5. část

     V pondělí ráno dobalíme mé věci. San s nadšením, já s pocitem, že to stejně dál odkládat nelze, a přesuneme se k Sanovi. Tam to trvá déle. San nemá problém s rozhodností v ničem mimo oblečení. Potom ovšem nastává velké dilema, což mi nijak nevadí, pokud zrovna nestojíme v obchodě. Usadím se do křesla a zlobím ho radami. To zase pro změnu nijak nevadí jemu. Občas dostanu úkol posoudit tu či onu věc. Sanovo balení se protáhne až do odpoledne, kdy si oba uvědomíme, že máme hlad. V blízké restauraci si dáme pozdní oběd a zpět u Sana popíjíme kávu. Mezitím se domluvíme, že San přespí u mě a na letiště pojedeme společně. Pokud mě dostane do taxíku. To jsem mu nahlas samozřejmě neřekl, ale občas se tváří zamyšleně, tak možná zvažuje taktiku. Díky jeho společnosti jsem na odlet nestihl moc myslet, ale…

     „Zase myslíš na letadlo?“ zeptá se San.

„Jak to víš?“

Ušklíbne se. „Na tom není nic těžkého. Vždycky zbledneš. Navíc už dlouho hypnotizuješ hrnek na kávu.“ Najednou se zatváří vážně. „Začínám mít trochu výčitky.“

 Podívám se do modrých očí, ve kterých se objevila starost. „To bude dobré. Na moře se těším.“ První větou si nejsem úplně jistý, ale ve druhé jsem nelhal.

Natáhne se a pohladí mě po ruce. „Pojď do zoo,“ řekne.

„Cože?“

„Do zoo.“

Chvilku mi trvá, než pochopím, pak se usměju. Jako děti jsme oba rádi chodili do zoologických zahrad. Tehdy jsme se neznali, ale později jsme si o tom vypravovali. Svěřil jsem se Sanovi, že mě to tam vždy uklidňovalo, ale od té doby uplynula řada let. Nezapomněl. „Dobře.“

 

     Ani pondělní teplé odpoledne nepřilákalo do zoo mnoho lidí, takže se v klidu procházíme a často zastavujeme. Po hodině se posadíme na lavičku u výběhu bizonů. Majestátní zvířata odpočívají ve stínu. My si povídáme o maličkostech a vzpomínáme.

   

     Po zoo se stavíme na večeři, vyzvedneme Sanův kufr a zamíříme ke mně. Najednou je čas jít spát. Neumím si představit, že bych usnul, ale San se ke mně v posteli přitiskne a tiše mi vypravuje. Cítím z něho klid…

     Probudí mě až budík a vzápětí se vyděsím, když zjistím, kolik ukazuje. Vylétnu z postele.

     Následuje půlhodinové pobíhání po bytě a sedíme v taxíku. San to měl dobře promyšlené. Posunul budík o něco později a přemýšlet o odletu jsem nestihl. Doprava ještě nehoustla, takže se na letiště dostaneme brzy a já jsem rád, protože v autě už jsem přemýšlet stihl.

     „Čekáš, že tu vydržím dvě hodiny do odletu a neuteču?“ zeptám se Sana na letišti.

„Sledoval jsem americký fotbal, abych se naučil nějaké triky, kdyby bylo potřeba tě složit na zem.“

„Ha, ha, to je vtipné.“

„Uznávám, že není. Vydrž, než se naděješ, bude to za námi.“

„No, to nevím.“

     Nakonec jsem to vydržel díky Sanovi společnosti, nenechal mě s mými myšlenkami samotného. Nejhorší je, že po tom všem, co udělal, aby mi pomohl můj strach překonat, už ani utéct nemohu.

     Po dvou hodinách nějak dojdu, spíše mě San dostrká, k odbavení. Ve frontě před nástupem do letadla mi zdřevění nohy.

„Lásko?“ ozve se velmi potichu těsně vedle mého ucha. Otočím se. „Promiň,“ dodá.

„Za co?“ Nějak si nemyslím, že by se omlouval za letadlo.

„Za léčbu šokem.“ Políbí mě. Odskočím od něho směrem k letadlu. San nasadí zářivý úsměv a jde za mnou. Po spolucestujících se raději neohlížím. Tak jsem se dostal do letadla. Kdo si co pořídí…

     Sotva si sednu, San mě připoutá, snad aby mi znesnadnil útěk. „Tak a teď už jen pěkně seď,“ řekne.

