš o tom, že bys mi nevyhovoval v posteli. Za druhé je sex ve vztahu důležitý, ale i kdybychom ho neměli, nerozešel bych se s tebou, i když by mi chyběl. A to bys po tom všem měl vědět. Za třetí trápíš se s tím zbytečně, jako obvykle toho chceš po sobě najednou moc. Dej tomu čas. Není to tak dlouho, co sis hledal přítelkyni.“

„Možná máš pravdu.“
„Ne možná. Aspoň jednou mi věř.“

„Dobře.“ Opravdu se pokusím.

„Fajn. A teď už na to nemysli.“

Násilím tedy zaženu myšlenky, zatímco San pokračuje v masáži. Po chvíli se opět uvolním. Když San s masáží skončí, sedne si vedle a jemně mě hladí. Zavládne líná a důvěrná atmosféra.

„Kde ses to naučil?“ zeptám se.

„Co? Masírovat nebo…“

„Masírovat.“ Vpadnu mu do řeči.

Nade mnou se ozve smích. „V masérském kurzu.“

„Nikdy si o tom nemluvil.“

„Chtěl jsem, ale nějak na to nedošlo. Odjel si tehdy na víkend k rodičům a já bloumal v pátek po městě a přemýšlel, co budu dělat. Všiml jsem si cedule, kde nabízeli víkendový masérský kurz, nic složitého, spíš pro domácí, večerní pohodu. Tak jsem se přihlásil.“

„Masíroval jsi hodně lidí?“ Ani nevím, proč jsem se zeptal. Prostě mi ta otázka vyšla ze rtů sama.

„Ani ne. Vlastně skoro nikoho, kromě mámy při poslední návštěvě, bolela ji záda, a samozřejmě na tom kurzu. Schovávám si to pro blízké.“

„K těm přítel patří, ne?“

„Však ty jsi mezi nimi první.“

Natáhnu se a stisknu mu ruku. „Toho si vážím, ale myslel jsem tvé expřítele.“

„To byla jen zábava do postele. Víš to dobře.“

„Ano, promiň.“

„Není co. Měl jsem si to všechno srovnat dřív, přišel jsem o hodně času.“ Při posledních slovech se mu v hlase objeví jiný tón. Něžný a smyslný. Takový, co vyšle do těla horký proud, který po sobě zanechá teplo a touhu. San umí vyvolat takové pocity, ale dokázal by to, kdyby si neprošel všemi těmi vztahy? Nebo se s tímto citem pro smyslnost člověk prostě narodí? Je to forma nadání?

„Na co myslíš?“ zeptá se San, který mě pozoruje. Svěřím se mu se svými myšlenkami. „Myslím, že od každého trochu. Někomu je to bližší, jinému méně. Ale je to také o zkušenostech. Pak platí, že čím více lidí poznáš, tím lépe. Nikomu bych to ale nedoporučil. Jsem zvlášť vděčný za tvé zkušenosti.“ Dodá.

„Myslíš ty, co nejsou?“

„Přesně ty. Žádné nepotřebuješ. Získáš je se mnou.“ Opět ten tón. Chci ho slyšet zas a znovu, ale zároveň mě mučí.

„Nemluví z tebe trochu žárlivost?“ pozlobím ho ve snaze utéct té zvláštní atmosféře, která se mezi nás vkrádá.

„Proč jen trochu? Žárlím na tebe hodně.“

„Vážně?“

„Ano. Takže se drž od všech dál,“ řekne se smíchem, ale v očích má vážný výraz, který mě vede k další otázce. „Myslíš někoho konkrétního?“

„Ano. Zrovna momentálně Hanku.“

„Ale ona…“

„Ne, miláčku, tak to vidíš ty,“ skočí mi do řeči.

Zarazí mě oslovení, ale ne nepříjemně, vzápětí se probudí moje zvědavost. „A jak to vidíš ty?“

„Tak, že tě často hypnotizuje pohledem a až moc se na tebe ptá.“

„Pokud máš pravdu, tak ji to brzy přejde.“

„Možná. Uvědomuješ si, že to možná povede k našemu prozrazení ve firmě?“

„Proč? Ví to o tobě Roman?“

„Ano. O mě tady ale nejde. Nemám problém se přiznat. S ohledem na tebe budu co nejdecentnější, ale nebudu se s námi tajit, když by to mělo znamenat, že za tebou bude dolézat nějaká ženská.“ Tentokrát mu v hlase zazní žárlivost. Podívám se na něj. Skloní se a naléhavě mě políbí.

„Říkáš mi tím, že jí mám co nejrychleji naznačit nezájem?“ zeptám se, když konečně popadnu dech.

„Zrovna teď jsem ti říkal, že tě potřebuju,“ odpoví zastřeným hlasem.

 

     Starosti jsem si nestihl dělat. To, co bylo napoprvé neznámé a trochu mě svou novotou znervózňovalo, se ukázalo být snazší a příjemné, po chvíli mě opustí poslední zbytek starostí a s nimi i nervozita. Najednou mi přijde přirozené mu odpovídat a stud zmizel. Nevím, jestli za to může náš rozhovor nebo něco jiného. Vychutnávám si dotyky a pocit fyzické a duševní blízkosti, který mi v předchozích vztazích chyběl.

 

     Bylo to něžné a vášnivé zároveň a nakonec jsem zůstal příjemně unavený a dokonale šťastný.

 

     „Co budeme dělat?“ zeptá se San u snídaně.

„Nakupovat nejdu,“ bráním se napřed v předtuše, kam jeho otázka míří.

„Hm.“

     Brzy se ukáží dvě věci. Buď se zúčastním nakupování, nebo budu muset skočit z okna, abych měl klid, ale to se mi nechce.   

 

    

     V obchodním centru se vmísíme do davu, San jako obvykle lehce proplouvá davem, já se držím za ním. Občas se po mně s podezřením v očích ohlédne. Určitě přemýšlí, co se děje, že neprotestuju. V podstatě jsem jen rezignoval, ale takticky mlčím a snažím se tvářit neurčitě, aby měl o čem přemýšlet.

     Dojdeme k prvnímu obchodu, který nutně potřebuje navštívit. Naprosto logicky je to obuv. S poznámkou, že do moře může chodit i bez kožených bot, a že v letadlech je omezená váha zavazadel, se odejdu podívat po prodejně, aby mi čas rychleji utekl, zatímco on začne zkoušecí šílenství. Nechápu.

     V jednom rohu stojí stojan s domácí obuví. Hmm. V duchu se ušklíbnu při představě, co na to řekne San, a zamířím k němu.

     „Našel si něco zajímavého?“ uvítá mě.

„Jistě, tam vzadu.“

„Ukaž.“

Zavedu ho ke svému objevu. Speciálním pantoflím s antistresovou podrážkou nápadně připomínající papuče, které nosívají starší lidé.

„To mi chceš naznačit, že tohle potřebuji?“ zeptá se mírně uraženě.

„Ne, ale je to jedna z mála věcí, které doma ještě nemáš.“

„To je provokace.“

„Kde?“ zeptám se s udiveným výrazem.

„Ono tě to přejde,“ prohodí a odkráčí ke kase. Já jdu počkat k východu a doufám, že se nerozmyslí a nevezme to ještě jednou. Naštěstí ne, ale popostrčí mě do obchodu jen o pár metrů dál. Sport. Pozoruji Sana, jak si vybírá plavky. Modré oči září nadšením, sluší mu to.

„Jestli chceš, počkej v restauraci vedle,“ prohodí. Uvědomím si, že nechci odejít. Dívám se na něho rád a je mi s ním dobře.

„Zůstanu s tebou.“

S povytaženým obočím se na mě podívá. „Zkoukneš mě?“

Usměju se. „Ano.“

Vrátí mi úsměv a zajde do kabinky. „Tak co bude s tím zkouknutím,“ ozve se po chvilce.

„Nemám se bát, co uvidím?“

„Nic, co by si už neviděl.“

Nakouknu do kabinky. Sanovi se nějak vždy podaří vypadat dobře. Na rozdíl ode mě se v podobných situacích cítí sebejistě a to mu propůjčuje přitažlivost nenucenosti.

„Tak?“ zeptá se.

„Dobré.“

Usměje se na mě. „Co je?“ zeptám se.

„Přemýšlím, jestli tě zlobit.“

„To není nutné.“

„Dobře, dnes na tebe budu hodný.“

„Všude?“

„Ne, nic se nemá přehánět.“

 

     Po návratu z obchodního centra přemýšlím, jestli bych neměl pomalu začít balit. Odlétáme v pondělí ráno, takže mám ještě celý zítřek. Moc se mi nechce.

„Neměl bys začít balit?“ řekne San, jakoby četl mé myšlenky.

Utrápeně se na něho podívám. „Zítra?“

Zavrtí hlavou sice s úsměvem, ale nekompromisně.

„Ty taky nebalíš,“ zkusím to jinak.

„Já už skoro mám. Pomůžu ti, ano?“

„Tak dobře.“

     Následující hodinu se snažím Sana přesvědčit, že většinu věcí vůbec nepotřebuji. Naprosto zbytečně. Lehnu si na protest na postel a nechám ho, ať si balí, jak uzná za vhodné.

„Neprovokuj mě,“ řekne po chvíli.

„Čím? Tím, že nebalím?“

„Ne. Ležením na posteli.“

„Židli tady nemám.“

„Dobře, řekl sis o to sám.“ S tím odhodí na kufr košili, kterou zrovna držel v ruce, a přejde k posteli.

„Víš o tom, že tvoje část ložnice je ta s kufrem a moje ta s postelí?“ upozorním ho.

„A ty jsi můj, takže tahle část ložnice je také má.“

Přemýšlím, jak argumentovat proti této logice, ale dřív než mě něco napadne, si San přivlastní nejen postel. Sice mě napadne, že bych ho měl za to balení a nakupování odstrčit, ale ruce to sabotují a raději se mu obtočí kolem krku a pasu, a dopovím mu na polibek. Pak přestanu přemýšlet.

 

     Zbytek soboty jsme prolenošili. San přijal moji myšlenku, že balit stačí zítra. Neřekl jsem mu, že vždy když se podívám na kufr, vzpomenu si na letadlo a naskočí mi husina. Hm… ale možná to tuší. Právě mi přinesl čaj na uklidnění a spaní.