„Ano, tati.“ Ušklíbnu se. „Nejsem malé dítě.“

„Já vím, jen se bojíš létat.“

„To mi nemusíš připomínat.“ Vzápětí se ozve hrozný hluk. Startujeme. Mám pocit, že mi prasknou ušní bubínky, tak se s ním ani dál nedohaduju. Na rozdíl ode mě vypadá spokojeně. Podívá se na mě.

„Ještě nepadáme, tak klid.“ V tu chvíli se letadlo trochu nakloní a já zaryju prsty do sedačky. „Ani teď ne. Podívej se na ten výhled.“ Ukáže z okýnka. Výhled je to hezký, ale kazí mi ho myšlenka, že každou chvíli spadneme.

     Letušky nám přinesou něco k jídlu, nezkoumám, co a zdvořile to odložím. Podle Sana to ušlo, ale zase o tolik jsem prý nepřišel. Donutí mě vypít skleničku alkoholu. Nakonec se trochu uvolním a dívám se z okénka. San občas něco prohodí a čte si časopis.

     Přistávání není tak zlé, ale jakmile stojíme opět na pevné zemi, pocítím úlevu.

 

     V letištní hale se ujme vedení San. Vyzvedneme kufry a najdeme průvodce, který nás dovede k autobusu.

     Po několika kilometrech se mi letadlo začne jevit jako mnohem bezpečnější dopravní prostředek než jízda s tímto řidičem.  Zajímalo by mě, jestli ten chlap má vůbec řidičák. Svěřím se se svými myšlenkami Sanovi, který je stejně zelený jako já. Odpoví, že ho to také napadlo a dodá, že doufá, že se teď vylepšil můj vztah k letadlům. Ujistím ho, že ano, ačkoli ne o moc, zato se velmi zhoršil můj vztah k autobusům. Na to řekne, že to chápe.

     Příjezd k hotelu nám oběma zvedne náladu. Mně tedy už skutečnost, že mohu vystoupit. San si umí luxus vychutnat a náležitě ho ocenit a podle toho také vybral dovolenou. Mě ale nejvíce láká modrá hladina a vlny, které ji brázdí. Nejraději bych šel hned na pláž. San do mě drkne. „Pospěš si. Nemůžu se dočkat sprchy.“

„Ty jsi u moře a myslíš na sprchu?“ řeknu hraně nevěřícným tónem.

„Všechno jedno po druhém,“ pronese klidně a oči se mu nebezpečně zúží. Raději pokračuji v cestě. „To je zbabělý útěk,“ komentuje mé chování.

„Kdepak. Pud sebezáchovy,“ oponuji.

„Co je na tom životu nebezpečného?“

„Na tom nic, ale až do konce dovolené by se na nás všichni dívali jako na erotomany, kteří nevydrží ani na veřejnosti.

Zasměje se. „To jsi nás tedy pojmenoval.“

„Ty se nemáš čemu smát, byla by to tvoje vina.“

„Jsem si jistý, že ne. Nebránil by ses.“

„To jsi idealista.“

Během slovní přestřelky dojdeme do hotelové haly, kde nám průvodce předá klíče od pokoje. Být to na Sanovi, už by ani déle neposlouchal a vyrazil na pokoj. Mně se však zdá rozumné průvodcovi pokyny raději vyslechnout.

     „Stejně nic důležitého neříkal, mohli jsme jít klidně dřív. Navíc se na něj ani dobře nekouká,“ brblá San, když jdeme k výtahu.

„Sprcha neuteče.“

Vyjedeme do našeho poschodí a najdeme správné dveře. Prostorný pokoj má balkón s výhledem na moře. Zatímco Sana zajímá nejvíce koupelna, já zamířím právě tam. Nevím, kde se ve mně bere nadšení pokaždé, když se na moře podívám, každopádně nemám potřebu ho ventilovat před ostatními, ani se za něj nestydím.  Vrátím se do pokoje a připravím si věci k moři. Do večeře zbývají ještě dvě hodiny.

„To jsem si mohl myslet, že nevydržíš,“ ozve se za mnou.  

„Říká někdo, kdo bez sprchy nevydržel už ani minutu.“

„No dobře.“

Ušklíbnu se na něj a vystřídám ho v koupelně. Sice bych to zrovna teď nepřiznal, ale i já se po všem cestování pod sprchu těším.

     Když se vrátím, vezmu tašku, přesunu se ke dveřím s významným pohledem na Sana, který se mezitím uvelebil na pohovce.

„Co kdybychom…“ začne. Zavrtím hlavou. Povzdychne a vstane. Podezřívám ho, že dělá drahoty jen proto, aby mě škádlil, a k moři se těší stejně jako já.

     Cestou na pláž procházíme kolem velkého bazénu, San se na mě podívá. Odmítavě zavrtím hlavou. Usměje se. Drze mě zkouší.

     Dojdeme na písčitou pláž plnou lidí. Doufám, že většina se drží poblíž hotelu, tak se vydám dál.

„Nepůjdeme příliš daleko?“ zeptá se San.

„Pojď lenochu, masové scény nemusím.“

Uslyším povzdech. „Aspoň na mě počkej.“ Doběhne mě.

     Lidí začne brzy ubývat. Na jednom klidném místě se zastavím.

„Konečně, už jsem si začínal myslet, že chceš jít až domů.“

Významně se na něho podívám. „Jsi lenoch.“

„Já? No dovol.“

„Dovolím.“ Mezitím jsem odložil věci a pomalu vcházím do moře, ale žádný ledový šok mě nečeká. Má příjemnou teplotu. Ponořím se celý, a potom se podívám na břeh. San mě upřeně sleduje.

„Budeš se také koupat nebo míníš jen sledovat ostatní?“

Ušklíbne se a shodí ze sebe oblečení. Vstoupí do vody a otřepe se.

„Neříkej, že je ti zima,“ řeknu.

„Samozřejmě, že je.“

Nechápavě se na něho podívám.

„No tak jo, chtěl jsem na tobě vyloudit trochu citu a snahu mě jít zahřát,“ pokrčí rameny.

„Ty se mi jen zdáš.“

„To by tě tak nebavilo.“

Potřesu hlavou a s úsměvem plavu pryč. Po chvíli se položím na záda a nechám se kolébat vlnkami. Jen několik vteřin, než se něco dotkne mých zad. Kdyby to šlo, vyskočil bych metr vysoko. Vedle mě se vynoří San a začne se smát tak, že si nejsem jistý, jestli se udrží na hladině. Za to určitě vím, že ho za ten infarkt zachraňovat nebudu. Nevšímám si ho a plavu ke břehu.

„Tak se nezlob. Měl si vidět svůj výraz.“

Vůbec se neobtěžuji mu odpovědět. Na mělčině si sednu a pozoruji obzor. San připlaval také blíž a teď stojí do půl pasu ve vodě, zády, kousek přede mnou a sleduje jachtu, která se právě objevila na horizontu. Příležitost. Zašli jsme opravdu daleko od hotelu, takže v naší bezprostřední blízkosti nikdo není. Co nejtišeji vstanu a přikradu se k němu. Natáhnu se a zatahám ho za gumu od plavek. Skoro bych přísahal, že nadskočil. Nechtěl jsem se smát, ale nevydržím. San mě popadne kolem pasu a snaží se mě stáhnout do vody. Chvíli se postrkujeme, a pak si jdeme ještě zaplavat. Na břehu uschneme a vracíme se na večeři.

 

     San mě popohání.

„Máš hlad?“ zeptám se ho.

„Musím se posilnit na noc,“ oznámí mi, jako by se to rozumělo samo sebou.

„A to proč?“ zeptám se nechápavě.

„Ty to necítíš?“

„Co?“

„Horký letní vzduch, dovolená…“

„No a?“

„Buď romantický.“

„Půjdeme se v noci koupat?“

„Co?“ zatváří se nechápavě.

„Vždycky jsem chtěl zkusit plavat v moři v noci.“

„Aha, v tom případě můžeme.“

„Fajn.“

„Ale víš o tom, že jsem myslel něco jiného, viď?“

„To víš, že ano, ale takto to bylo kratší vyjednávání.“  Usměju se na něj.

„Ty…“

     Myslím, že po mně neskočil jen proto, že už jsme se dostali do jídelny plné lidí.

 

     Večeře formou bufetu má jen tu chybu, že člověk neví, co všechno ochutnat. Nejraději by všechno, což nelze. I tak jsme se dostali na pokoj ve stavu naprosté přejedenosti.

„Myslím, že to noční koupání budeme muset o něco odložit,“ řekne San, když ležíme na pohovce.

„Proč?“

„Nevím, jak ty, ale já bych šel ke dnu.“

„Aha. Tak to chápu. Sešli bychom se tam, ale tuk prý zase nadnáší.“

Pohoršeně se na mě podívá. „Nestraš mě s tukem, když si namlouvám, že to všechno spálím.“

„Však ano, během plavání, a než ho spálíš, bude tě nadnášet.“

„Ne, ne, nejsem ochoten připustit, že nějaký tuk mám.“

„Všichni nějaký máme.“ Je to celkem zábava ho pošťuchovat.

„S naprosto základní tukovou zásobou nutnou pro přežití jsem ochoten se smířit, ale s něčím větším ne.“

„Teď se mi ulevilo.“ Mám ho ještě trochu potrápit? Možná jen úplně malinko… „No víš, možná na…“

„Vůbec to neříkej,“ skočí mi rázně do řeči. A za pár vteřin dodá: „Kde?“

Začnu se smát. „Nikde. Buď v klidu. Vypadáš dobře.“

„A nechceš mě ukonejšit, abych si s tím nedělal starosti?“

„Nechci. Slibuji, že až ti bude akutně hrozit, že neprojdeš dveřmi, včas tě upozorním,“ pronesu vážně, ale mám co dělat, abych se nerozesmál. I tuhle Sanovu stránku mám rád. Je to legrační u muže, navíc u muže s postavou a vizáží modela.

„To už je pozdě.“ Zamračí se.

„Dobře, tak tě upozorním dřív, ale ber na vědomí, že nemám přesně kalibrovaný pohled.“ Stále se mi daří udržet vážnou tvář. San se na mě podezřívavě podívá.

„Děláš si ze mě blázny.“

„To bych neudělal.“

„Já ti ukážu, že ne.“ S tím se posadí a zase lehne. „Až někdy jindy. Jsem na to moc přejedený.“

„To chápu.“

     Spokojeně ještě hodinu ležíme, potom se nám oběma zdá, že už bychom mohli vyrazit.

 

     „Klidně jdi dál,“ pobízí mě San, když dojdeme na pláž.

„Co to?“

„Ale to víš, kdyby šel někdo na procházku…“

„Chceš tím říct, aby si nemyslel, že jsme se zbláznili, že?“

Zasměje se. „Jen tě zlobím. Nikomu do toho nic není, co děláme. Navíc to chci taky zkusit.“

„Dobře, ale stejně půjdeme o kousek dál.“

„Proč?“ zeptá se tentokrát on.

„Myslím, že klid bude lepší.“

„To je pravda.“

     Pokračujeme až na místo, kam nedopadá světlo od hotelu. Moře šumí a osvětlené svitem měsíce, působí tajuplně. Ani v noci se příliš neochladilo, takže když se vysvléknu do plavek, necítím chlad. Pomalu vstoupím do vody. San mě následuje. Ponořím se, odplavu kousek dál a položím se na záda. Zvláštní pocit. Pode mnou obrovská tmavá masa vody a nade mnou nebe plné hvězd. San udělal totéž. Chvíli tak oba zůstaneme, a pak v němé shodě plaveme ke břehu. Na pláži si lehneme na osušky a ještě se díváme na noční oblohu.

„Víš, mám rád vodu a moře a rád pozoruju hvězdnou oblohu, ale v noci je prostě lepší sledovat nebe ze břehu,“ řekne San a zodpoví tak otázku, na co myslí, která mě napadla během koupání.

„Myslím si to samé, ale stejně jsem rád, že jsem to zkusil.“

„To já také.“

     Teplý noční vzduch nás brzy osuší a vyrazíme zpět.

 

     „Víš, co je horší?“ řekne San, když za námi zavře dveře pokoje.

„Co?“

„Že mám zase hlad.“ Tváří se tak nešťastně, že mě to rozesměje. Ani nevím, kdy jsem u něho takový výraz viděl naposledy.

„Na tom není nic legračního. Naopak. Musím to vydržet, protože dneska už nic jíst nemůžu. A to znamená, že mě budeš muset zabavit, abych na hlad nemyslel.“

„Aha, a to jak?“

„Napadá mě více způsobů, ale jeden je obzvlášť lákavý.“

„Myslíš, že je pravda, že láska prochází žaludkem?“ zeptám se.

„Něco podobného tady už dnes bylo a díky tomu mám teď hlad, takže to vůbec nezkoušej.“

„Ale…“

„Žádné ale.“ Mávne odmítavě rukou. „Jdu do sprchy. Nespadni z balkónu.“

„No dovol.“ Zaslechnu uchechtnutí.

     Zatímco si užívám výhledu, poslouchám okolní zvuky. Odněkud zdola sem doléhá smích a hovor. Zdálky šumí moře. Všechny starosti se zdají být vzdálené.

„Můžeš jít,“ oznámí mi San. „Nad čím jsi přemýšlel?“

„Proč se ptáš?“

„Vypadal jsi zamyšleně.“

„Že se tady všechny starosti zdají vzdálené.“

„Nezdají. Jsou.“

Přikývnu. „Ano.“

„Ale?“

„Ano?“

„Budeš tak sedět celou noc?“

„Nechce se mi zvedat,“ oznámím mu.

„Chceš pomoct? Aspoň si to natrénuju, až budeš starý.“

„Ha, ha,“ pronesu hraně pochmurně.

„To je vážná věc, nesměj se.“

„Směju se tobě, je úplně jasné, že budu podpírat já tebe.“ Zvednu se. „Už jdu.“

„Neutop se.“

„Dnes si samé varování. Spadnout z balkónu se mi nepodařilo a pod sprchou se topí špatně.“

 

    Když se vrátím, není Sana nikde vidět. Znovu se usadím na balkóně. Za chvilku uslyším kroky a San se objeví se dvěma skleničkami vína. Jednu si vezmu. „Děkuju.“

„Není zač. Co tě vede k názoru, že budeš podpírat ty mě?“ vrátí se k původnímu tématu. Stoupne si až k zábradlí a pozoruje moře.

„Tvoje neochota chodit. S věkem se prý všechno zhoršuje, víš? Takže z tebe bude vzteklý dědeček, který se bude odmítat pohybovat.“

Otočí se ke mně a položí svou sklenku na stolek. „Tak vzteklý dědeček říkáš.“ Sám odložím sklenku, vstanu a dám se na ústup dovnitř apartmánu. San na nic nečeká a rozeběhne se za mnou. Podaří se mi dostat mezi nás velkou pohovku. „Přesně tak,“ odpovím mu.

„Ty si koleduješ.“

„O co? Dostanu koledu? Vajíčko, stuhu nebo panáka?“

„Ani jedno. To se budeš divit, co dostaneš.“

„Já tuším, že se divit nebudu.“

Zatváří se zamyšleně a za vteřinu přikývne. „Ty nebudeš.“ Na to skočí na pohovku a já ustoupím do ložnice a zabouchnu dveře.

„Koukej otevřít nebo budu muset dveře vyrazit a budu rušit ostatní.“

„Proč?“

„Abych se dostal dovnitř, ne?“

„To by mě nenapadlo, ale proč se chceš dostat dovnitř? Můžeš spát na pohovce, je větší než postel.“

„Já spát nebudu a to si piš, že ty také ne.“

„Já tu nemám papír, tak si to budu jen pamatovat.“

„Neboj, to nehrozí, že by si to zapomněl.“

„Nebojím se.“

„Otevři.“

„Budeš se chovat civilizovaně?“    

„Nebudu a pusť mě.“

„Tak proč bych tě měl pouštět?“

„Protože chceš.“

Zamyslím se nad tím. „To je pravda.“

„Jistě, beze mě by ses nudil.“

Odemknu mu dveře a poodstoupím. Když otevře, začnu: „Ale stejně bys měl…“ Je rychlejší, takže nedořeknu a stejně se mi nechtělo ani moc mluvit…

 

     Mám rád jemné doteky jeho prstů na své kůži. Zanechávají po sobě teplo. Umí přitlačit na správných místech, které zná lépe než já.

    Mám ale také rád teplo jeho rtů, těsný kontakt jeho těla s mým a naši společnou vášeň.